22 Cdo 1177/2013

29. 04. 2015, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Civilní, Civilní (dovolací)
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

  • ObčZ 1964 - § 149

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce JUDr. Jana Klímy, správce konkursní podstaty úpadce Ing. M. M., proti žalované Ing. J. M., zastoupené JUDr. Ludvíkem Röschem, advokátem se sídlem v Plzni, Malá 6, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu Plzeň-jih pod sp. zn. 9 C 118/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26. září 2012, č. j. 15 Co 434/2012-603, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.



O d ů v o d n ě n í :


Okresní soud Plzeň-jih (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 25. dubna 2012, č. j. 9 C 119/2003-552, ve výroku I. a) bodu 1) vypořádal zaniklé společné jmění úpadce a žalované tak, že do výlučného vlastnictví úpadce přikázal průmyslový objekt bez č. p./č. e., nacházející se na pozemku parc. č. st. 2197, v katastrálním území a obci B., dále movité věci uvedené pod bodem 2) a autorská práva k softwarovému programu uvedené pod bodem 3) v tomto výroku rozhodnutí. Ve výroku I. b) bodu 1) pak do výlučného vlastnictví žalované přikázal rodinný dům č. p., nacházející se na pozemku parc. č. st. 232/1 a pozemek parc. č. st. 232/1, v katastrálním území a obci K. Do výlučného vlastnictví žalované také přikázal movité věci, uvedené pod bodem 2), a soubor videokazet a vybavení videopůjčovny uvedené pod bodem 3) tohoto výroku rozhodnutí. Ve výroku II. soud prvního stupně přikázal žalované úhradě dluhy zde blíže specifikované. Ve výrocích III. a IV. rozhodl o vypořádání pohledávek a dluhů úpadce a žalované za třetími osobami. Ve výroku V. uložil žalované povinnost zaplatit úpadci na vypořádání jeho podílu částku ve výši 947 045 Kč. Ve výrocích VI a VII. rozhodl soud prvního stupně o náhradě nákladů řízení. K odvolání žalované Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 26. září 2012, č. j. 15 Co 434/2012-603, rozsudek soudu prvního stupně výrokem I. změnil tak, že do výlučného vlastnictví úpadce přikázal průmyslový objekt bez č. p./č. e., nacházející se na pozemku parc. č. st. 2197, v katastrálním území a obci B., a rodinný dům č. p., nacházející se na pozemku parc. č. st. 232/1 a pozemek parc. č. st. 232/1, v katastrálním území a obci K. Dále přikázal úpadci movité věci a autorská práva uvedená v tomto výroku rozhodnutí soudu. Žalované přikázal vybavení domácnosti specifikované pod bodem 1) písm. b) tohoto výroku a soubor kazet náležející k vybavení videopůjčovny včetně tohoto vybavení uvedené pod bodem 2) písm. b) výroku I. rozhodnutí odvolacího soudu. Ve výroku II. přikázal žalované k úhradě zde uvedené dluhy. Ve výrocích III. a IV. rozhodl o vypořádání pohledávek a dluhů úpadce a žalované za třetími osobami. Ve výroku V. uložil úpadci zaplatit žalované na vypořádání jejího podílu částku ve výši 4 190 282 Kč. Ve výrocích VI. a VII. rozhodl odvolací soud o náhradě nákladů řízení.

Proti výrokům I. – V. rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná, nezastoupená advokátem, dovolání. V dovolání uvedla, že je považuje za přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) a c) občanského soudního řádu. Má za to, že jsou naplněny dovolací důvody nesprávného právního posouzení věci a existence vady, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. V dovolání především brojila proti postupu správce konkursní podstaty, který podle jejího názoru zamlčel některé položky, které měly spadat do společného jmění manželů. Ohledně některých položek přitom disponoval listinnými důkazy, které žalovaná k dispozici neměla. Uvedla, že správce konkursní podstaty převzal finanční přeplatek za elektrickou energii, který měl také spadat do vypořádání. Obdobně také pohledávka ve výši 1 040 000 Kč, nábytek a další movité věci, které byly součástí konkursní podstaty. Namítá, že soudy nedostatečně identifikovaly movité věci, které jsou předmětem vypořádání. Za účelové považuje tvrzení správce konkursní podstaty, že prodal tzv. hmotný investiční majetek za 7 000 Kč. Důkazy předkládané dovolatelkou pak odvolací soud měl k dispozici, nijak se k nim nevyjádřil a ani nezdůvodnil, proč k nim nepřihlédl. Dále namítla, že došlo ke snížení hodnoty majetku žalobcem i soudem prostřednictvím znaleckých posudků. Obsáhle přitom zpochybnila závěry znalce i závěry soudu, zejména pokud jde o procentuální snížení ceny rodinného domu. Dovolatelka poukázala na to, že rozhodnutí odvolacího soudu trpí extrémním formalismem, který vede k neurčitosti a nevykonatelnosti takového rozhodnutí. Také není přesně specifikován nábytek ani videokazety, které mají být předmětem vypořádání. Některé videokazety pak ani nejsou podle jejího názoru předmětem vypořádání. Dovolatelka má za to, že nelze jednomu z manželů přikázat vybavení domácnosti za situace, kdy je nemovitost, kde se toto vybavení nachází, přikázána do výlučného vlastnictví druhého manžela. Odvolací soud podle jejího názoru měl zohlednit skutečnost, že spolu úpadce a žalovaná žijí a vypořádávané věci společně užívají. Rozhodnutí odvolacího soudu považuje dovolatelka v této části za amorální. Za nesprávný považuje závěr odvolacího soudu ohledně vypořádání finanční náhrady za užívání společné věci, přičemž žalovaná nesouhlasila s výší nájemného stanoveného správcem konkursní podstaty. Poukázala rovněž na to, že soudy opomněly vypořádat kovový plot u budovy autosalonu. Nesouhlasila dále s vypořádáním pohledávek nalézacími soudy, neboť tento způsob vypořádání žalovanou zbavuje práva na jejich vymáhání.

Dovolání podané žalovanou bylo následně doplněno prostřednictvím jejího zástupce podáním dne 6. března 2013. Z dovolání plyne nesouhlas dovolatelky se způsobem, jakým odvolací soud vypořádal movité věci náležející do společného jmění účastníků. Otázkou zásadního právního významu podle jejího názoru je, zda by se v dané věci měla uplatnit zákonem stanovená domněnka vypořádání, když žalovaná nemá přístup k důkazům, které má k dispozici správce konkursní podstaty a když rozhodnutími nalézacích soudů došlo nezákonným způsobem ke snížení majetku ve společném jmění manželů. Dovolatelka nesouhlasila s tvrzením, že žalobce zpeněžil movité věci za částku 7 000 Kč, z čehož nalézací soudy vyšly. Má za to, že se jí předloženými důkazy podařilo zpochybnit toto tvrzení. Dále zpochybnila postup odvolacího soudu, který snížil hodnotu průmyslového objektu oproti znaleckému posudku o 5 %, přičemž takové snížení nemá oporu v žádném důkazu. Rozhodnutí odvolacího soudu je podle jejího názoru v části týkající se videokazet a nábytku videopůjčovny nevykonatelné pro neurčitost. Má za to, že cena videokazet a s nimi souvisejících licenčních smluv je nulová. Navíc kazety nabyté od 14. září 2001 již nejsou součástí společného jmění manželů. Za zcela nelogické považuje, že jí odvolací soud přikázal vybavení rodinného domu, když tento dům přikázal do výlučného vlastnictví úpadce. Správně měl i tyto položky přikázat úpadci. Má za to, že ohledně těchto položek se soud nezabýval stanovením obvyklé ceny v době vypořádání ve stavu věci k zániku společného jmění manželů. Předmětem vypořádání by měly být výnosy z majetku ve společném jmění manželů za celou dobu trvání manželství až do doby vypořádání společného jmění manželů, tedy zejména výnosy z předmětných nemovitostí. Výše výnosů by měla být přitom určena ve vztahu k reálnému obvyklému nájemnému bez ohledu na výši podnájmu, který sjednal nájemce, aniž by s tím žalovaná souhlasila. Podle jejího názoru žalobce postupoval v rozporu s jejími zájmy, pokud jako správce konkursní podstaty neuzavřel nájemní smlouvu přímo s podnájemcem. Soudy měly také přihlédnout k užitkům, které měl správce konkursní podstaty přinést užíváním kovového plotu. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobce se k dovolání nevyjádřil.

Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení – § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.

Protože o vypořádání společného jmění manželů bylo odvolacím soudem pravomocně rozhodnuto před 1. lednem 2014, postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).

Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.

Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou § 243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.

Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 26. září 2012, dovolací soud projednal dovolání a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před novelou č. 404/2012 Sb. (tj. do 31. prosince 2012, dále jen „o. s. ř.“).

Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle konstantní judikatury v řízení o vypořádání společného jmění manželů dovolací soud zkoumá přípustnost dovolání ohledně každé vypořádávané položky zvlášť. Skutečnost, že odvolací soud např. změní rozsudek soudu prvního stupně ohledně jedné či několika položek, neznamená, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. i proti těm částem rozsudku odvolacího soudu, které se týkají jiných položek, a že dovolací soud je již v důsledku částečné změny rozsudku soudu prvního stupně odvolacím soudem oprávněn přezkoumat celé rozhodnutí. Pokud tedy odvolací soud změní rozhodnutí soudu prvního stupně o vypořádání společného jmění manželů jen ohledně některých vypořádávaných položek, může dovolací soud přezkoumat jeho rozsudek jako měnící pouze v rozsahu změny rozsudku soudu prvního stupně; rozhodnutí týkající se položek, které nebyly změnou rozhodnutí soudu prvního stupně v odvolacím řízení dotčeny, lze přezkoumat jen za podmínek uvedených v § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. srpna 2011, sp. zn. 22 Cdo 3110/2010 (uveřejněný pod č. 35/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. října 2013, sp. zn. 22 Cdo 2939/2012 (uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2014, č. 8, s. 292)].

Dovolatelka spatřuje přípustnost dovolání v režimu § 237 odst. 1 písm. a), c) o. s. ř. Dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. však přípustné není.

Odvolací soud oproti rozsudku soudu prvního stupně přikázal do výlučného vlastnictví úpadce „rodinný dům č. p. na st. parc. č. 232/1 a st. parc. č. 232/1“; proti této části rozsudku odvolacího soudu dovolatelka ničeho nenamítá potud, že tyto nemovitosti by měly být přikázány do jejího výlučného vlastnictví.

Odvolací soud dále oproti soudu prvního stupně vypořádal „nájemné, které správce konkursní podstaty získal dle nájemních smluv, jimiž pronajal průmyslový objekt úpadce“. Ani proti této části rozsudku odvolacího soudu dovolatelka v dovolání neuplatňuje námitky, že odvolací soud tyto nároky vypořádat neměl.

Měnícím v režimu § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. není ani ta část rozhodnutí odvolacího soudu, kde odvolací soud vyšel z vyšší ceny rodinného domu č. p. na st. parc. č. 232/1 a st. parc. č. 232/1.

Soud prvního stupně vyšel z hodnoty 4 074 250 Kč a odvolací soud z ceny 5 820 400,- Kč. Přikázáním těchto nemovitostí do výlučného vlastnictví úpadce se zvýšila – oproti rozhodnutí soudu prvního stupně – výše vypořádacího podílu žalované připadajícího na uvedené nemovitosti o částku 1 746 150 Kč V rozdílu uvedených částek je rozhodnutí odvolacího soudu skutečně měnící, nicméně tato změna je způsobena zvýšením hodnoty vypořádávaných věcí. Proti této měnící části výroku rozsudku odvolacího soudu pak dovolatelka nic nenamítá, neboť svou dovolací argumentací nijak nenapadá závěry o vyšší hodnotě věcí tvořících vypořádávané společné jmění manželů; naopak má za to, že obecná cena je ještě vyšší, než ze které vyšel odvolací soud.

I kdyby však dovolací argumentace mířila k této měnící části rozsudku odvolacího soudu, nebylo by dovolání žalované subjektivně přípustné. Dovolání může podat jen ten účastník řízení, kterému nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popřípadě kterému byla rozhodnutí odvolacího soudu způsobena jiná újma na jeho právech odstranitelná zrušením napadeného rozhodnutí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, 1998, pod pořadovým č. 28 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. července 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, 2000, pod pořadovým č. 7). Jestliže v důsledku rozhodnutí odvolacího soudu se zvýšil vypořádací podíl žalované, nejde v tomto rozsahu o rozhodnutí, kterým by žalované byla způsobena újma odstranitelná zrušením rozhodnutí odvolacího soudu.

Dovolání by tak v dané věci mohlo být přípustné pouze podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; dovolání však přípustné není.

Podle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.

Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, 2004, sešit č. 7, pořadovém č. 132, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002, uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457 a řada dalších, implicite též nález Ústavního soudu ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 29, 2003, pod pořadovým č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením § 242 o. s. ř. (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, dostupné na www.nsoud.cz). Pokud dovolání neformuluje žádnou otázku zásadního právního významu, nevede ani polemiku s právními názory odvolacího soudu, ale zpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu, pak nemůže být přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí založena [k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. října 2006, sp. zn. 28 Cdo 2551/2006, uveřejněné pod pořadovým č. C 4666 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck (dále jen „Soubor“)].

Protože dovolání opírající se o § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné jen pro řešení právních otázek, je v tomto případě dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen z dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. V dovolání proto nelze uplatnit dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. (a dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení, což znamená, že se nemůže zabývat jejich správností) ani dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.

Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.

Závěr, že napadené rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, přitom Nejvyšší soud přijal s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11 (publikovaným ve sbírce zákonů pod č. 147/2012 Sb.), zrušil ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012, a s přihlédnutím k tomu, že v době podání dovolání měla dovolatelka právo legitimně očekávat, že splnění podmínek formulovaných ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. povede k věcnému přezkumu jí podaného dovolání [k tomu srovnej též nález Ústavního soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11 (dostupný na http://nalus.usoud.cz)].

Dovolatelka především namítá, že "nesouhlasí s tím, že by v daném případě měla být bez ohledu na další skutečnosti použitá fikce tříleté lhůty od zániku SJM na jeho vypořádání, když správce v postavení žalobce neuvádí a neuváděl veškeré součásti SJM".

Uvedená námitka přípustnost dovolání nezakládá.

Rozhodnutí odvolacího soudu není na domněnce vypořádání společného jmění manželů nijak založeno a dovolacímu soudu není ani zřejmé (a z obsahu dovolání se to nijak nepodává), jakým konkrétním způsobem by se uvedená námitka měla promítnout do poměrů souzené věci. Z dovolání totiž není patrno, v čem konkrétně v rovině právního posouzení věci mělo spočívat nesprávné právní posouzení věci, jestliže by soud nevypořádal v rámci společného jmění manželů hodnoty či věci, které žádný z účastníků neučinil předmětem řízení. V soudní praxi ve vztahu ke společnému jmění manželů ostatně nepanují pochybnosti o tom, že v případě zákonného majetkového společenství manželů soud vypořádá jen ty věci (majetek) náležející do tohoto společenství, které účastníci učinili předmětem řízení [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2004, sp. zn. 22 Cdo 684/2004, uveřejněný pod č. C 2943 v Souboru (ve vztahu k bezpodílovému spoluvlastnictví manželů) nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. května 2007, sp. zn. 22 Cdo 1112/2006, uveřejněný pod č. C 5061 v Souboru]. Z uvedené judikatury pak zřetelně plyne závěr, že soud vypořádá ty hodnoty (věci), které učiní předmětem vypořádání nejenom účastník, který žalobu o vypořádání společného jmění manželů podal, ale také účastník, proti kterému tato žaloba směřuje.

Dovolatelka dále v dovolání zdůrazňuje, že "při rozhodování odvolacího soudu i soudu prvního stupně došlo nezákonným a neoprávněným způsobem ke snížení hodnoty společného jmění manželů", což bylo podle jejího názoru důsledkem okolnosti, že není vypořádávána celá masa společného jmění manželů, což může vést k dalším sporům mezi žalobcem a úpadcem, případně i mezi úpadcem a žalovanou. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí pak spatřuje v tom, zda "skutečně za takové situace při vypořádání SJM zaniklého na základě prohlášení konkurzu lze zákonnou fikci použít".

Také tato námitka přípustnost dovolání založit nemůže.

Námitka nezákonného a neoprávněného snížení hodnoty společného jmění manželů je natolik obecná, že bez bližší konkretizace není zřejmé, jakou konkrétní výtku dovolatelka vůči postupům soudů obou stupňů uplatňuje. Spočívá-li skutečně toliko v tom, že nedošlo k vypořádání celé masy společného jmění manželů, pak dovolací soud dodává, že i kdyby v řízení nebyly vypořádány všechny součásti společného jmění manželů, v žádném případě to neznamená, že došlo ke snížení hodnoty společného jmění manželů. Takové součásti totiž nepřestávají být částí společného jmění manželů, ale toliko nejsou předmětem vypořádání soudním rozhodnutím. Pokud nedojde k jejich vypořádání ani dohodou, uplatní se ve vztahu k nim nevyvratitelná domněnka vypořádání po třech letech od zániku společného jmění manželů.

Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 22. října 2010, sp. zn. 22 Cdo 3441/2009, uveřejněném pod č. C 8969 v Souboru, vysvětlil, že řízení o vypořádání zaniklého společného jmění manželů je řízení sporným, jež je ovládáno zásadou projednací. Tvrdit skutečnosti a navrhovat pro ně důkazy je v tomto řízení věcí účastníků řízení. Iniciativa při shromažďování důkazů leží zásadně na účastnících, a ukládám jim označit důkazy k prokázání tvrzení. Účastníci mají tedy povinnost tvrzení a povinnosti důkazní.

Pokud snad měla argumentace dovolatelky směřovat k tomu, že nezákonné snížení hodnoty společného jmění manželů spočívá v tom, že nebyla vypořádána cela masa společného jmění manželů, dovolací soud zdůrazňuje, že v soudní praxi se ustálil názor, podle kterého se při vypořádání společného jmění manželů nemusí volit pouze jediný způsob vypořádání, ale způsoby vypořádání mohou být kumulovány – ohledně části majetku může být uzavřena dohoda, část bude předmětem soudního vypořádání společného jmění a část může být vypořádána na základě zákonné domněnky vypořádání (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. září 2003, sp. zn. 22 Cdo 1283/2003, uveřejněný pod č. C 2097 v Souboru). Účastníků proto nelze vnucovat určitý způsob vypořádání společného jmění manželů; podají-li proto návrh na vypořádání jen části společného jmění manželů, je soud tímto rozsahem vázán, není ovšem vázán navrženým způsobem vypořádání (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 2433/99, uveřejněný pod č. C 45 v Souboru).

Soud může vypořádat pouze ty hodnoty, věci, pohledávky, závazky a investice tvořící součást společného jmění manželů, které účastníci učiní předmětem řízení, a to ve lhůtě tří let od zániku společného jmění manželů (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2009, sp. zn. 22 Cdo 1192/2007, uveřejněný pod č. C 8045 v Souboru, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. listopadu 2012, sp. zn. 22 Cdo 51/2011, dostupný na www.nsoud.cz). Skutečnost, že nastoupení účinků nevyvratitelné domněnky vypořádání ve vztahu k těm částem společného jmění manželů, které nebyly učiněny předmětem žaloby, se prosadí i v případě společného jmění manželů zaniklého prohlášením konkursu, Nejvyšší soud vysvětlil již ve svém předchozím rozhodnutí vydaném v této věci (rozsudek ze dne 26. ledna 2011, sp. zn. 22 Cdo 1068/2008, dostupný na www.nsoud.cz).

Dovolatelka dále nesouhlasila s tím, že soudy obou stupňů vycházely z tvrzení žalobce o tom, že movité věci žalobce prodal za 7 000 Kč. Odhlédne-li dovolací soud od skutečnosti, že v této souvislosti dovolatelka neformuluje žádnou otázku zásadního právního významu, je třeba připomenout, že soudy obou stupňů své rozhodnutí v daném směru nezaložily pouze na tvrzení žalobce, ale vyšly výslovně z toho, že žalobce u jednání konaného dne 26. října 2011 uvedl, že část movitých věcí zpeněžil za částku 7 000 Kč, k čemuž žalovaná neměla žádné připomínky. Odvolací soud tak vyšel ze shodných tvrzení účastníků a nikoliv ze samotného tvrzení žalobce. Jestliže pak dovolatelka v dovolání namítá, že předložila důkazy, které zpochybňují toto tvrzení, tj. namítá, že nebylo prokázáno, že by předmětné movité věci byly prodány, je její dovolací argumentace v rozporu s jejím procesním stanoviskem uplatněným v průběhu řízení před soudem prvního stupně. Nadto touto námitkou nerozporuje právní posouzení věci, ale případně zpochybňuje procesní postup odvolacího soudu a uplatňuje vadu řízení, ke které je dovolací soud oprávněn přihlédnout pouze v případě přípustného dovolání. Nijak nekonkretizovaná dovolací námitka, že žalobce nebyl k prodeji oprávněn, neumožňuje žádný dovolací přezkum nehledě na to, že touto námitkou připouští, že k prodeji věci došlo, ale současně namítá, že tento prodej nebyl prokázán. V této části je pak dovolání dovolatelky vnitřně rozporné. Závěr, že v případě platného prodeje věci tvořících společné jmění manželů se stává předmětem vypořádání částka za tento prodej získaná, pak odpovídá ustálené judikatuře Nejvyššího soudu (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. července 2011, sp. zn. 22 Cdo 3450/2009, uveřejněný pod č. 131/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Další námitkou pak dovolatelka zpochybňuje stanovení hodnoty nemovitostí tvořících společné jmění manželů, protože "vypracované znalecké posudky vykazují celou řadu chyb a i postup při jejich zpracování byl chybný".

Zjištění ceny nemovité věci v řízení o vypořádání společného jmění manželů je otázkou skutkovou, nikoliv právní. Námitka, že soud při stanovení hodnoty nemovitosti chybně akceptoval „nesprávné“ závěry podávající se ze znaleckého posudku, představuje tvrzené pochybení při zjišťování skutkového stavu věci, které nemůže založit přípustnost dovolání opírající se o řešení otázky zásadního právního významu (k tomu srovnej závěry podávající se z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. prosince 2011, sp. zn. 22 Cdo 4053/2011, nebo z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. června 2012, sp. zn. 22 Cdo 3941/2011, obou dostupných na www.nsoud.cz). V dovolání dovolatelka zpochybňuje skutková zjištění podávající se ze znaleckého dokazování, ze kterého nalézací soudy vycházely při stanovení hodnoty nemovitostí, a předkládá vlastní verzi hodnocení důkazů, podle které lze dospět k závěru o jiné hodnotě nemovitostí. Tím, že dovolatelka na odlišných skutkových závěrech buduje jiný názor na stanovení hodnoty vypořádávané věci, nezpochybňuje ve skutečnosti právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující a uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. Tímto důvodem však přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nelze (§ 237 odst. 3 část věty za středníkem o. s. ř.).

Dále dovolatelka namítá, že "výroky soudu týkající se souboru videokazet a nábytku videopůjčovny, nejsou dostatečně určité a vykonatelné".

Dovolací soud dodává, že uvedené námitka, i kdyby byla důvodná, by zakládala toliko vadu řízení, neboť v souvislosti s ní dovolatelka neformuluje žádnou otázku právní povahy, v níž by bylo možné spatřovat zásadní právní význam napadeného rozhodnutí odvolacího soudu.

Žaloba o vypořádání společného jmění by měla mimo jiné obsahovat vylíčení skutečností rozhodných pro posouzení, které věci náležely do majetkového společenství manželů a jako takové existovaly v době jeho zániku. Po účastníku řízení ovšem nelze vždy žádat, aby věc, jejíhož vypořádání se domáhá, popsal způsobem, který by ji odlišil od všech existujících věcí stejného druhu, zejména nemá-li ji v držbě. V těchto případech postačí, popíše-li obecněji (k tomu srovnej obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. října 2002, sp. zn. 22 Cdo 1474/2002, uveřejněné pod č. 72/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jehož aplikovatelnost závěrů do poměrů společného jmění manželů vyplývá např. z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2014, sp. zn. 22 Cdo 1220/2012, dostupného na www.nsoud.cz; proti uvedenému rozhodnutí byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 23. září 2014, sp. zn. I. ÚS 2679/2014, dostupným na http://nalus.usoud.cz). Tam, kde s takovým postupem účastníci souhlasí, resp. to sami navrhnou, lze užít i obecnějšího označení – např. prostírání, ložní prádlo, kuchyňské nádobí apod. (k tomu srovnej např.: Králík, M.: Věcná práva podle starého a nového občanského zákoníku. Uplatňování nároků a rozhodování o nich (procesní a hmotněprávní souvislosti). 2. podstatně doplněné a rozšířené vydání. Praha: Leges, 2014, str. 294).

Nalézací soudy vyšly zjevně ze zjištění, že takto označený soubor věcí je dostatečně určitý, neboť účastníci shodným tvrzením stanovili hodnotu těchto věcí pro účely vypořádání společného jmění manželů a shodně navrhli, aby byly tyto věci přikázány do vlastnictví žalované. Jestliže jde o věci, u kterých není ukládána jednomu z účastníků povinnost k jejich vydání druhému z účastníků, a s přihlédnutím k výše uvedeným skutečnostem, nepovažuje dovolací soud dovolání ani v této části přípustné.

Namítá-li dovolatelka, že cena souboru videokazet s ohledem na vývoj technologie je nulová a nikoliv soudem uvažovaných 400 000,- Kč, jedná se o námitku, prostřednictvím které – jak vysvětlil dovolací soud výše – zpochybňuje skutkový základ věci a nikoliv právní posouzení. Navíc v této souvislosti dovolatelka přehlíží, že částku 400 000,- Kč nevztáhl odvolací soud toliko k souboru videokazet, ale k nábytku tvořícímu vybavení videopůjčovny, kde předmětné videokazety tvoří součást vybavení videopůjčovny. Namítá-li žalovaná, že daná cena "nebyla delší dobu zjišťována", je i v této části dovolání vnitřně rozporné, neboť na straně jedné tvrdí nulovou hodnotu daných věcí a současně soudům vytýká pochybení při stanovení ceny těchto věcí. Nalézací soudy navíc v této souvislosti vyšly ze shodných tvrzení účastníků ohledně ceny těchto věcí, tuto částku výslovně shodně akceptovaly i s tím, že účastníci navrhli, aby dané věci byly přikázány do vlastnictví dovolatelky.

Jestliže pak v této souvislosti dovolatelka dále namítá, že "kazety nabyté od 14. 9. 2001 nejsou součástí SJM, a nemohou tedy být vypořádány", dovolací soud uvádí, že nalézací soudy žádné kazety konkrétně nabyté po 14. 9. 2001 nevypořádaly a daná námitka dovolatelky neobsahuje žádnou bližší argumentaci, z níž by se dalo usuzovat na nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem, nadto v poměrech zásadní právní významnosti napadeného rozhodnutí.

Bez jakéhokoliv vymezení zásadního právního významu pak dovolatelka zpochybňuje i závěr, že vybavení stavby, která byla přikázána úpadci, bylo přikázáno do výlučného vlastnictví dovolatelky.

Uvedená část rozhodnutí odvolacího soudu má však oporu v judikatuře dovolacího soudu. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 25. března 2014, sp. zn. 22 Cdo 3766/2012, dostupném na www.nsoud.cz, akceptoval postup odvolacího soudu, který aktiva vyjma věcí tvořících obvyklé vybavení domácnosti a věcí sloužících k podnikání žalované přikázal úpadci a pasiva rozdělil rovným dílem. U aktiv, která soud prvního stupně přikázal žalované, zdůraznil, že jejich přikázání úpadci by bylo nepřiměřeně tvrdé, neboť u věcí tvořících vybavení domácnosti se jedná o movité věci poměrně nízké hodnoty, ze kterých by v exekučním řízení věřitelé nemohli dosáhnout vysokého výtěžku, oproti tomu žalované a její rodině tyto věci mohou ještě sloužit k zajištění základních potřeb rodiny.

Tyto závěry jsou pak přiměřeně aplikovatelné i v souzené věci, a to tím spíše, že manželství úpadce a žalované i nadále trvá. Jedná se o věci, které dovolatelka může využít k uspokojení v rámci potřeb bydlení a u nichž nelze očekávat při případném prodeji vysoký výtěžek vedoucí k uspokojení věřitelů úpadce. Výhrady vůči ceně těchto věcí pak opětovně představují námitku vůči skutkovému stavu; nadto nalézací soudy vyšly z toho, že cena těchto věcí byla stanovena na základě shodných tvrzení účastníků, kteří "s přihlédnutím ke stáří a opotřebení věcí nepožadovali znalecké ocenění", na čemž setrvali.

Dovolatelka má dále za to, že "předmětem vypořádání by měly být výnosy z majetku v SJM za celou dobu až do doby vypořádání SJM, zejména tedy výnosy z předmětných nemovitostí".

Uvedená námitka je natolik obecná, a dovolatelka ji ani nijak blíže v dovolání nekonkretizuje, že dovolacímu soudu není jakkoliv zřejmé, jaká právní otázka by měla být podrobena přezkumu se současným zásadním právním významem rozhodnutí odvolacího soudu.

Totéž platí pro tu část dovolání, ve které dovolatelka uváděla, že 1) "její vypořádací podíl měl být určen s ohledem na reálné obvyklé nájmy, přičemž ani jeden ze soudů se nezabýval otázkou toho, jaká je podnájem, který si dále sjednal nájemce, za situace, kdy žalovaná jako spoluvlastník předmětných nemovitostí s uzavřením nájemní ani podnájemní smlouvy souhlas neudělila", 2) "postup žalobce, který je v rozporu se zájmy žalované, nemůže být chráněn tak, že by vypořádací podíl na SJM, a tedy právo žalované, byl poškozen s ohledem na chybný výkon funkce správce konkurzní podstaty", 3) "je nutné při výpočtu vypořádacího podílu žalované přihlédnout i k užitkům, které měl správce konkurzní podstaty, tedy žalobce do konkurzní podstaty potažmo do společného jmění manželů přinést řádným užíváním plotu z kovových profilů a kovového bigboardu". Ve všech těchto případech totiž vůbec není patrno, jaký dovolací důvod je prostřednictvím těchto námitek uplatněn, v čem spočívá jeho naplnění a jaká právní otázka by měla být zakládat zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu a být předmětem přezkumné činnosti dovolacím soudem.

Prostřednictvím poslední dovolací námitky dovolatelka namítá, že "k vypořádání pohledávek je nutné odkázat na předestřená rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, kdy je nutné tyto pohledávky přikázat tomu, komu původně vznikly".

Ani tato otázka zásadní právní význam napadeného rozsudku odvolacího soudu nezakládá.

Dovolací soud v této souvislosti především konstatuje, že v řízení před soudem prvního stupně sama dovolatelka navrhovala, aby byly pohledávky tvořící součást společného jmění manželů přikázány každému z manželů v rozsahu jedné poloviny a teprve v odvolacím řízení uplatnila změnu tohoto procesního stanoviska. Odvolací soud při shodném způsobu vypořádání pohledávek zdůraznil, že i pokud některá z pohledávek vznikla za trvání manželství pouze úpadci nebo pouze žalované, a jen jeden z manželů je tedy oprávněn pohledávku vymáhat, nic to nemění na závěru, že pohledávky tvoří společné jmění manželů. Vzhledem k tomu, že se jedná o pohledávky, u kterých není jisté, zda je třetí osoby splní, je odpovídající, aby byl podíl stanoven ve stejném poměru proto, aby žádný z účastníků nebyl zkrácen na případném poskytnutém plnění.

Právní úprava společného jmění manželů v rámci úpravy vypořádání (§ 149 odst. 3 obč. zák.) nestanoví přesná kritéria pro určení toho, které součásti vypořádávaného majetku budou každému z manželů přikázány. Jestliže v řízení o vypořádání společného jmění manželů vyjdou najevo různé skutečnosti svědčící pro přikázání věci každému z účastníků, je na úvaze soudu rozhodujícího v nalézacím řízení, jaké řešení zvolí. Jeho úvahu by dovolací soud mohl zpochybnit jen v případě, že by byla zjevně nepřiměřená (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. listopadu 2011, sp. zn. 22 Cdo 1280/2011, dostupné na www.nsoud.cz), resp. kdyby nezahrnula právně významné skutečnosti (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. března 2014, sp. zn. 22 Cdo 1281/2012, dostupné tamtéž).

V rozsudku ze dne 12. července 2012, sp. zn. 22 Cdo 3268/2010, uveřejněném v časopise Právní rozhledy, 2012, č. 20, str. 730, dovolací soud vysvětlil, že jestliže v řízení o vypořádání SJM vyjdou najevo různé skutečnosti svědčící pro přikázání věci každému z účastníků, je na úvaze soudu rozhodujícího v nalézacím řízení, jaké řešení zvolí. Pro vypořádání nelze stanovit jednoznačná kritéria, neboť každý konkrétní případ je jedinečný, dochází k různým kombinacím právně významných okolností a často lze s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit různé způsoby vypořádání.

Judikatura dovolacího soudu vychází primárně z toho, že pohledávky tvořící společné jmění manželů se přikazují rovným dílem každému z manželů, čímž se jednak eliminují rizika spojena s vymahatelností dané pohledávky a současně se tím naplňuje obecný požadavek směřující k co nejmenšímu vypořádacímu podílu, jenž je některý z manželů povinen zaplatit druhému z bývalých manželů na vypořádání společného jmění manželů, přičemž v odůvodněných případech lze přikázat společnou pohledávku jen jednomu z manželů (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2004, sp. zn. 22 Cdo 1054/2004, uveřejněný pod č. C 2529 v Souboru, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. dubna 2012, sp. zn. 22 Cdo 3194/2009, dostupný na www.nsoud.cz).

Odvolací soud jasně vysvětlil důvody zvoleného způsobu vypořádání společných pohledávek a jeho závěry v žádném ohledu nejsou zjevně nepřiměřené. Dovolací argumentace se ostatně omezuje pouze na závěr, že "pohledávky je nutné přikázat tomu, komu původně vznikly", aniž by tento závěr byl jakkoliv blíže odůvodněn a vymezoval se vůči argumentaci odvolacího soudu.

Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání jako přípustné, dovolání žalované podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení mezi účastníky vychází z § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalované bylo odmítnuto a žalobci žádné náklady v dovolacím řízení, na jejichž náhradu by měl nárok, nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 29. dubna 2015


Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1177/2013, ECLI:CZ:NS:2015:22.CDO.1177.2013.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies