29 NSCR 72/2012

30. 04. 2015, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Civilní, Civilní (dovolací), Insolvenční, Insolvenční (dovolací)
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

  • IZ - § 107

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců Mgr. Milana Poláška a JUDr. Jiřího Zavázala v insolvenční věci dlužníka PP Hospitals, s. r. o., se sídlem v Brandýse nad Labem - Staré Boleslavi, Brázdimská 1000, PSČ 250 01, identifikační číslo osoby 26085011, zastoupeného JUDr. Pavlem Bergerem, advokátem, se sídlem v Praze 10, Bělocerkevská 1037/38, PSČ 100 00, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 37 INS 1718/2011, o insolvenčním návrhu věřitelů 1/ Mgr. Vladimíra Janaty, narozeného 24. května 1964, bytem v Železném Brodě, Jarní 53, PSČ 468 22, zastoupeného Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, PSČ 110 00, 2/ Nemocnice Jindřichův Hradec, a. s., se sídlem v Jindřichově Hradci, U Nemocnice 380/III, PSČ 377 38, identifikační číslo osoby 26095157, 3/ MEDIGROUP a. s., se sídlem v Hradci Králové, ČSA 543, PSČ 500 03, identifikační číslo osoby 27531023, zastoupeného JUDr. Vlastimilem Marhanem, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Střelecká 672/14, PSČ 500 02 a 4/ Ing. Tomáše Tvarůžka, MBA, narozeného 3. června 1963, bytem v Kateřině-Šebrovu 196, PSČ 679 22, zastoupeného Mgr. Vladimírem Hamplem, advokátem, se sídlem v Brně, Mendlovo náměstí 907/1a, PSČ 603 00, o dovolání prvního a třetího insolvenčního navrhovatele proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. června 2012, č. j. KSPH 37 INS 1718/2011, 3 VSPH 408/2012-A-197, takto:

I. Dovolání se odmítají.
II. První a třetí insolvenční navrhovatelé jsou povinni zaplatit dlužníku na náhradě nákladů dovolacího řízení každý částku 786,50 Kč, do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám zástupce dlužníka.


O d ů v o d n ě n í :


Usnesením ze dne 1. února 2012, č. j. KSPH 37 INS 1718/2011-A-150, Krajský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) zamítl insolvenční návrh, jímž se první a třetí insolvenční navrhovatel (Mgr. Vladimír Janata a MEDIGROUP a. s.) domáhali zjištění úpadku dlužníka (PP Hospitals, s. r. o.) [bod I. výroku] a rozhodl o vrácení zálohy na náklady insolvenčního řízení ve výši 30.000 Kč prvnímu insolvenčnímu navrhovateli (bod II. výroku), uložil prvnímu a třetímu insolvenčnímu navrhovateli zaplatit dlužníku společně a nerozdílně na náhradě nákladů řízení do 3 dnů od právní moci usnesení částku 31.960 Kč, k rukám zástupce dlužníka (bod III. výroku) a rozhodl, že ve vztahu mezi druhým insolvenčním navrhovatelem (Nemocnice Jindřichův Hradec, a. s.) a dlužníkem nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení (bod IV. výroku).

Insolvenční soud (jenž v záhlaví usnesení označil všechny 3 insolvenční navrhovatele) v důvodech usnesení (odstavec 12) ozřejmil, že účast druhého insolvenčního navrhovatele ukončil (pro zpětvzetí insolvenčního návrhu tímto insolvenčním navrhovatelem) již usnesením ze dne 25. července 2011, č. j. KSPH 37 INS 1718/2011-A-46 (které nabylo právní moci 13. srpna 2011).

Insolvenční soud měl pro výsledek řízení za rozhodující, zda insolvenční navrhovatelé mají aktivní legitimaci k podání insolvenčního návrhu (zda prokázali nebo alespoň osvědčili své pohledávky za dlužníkem). K tomu pak uzavřel, že ani první insolvenční navrhovatel ani třetí insolvenční navrhovatel neosvědčili své splatné pohledávky za dlužníkem (jde o pohledávky přinejmenším sporné).

Usnesením ze dne 20. února 2012, č. j. KSPH 37 INS 1718/2011-A-151, pak insolvenční soud změnil bod II. výroku usnesení insolvenčního soudu z 1. února 2012 tak, že záloha na náklady insolvenčního řízení se prvnímu insolvenčnímu navrhovateli nevrací.

K odvolání prvního a třetího insolvenčního navrhovatele a Ing. Tomáše Tvarůžka, MBA (dále též jen „T. T.“) Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 20. června 2012, č. j. KSPH 37 INS 1718/2011, 3 VSPH 408/2012-A-197, potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodě I. výroku (první výrok), bod III. výroku změnil tak, že výše nákladů řízení činí 18.280 Kč a jinak se tento výrok potvrzuje (druhý výrok) a uložil všem odvolatelům (jako insolvenčním navrhovatelům) zaplatit dlužníku společně a nerozdílně na náhradě nákladů odvolacího řízení do 3 dnů od právní moci usnesení částku 12.080 Kč, k rukám zástupce dlužníka (třetí výrok).

Odvolací soud v záhlaví usnesení označil jako insolvenční navrhovatele všechny odvolatele, k čemuž v důvodech usnesení (str. 4, odst. 3) ozřejmil, že T. T. je ve smyslu ustanovení § 107 odst. 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), dalším insolvenčním navrhovatelem, o jehož insolvenčním návrhu ovšem insolvenční soud nejednal (a jeho aktivní legitimaci nemohl zkoumat). Přistoupení T. T. k řízení má (však) za následek, že insolvenční řízení pokračuje dál přesto, že „insolvenční návrhy“ prvního a třetího navrhovatele insolvenční soud zamítl (a odvolací soud jeho rozhodnutí potvrdil jako věcně správné). Bude na insolvenčním soudu, aby o tomto insolvenčním návrhu rozhodl. Z hlediska úpravy v ustanovení § 107 odst. 3 insolvenčního zákona se i tento návrh stává spolu s původními insolvenčními návrhy procesním podkladem pro zkoumání podmínek pro rozhodnutí o úpadku dlužníka, jehož se spolu s ostatními navrhovateli domáhá v daném, dosud neskončeném insolvenčním řízení. K tomu, jaký je výsledek tohoto zkoumání, se odvolací soud vysloví dále (uzavírá se v označené pasáži usnesení odvolacího soudu).

Následně odvolací soud dospěl k závěru, že co do úsudku o (ne)osvědčení aktivní věcné legitimace prvního a třetího insolvenčního navrhovatele odpovídá usnesení insolvenčního soudu závěrům, jež k přiměřenosti dokazování pohledávky insolvenčního navrhovatele zformuloval Nejvyšší soud zejména v usnesení ze dne 29. dubna 2010, sen. zn. 29 NSČR 30/2009, uveřejněné pod číslem 14/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 14/2011“) [které je - stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže - dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu].

S insolvenčními navrhovateli lze souhlasit potud (dodal odvolací soud), že jimi uplatňovaná pohledávka za dlužníkem je co do právního důvodu vzniku snadno doložitelná. Pro posouzení míry spornosti takové pohledávky je však rozhodující obrana dlužníkova v tom slova smyslu, zda proti pohledávce staví tvrzení, jež jsou objektivně vzato způsobilá takovou pohledávku zpochybnit, mají reálný základ, a jež - kdyby byla prokázána - by v nalézacím řízení nutně musela vést k zamítnutí žaloby takového věřitele.

Odvolací soud následně uvedl, že jelikož po rozhodnutí insolvenčního soudu podal insolvenční návrh (a odvolání proti usnesení insolvenčního soudu) též dosavadní přihlášený věřitel a nyní čtvrtý insolvenční navrhovatel, je povinen prověřit závěr, že na základě „insolvenčních návrhů“ prvního a třetího insolvenčního navrhovatele nelze přistoupit ke zjišťování úpadku dlužníka, i se zřetelem k doložení aktivní legitimace čtvrtého insolvenčního navrhovatele. K tomu pak uzavřel, že ani průkaz aktivní legitimace čtvrtého insolvenčního navrhovatele by se - vzhledem k reálné obraně dlužníka - neobešel bez takového důkazního řízení, které nepatří do insolvenčního řízení. Ani čtvrtému insolvenčnímu navrhovateli se tudíž „jeho insolvenčním návrhem“ a obsahem podaného odvolání nezdařilo zvrátit správnost závěrů insolvenčního soudu, jež vedly k zamítnutí „insolvenčních návrhů“ prvního a třetího insolvenčního navrhovatele.

Proti usnesení odvolacího soudu podal dovolání první insolvenční navrhovatel (dále též „první dovolatel“) [A-236, A-239] a třetí insolvenční navrhovatel (dále též „druhý dovolatel“) [A-206]. Oba dovolatelé výslovně směřují svá dovolání proti všem výrokům napadeného usnesení, opírajíce přípustnost dovolání o ustanovení § 238a odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítajíce, že jsou dány dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. (tedy, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci) a v § 241a odst. 3 o. s. ř. (tedy, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování) a požadujíce shodně, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.

Dlužník ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout, popřípadě zamítnout.

Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z bodu 7., článku II, zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. S přihlédnutím k době vydání napadeného usnesení se pak závěry zformulované níže k výkladu insolvenčního zákona váží k dikci insolvenčního zákona ve znění účinném do 30. června 2012 (tj. naposledy ve znění zákona č. 466/2011 Sb.).

Dovolání prvního a třetího insolvenčního navrhovatele Nejvyšší soud odmítl, a to z následujících důvodů.

1/ K přípustnosti dovolání proti druhému a třetímu výroku usnesení odvolacího soudu.

Oba dovolatelé výslovně směřují svá dovolání proti všem výrokům usnesení odvolacího soudu, tedy i proti druhému výroku (o nákladech řízení před soudem prvního stupně) a proti třetímu výroku (o nákladech odvolacího řízení). V tomto rozsahu je důvod odmítnout dovolání bez dalšího jako objektivně nepřípustná podle ustanovení § 243b odst. 5 o. s. ř., ve spojení ustanovením § 218 písm. c/ o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Dovolatelé nadto u těchto výroků též nerozlišují, zda se (zčásti) týkají jich nebo (i) jiných osob.

V té části, ve které odvolací soud rozhodl druhým výrokem o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně mezi třetím insolvenčním navrhovatelem a dlužníkem, jakož i v té části, ve které odvolací soud rozhodl třetím výrokem o náhradě nákladů odvolacího řízení mezi třetím insolvenčním navrhovatelem a dlužníkem a mezi čtvrtým insolvenčním navrhovatelem a dlužníkem, není první insolvenční navrhovatel (první dovolatel) osobou k podání dovolání subjektivně oprávněnou (potud se dovolání netýká jeho povinnosti), takže v tomto rozsahu je dovolání prvního insolvenčního navrhovatele (prvního dovolatele) nepřípustné též podle ustanovení § 243b odst. 5 o. s. ř., ve spojení ustanovením § 218 písm. b/ o. s. ř.

V té části, ve které odvolací soud rozhodl druhým výrokem o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně mezi prvním insolvenčním navrhovatelem a dlužníkem, jakož i v té části, ve které odvolací soud rozhodl třetím výrokem o náhradě nákladů odvolacího řízení mezi prvním insolvenčním navrhovatelem a dlužníkem a mezi čtvrtým insolvenčním navrhovatelem a dlužníkem, není třetí insolvenční navrhovatel (druhý dovolatel) osobou k podání dovolání subjektivně oprávněnou (potud se dovolání netýká jeho povinnosti), takže v tomto rozsahu je dovolání třetího insolvenčního navrhovatele (druhého dovolatele) nepřípustné též podle ustanovení § 243b odst. 5 o. s. ř., ve spojení ustanovením § 218 písm. b/ o. s. ř.

2/ K přípustnosti dovolání proti prvnímu výroku usnesení odvolacího soudu.

V rozsahu, v němž obě dovolání směřují proti prvnímu (potvrzujícímu) výroku usnesení odvolacího soudu (o věci samé), mohou být přípustná jen podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř., ve spojení s ustanovením § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam). Srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2002, sp. zn. 29 Odo 425/2002, uveřejněné pod číslem 51/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Podle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a/ a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.

Důvod připustit dovolání Nejvyšší soud nemá, když dovolatelé mu nepředkládají k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možno usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

V rozsahu, v němž oba dovolatelé uplatňují v dovoláních argumentaci spojenou s dovolacím důvodem dle § 241a odst. 3 o. s. ř., jde o argumentaci právně bezcennou, jelikož přímo dle dikce označeného ustanovení lze pro tento dovolací důvod podat dovolání, jen je-li dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ a b/ o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§ 238 o. s. ř. a 238a o. s. ř.). Proto také ustanovení § 237 odst. 3 části věty za středníkem o. s. ř. zapovídá přihlížet pro účely posouzení, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, k okolnostem uplatněným tímto dovolacím důvodem (je nesmyslné připustit dovolání na základě okolností, jež následně nemohou mít význam pro věcný přezkum dovolání).

Dovolatelé - byť se jim v napadeném usnesení dostalo náležitého poučení o (přípustnosti) dovolání - sami žádnou otázku zásadního právního významu v dovoláních neformulují.

Oba dovolatelé (i) v mezích dovolacího důvodu dle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. podrobují kritice správnost závěru odvolacího soudu, že neosvědčili splatnou pohledávku za dlužníkem, majíce za nesprávnou především tu část odvolací argumentace, podle níž je pro posouzení míry spornosti pohledávky insolvenčního navrhovatele rozhodující obrana dlužníkova v tom slova smyslu, zda proti pohledávce staví tvrzení, jež jsou objektivně vzato způsobilá takovou pohledávku zpochybnit, mají reálný základ, a jež - kdyby byla prokázána

- by v nalézacím řízení nutně musela vést k zamítnutí žaloby takového věřitele. První dovolatel tomuto závěru oponuje též poukazem na závěry obsažené (pro poměry konkursního řízení vedeného podle zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání) v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. března 2007, sp. zn. 29 Odo 156/2005.

K tomu Nejvyšší soud především uvádí, že pro poměry insolvenčního řízení vedeného podle insolvenčního zákona je závěr formulovaný v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 156/2005 obsažen např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2012, sen. zn. 29 NSČR 42/2011 (uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 8, ročník 2013, pod číslem 114). Z usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 42/2011 dále vychází např. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sen. zn. 29 NSČR 22/2010, v němž se uzavírá, že měl-li odvolací soud za pravděpodobnou (osvědčenou či doloženou) i existenci pohledávky dlužníka za insolvenčním navrhovatelem, pak odpovídá závěr o spornosti pohledávky dovolatele závěrům formulovaným v R 14/2011 a v usnesení ze dne 12. července 2012, sen. zn. 29 NSČR 15/2010, uveřejněném pod číslem 10/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 10/2013“).

Nejvyšší soud pak nemá žádných pochyb o tom, že závěr odvolacího soudu o spornosti pohledávek insolvenčních navrhovatelů [včetně čtvrtého insolvenčního navrhovatele, vůči kterému tento závěr není v dovolacím řízení zpochybněn (sám nepodal dovolání)] odpovídá ustálené judikatuře Nejvyššího soudu (R 14/2011, R 10/2013) a důvod připustit dovolání pro jeho věcné prověření tak dán není.

Nejvyšší soud tudíž podaná dovolání odmítl ve zbývajícím rozsahu podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o. s. ř.

Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání insolvenčních navrhovatelů byla odmítnuta, čímž dlužníku vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení.

Ty v dané věci sestávají z mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání z listopadu 2012), která podle ustanovení § 9 odst. 1, § 7 bod 3., § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do 31. prosince 2012, činí (z tarifní hodnoty 5.000 Kč) částku 1.000 Kč, dále z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu) a z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 1 a 3 o. s. ř.) ve výši 273 Kč. Celkem tak činí přiznaná náhrada nákladů dovolacího řízení částku 1.573 Kč, k jejíž úhradě dlužníku zavázal Nejvyšší soud každého z dovolatelů rovným dílem.

Čtvrtý insolvenční navrhovatel se dovolacího řízení již neúčastnil (dovolání nepodal), takže vůči němu dovolací soud o nákladech dovolacího řízení nerozhodoval.

K důvodům, pro které byla odměna za zastupování určena podle advokátního tarifu, srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněný pod číslem 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Nejvyšší soud závěrem (v zájmu předejití možných sporů) dodává, že nepřehlédl, že i po rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil usnesení insolvenčního soudu o zamítnutí insolvenčního návrhu dále insolvenční soud vede insolvenční řízení na majetek dlužníka pod stejnou spisovnou značkou a v jeho rámci rozhoduje o dalších insolvenčních návrzích věřitelů, s tím, že za původní (první) insolvenční návrh pro tyto účely považuje podání datované 15. března 2012, došlé insolvenčnímu soudu 16. března 2012 (A-157), tedy další insolvenční návrh podaný čtvrtým insolvenčním navrhovatelem (T. T.).

K tomu Nejvyšší soud uzavírá (v souladu s níže označenou ustálenou judikaturou), že:

1/ Z ustanovení § 107 insolvenčního zákona je zřejmé, že považuje-li se „další insolvenční návrh“ (v intencích § 107 odst. 1 věty první insolvenčního zákona) za „přistoupení k řízení“ o původním insolvenčním návrhu, nelze s ním dále zacházet jako se samostatným insolvenčním návrhem; jde o podání, které nemá (nevyvolává) účinky zahájení insolvenčního řízení. To mimo jiné znamená, že dnem, kdy došel insolvenčnímu soudu, u kterého probíhá řízení o původním insolvenčním návrhu, „další insolvenční návrh“ (který se podle § 107 odst. 1 věty první insolvenčního zákona považuje za „přistoupení k řízení“ o původním insolvenčním návrhu), nedošlo k zahájení nového samostatného insolvenčního řízení, že pro takového dalšího insolvenčního navrhovatele platí stav řízení, do něhož tímto způsobem přistoupil (§ 107 odst. 2 insolvenčního zákona), a že při posuzování právních vztahů mezi účastníky insolvenčního řízení nemůže insolvenční soud vycházet z toho, že by se další insolvenční navrhovatel (samostatně, svým insolvenčním návrhem) vůbec něčeho domáhal [usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2012, sen. zn. 29 NSČR 21/2012, uveřejněné pod číslem 99/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 99/2012“), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2013, sen. zn. 29 NSČR 17/2011].

2/ Usnesení, jímž insolvenční soud samostatně odmítne další insolvenční návrh, který se podle ustanovení § 107 odst. 1 insolvenčního zákona považuje za přistoupení k řízení o původním insolvenčním návrhu, je postiženo zmatečností podle ustanovení § 229 odst. 1 písm. d/ o. s. ř. (R 99/2012).

3/ Je vyloučeno, aby insolvenční soud napravoval vadný postup spočívající v tom, že s dalším insolvenčním návrhem, jenž se považuje (v intencích § 107 odst. 1 věty první insolvenčního zákona) za „přistoupení k řízení“ o původním insolvenčním návrhu, nakládal po určitou dobu jako se samostatným insolvenčním návrhem, tak, že vydá usnesení o spojení řízení ve věcech původního insolvenčního návrhu a dalšího insolvenčního návrhu. Není-li další insolvenční návrh samostatným insolvenčním návrhem, pak totiž (bez zřetele k tomu, že je chybně veden pod jinou spisovou značkou) není ani způsobilý ke spojení s insolvenčním řízením vedeným o původním insolvenčním návrhu (usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 17/2011).

Pro danou věc na tomto základě platí, že:

1/ V době, kdy odvolací soud rozhodoval o podaných odvoláních prvního, třetího a čtvrtého insolvenčního navrhovatele, zde nebyly žádné „insolvenční návrhy“. Byl zde pouze jediný insolvenční návrh podaný celkem 3 insolvenčními navrhovateli (prvním, třetím a čtvrtým insolvenčním navrhovatelem) a ve vztahu ke všem těmto insolvenčním navrhovatelům (včetně čtvrtého insolvenčního navrhovatele) byl tento insolvenční návrh definitivně zamítnut dnem, kdy nabylo právní moci usnesení odvolacího soudu z 20. června 2012, tedy 20. června 2012, kdy bylo toto usnesení zveřejněno v insolvenčním rejstříku (srov. i § 74 odst. 1 insolvenčního zákona). To, že odvolací soud o věci rozhodl i ve vztahu ke čtvrtému insolvenčnímu navrhovateli, plyne jak ze záhlaví rozhodnutí, tak z toho, že čtvrtého insolvenčního navrhovatele zavázal (třetím výrokem usnesení) k náhradě nákladů odvolacího řízení společně s ostatními insolvenčními navrhovateli.

2/ V den, kdy usnesení odvolacího soudu nabylo právní moci (20. června 2012), neexistoval žádný nevypořádaný insolvenční návrh čtvrtého insolvenčního navrhovatele (podání z 15. března 2012, A-157), o němž by byl insolvenční soud oprávněn a povinen rozhodovat v řízení vedeném u něj pod sp. zn. KSPH 37 INS 1718/2011.

3/ Došel-li jakýkoli insolvenční návrh, jímž je požadováno zjištění úpadku dlužníka, insolvenčnímu soudu po 20. červnu 2012, má s ním být naloženo jako s původním (prvním) insolvenčním návrhem na zahájení nového insolvenčního řízení na majetek dlužníka a nemá být žurnalizován v řízení vedeném u insolvenčního soudu pod sp. zn. KSPH 37 INS 1718/2011 (jež pravomocně skončilo 20. června 2012). Děje-li se tak, je nezbytné zjednat neprodlenou nápravu.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dovolatelům, dlužníku a státnímu zastupitelství, které (případně) vstoupilo do insolvenčního řízení, se však doručuje i zvláštním způsobem.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně 30. dubna 2015


JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2015, sp. zn. 29 NSCR 72/2012, ECLI:CZ:NS:2015:29.NSCR.72.2012.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies