29 Cdo 1196/2013

30. 04. 2015, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Civilní, Civilní (dovolací)
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

  • 328/1991 Sb. - § 15
  • ObčZ 1964 - § 39
  • ObčZ 1964 - § 572 odst. 2

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců Mgr. Milana Poláška a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobce BASILDON INVEST&TRADE, S. A., se sídlem v Belize City, 35A Regent street, Jasmin Court, Belize, proti žalovanému Československé obchodní bance, a. s., se sídlem v Praze 5, Radlická 333/150, PSČ 150 57, identifikační číslo osoby 00001350, o zaplacení částky 110.779.200 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 49 Cm 34/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. listopadu 2012, č. j. 5 Cmo 273/2010-213, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


Odůvodnění:


Rozsudkem ze dne 5. září 2003, č. j. 49 Cm 34/2001-74, zamítl Městský soud v Praze žalobu, kterou se žalobce (Ing. Alexandr Vacek, správce konkursní podstaty úpadce CHEMAPOL GROUP, a. s.), domáhal vůči žalovaným (1/ Československé obchodní bance, a. s. a 2/ IP bance, a. s.), společně a nerozdílně zaplacení částky 110.779.200 Kč s příslušenstvím (tvořeným požadovaným úrokem z prodlení z jistiny za dobu od 6. listopadu 1998 do zaplacení) [bod I. výroku], nepřipustil změnu žaloby co do výše žalované částky na 211.008.000 Kč s příslušenstvím (tvořeným požadovaným úrokem z prodlení z jistiny za dobu od 1. května 1999 do zaplacení) [bod II. výroku] a rozhodl o nákladech řízení mezi žalobcem a prvním žalovaným (bod III. výroku) a o nákladech řízení mezi žalobcem a druhým žalovaným (bod IV. výroku).

K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v bodech I. a III. výroku (první výrok), odmítl odvolání proti bodu II. výroku rozsudku soudu prvního stupně (druhý výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (třetí výrok).

Odvolací soud přitom již o věci rozhodl vůči společnosti BASILDON INVEST&TRADE, S. A. (postupníku), jejíž vstup do řízení na místo původního žalobce (postupitele) připustil (na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 6. září 2006) usnesením ze dne 27. ledna 2011, č. j. 5 Cmo 273/2010-152. S přihlédnutím k tomu, že usnesením ze dne 9. prosince 2010, č. j. 5 Cmo 273/2010-138, vyloučil odvolací soud k samostatnému projednání a rozhodnutí odvolání žalobce v rozsahu, v němž se týkalo původně druhého žalovaného (na jehož majetek byl prohlášen konkurs usnesením Městského soudu v Praze ze dne 5. února 2004, č. j. 99 K 3/2004-26), týkal se rozsudek odvolacího soudu jen nároků uplatněných žalobcem vůči prvnímu žalovanému (dále jen „žalovaný“).

Proti rozsudku odvolacího soudu (a to výslovně proti všem jeho výrokům) podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítaje (podle obsahu dovolání), že jsou dány dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 o. s. ř., tedy, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (odstavec 2 písm. a/), a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 2 písm. b/), a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí přisuzuje dovolatel řešení následujících otázek:

1/ Je správný výklad odvolacího soudu, že ustanovení § 15 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“), nedopadá na dohodu o dissoluci ve smyslu § 572 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), uzavřenou s dlužníkem v posledních 6 měsících před podáním návrhu na prohlášení konkursu?

2/ V případě že výklad odvolacího soudu (k otázce č. 1) je správný, může být taková dohoda neplatná podle § 39 obč. zák.?

3/ Může na postupníka přejít postoupená pohledávka z náhrady škody, i když ji účastníci v postupní smlouvě kvalifikují jako pohledávku ze smlouvy o úplatném převodu cenných papírů?

4/ Je vadou řízení, jestliže soud nevysvětlí, z jakého důvodu se neztotožnil s judikovaným názorem dovolacího soudu, vycházejícím z obdobného skutkového a právního závěru?

5/ Lze napadnout odvoláním výrok rozsudku soudu prvního stupně o nepřipuštění změny žaloby, když u rozhodnutí, proti němuž není odvolání přípustné, je jako forma rozhodnutí výslovně uvedeno usnesení?

6/ Může být odvolání odmítnuto pro opožděnost, jestliže soud prvního stupně v poučení nesprávně uvede, že odvolání není přípustné, a odvolání je podáno do 3 měsíců od doručení napadeného rozhodnutí?

7/ Je vadou řízení, že soud rozhodl o nepřipuštění změny žaloby až ve výroku rozsudku, následujícím po výroku o původní žalobě, ačkoliv návrh na změnu žaloby byl soudu i žalovanému doručen již před prvním jednáním ve věci?

8/ Je vadou řízení skutečnost, že soud odůvodnil nepřipuštění změny žaloby pouze z důvodu úspor prostředků žalobce?

9/ Může soud rozhodnout o nepřipuštění změny žaloby, jsou-li objektivně dány důvody pro její připuštění?

Předmětem řízení je peněžité plnění, jehož se mělo (původně) dostat konkursní podstatě úpadce v důsledku uplatnění neúčinnosti právního úkonu dlužníka ve smyslu § 15 ZKV. Jde tedy o spor vyvolaný konkursem. Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání (§ 433 bod 1. a § 434), s přihlédnutím k § 432 odst. 1 insolvenčního zákona se však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy (tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007, i občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2007). Srov. k tomu též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3375/2010, uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (rozhodnutí je - stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže - dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu).

Nejvyšší soud odmítl dovolání žalobce podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o. s. ř. jako nepřípustné.

V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti té části prvního výroku rozsudku odvolacího soudu, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení vůči žalovanému, jakož i v rozsahu, v němž směřuje proti třetímu výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech odvolacího řízení, je Nejvyšší soud odmítl bez dalšího jako objektivně nepřípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Dovolání je objektivně nepřípustné též v rozsahu, v němž směřuje proti druhému výroku napadeného rozsudku, jímž odvolací soud odmítl odvolání žalobce proti výroku rozsudku soudu prvního stupně o nepřipuštění změny žaloby. Tento výrok, ač součástí rozsudku, má povahu usnesení, přičemž proti usnesení, jímž odvolací soud odmítl odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně (zde proti výroku rozsudku soudu prvního stupně o nepřipuštění změny žaloby) pro nepřípustnost a pro opožděnost (oba tyto důvody zmiňuje napadené rozhodnutí ve vztahu ke zkoumanému výroku), není dovolání přípustné podle žádného z ustanovení občanského soudního řádu (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2006, sp. zn. 29 Odo 381/2005, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 12, ročník 2006, pod číslem 174).

V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti té části prvního výroku rozsudku odvolacího soudu, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé, může být v této věci přípustné jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam). Důvod připustit dovolání však Nejvyšší soud nemá, když dovolatel mu (oproti svému mínění) nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možno usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Odvolací soud se zabýval nároky, jež se měly odvíjet od existence smlouvy o převodu cenných papírů z 19. února 1997, dohody o dissoluci smlouvy z 19. února 1997, uzavřené 4. listopadu 1998 a smlouvy o převodu cenných papírů z 5. listopadu 1998. K dovolatelem položeným otázkám lze v tomto kontextu co do závěru o nepřípustnosti dovolání v jednotlivostech uvést následující.

1/ Otázka č. 1 má spekulativní charakter (předjímá existenci závěru, na kterém napadené rozhodnutí nespočívá).

Odvolací soud totiž nezaložil napadené rozhodnutí na závěru, že dohoda o dissoluci ve smyslu § 572 odst. 2 obč. zák. nemůže být (nikdy) neúčinným právním úkonem dlužníka ve smyslu § 15 ZKV, nýbrž na tom, že právní úkon zkoumaný v dané věci nelze podřadit žádnému z těch, jež jsou vypočteny v § 15 odst. 1 ZKV. O tom, že jde o výčet taxativní, není žádných pochyb v soudní praxi ani v literatuře (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. srpna 2014, sp. zn. 29 Cdo 902/2012, uveřejněného pod číslem 19/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a literaturu tam citovanou).

2/ K otázce č. 2 Nejvyšší soud poukazuje na to, že odvolací soud sám zkoumal možnou neplatnost dohody o dissoluci v režimu § 39 obč. zák., takže odpověď na položenou otázku je triviální (a shoduje se s postupem odvolacího soudu). To, že výsledek zkoumání odvolacího soudu byl negativní (že nedospěl k závěru o neplatnosti takové dohody), nemění ničeho na vyznění odpovědi na takto položenou otázku.

3/ K otázce č. 3 Nejvyšší soud uvádí, že jeho rozhodovací praxe je ve vztahu k ustanovení § 524 odst. 2 obč. zák. ustálena v závěru, že nebylo-li ve smlouvě o postoupení pohledávky sjednáno něco jiného, postoupením přechází pohledávka na nového věřitele v té podobě, v jaké v okamžiku postupu existovala, včetně tzv. vedlejších práv, i když nejsou ve smlouvě o postoupení pohledávky výslovně konkretizována. Není přitom rozhodné, zda právo spojené s postoupenou pohledávkou je či není samostatně uplatnitelné (srov. shodně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2006, sp. zn. 32 Odo 473/2005, uveřejněný pod číslem 80/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

S touto judikaturou je napadené rozhodnutí v souladu. Byla-li předmětem smlouvy o postoupení pohledávky pohledávka ze smlouvy o převodu cenných papírů z 19. února 1997 (a neurčovala-li smlouva o postoupení pohledávky jinak), pak je závěr, že takto nebyla postoupena pohledávka z později uzavřené smlouvy o převodu cenných papírů z 5. listopadu 1998, stejně triviální jako závěr, že později uzavřená smlouva o převodu cenných papírů (z 5. listopadu 1998) není (včetně škodných nároků, jež mohly vzejít z jejího porušení) „vedlejším právem“ první smlouvy o převodu cenných papírů (z 19. února 1997). Napadené rozhodnutí pak rovněž spočívá na závěru, že žalobou nebylo požadováno (v režimu § 15 odst. 2 ZKV) plnění ze smlouvy o převodu akcií ze dne 5. listopadu 1998 a že si strany plnění podle této smlouvy nikdy neposkytly. Následně odvolací soud (k argumentaci žalobce, že po zániku sporných akcií se jeho pohledávka ze smlouvy o převodu cenných papírů z 19. února 1997 transformovala do práva na náhradu škody) uzavřel, že zde není protiprávního jednání, jelikož dohodou o dissoluci (ze 4. listopadu 1998) byly zrušeny i ty závazky, z jejichž nedodržení dovozuje dovolatel porušení právní povinnosti.

4/ K otázce č. 4 pak Nejvyšší soud poukazuje na ustálenou judikaturu ke kritériím posouzení přezkoumatelnosti rozhodnutí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), k čemuž dodává, že v situaci, kdy odvolací soud v napadeném rozhodnutí srozumitelně vyložil, proč žalobcův nárok není po právu ani v režimu případné odpovědnosti za škodu, nelze spatřovat nedostatek, jenž by mohl zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí, jen v tom, že se nevypořádal s odkazem na dovolatelem označené rozhodnutí Nejvyššího soudu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. dubna 2012, sp. zn. 29 Cdo 19/2011). Řečené platí tím více, že podstatou označeného usnesení Nejvyššího soudu je posouzení procesní otázky identity skutku, kdežto dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na důvodech, které vedou k zamítnutí žaloby bez zřetele k posouzení této procesní otázky.

5/ Otázky č. 5/ až 9/ jsou v mezích zkoumaného výroku právně bezcenné (týkaly se druhého výroku napadeného rozhodnutí, proti kterému dovolání není objektivně přípustné).

Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto a u žalovaného žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení nebyly zjištěny.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 30. dubna 2015

JUDr. Zdeněk Krčmář

předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2015, sp. zn. 29 Cdo 1196/2013, ECLI:CZ:NS:2015:29.CDO.1196.2013.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies