28 Cdo 4681/2014

22. 04. 2015, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Civilní, Civilní (dovolací)
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

  • ObčZ 1964 - § 107 odst. 1
  • ObčZ 1964 - § 107 odst. 2
  • ObčZ 1964 - § 107 odst. 3
  • ObčZ 1964 - § 451
  • ObčZ 1964 - § 498
  • OSŘ - § 132

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D. a Mgr. Petra Krause, v právní věci žalobce M. S., J., zastoupeného Mgr. Markem Ježkem, advokátem se sídlem 737 01 Český Těšín, Tovární 1707/33, proti žalované I. H., O. – M. O., zastoupené Mgr. Petrem Kaustou, advokátem se sídlem 702 00 Ostrava – Moravská Ostrava, Čs. legií 1719/5, o zaplacení částky 468.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě, pod sp. zn. 56 C 240/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 3. 2014, č. j. 11 Co 153/2010-236, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:A. Předchozí průběh řízení


Okresní soud v Ostravě (dále též „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. 5. 2009, č. j. 56 C 240/2007-86, žalobě v částce 400.000,- Kč s příslušenstvím vyhověl, v částce 68.000,- Kč s příslušenstvím žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně vyšel z dále uvedeného skutkového stavu. Dne 11. 11. 2002 podepsala žalovaná smlouvu o postoupení pohledávky za J. T. (dále jen „předmětná pohledávka“) mezi městem Vratimov jako postupitelem a jí jako postupníkem (tato smlouva je datována dnem 30. 10. 2002) a žalobce složil (resp. předal žalované a ta složila) na pokladně města Vratimov v této smlouvě dohodnutou úplatu ve výši 400.000,- Kč. Smlouvou uzavřenou téhož dne (datovanou dnem 12. 11. 2002) postoupila žalovaná předmětnou pohledávku za částku 400.000,- Kč na žalobce. Dne 14. 1. 2003, tedy poté, co zastupitelstvo města Vratimov dne 3. 12. 2002 schválilo postoupení předmětné pohledávky na žalovanou, uzavřelo město Vratimov se žalovanou novou smlouvu o postoupení předmětné pohledávky. Smlouvou uzavřenou dne 16. 7. 2003 postoupil žalobce předmětnou pohledávku na M. D. za částku 450.000,- Kč. Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 11. 8. 2006, č. j. 12 C 56/2006-67, byla tato smlouva shledána neplatnou a žalobci bylo uloženo, aby M. D. uhradil částku 450.000,- Kč a náklady řízení ve výši 18.000,- Kč. Dle Okresního soudu v Ostravě nemohla být předmětná pohledávka postoupena z města Vratimov na žalovanou, aniž by napřed tuto transakci schválilo zastupitelstvo města Vratimov. Jelikož žalovaná nebyla dne 11. 11. 2002 vlastníkem předmětné pohledávky, nemohla ji ani tohoto dne platně postoupit na žalobce. Soud prvního stupně uzavřel, že žalovaná je povinna vrátit žalobci částku 400.000,- Kč s příslušenstvím, kterou jí žalobce uhradil na základě neplatné smlouvy, přičemž k námitce promlčení vznesené žalovanou s ohledem na ustanovení § 107 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), nepřihlédl, neboť v opačném případě by došlo k nepřípustnému obohacení na straně žalované, která by získala jednak částku 400.000,- Kč a jednak předmětnou pohledávku, které je od 14. 1. 2003 řádným vlastníkem. Nároku na náhradu škody v částce 68.000,- Kč (tj. za ušlý zisk v částce 50.000,- Kč a za skutečnou škodu v částce 18.000,- Kč) soud prvního stupně nevyhověl s ohledem na spoluzavinění žalobce. K odvolání obou účastníků – žalobce v částce 34.000,- Kč s příslušenstvím a žalované v částce 400.000,- Kč s příslušenstvím – Krajský soudu v Ostravě (dále též „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 4. 8. 2010, č. j. 11 Co 153/2010-159, rozsudek soudu prvního stupně v částce 34.000,- Kč s příslušenstvím potvrdil a v částce 400.000,- Kč s příslušenstvím změnil tak, že žaloba se zamítá. Ačkoliv se odvolací soud ztotožnil s názorem soudu prvního stupně ohledně neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky datované dne 12. 11. 2002, upozornil na skutečnost, že žalovaná měla jako nabyvatelka předmětné pohledávky zaplatit městu Vratimov částku 400.000,- Kč sama. K tomu však nedošlo a uvedenou částku (namísto ní) zaplatil městu Vratimov ze svých vlastních prostředků žalobce, který však vůči žalované ani vůči městu Vratimov žádnou povinnost plnit neměl. Žalobce tedy plnil bez právního důvodu, avšak nikoliv žalované, nýbrž městu Vratimov. O bezdůvodné obohacení založené plněním za jiného dle § 454 obč. zák. se v posuzované věci podle odvolacího soudu nejedná, neboť město Vratimov nevědělo, že žalobce plní za jiného. Odvolací soud dále uvedl, že jednání žalované nelze považovat ani za protiprávní, ani za zaviněné, a že mezi jednáním žalované a škodou požadovanou žalobcem v odvolání (34.000,- Kč z původně žalovaných 68.000,- Kč) není ani příčinná souvislost; podmínky odpovědnosti za škodu proto v posuzované věci dány nejsou.

K dovolání žalobce Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 27. 8. 2013, č. j. 28 Cdo 2473/2011-204, rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 8. 2010, č. j. 11 Co 153/2010-159, ohledně částky 400.000,- Kč s příslušenstvím zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud se neztotožnil s názorem, podle něhož žalobce plnil nikoliv žalované, ale městu Vratimov, neboť právní posouzení věci by v takovém případě záviselo na pouhé nahodilosti a ve své podstatě pouze na ničem jiném než technikálii spočívající v tom, zda žalobce předal částku 400.000,- Kč do rukou žalované a ta ji bezprostředně poté složila na pokladně města Vratimov, nebo zda žalobce složil uvedenou částku za přítomnosti žalované a s jejím vědomím a souhlasem na pokladně města Vratimov přímo. Nejvyšší soud uvedl, že předmětnou transakcí byla realizována dvě plnění, která prakticky splynula do jedné platby. Žalovaná poskytla městu Vratimov zálohu ve smyslu ustanovení § 498 obč. zák. na úhradu závazku, jenž jí měl vzniknout vůči městu Vratimov (ale nevznikl, neboť smlouva o postoupení předmětné pohledávky mezi městem Vratimov a žalovanou nebyla městem Vratimov podepsána), a žalobce poskytl žalované zálohu na úhradu závazku, který mu vznikl na základě smlouvy o postoupení pohledávky uzavřené mezi žalovanou a žalobcem bezprostředně poté. Nejvyšší soud tak dospěl k závěru, že v posuzované věci je pasivně legitimována žalovaná (a nikoliv město Vratimov).

Krajský soud v Ostravě vázán právním názorem Nejvyššího soudu rozhodl rozsudkem ze dne 12. 3. 2014, č. j. 11 Co 153/2010-236, tak, že rozsudek soudu prvního stupně v částce 400.000,- Kč s příslušenstvím změnil tak, že žaloba se zamítá (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II. a III.). Odvolací soud v nastalé situaci, kdy nedošlo k uzavření smlouvy o postoupení pohledávky, poskytnutou zálohu ve smyslu ustanovení § 498 obč. zák. posoudil podle § 451 obč. zák. jako bezdůvodné obohacení a dále se zabýval námitkou promlčení, kterou žalovaná vznesla již v řízení před soudem prvního stupně. Odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně nesprávně aplikoval ustanovení § 107 odst. 3 obč. zák., neboť mezi účastníky není dán synallagmatický právní závazek a proto uvedené ustanovení použít nelze. Odvolací soud se tedy dále zabýval otázkou, zda v souladu s ustanovením § 107 odst. 1 a 2 obč. zák. žalobci uplynula objektivní a subjektivní promlčecí doba. U objektivní promlčecí doby odvolací soud dospěl k závěru, že nejsou důvody pro desetiletý běh promlčecí doby, neboť z žádného provedeného důkazu nevyplývá, že by se žalovaná obohatila na úkor žalobce úmyslně. Odvolací soud uvedl, že je zde ne zcela objasněná role zprostředkovatele K. V. (jehož se v odvolacím řízení nepodařilo vyslechnout, neboť je neznámého pobytu), který transakci mezi žalobcem a žalovanou zorganizoval. V řízení přitom nebylo nijak relevantně zpochybněno to, co žalovaná vypověděla, tj. že v celé transakci vystupovala pouze jako prostředník mezi městem Vratimov a žalobcem, aniž by získala jakýkoliv finanční prospěch. Podle odvolacího soudu objektivní tříletá promlčecí doba počala běžet ode dne, kdy k bezdůvodnému obohacení došlo, tj. v den, kdy žalobce zaplatil žalované zálohu na transakci – smlouvu o postoupení pohledávky dne 11. 11. 2002 ve výši 400.000,- Kč. Od uvedeného dne začala žalobci plynout objektivní tříletá promlčecí doba podle § 107 odst. 2 obč. zák., která uplynula dne 11. 11. 2005. Podle odvolacího soudu žalobci uplynula také subjektivní dvouletá promlčecí doba podle § 107 odst. 1 obč. zák. Odvolací soud v posledně uvedené souvislosti vzal za prokázané, že žalobce věděl, že smlouva mezi městem Vratimov a žalovanou nebyla ke dni 11. 11. 2002 uzavřena, neboť musel vidět, že smlouva není podepsána osobou oprávněnou jednat za město Vratimov (k tomuto podpisu došlo až dne 14. 1. 2003). Pokud by mu tato skutečnost nebyla zřejmá k uvedenému dni, musel se o ní žalobce dozvědět nejpozději do 31. 12. 2002. Žalobce totiž ve svém vyjádření k žalobě podané proti němu M. D. (věc vedená u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 12 C 56/2006) sám uvedl, že v prosinci 2002 zjistil, že mu pohledávka není postupována „od řádného vlastníka – I. H.“. Nejpozději od 1. 1. 2003 tak žalobci počala běžet subjektivní dvouletá promlčecí doba, která uplynula dne 1. 1. 2005. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že žalobcův nárok na zaplacení částky 400.000,- Kč s příslušenstvím je promlčen jak z hlediska lhůty objektivní, tak z hlediska lhůty subjektivní, neboť žaloba byla podána dne 31. 10. 2006


B. Dovolání a vyjádření k němu


Proti výroku pod bodem I., kterým odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se žaloba zamítá, podal žalobce dovolání (dále jen „dovolatel“). Přípustnost dovolání spatřuje dovolatel ve skutečnosti, že rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného i procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), a jeho rozhodnutí proto spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu § 241 odst. 1 o. s. ř.Dovolatel konkrétně namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil námitku promlčení, když dospěl k závěru, že v projednávané věci se uplatní nikoliv desetiletá, nýbrž pouze tříletá objektivní promlčecí doba. Podle dovolatele je odůvodnění odvolacího soudu strohé a nepřezkoumatelné, neboť není zřejmé, co odvolací soud považuje za úmyslné či neúmyslné bezdůvodné obohacení. Úmysl je přitom nutno posoudit prizmatem trestněprávní úpravy zavinění a posuzovat vědomost o rozhodné skutečnosti výhradně na straně žalované. Podle dovolatele žalovaná musela v době uzavření smlouvy o postoupení pohledávky mezi ní a dovolatelem vědět, že není majitelkou předmětné pohledávky, neboť smlouva o postoupení pohledávky mezi žalovanou a městem Vratimov dosud nebyla zástupcem města Vratimov podepsána. Podle dovolatele na základě skutkových zjištění lze usuzovat přinejmenším na nepřímý úmysl žalované bezdůvodně se obohatit na úkor dovolatele.

Nadto dovolatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu ohledně nemožnosti aplikovat ustanovení § 107 odst. 3 obč. zák. Dovolatel proto z opatrnosti i tuto otázku hmotného práva činí předmětem svého dovolání, neboť se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně ohledně aplikovatelnosti ustanovení § 107 odst. 3 obč. zák.

Dovolatel dále namítá, že odvolací soud určil počátek běhu subjektivní promlčecí doby procesně nepřípustným způsobem, když bez přihlédnutí ke skutečnostem, jež vyplynuly z dokazování v projednávané věci, vyšel z vyjádření podaného dovolatelem ve věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 12 C 56/2006.

Dovolatel proto navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil v celém rozsahu (tedy i v závislém výroku o náhradě nákladů řízení) a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu považuje za správné a s jeho závěry se ztotožňuje. Podle jejího názoru trestněprávní teorii přímého a nepřímého úmyslu nelze aplikovat na teorii civilní. I kdyby přesto ano, tak i z hlediska trestněprávní teorie se takového úmyslného jednání nedopustila. O úmyslné bezdůvodné obohacení by šlo pouze tehdy, pokud by již od samého počátku plánovala, že od dovolatele převezme peníze a přitom počítala s tím, že smlouva nebude platně uzavřena. Z dokazování však vyplývá, že o skutečnosti, že smlouva nebude ze strany starosty podepsána hned, se jak ona tak i dovolatel dozvěděli až na místě. Navrhuje proto, aby dovolání bylo „zamítnuto“.


C. Přípustnost


Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal a rozhodl podle občanského soudního řádu v rozhodném znění (srov. čl. II, bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony). Zjistil přitom, že dovolání je včasné (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), podané oprávněnou osobou zastoupenou advokátem, kterým bylo dovolání též sepsáno (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), a splňuje formální obsahové znaky stanovené v ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. Dovolací soud se dále zabýval přípustností dovolání.Dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vyjmenovaných v ustanovení § 238a o. s. ř. a zároveň se nejedná o věc, ve které není dovolání podle § 238 o. s. ř. přípustné, zbývá tedy určit, zda je přípustné ve smyslu § 237 o. s. ř.

Podle § 237 o. s. ř. „[n]ení-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.“

Z obsahu dovolání vyplývá, že právní otázkou, při jejímž řešení se odvolací soud podle názoru dovolatele odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, je otázka běhu promlčecí doby ve smyslu ustanovení § 107 obč. zák.

Podle § 107 odst. 1 obč. zák se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení „promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil.“ Podle odst. 2 téhož ustanovení se nejpozději „právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za tři roky, a jde-li o úmyslné bezdůvodné obohacení, za deset let ode dne, kdy k němu došlo.“ Podle § 107 odst. 3 obč. zák. „jsou-li účastníci neplatné nebo zrušené smlouvy povinni vzájemně si vrátit vše, co podle ní dostali, přihlédne soud k námitce promlčení jen tehdy, jestliže by i druhý účastník mohl promlčení namítat.“

Podle § 498 obč. zák. „na to, co bylo dáno před uzavřením smlouvy některým účastníkem, hledí se jako na zálohu.“

Dovolací soud předně uvádí, že přípustnost dovolání nemůže založit otázka aplikace ustanovení § 107 odst. 3 obč. zák. Odvolací soud (vázán právním názorem Nejvyššího soudu) částku, kterou dovolatel poskytl žalované, posoudil jako zálohu ve smyslu ustanovení § 498 obč. zák., o kterou se žalovaná ve smyslu ustanovení § 451 obč. zák. bezdůvodně obohatila na úkor dovolatele. Závěr odvolacího soudu o tom, že mezi účastníky není dán synallagmatický právní závazek a ustanovení § 107 odst. 3 obč. zák. se proto v projednávané věci nepoužije, je tak správný. Nadto dovolatel k této otázce hmotného práva ve svém dovolání nepředkládá žádnou relevantní argumentaci.

K otázce potenciálního běhu desetileté objektivní promlčecí doby podle § 107 odst. 2 obč. zák., tj. o otázce, zda se žalovaná v projednávané věci obohatila na úkor dovolatele úmyslně, dovolací soud dospěl k závěru, že právní posouzení odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Pokud by měla být v posuzovaném případě aplikována desetiletá objektivní promlčecí doba stanovená v § 107 odst. 2 obč. zák. pro případ získání úmyslného bezdůvodného obohacení, bylo by nutno prokázat existenci vědomosti žalované o tom, že při přijetí zálohy od dovolatele musela skutečně vědět (úmysl přímý) nebo být minimálně srozuměna (úmysl nepřímý) s tím, že se přijetím této finanční částky bezdůvodně obohacuje (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. 33 Odo 938/2002, nebo usnesení ze dne 9. 4. 2009, sp. zn. 28 Cdo 53/2009; srov. rovněž nález Ústavního soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. I. ÚS 1737/08). Taková skutečnost však v projednávané věci zjištěna nebyla. Pokud dovolatel napadá závěr odvolacího soudu o tom, že „z žádného provedeného důkazu nevyplývá, že by se žalovaná obohatila na úkor žalobce úmyslně“, míří jeho dovolací námitky do oblasti hodnocení důkazů, které však – není-li poznamenáno libovůlí – nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2013, sp. zn. 29 Cdo 4151/2011, nebo usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; srov. dále rovněž nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, nález ze dne 11. 2. 2004, sp. zn. Pl. ÚS 1/03, nebo nález ze dne 5. 5. 2011, sp. zn. I. ÚS 2771/10). O takový případ se však v projednávané věci nejedná. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí jasně uvedl, která skutková zjištění a provedené důkazy ho vedly k závěru, že se žalovaná neobohatila na úkor dovolatele úmyslně. Poukázal přitom na neobjasněnou roli zprostředkovatele celé transakce K. V., jakož i na výpověď žalované.

Za nezpůsobilou založit přípustnost dovolání považuje Nejvyšší soud rovněž otázku procesního práva formulovanou dovolatelem, jež se týká skutečnosti, že odvolací soud počátek běhu subjektivní promlčecí doby, tj. vědomost dovolatele o vzniku bezdůvodného obohacení, založil na vyjádření dovolatele k žalobě v řízení vedeném u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 12 C 56/2006, ve kterém dovolatel uvedl, že se v prosinci 2002 dozvěděl, že žalovaná nebyla v době převodu předmětné pohledávky jejím vlastníkem. Obsah vyjádření dovolatele k žalobě v souvisejícím soudním řízení je totiž zcela způsobilým důkazem, k němuž soud ve smyslu ustanovení § 132 o. s. ř. pečlivě přihlíží, neboť se jedná o skutečnost, která v řízení vyšla najevo a kterou účastník navíc sám uvedl. Poukazuje-li dovolatel na skutečnost, že z jiných důkazů a tvrzení dovolatele vyplývá, že vědomost o vzniku bezdůvodného obohacení nabyl později, pak jeho argumentace opět míří do oblasti volného hodnocení důkazů odvolacím soudem, v níž však dovolací soud libovůli neshledal.

S ohledem na výše uvedené dovolací soud proto, aniž by nařizoval jednání (§ 243a o. s. ř) dovolání v souladu s § 243c a § 218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalované, která měla v řízení úspěch, nebyla výjimečně náhrada nákladů dovolacího řízení přiznána, protože náklady na její vyjádření k dovolání žalobce nelze považovat za náklady vynaložené k „účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl“ ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř., když v tomto vyjádření žalovaná de facto toliko uvedla, že se ztotožňuje se závěry odvolacího soudu a že má za to, že se úmyslně bezdůvodně neobohatila.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.


V Brně dne 22. dubna 2015
JUDr. Iva Brožová
předsedkyně senátu



Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4681/2014, ECLI:CZ:NS:2015:28.CDO.4681.2014.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies