29 Cdo 1260/2013

30. 04. 2015, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Civilní, Civilní (dovolací)
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

  • OSŘ - § 175
  • OSŘ - § 237 odst. 1 písm. c)

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobkyně Československé obchodní banky, a. s.,se sídlem v Praze 5, Radlická 333/150, PSČ 150 57, identifikační číslo osoby 00001350, proti žalovaným 1) Linfo s. r. o.,se sídlem v Cítově 27, PSČ 277 04, identifikační číslo osoby 25366149 a 2) Ing. P. H., zastoupenému Mgr. Jiřím Hladíkem, advokátem, se sídlem v Brně, náměstí 28. října 1898/9, PSČ 602 00, o námitkách druhého žalovaného proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 24 Cm 15/2010, o dovolání druhého žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. září 2012, č. j. 9 Cmo 249/2012-114, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


Odůvodnění:


Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. září 2010, č. j. 24 Cm 15/2010-35, ponechal v plném rozsahu v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 12. dubna 2010, č. j. 24 Cm 15/2010-15, kterým uložil žalovaným zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni částku 522.154 Kč s 6% úrokem od 21. července 2009 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 1.740 Kč a náhradu nákladů řízení, (výrok I.) a rozhodl o nákladech námitkového řízení (výrok II.).

Vrchní soud v Praze k odvolání druhého žalovaného v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jak ve výroku o věci samé (ve znění, že směnečný platební rozkaz se ponechává v platnosti „ve vztahu k druhému žalovanému“), tak ve výroku o nákladech řízení (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).

Odvolací soud především přitakal soudu prvního stupně v závěru, podle kterého námitka nesprávného vyplnění blankosměnky co do výše směnečné sumy a data splatnosti není určitá (a tudíž ani projednatelná). Přitom zdůraznil, že není na žalobci, aby tvrdil a prokazoval, že směnka, jež byla původně blankosměnkou, byla vyplněna v souladu s dohodou účastníků. Břemeno tvrzení a důkazní břemeno ohledně obsahu dohody o vyplnění a jejího případného porušení naopak tíží vždy žalovaného směnečného dlužníka, který je povinen již v námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu konkrétně uvést, „v jakém rozsahu je směnečný peníz uvedený ve směnce požadován neoprávněně a v čem ona neoprávněnost spočívá“. Jelikož druhý žalovaný v poměrech dané věci ve včas podaných námitkách uvedl pouze to, jaké konkrétní údaje ohledně výše směnečného peníze a data splatnosti měly být do blankosměnky podle jeho názoru doplněny, aniž by současně vylíčil, z jakého důvodu jsou na směnce vyplněné údaje nesprávné (v čem byla dohoda o vyplnění porušena), nelze námitku nesprávného vyplnění blankosměnky považovat za dostatečně určitou a tudíž projednatelnou.

Nedůvodnými odvolací soud v této souvislosti shledal rovněž výhrady druhého žalovaného, podle nichž vyplnění nesprávných údajů do blankosměnky je „vadou formy“, mající za následek neplatnost směnky. Podle odvolacího soudu ani případné nesprávné vyplnění blankosměnky nemá na platnost směnky žádný vliv, přičemž tato skutečnost by pouze zakládala směnečnému dlužníkovi (byl-li účastníkem dohody o vyplnění) právo vznést námitku nesprávného vyplnění blankosměnky.

Za opodstatněnou neměl odvolací soud konečně ani námitku neplatnosti směnky odůvodněnou tvrzením, že údaj „splatno u Československé obchodní banky, a. s., adresa: Praha 1 – Nové Město, Na Příkopě 854/14, PSČ 115 20“, je neurčitý a (vzhledem k tomu, že v době splatnosti směnky žalobkyně na označené adrese již nesídlila) „nemožný“. Z uvedené doložky je podle odvolacího soudu zřejmé, že směnka byla umístěna (domicilována) u remitenta, s tím, že platebním místem je v doložce označená adresa. Oba údaje jsou přitom zcela určité, přičemž „z hlediska směnečného“ není podstatné, zda na této adrese remitent někdy měl své sídlo.

Dovolání druhého žalovaného proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“).

Nejvyšší soud úvodem poznamenává, že dovolatel opíral přípustnost dovolání o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., s tím, že odvolací soud dospěl oproti soudu prvního stupně „do jisté míry k odlišnému posouzení věci“. Pro úvahu, zda je rozsudek odvolacího soudu rozsudkem měnícím ve smyslu tohoto ustanovení, je však rozhodující nikoli to, zda odvolací soud posoudil věc po právní stránce rozdílně (jakkoli ani k tomu v poměrech dané věci nedošlo), ale jak odvolací soud ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně vymezil obsah posuzovaného právního vztahu účastníků, případně zda práva a povinnosti účastníků stanovil oproti rozhodnutí soudu prvního stupně odlišně či nikoli. Jinak řečeno, odlišností tu není toliko rozdílné právní posouzení věci, ale jen takový závěr, který na základě rozdílného posouzení okolností pro rozhodnutí významných, rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků (k tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 1998, sp. zn. 2 Cdon 931/97, uveřejněného pod číslem 52/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněného pod číslem 10/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; obě rozhodnutí jsou – stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže – veřejnosti dostupná i na webových stránkách Nejvyššího soudu). Se zřetelem k výše uvedenému nemá Nejvyšší soud žádné pochybnosti o tom, že dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu je (ve shodě s jeho označením) i po obsahové stránce rozsudkem nikoli měnícím, ale potvrzujícím.

Dovolání proti takovému výroku rozsudku odvolacího soudu proto mohlo být přípustné pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy tak, že dovolací soud – jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) – dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolatel však (oproti svému mínění) Nejvyššímu soudu žádnou otázku, z níž by bylo možné usuzovat na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, k řešení nepředkládá.

Dovolatelem zpochybněné právní posouzení věci odvolacím soudem – co do výkladu ustanovení § 175 o. s. ř. a řešení otázky určitosti a projednatelnosti námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu – zcela odpovídá ustálené judikatuře Nejvyššího soudu.

Nejvyšší soud opakovaně ve své rozhodovací činnosti vysvětlil, že závěr, podle něhož v námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu musí žalovaný uvést vše, co proti němu namítá, jednoznačně vyplývá již z ustanovení § 175 o. s. ř. (k tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. května 2008, sp. zn. 29 Odo 1799/2006 a ze dne 27. září 2011, sp. zn. 29 Cdo 2031/2011, jakož i rozsudku ze dne 26. listopadu 2008, sp. zn. 29 Cdo 2988/2007, uveřejněného pod číslem 101/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

V rozsudku ze dne 31. března 2009, sp. zn. 29 Cdo 2270/2007, uveřejněném pod číslem 3/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, pak Nejvyšší soud na dané téma dále uzavřel, že za odůvodněné lze považovat jen takové námitky, z jejichž obsahu je zřejmé, v jakém rozsahu je směnečný platební rozkaz napadán a (současně) na jakých skutkových okolnostech žalovaný svou obranu proti směnečnému platebnímu rozkazu zakládá. Žalovaný přitom nemůže – se zřetelem k zásadě koncentrace řízení o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu – po uplynutí lhůty k podání námitek uplatňovat takovou obranu, která nebyla uvedena již v námitkách (srov. dále např. též důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2010, sp. zn. 29 Cdo 4405/2008, uveřejněného pod číslem 30/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 28. března 2013, sp. zn. 29 Cdo 785/2012, ze dne 27. února 2014, sp. zn. 29 Cdo 149/2012, ze dne 19. února 2015, sp. zn. 29 Cdo 517/2013 a ze dne 30. března 2015, sp. zn. 29 Cdo 4257/2013).

Přitom není pochyb o tom, že v projednávané věci ve včasných námitkách (v nichž druhý žalovaný uplatnil mimo jiné výhradu, podle níž údaj o výši směnečné sumy a datu splatnosti byl do blankosměnky doplněn v rozporu s uděleným vyplňovacím právem) skutečnosti, na jejichž základě by bylo možné dovodit, v čem konkrétně mělo porušení uděleného vyplňovacího práva spočívat, vylíčeny nejsou. Správnost směnečného platebního rozkazu prostřednictvím takové námitky tedy vskutku (jak správně uzavřely soudy nižších stupňů) prověřit nelze.

Závěr, podle něhož vyplnění blankosměnky v rozporu s dohodou o vyplňovacím právu není důvodem neplatnosti směnky, je rovněž judikaturou Nejvyššího soudu konstantně zastáván (k tomu srov. např. rozsudky ze dne 24. června 2009, sp. zn. 29 Cdo 3317/2007 a ze dne 19. srpna 2009, sp. zn. 29 Cdo 5260/2007, uveřejněné pod čísly 38/2010 a 84/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i rozsudek ze dne 28. května 2009, sp. zn. 29 Cdo 680/2008 a usnesení ze dne 27. září 2011, sp. zn. 29 Cdo 336/2010).

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není způsobilá založit ani argumentace dovolatele, podle níž není „z logiky věci“ na ručiteli, aby prokázal skutečnou výši a splatnost zajištěného závazku. Závěr, podle kterého důkazní břemeno k prokázání kauzálních námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu (tj. námitek majících původ v mimosměnečných vztazích účastníků) nese žalovaný směnečný dlužník, totiž Nejvyšší soud učinil již v rozsudku ze dne 2. března 1999, sp. zn. 32 Cdo 2383/98 (uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 8, ročníku 1999, pod číslem 84) a následně se k němu opakovaně přihlásil v celé řadě svých rozhodnutí (srov. např. rozsudek ze dne 29. dubna 2008, sp. zn. 29 Cdo 1650/2007, usnesení ze dne 28. května 2008, sp. zn. 29 Odo 808/2006 a dne 25. února 2009, sp. zn. 29 Cdo 2327/2007, popř. důvody rozsudku ze dne 30. října 2002, sp. zn. 29 Odo 314/2001, uveřejněného pod číslem 62/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

K argumentaci dovolatele nálezem Ústavního soudu ze dne 16. října 2012, sp. zn. Pl. ÚS 16/12 (uveřejněným pod číslem 174/2012 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), Nejvyšší soud připomíná, že vzhledem k datu vydání směnečného platebního rozkazu, ke skutečnosti, že druhý žalovaný spornou směnku podepsal jednak jako jednatel výstavce (první žalované) a jednak jako fyzická osoba (směnečný rukojmí) [tj. nepodepsal ji v postavení spotřebitele] a k tomu, že námitku nesprávného vyplnění výše směnečné sumy a data splatnosti neupřesnil ani v průběhu námitkového řízení, se zcela uplatní závěry přijaté Ústavním soudem např. v usneseních ze dne 7. února 2013, sp. zn. II. ÚS 4542/12, ze dne 2. dubna 2013, sp. zn. I. ÚS 718/13 a ze dne 7. května 2013, sp. zn. I. ÚS 717/13 (srov. dále též důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2013, sp. zn. 29 Cdo 1135/2013).

Ve shodě s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu odvolací soud konečně posoudil i otázku (ne)platnosti směnky z hlediska určitosti údaje o platebním místu. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 31. března 2010, sp. zn. 29 Cdo 2352/2008, vysvětlil, že k vymezení platebního místa směnky může dojít rovněž prostřednictvím domicilu, tedy v souvislosti s označením třetí osoby, u níž je směnka splatná (osoby, jíž se směnka předkládá k placení a jejímž prostřednictvím má být směnka dlužníkem také proplacena – viz čl. I. § 4 zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového). Současně dodal, že z hlediska určitosti platebního místa není významné, zda se v rámci směnkou vymezeného platebního místa případně nachází více provozoven označené osoby, v nichž by mohla být směnka k placení předložena a že na povinnost zaplatit směnku nemůže mít vliv ani skutečnost, že k datu její splatnosti v rámci vymezeného platebního místa provozovna osoby, u níž má být placeno, neexistuje (byla v mezidobí zrušena); rozhodující totiž je, že i nadále zůstává jednoznačně určené místo placení (k tomu, že platební místo vyznačené na směnce při jejím vystavení, zůstává platebním místem pro tuto směnku „trvale“, srov. dále např. důvody rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 17. srpna 2005, sp. zn. 29 Odo 1053/2004, uveřejněného pod číslem 41/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 31. října 2006, sp. zn. 29 Odo 232/2006).

Závěr odvolacího soudu, podle kterého je platebním místem směnky v posuzovaném případě adresa blíže specifikovaná v domicilační doložce, je proto správný.

Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání druhého žalovaného Nejvyšší soud odmítl a žalobkyni žádné náklady v souvislosti s dovolacím řízením podle obsahu spisu nevznikly.

Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z bodu 7., části první, článku II. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 30. dubna 2015

JUDr. Jiří Zavázal

předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2015, sp. zn. 29 Cdo 1260/2013, ECLI:CZ:NS:2015:29.CDO.1260.2013.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies