28 Cdo 4656/2014

05. 05. 2015, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Civilní, Civilní (dovolací)
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

  • ObčZ 1964 - § 22 odst. 1
  • ObčZ 1964 - § 451
  • ObčZ 1964 - § 774

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyně A. R., V., zastoupené Mgr. Vlastimilem Němcem, advokátem se sídlem v Přerově, Wilsonova 217/7, proti žalovanému Ing. J. M., S., zastoupenému Mgr. Jiřím Hladíkem, advokátem se sídlem v Brně, náměstí 28. října 1898/9, o zaplacení 300.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 77 C 215/2011, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. prosince 2013, č. j. 37 Co 202/2012-95, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 11.858,- Kč k rukám advokáta Mgr. Vlastimila Němce do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

O d ů v o d n ě n í :


Okresní soud v Blansku rozsudkem ze dne 6. 12. 2011, č. j. 77 C 215/2011-42, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 300.000,- Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I.), ve zbytku příslušenství žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). Soud zjistil, že žalobkyně předala žalovanému, se kterým byla ve smluvním vztahu, jejž bylo přiléhavé kvalifikovat jako zprostředkování ve smyslu § 774 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), částku 300.000,- Kč, která měla být použita jako záloha na kupní cenu bytu ve vlastnictví Komerční banky, a. s., o jehož koupi měla žalobkyně zájem, s tím, že pokud se koupě bytu neuskuteční, žalovaný spornou částku žalobkyni vrátí. Žalovaný přitom řečenou koupi zprostředkovával na základě dohody s D. K., který jej oslovil jako externí spolupracovník Komerční banky, a. s., ač k jednání za tuto společnost nebyl oprávněn, a jenž byl v době rozhodování soudu trestně stíhán pro zvlášť závažný zločin podvodu. Soud měl rovněž za zjištěné, že žalobkyně o účasti D. K., s nímž nebyla nikdy seznámena, na zprostředkování koupě bytu nevěděla. Vzhledem k tomu, že trvání vztahu zprostředkování bylo dohodou účastníků omezeno do 3. 5. 2010 a k uzavření smlouvy o koupi bytu k tomuto datu nedošlo, vznikla žalovanému povinnost vrátit žalobkyni přijaté plnění coby bezdůvodné obohacení dle § 451 obč. zák. Jelikož tak žalovaný doposud neučinil, soud žalobě vyhověl.Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 3. 12. 2013, č. j. 37 Co 202/2012-95, rozhodnutí soudu prvního stupně, proti jehož výrokům I. a III. podal odvolání žalovaný, ve výroku I. potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky II. a III.). Odvolací soud konstatoval, že skutkové i právní závěry okresního soudu pokládá za správné, neboť uplynutím doby, na niž byla uzavřena zprostředkovatelská smlouva mezi účastníky, došlo k odpadnutí právního důvodu poskytnutí předmětné částky žalovanému. Soud prvního stupně přesvědčivě odůvodnil, že žalobkyni nebylo známo, komu konkrétně má žalovaný zálohu předat, respektive že se domnívala, že bude předána přímo Komerční bance, a. s. Žalovaný se přitom své povinnosti k vydání bezdůvodného obohacení nemůže zprostit poukazem na to, že obdržené peníze již přenechal další osobě, totiž D. K. Rozsudek soudu prvního stupně bylo proto namístě ve výroku o věci samé jako věcně správný potvrdit.

Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání, v němž soudům nižších stupňů vytkl, že postupovaly v rozporu s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu. Dovolatel zdůrazňuje, že z podstaty právního vztahu zprostředkování vyplývá, že směřuje k uzavření určité smlouvy s třetí osobou odlišnou od stran samotné smlouvy zprostředkovatelské. Částka 300.000,- Kč byla žalobkyní složena jako záloha na kupní cenu, nikoli na odměnu zprostředkovatele, žalovaný tedy tyto prostředky nenabyl do svého majetku, nýbrž pouze do úschovy. Smlouvu sjednanou mezi účastníky nebylo nadto přiléhavé hodnotit jako smlouvu o zprostředkování, ale spíše coby smlouvu příkazní. Z výpovědi žalobkyně vyplývá, že žalovanému danou částku poskytla s cílem složit zálohu na kupní cenu nemovitosti, musela tedy očekávat, že tato suma bude předána předpokládanému prodávajícímu. Žalovaný svou povinnost vydat tyto prostředky osobě vystupující za Komerční banku, a. s., tedy za společnost, jíž byly určeny, splnil, a to, že peníze v důsledku trestného činu D. K. osoba oprávněná jednat jménem Komerční banky, a. s., fakticky neobdržela, nepokládá žalovaný z hlediska důvodnosti vzneseného nároku za významné.

Tím, kdo se v řešené kauze ve smyslu § 451 obč. zák. na úkor žalobkyně obohatil, a je tak pasivně věcně legitimován k vydání získaného majetkového prospěchu, není žalovaný, nýbrž třetí subjekt. Žalovaný by mohl být zavázán k plnění toliko podle § 420 obč. zák., pakliže by bylo zjištěno, že případným porušením jeho smluvní povinnosti předat svěřenou zálohu osobě skutečně nadané oprávněním vystupovat za Komerční banku, a. s., vznikla žalobkyni škoda. Žalovaný pokládá za významné, zda se v posuzované věci jedná o spor z bezdůvodného obohacení nebo z náhrady škody, a má za to, že na straně žalobkyně mohlo ve vztahu k němu vzniknout výlučně právo na náhradu škody, které by však v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1338/2009, bylo lze uplatnit jen za situace, že by nemohlo být uspokojeno právo žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení proti D. K. Jelikož však žalobkyně svůj nárok vůči posledně jmenovanému neuplatnila, a to ani v rámci trestního řízení, je projednávaná žaloba přinejmenším předčasnou.

Z těchto důvodů dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil Okresnímu soudu v Blansku k dalšímu řízení.

K dovolání žalovaného se vyjádřila žalobkyně, která označila právní posouzení soudů nižších stupňů za komplexní a úplné, zpochybnila argumenty, kterými dovolatel rozporoval svou pasivní věcnou legitimaci, a navrhla jeho dovolání zamítnout.

V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.

Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval přípustností dovolání.

Dle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

V dané věci se však z dovolání žádná otázka, jež by byla v souladu s citovaným ustanovením způsobilá založit jeho přípustnost, nepodává.

Dovolatel primárně zpochybňuje závěr odvolacího soudu, že je pasivně věcně legitimován k vydání částky, jež mu byla žalobkyní svěřena jako záloha určená pro budoucího prodávajícího bytové jednotky, o jejíž koupi žalobkyně uvažovala. Nejvyšší soud úvodem předesílá, že pro řešení problému pasivní věcné legitimace k vydání bezdůvodného obohacení v podobě částky 300.000,- Kč poskytnuté žalobkyní žalovanému je v zásadě nerozhodné, jak s těmito prostředky žalovaný následně naložil, neboť dodatečné dispozice s předmětem plnění by mohly mít význam toliko pro právní vztah mezi žalovaným a osobou, jíž příslušné majetkové hodnoty poskytl, nemohou však přivodit zánik závazku žalovaného k vrácení plnění, jež přijal od žalobkyně (srovnej blíže např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 413/2000, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2005, sp. zn. 32 Odo 266/2003, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2457/2013).

Argumentace rozvinutá dovolatelem by se mohla jevit přiléhavou, pakliže by bylo prokázáno, že žalovanou sumu přijal od žalobkyně coby přímý zástupce třetího subjektu, takže by práva a povinnosti plynoucí z dané transakce v souladu s § 22 odst. 1 obč. zák. vznikly přímo v právní sféře zastoupeného (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3418/2009). Soudy nižších stupňů však nezjistily, že by si žalovaný při jednání se žalobkyní počínal, vybaven odpovídající plnou mocí, jako přímý zástupce jiné osoby, tj. že by postupoval způsobem, z něhož by žalobkyni muselo být zřejmé, že vůči ní žalovaný právně jedná za jiného (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2001, sp. zn. 33 Odo 706/2001, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2011, sp. zn. 33 Cdo 5273/2009). V řízení ostatně vyšlo najevo, že žalobkyně nebyla vůbec informována o zapojení D. K., jemuž žalovaný přijatou zálohu následně předal a o němž míní, že je k jejímu vrácení žalobkyni pasivně věcně legitimován, jen stěží by tak bylo možno dovozovat, že by z celého kontextu jednání mezi žalobkyní a žalovaným vyplývalo, že žalovaný vystupoval jménem a na účet D. K. coby svého zmocnitele.

Dovolateli by bylo možno dát za pravdu v tom, že k vydání sporného plnění z titulu bezdůvodného obohacení není pasivně věcně legitimován, rovněž tehdy, pokud by mezi žalobkyní a třetím subjektem bylo ujednáno, že žalobkyně zálohu na kupní cenu složí ve prospěch tohoto subjektu k rukám žalovaného, který tak ve vztahu k daným finančním prostředkům bude představovat pouhé platební místo (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2585/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2013, sp. zn. 23 Cdo 3060/2011, popřípadě usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2360/2012). Tomu však okolnosti řešené kauzy nenasvědčují, neboť soud prvního stupně ani odvolací soud nezjistily, že by žalobkyně s jakoukoli osobou odlišnou od žalovaného uzavřela smlouvu, jež by upravovala podmínky nakládání s předmětnou zálohou a v níž by bylo určeno platební místo pro její uhrazení. K předání zmiňovaného plnění žalovanému naopak došlo výhradně na základě smlouvy, která byla sjednána mezi ním a žalobkyní, přičemž je nerozhodné, zda právní vztah touto smlouvou založený bylo přesnější právně kvalifikovat jako zprostředkování či jako příkaz. Skutečnost, že žalobkyně byla při předávání sporných peněžních prostředků srozuměna s tím, že budou v posledku převedeny na třetí osobu, nemohla bez dalšího vést k tomu, že by za jejich bezprostředního příjemce byl pokládán D. K., o jehož existenci neměla v okamžiku platby povědomí, či snad Komerční banka, a. s., když ani sám dovolatel neuvádí, že by žalobkyně s touto společností vedla jakákoli přímá jednání. Nelze proto pokládat za nesprávnou úvahu odvolacího soudu, podle níž je to žalovaný, komu se na úkor žalobkyně dostalo bezdůvodného obohacení (obdobně viz kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2009, sp. zn. 33 Odo 1507/2006). Z napadeného rozsudku se koneckonců podává, že mezi žalobkyní a žalovaným bylo dohodnuto, že právě žalovaného bude při neuskutečnění zamýšlené koupě bytové jednotky stíhat povinnost složenou zálohu žalobkyni vrátit, jedná se tedy o výsledek, který odpovídá projevené vůli účastníků, jak byla v dosavadním řízení zjištěna.

Dovolateli konečně nelze přisvědčit, ani co se týče údajného rozporu rozhodnutí odvolacího soudu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1338/2009, z nějž plyne, že náhrady škody vůči osobě, jejíž protiprávní jednání zapříčinilo vznik bezdůvodného obohacení třetího subjektu, se ochuzený může úspěšně domáhat jen tehdy, je-li zřejmé, že jeho právo na vydání bezdůvodného obohacení vůči tomu, kdo se na jeho úkor obohatil, nebude uspokojeno. Tento judikát by na přezkoumávanou kauzu dopadal toliko za předpokladu, že by se bezdůvodného obohacení k tíži žalobkyně (v důsledku eventuálního protiprávního činu žalovaného) dostalo D. K. Pasivní věcná legitimace D. K. k vydání žalované částky z titulu bezdůvodného obohacení tak tvoří premisu úsudku vedoucího k vyloučení odpovědnosti žalovaného za škodu ve smyslu § 420 obč. zák. Jestliže však soudy nižších stupňů konstatovaly, že k vydání převzaté sumy, jež představuje bezdůvodné obohacení, je povinen žalovaný, a nutný předpoklad popsané úvahy spočívající v pasivní věcné legitimaci D. K. tudíž absentuje, postrádá nastíněný argument, jímž dovolatel upozorňuje na nesplnění podmínek odpovědnosti za škodu na své straně, jakoukoli relevanci pro řešení projednávané věci.

Dovolacímu soudu tedy nezbylo než dovolání žalovaného dle § 243c odst. 1, věty první, o. s. ř. odmítnout pro nepřípustnost.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalobkyni v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které Nejvyšší soud s ohledem na zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. s účinností od 7. 5. 2013 nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaným pod č. 116/2013 Sb., stanovil dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). K tomu srovnej více rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010. Dle § 8 a § 7 bodu 6 vyhlášky č. 177/1996 Sb. činí sazba odměny za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání) 9.500,- Kč, společně s paušální náhradou výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč podle ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a navýšením o 21 % DPH podle ustanovení

§ 137 odst. 3 o. s. ř. má tedy žalobkyně právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 11.858,- Kč.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 5. května 2015

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 5. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4656/2014, ECLI:CZ:NS:2015:28.CDO.4656.2014.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies