30 Cdo 1273/2014

19. 05. 2015, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Civilní, Civilní (dovolací)
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

  • OdpŠk - § 31a odst. 2
  • TrŘ - § 11 odst. 1 písm. j)

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Vlacha a JUDr. Pavla Simona ve věci žalobce Ing. S. S., zastoupeného JUDr. Janem Mejzlíkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Malá Štupartská 6, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o odškodnění nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 280/2011, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2014, č. j. 29 Co 402/2013-180, takto:

Zrušují se rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2014, č. j. 29 Co 402/2013-180, ve výroku I. v rozsahu, v němž jím byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ve výroku I. a změněn ve výroku II. tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 39.000,- Kč s příslušenstvím, a ve výroku II. o náhradě nákladů řízení, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 18. 6. 2013, č. j. 10 C 280/2011-146, ve výrocích I., II. v rozsahu částky 39.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně od 14. 12. 2011 do zaplacení a III. o náhradě nákladů řízení a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Městský soud v Praze jako soud odvolací výrokem I. shora uvedeného rozsudku potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 jako soudu prvního stupně ze dne 18. 6. 2013, č. j. 10 C 280/2011-146, ve vyhovujícím výroku (I.), kterým soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 130.000,- Kč s příslušenstvím, v zamítavém výroku (II.) jej změnil jen tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobci (další) částku 39.000,- Kč s příslušenstvím, jinak jej potvrdil. Současně výrokem II. uložil žalované povinnost zaplatit žalobci náklady řízení před soudy obou stupňů k rukám jeho advokáta.Takto rozhodl odvolací soud o žalobě, kterou se žalobce domáhal na žalované zaplacení částky 533.159,- Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež mu měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky trestního stíhání vedeného proti němu posléze u Obvodního soudu pro Prahu 6 (jako soudu prvního stupně) pod sp. zn. 16 T 137/2001, zahájeného opatřením vyšetřovatele Policie České republiky o sdělení obvinění ze dne 12. 2. 1999 a skončeného usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 1. 10. 2009, kterým jmenovaný soud trestní stíhání žalobce zastavil podle § 223 odst. 1 zákona č. 141/1961, trestní řád (dále jen „tr. ř.“) z důvodu podle § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. a které nabylo právní moci dne 13. 12. 2010 poté, co vzal státní zástupce zpět proti němu podanou stížnost.

Soudy vyšly ze zjištění, že trestní stíhání žalobce trvalo 11 let a 10 měsíců a skončilo zastavením z důvodu jeho nepřiměřené délky. Uvedenou dobu trvání trestního stíhání právně zhodnotily shodně jako nepřiměřenou, zakládající žalobci nárok na odškodnění nemajetkové újmy mu tím vzniklé, a to v penězích; výši peněžitého zadostiučinění pak odvolací soud po zvážení kritérií stanovených v § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), v platném znění (dále jen „OdpŠk“), stanovil (výslednou) částkou 169.000,- Kč.

Soud prvního stupně uzavřel, že zastavením trestního stíhání z důvodu uvedeného v § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. s odkazem na čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (vyhlášené pod č. 209/1992 Sb.; dále jen „Úmluva“) již došlo k částečnému odškodnění nemajetkové újmy vzniklé žalobci nepřiměřenou délkou řízení, že však tato skutečnost další (zde peněžní) odškodnění této újmy nevylučuje, neboť odškodnění nemajetkové újmy formou konstatování porušení práva má být pouze výjimečné. Na samotném výsledku řízení by pak z pohledu úvah o formě odškodnění dle soudu prvního stupně „nemělo záležet“.

Odvolací soud se ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně o tom, že samotné zastavení trestního stíhání, byť zdůvodněné jeho nepřiměřenou délkou, nelze považovat za dostatečnou satisfakci žalobci vzniklé nemajetkové újmy. V této souvislosti odvolací soud zdůraznil jednak závažnost žalobcem utrpěné újmy, jednak odlišnost postavení žalobce jakožto osoby, jež nebyla pravomocně odsouzena a u níž nelze vyloučit skončení trestního stíhání zproštěním obžaloby, od osoby odsouzeného pachatele, jemuž je nepřiměřená délka trestního stíhání kompenzována zmírněním trestu, s tím, že v prvním případě je míra odškodnění utrpěné újmy samotným výsledkem trestního stíhání (tj. jeho zastavením) „výrazně nižší.“

Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním (dle obsahu dovolání v rozsahu, v němž jí byla „v konečném důsledku… uložena povinnost zaplatit žalobci částku 169.000,- Kč s přísl.“), majíc za to, že odvolací soud vyřešil nesprávně otázku hmotného práva, na níž závisí jeho rozhodnutí („zda zastavení trestního stíhání žalobce pouze a jedině z důvodu jeho nepřiměřené délky představuje formu odškodnění „jinak“ a jako takové je odpovídajícím odškodněním vzniklé újmy, přičemž žalobci již nenáleží další odškodnění /ve formě přiměřeného zadostiučinění v penězích.“/). Přípustnost dovolání odvozuje dovolatelka s poukazem na § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) z toho, že odvolací soud se při řešení této otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, představované rozsudky ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2742/2009, ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2310/2012, a zejm. pak usnesením ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3300/2013. Dovolatelka proto navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že se žaloba v části, v níž jí bylo vyhověno, zamítá, ve zbytku jej potvrdil a žádnému u účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení, příp. jej zrušil a věc odvolacímu soudu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobce s dovoláním nesouhlasil, s tím, že soudy obou stupňů uzavřely správně, když neshledaly zastavení trestního stíhání prostředkem kompenzace nemajetkové újmy, kterou utrpěl v důsledku jeho nepřiměřené délky. Žalobce je přesvědčen o tom, že orgány státu zastavením trestního stíhání toliko plnily svoji zákonnou povinnost, plynoucí z mezinárodních závazků (čl. 6 Úmluvy). K žalovanou zmíněnému usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3300/2013, namítl, že počítá s možností užití opravného prostředku proti usnesení o zastavení trestního stíhání, kterým však žalobce nedisponoval, stejně tak nebyl oprávněn navrhnout, aby se v zastaveném trestním stíhání pokračovalo. Vyhovění podanému dovolání by dle žalobce znamenalo „dát do rukou žalované nástroj, kterým by bylo možné ‘řešit‘ všechna probíhající trestní řízení s hrozící nutností kompenzace způsobené újmy“ (tj. újmy způsobené jejich nepřiměřenou délkou). Konečně své osobní poměry shledává žalobce zcela odlišnými od poměrů žalobce (a dovolatele) ve věci posuzované Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3300/2013, a to zejm. v tom, že byl (na rozdíl od tohoto dovolatele) v průběhu trestního stíhání omezen na osobní svobodě vazbou; i proto nelze toto rozhodnutí dle žalobce v jeho věci analogicky uplatnit.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při projednání dovolání a rozhodnutí o něm postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz přechodná ustanovení čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.).

Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, jednající osobou mající právnické vzdělání podle § 21a odst. 3 a § 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř.

Dovolání splňuje zákonem vyžadované náležitosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.). Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou jeho přípustnosti.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolací soud shledal dovolání přípustným, neboť odvolací soud se při řešení dovolatelkou nastolené otázky hmotného práva, na níž závisí jeho rozhodnutí, tj. kompenzačního významu zastavení trestního stíhání z důvodu jeho nepřiměřené délky, vskutku odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolací soud zároveň dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.

Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s tímto závěrem, neboť ten se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sám o sobě představovat právní otázku dovolacím soudem dosud neřešenou ve smyslu § 237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu výše (formy) zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a OdpŠk, přičemž výslednou částkou (formou) se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009; rozhodnutí Nejvyššího soudu uvedená v tomto rozhodnutí jsou dostupná na www.nsoud.cz). Právě k této situaci v dané věci došlo.

V usnesení ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3300/2013, dospěl Nejvyšší soud ve skutkově a právně obdobné věci (trestní stíhání dovolatele bylo vedeno taktéž u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 16 T 137/2001 a bylo skončeno týmž usnesením jako v případě žalobce) k následujícím závěrům: „Jádrem podaného dovolání je námitka žalobce, že zastavení trestního stíhání z důvodu nepřiměřené délky řízení nepředstavuje způsobilé odškodnění. Nejvyšší soud ve Stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněném pod R 58/2011 (dále jen „Stanovisko“) ve vztahu k možným způsobům odškodnění uvedl, že jiná forma náhrady ve smyslu § 31a odst. 2 zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen „zák. č. 82/1998 Sb.“), může být přiznána zejména v trestním řízení, a to v podobě zmírnění ukládaného trestu. To je však možné jen za podmínky, že takové zmírnění je navázáno právě na porušení práva na přiměřenou délku řízení. V rozsudku trestního soudu musí být výslovně uvedeno, že uložený trest je mírnější právě proto, že soud přihlédl k okolnosti nepřiměřeně dlouhého řízení, nebo to z něj musí alespoň nezpochybnitelně vyplývat (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2640/2010). Uvedené závěry se plně uplatní i v případě, že je trestní stíhání z důvodu nepřiměřené délky řízení dokonce zastaveno s poukazem na č. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2002, sp. zn. 7 Tz 316/2001). V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2310/2012, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 60/2013, Nejvyšší soud dále uvedl, že zmírnění ukládaného trestu má přednost před finanční kompenzací, kterou lze uložit v řízení o náhradě škody (újmy). O další formě náhrady podle zák. č. 82/1998 Sb. by proto bylo možno uvažovat pouze v případě, že by se odškodnění, kterého se poškozenému dostalo v řízení trestním, nejevilo jako dostačující (srov. § 31a odst. 2 zák. č. 82/1998 Sb.).“

Ke shora citovaným závěrům se přihlásil Nejvyšší soud taktéž v usnesení ze dne 16. 6. 2014, sp. zn. 30 Cdo 791/2014, kterým odmítl dovolání osoby stíhané taktéž v předmětné trestní věci, přičemž trestní stíhání tohoto dovolatele bylo skončeno týmž usnesením jako v případě žalobce. Uvedené závěry obstály i v ústavní rovině, neboť ústavní stížnost podaná proti tomuto usnesení byla Ústavním soudem odmítnuta usnesením ze dne 19. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1608/14.

Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se tedy, jak ze shora citovaných rozhodnutí vidno, ustálila v názoru, podle kterého je zastavení trestního stíhání z důvodu jeho nepřiměřené délky způsobilým, účinným a rovněž zásadně dostatečným kompenzačním prostředkem odškodnění nemajetkové újmy vzniklé obviněnému (obžalovanému) nepřiměřenou délkou trestního stíhání. Uvedené platí tím spíše (srov. „dokonce“ v rámci shora prvně zvýrazněné věty z odůvodnění usnesení ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3300/2013), je-li kompenzačním prostředkem nápravy zmírnění trestu (tj. „pouze“ zmírnění trestu, oproti „úplnému“ zastavení trestního stíhání).

Přiznání odškodnění v některé z dalších forem předvídaných § 31a odst. 2 OdpŠk a jeho ustáleným judikatorním výkladem (viz např. jeho ucelený přehled v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3850/2014) je na místě až tehdy, pokud by se s ohledem na individuální okolnosti věci nejevil být způsob kompenzace zastavením trestního stíhání dostatečným odškodněním (když zásadně dostatečným odškodněním je).

Dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu sice stojí na závěru, jakkoliv toliko implicitně vyjádřeném, že i samotné zastavení trestního stíhání z důvodu jeho nepřiměřené délky lze považovat za prostředek kompenzace nemajetkové újmy tím vzniklé, úvahy odvolacího soudu o nedostatečnosti takové kompenzace v případě žalobce jsou však dílem nesprávné, dílem neúplné. Odvolací soud v této souvislosti předně zdůraznil rozdíl zastavení trestního stíhání pro jeho nepřiměřenou délku oproti zmírnění uloženého trestu z téhož důvodu, a to ve prospěch závěru o „výrazně nižší“ míře satisfakce zastavením trestního stíhání oproti satisfakci zmírněním trestu. Tato jeho úvaha však není správná – dle shora zmíněné judikatury dovolacího soudu je nutno kompenzační účinky obou procesních forem skončení trestního stíhání považovat za nejméně rovnocenné. Zdůvodňuje-li odvolací soud dále nedostatečnost odškodnění zastavením trestního stíhání „závažností újmy, kterou žalobce v důsledku délky tohoto řízení vytrpěl“, pak nelze přehlédnout, že bližší skutková zjištění o věcné povaze a míře takové „závažné újmy“ v odůvodnění jeho rozsudku absentují – odvolacím soudem v této souvislosti pouze zmíněné obavy žalobce z výsledku řízení (možnost uložení trestu) jistě zvyšují (obecně) význam trestního řízení pro obviněného (obžalovaného), nikoliv však nutně míru újmy nepřiměřenou délkou stíhání působené. Tato újma je ostatně presumována, neprokazuje se; ani žalobce její existenci, tím méně zvýšenou míru v řízení neprokazoval.

Protože je ze shora uvedených důvodů právní posouzení žalovaného nároku odvolacím soudem nesprávné a jelikož dosavadní výsledky řízení ukazují, že o věci nemůže rozhodnout přímo dovolací soud podle § 243d písm. b) o. s. ř., neboť existencí individuálních okolností věci, pro něž by samotné zastavení trestního stíhání nemělo být v případě žalobce dostatečným odškodněním, se soudy (obou stupňů) dosud nezabývaly, postupoval Nejvyšší soud podle § 243e odst. 1 o. s. ř. a napadený rozsudek odvolacího soudu v dovoláním dotčeném rozsahu (vyhovujícím žalobě co do částky 169.000,- Kč s příslušenstvím) včetně závislého výroku o náhradě nákladů řízení zrušil. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).

Soud prvního stupně je ve smyslu § 243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.

Soud prvního stupně tak bude v dalším řízení veden v judikatuře Nejvyššího soudu ustáleným východiskem, podle nějž v případě § 31a odst. 2 OdpŠk jde o normu s relativně neurčitou hypotézou, vyžadující, aby soud s ohledem na konkrétní skutkové okolnosti každého individuálního případu sám vymezil okolnosti významné pro určení výše odškodnění, přičemž v rámci těchto svých úvah vyjde ze shora dovolacím soudem vyloženého kompenzačního významu výsledku trestního stíhání. Soud prvního stupně z tohoto úhlu pohledu (zastavení trestního stíhání jako zásadně postačující odškodnění) zváží žalobcem tvrzené dopady délky (a právě jen délky) trestního stíhání do jeho osobnostní sféry a na jeho dosavadní způsob života. Dojde-li k závěru o tom, že žalobce v tomto směru neplní povinnosti tvrzení či důkazní, poučí jej ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř.

Stranou pozornosti soudu prvního stupně pak nezůstane ani skutečnost (zjištěná soudem prvního stupně ze shodných tvrzení účastníků při jednání dne 8. 4. 2013, jak plyne z protokolu o jednání), že se žalobce na podkladě předmětného trestního stíhání domáhá u soudu prvního stupně rovněž odškodnění nemajetkové újmy za omezení osobní svobody vazbou a odškodění nemajetkové újmy zapříčiněné zahájením a vedením vlastního trestního stíhání (tj. z titulu nezákonného rozhodnutí). Soud prvního stupně v této souvislosti zjistí (a to již postupem dle § 120 odst. 2 o. s. ř.) a z pohledu možné (nežádoucí) duplicity odškodnění vyhodnotí, do jaké míry se v těchto řízeních faktor délky trestního stíhání promítá (či dokonce již byl soudy zohledněn) – k tomu viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2357/2010, uveřejněný pod číslem 52/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle nějž se při úvaze o formě a výši odškodnění v případě nezákonného omezení osobní svobody přihlíží rovněž k jeho celkové délce, jakož i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, uveřejněný pod číslem 122/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle nějž je délka trestního stíhání jedním z kritérií určujících úvahu soudu o stanovení formy či výše zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním. Tvrzením žalobce o omezení osobní svobody vazbou, jimiž žalobce vymezuje odlišnost své situace od postavení dovolatele ve věci posuzované Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3300/2013, pak soud prvního stupně nepřizná (domáhá-li se tedy žalobce odškodnění nemajetkové újmy za vazbu samostatnou žalobou) z pohledu zažalovaného nároku právní význam.

Dospěje-li soud prvního stupně po zhodnocení všech významných okolností věci v dalším řízení k závěru o tom, že „zadostiučinění zastavením“ v případě žalobce nepostačuje, uváží, v jaké adekvátní formě a příp. výši je namístě poskytnout žalobci další zadostiučinění a tyto své úvahy náležitě odůvodní.

V rámci nového rozhodnutí ve věci rozhodne soud i o nákladech tohoto dovolacího řízení (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 19. května 2015




JUDr. František I š t v á n e k

předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1273/2014, ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.1273.2014.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies