28 Cdo 3748/2014

22. 04. 2015, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Civilní, Civilní (dovolací)
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

  • ObčZ 1964 - § 130 odst. 1
  • ObčZ 1964 - § 458 odst. 1

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobce M. M.,zastoupeného Mgr. Lucií Tycovou Rambouskovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Nové Město, Žitná 1575/49, proti žalovanému P. K.,podnikateli, IČ: 45723656, bytem a místem podnikání v Praze 10 – Uhříněvsi, V Bytovkách 758/22, zastoupenému Mgr. Pavlem Bobkem, advokátem se sídlem v Praze 6 – Dejvicích, Muchova 9/223, o zaplacení 4.237.440,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha – východ pod sp. zn. 11 C 115/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. března 2014, č. j. 26 Co 471/2013-231, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. března 2014, č. j. 26 Co 471/2013-231, a rozsudek Okresního soudu Praha – východ ze dne 13. března 2013, č. j. 11 C 115/2006-173, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu Praha – východ k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :


Žalobce se domáhá po žalovaném zaplacení částky 4.237.440,- Kč s příslušenstvím, s tvrzením, že jde o majetkový prospěch, jež získal žalovaný užíváním a pronájmem označených zemědělských staveb nacházejících se v obci a kat. území S., jež jsou výlučným vlastnictvím žalobce; předmětem tohoto řízení je náhrada za užívání nemovitostí v letech 2003 a 2004, jíž žalobce žádá v úrovni obvyklého nájemného, kterého bylo lze dosáhnout pronájmem nebytových prostor v daných objektech (80 Kč/m2).

Rozsudkem ze dne 13. března 2013, č. j. 11 C 115/2006-173, Okresní soud Praha – východ žalobu zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Vzal za prokázané, že žalobce je výlučným vlastníkem předmětných zemědělských staveb (zapsaných na LV č. 280) v kat. území S. a byl jím – objektivně posuzováno – i v rozhodné době (roky 2003 a 2004), za kterou žádá náhradu (bylo-li jeho výlučné vlastnictví deklarováno též pravomocným rozsudkem Okresního soudu Praha – východ ze dne 26. dubna 2006, č. j. 11 C 325/2005-47, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu ze dne 9. ledna 2007, č. j. 31 Co 436/2006-75). V řízení nebylo prokázáno, že by zemědělské stavby v žalobcově vlastnictví užíval žalovaný „osobně“ a provedeným dokazováním se žalobci podařilo prokázat, že pronájmem nemovitostí třetím osobám (mezi nimi též společnosti B-LAND, s.r.o., jímž byl žalovaný jednatelem a společníkem) utržil částku 637.000,- Kč. V rozhodné době – pokračuje soud prvního stupně – byl ovšem žalovaný v dobré víře, že je spoluvlastníkem pronajímaných staveb na základě „omluvitelného právního omylu“ o účincích kupní smlouvy ze dne 17. 5. 1999, kdy soud prvního stupně současně argumentuje „nejasným zněním ustanovení § 196a odst. 3 obchodního zákoníku, jež bylo vyloženo až rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 8. února 2012, sp. zn. 31 Cdo 3968/2009, jakož i „protichůdnými rozhodnutími soudů“ ve věci určení vlastnictví k nemovitostem (žalobcem iniciovaným již dne 2. 8. 2000). Jelikož žalovaný byl oprávněným držitelem věci (§ 130 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „obč. zák.“), dochází pak soud prvního stupně současně k závěru, že si může ponechat získané plody a užitky z věci po dobu držby (§ 130 odst. 2 obč. zák.), tedy i inkasované „nájemné“ (v celém rozsahu), a že na úkor žalobce nezískal bezdůvodné obohacení (§ 451 a násl. obč. zák.).

Rozsudkem ze dne 12. března 2014, č. j. 26 Co 471/2013-231, Krajský soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II). Odvolací soud – vycházeje z těchže skutkových zjištění jako soud prvního stupně – dochází k témuž závěru o oprávněnosti držby (spoluvlastnického podílu o velikosti jedné poloviny zemědělských staveb) žalovaným, opíraje se též o posouzení, že „okolnosti uzavírání kupní smlouvy, kterou měl žalovaný nabýt spoluvlastnické právo k předmětným nemovitostem, nejsou samy o sobě způsobilé dobrou víru žalovaného zpochybnit“, v situaci, kdy pravomocný rozsudek, jímž byla původně zamítnuta žaloba o určení vlastnictví (rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 4. listopadu 2003, č. j. 31 Co 277/2003-236) byl odklizen až rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2005, č. j. 30 Cdo 1203/2004-261. Dle závěru odvolacího soudu není žalovaný povinen vydat žalobci ani část utrženého nájemného podle zásad o bezdůvodném obohacení (§ 451 odst. 2, § 458 odst. 1 a 2 obč. zák.), neboť nebylo prokázáno, že by přijal nájemné vyšší, než odpovídá velikosti (jím drženého) spoluvlastnického podílu, jestliže prokazatelně utržil částku 637.000,- Kč (ačkoliv na základě jím uzavřených nájemních smluv „byl oprávněn přijmout“ v letech 2003 a 2004 celkem 2.268.000,- Kč).

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež pokládá za přípustné podle § 237 občanského soudního řádu (o. s. ř.), namítaje, že v relevantních otázkách se odvolací soud rozhodnutím odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Za nesprávné má žalobce v prvé řadě právní posouzení věci vztahující se k otázce dobré víry žalovaného ve vlastnictví podílu a tedy k oprávněnosti jeho držby, kdy – dle názoru dovolatele – soudy nižších stupňů argumentují nepřípadnou judikaturou a nehodnotí všechny významné okolnosti vztahující se jak k právnímu důvodu nabytí, tak i k dřívějšímu uplatnění práva u soudu – žalobou ze dne 2. 8. 2000. Přitom odvolacímu soudu žalobce vytýká, že nepřihlédl ani k neplatnosti žalovaným uzavíraných nájemních smluv (vystupoval-li žalovaný pouze jako podílový spoluvlastník s podílem nepřevyšujícím polovinu celku) a že v takovém případě by se žalobci mělo dostat od žalovaného alespoň poloviny sjednaného nájemného, jestliže podle rozhodnutí soudů vydaných ve věcech souvisejících s projednávanou věcí není žalobce oprávněn žádat nájemné po jednotlivých nájemcích, jimž žalovaný přenechal prostory do užívání. Dovolatel navrhl, aby byly rozsudky soudů nižších stupňů zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaný pokládá rozsudek odvolacího soudu za správný. Přihlašuje se k závěru, že byl oprávněným držitelem nemovitostí a že (současně) není ve věci pasivně legitimován, neboť „v areálu podnikala obchodní společnost B-LAND, s.r.o.“ I s ohledem na další okolnosti případu má pak požadavek žalobce na poskytnutí náhrady za rozporný s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. Navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dovolání projednal podle občanského soudního řádu ve znění ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., jimiž se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen „o. s. ř.“.

Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) zastoupenou advokátkou (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným podle ustanovení § 237 o. s. ř. pro řešení dovolání označených právních otázek týkajících se kvalifikace držby jako oprávněné, jakož i náhrady za bezesmluvní užívání nemovitosti ve vlastnictví jiného, při němž se odvolací soud rozhodnutím odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení - § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.

Jelikož v dané věci žalobce uplatňuje právo, jež mu mělo vzniknout před 1. lednem 2014, postupoval i dovolací soud při dovolacím přezkumu podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku.

Podle § 129 odst. 1 obč. zák. držitelem je ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní nebo kdo vykonává právo pro sebe. Držet lze věci, jakož i práva, která připouštějí trvalý nebo opětovný výkon (srov. § 129 odst. 2 obč. zák.).

Podle § 130 odst. 1 obč. zák. je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným; v pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná. Nestanoví-li zákon jinak, má oprávněný držitel stejná práva jako vlastník, zejména má též právo na plody a užitky z věci po dobu oprávněné držby (srov. § 130 odst. 2 obč. zák.). Oprávněný držitel má vůči vlastníkovi nárok na náhradu nákladů, které účelně vynaložil na věc po dobu oprávněné držby, a to v rozsahu odpovídajícím zhodnocení věci ke dni jejího vrácení. Obvyklé náklady související s údržbou a provozem se však nenahrazují (srov. § 130 odst. 3 obč. zák.).

Podle § 458 odst. 1 obč. zák. musí být vydáno vše, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením. Není-li to dobře možné, zejména proto, že obohacení záleželo ve výkonech, musí být poskytnuta peněžitá náhrada. S předmětem bezdůvodného obohacení musí být vydány i užitky z něho, pokud ten, kdo obohacení získal, nejednal v dobré víře (srov. § 458 odst. 2 obč. zák.).

Zatímco oprávněný držitel není povinen vydat vlastníkovi to, oč se užívání jeho věci obohatil, a to ani podle ustanovení o bezdůvodném obohacení (vztahy mezi vlastníkem a držitelem ohledně vydání užitků je namístě posuzovat jen podle § 130 a násl. obč. zák.; srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2011, sp. zn. 22 Cdo 4370/2009, jenž je – spolu s dalšími rozhodnutím Nejvyššího soudu – dostupný na webových stránkách Nejvyššího soudu), neoprávněný držitel věci se jejím užíváním (byť i ve formě, že z ní bere užitky prostřednictvím dalších smluvních ujednání se třetími osobami) obohacuje na úkor toho, jemuž by tyto užitky jinak příslušely, typicky vlastníka; majetkovým vyjádřením těchto užitků může být i v takovém případě peněžitá částka, která odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase na užívání věci, zpravidla formou nájmu a kterou by nájemce byl povinen plnit podle platné nájemní smlouvy (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2011, sp. zn. 29 Cdo 1786/2009, přihlašující se též k závěrům vysloveným Nejvyšším soudem již v rozsudku ze dne 15. června 1999, sp. zn. 25 Cdo 2678/98, uveřejněným pod č. 53/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; shodně též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. října 2014, sp. zn. 28 Cdo 208/2013, vydaný ve skutkově podobné věci těchže účastníků). Uvedené závěry lze vztáhnout i na neoprávněnou držbu spoluvlastnického podílu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. prosince 2012, sp. zn. 31 Cdo 2897/2010, uveřejněný pod č. 16/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Sluší se přitom připomenout, že i v rozhodnutích vydaných dovolacím soudem ve věcech skutkově se dotýkajících věci nyní posuzované, v nichž se žalobce neúspěšně domáhal náhrady přímo proti osobám, které užívaly prostory na základě neplatných nájemních smluv uzavřených s žalovaným (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. května 2010, sp. zn. 28 Cdo 263/2010, usnesení ze dne 2. října 2010, sp. zn. 28 Cdo 1892/2010, usnesení ze dne 6. prosince 2010, sp. zn. 28 Cdo 2749/2010, nebo usnesení ze dne 15. června 2011, sp. zn. 28 Cdo 620/2011), Nejvyšší soud poukázal na vzájemnou restituční povinnost toliko účastníků neplatné (zrušené) smlouvy podle § 457 obč. zák. – tj. povinnost pronajímatele k vrácení inkasovaného nájemného oproti povinnosti nájemce poskytnout peněžitou náhradu za užívání věci, jejíž výše zpravidla koresponduje právě hladině obvyklého nájemného. K uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení vůči osobám, které užívaly prostory na základě neplatných nájemních smluv uzavřených s žalovaným, podle citovaným rozhodnutí není žalobce věcně legitimován.

Oprávněná držba pak předpokládá, že držitel je v dobré víře, že mu věc nebo právo patří a že je v této dobré víře se zřetelem ke všem okolnostem. Oprávněným držitelem ve smyslu § 130 odst. 1 obč. zák. je držitel, který věc drží v omluvitelném omylu, že mu věc patří, tedy v omylu, k němuž došlo při zachování normální, obvyklé opatrnosti, posuzované z objektivního hlediska; dobrá víra zaniká v okamžiku, kdy se držitel seznámil se skutečnostmi, které objektivně musely vyvolat pochybnosti o tom, že mu věc po právu patří anebo že je subjektem práva, jehož obsah vykonává (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. července 2002, sp. zn. 22 Cdo 2190/2000; nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. května 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000). [Nedostatek dobré víry obohaceného je podle ustanovení § 458 odst. 2 obč. zák. rozhodující i pro určení rozsahu, v němž má být vydáno bezdůvodného obohacení.]

Z pohledu citovaných závěrů ustálené rozhodovací praxe odvolací soud relevantní skutečnosti o držbě spoluvlastnického podílu žalovaným neposoudil a závěry, k nimž dospěl, tedy že žalovaný byl oprávněným držitelem podílu a že byl v dobré víře, že mu náleží všechny plody a užitky z věci (nájemné), jsou přinejmenším předčasné. Má-li se dobrá víra držitele vztahovat i k okolnostem, za nichž vůbec mohlo věcné právo vzniknout, tedy i k právnímu důvodu /titulu/, který by mohl mít za následek vznik práva (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 1997, sp. zn. 2 Cdon 1178/96, uveřejněný v časopise Právní rozhledy, č. 11, ročník 1997), neobstojí závěr, že pro hodnocení důvodnosti přesvědčení žalovaného, že mu podíl (a s ním spojené užitky) patří, jsou nevýznamné okolnosti uzavírání převodní smlouvy (jež byla shledána neplatnou), zatímco zásadní má být naproti tomu rozhodnutí odvolacího soudu ve věci určení vlastnictví, jež bylo pro svou nesprávnost záhy odklizeno dovolacím soudem, nota bene v situaci, kdy relevantní okolnosti o neplatnosti převodní smlouvy měly být žalobcem vylíčeny již v žalobě o určení vlastnictví, podané u soudu v srpnu r. 2000; přitom ani tuto okolnost – tedy zda iniciování sporu bylo sto přivodit ztrátu dobré víry žalovaného či nikoliv, odvolací soud blíže nehodnotí. Jako správné aprobuje posouzení soudu prvního stupně, které je ovšem vystavěno na závěru, že žalovaný jednal v omluvitelném právním omylu týkající se výkladu ustanovení § 196a odst. 3 obch. zák. (to ovšem upravuje opatření proti konfliktu zájmů při nabývání majetku obchodní společnosti nebo jí ovládané osoby od tam vyjmenovaných osob), zatímco titulem převodu spoluvlastnického podílu k předmětným zemědělským stavbám měla být kupní smlouva uzavřená v květnu r. 1999 mezi účastníky řízení, která – jak plyne z výsledků řízení ve sporu o určení vlastnictví – byla shledána neplatnou pro rozpor s ustanovením § 37, § 46 a § 132 obč. zák. (nebyla-li kupní smlouva, na jejímž základě byl povolen vklad práva do katastru, účastníky vlastnoručně podepsána). Z tohoto důvodu nelze mít dosavadní závěry soudů nižších stupňů vztahující se ke skutečnostem o právním důvodu nabytí vlastnictví žalovaného (jež jsou významné i pro posouzení oprávněnosti držby) ani za dostatečně určité a srozumitelné a takto přijaté závěry – při absenci dalšího zdůvodnění – jsou v dané části obtížně přezkoumatelné.

Z uvedeného vyplývá, že právní posouzení věci odvolacím soudem správné není a že závěry, k nimž dochází odvolací soud při řešení otázky dobré víry žalovaného (držitele a obohaceného) a posléze i při určení výše peněžité náhrady za užívání nemovitosti (či spoluvlastnického podílu) jsou proto přinejmenším předčasné.

Proto Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Jelikož důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2, věta druhá, o. s. ř.).

Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozsudku je pro soudy nižších stupňů v dalším řízení závazný (§ 243g odst. 1, § 226 odst. 1 o. s. ř.).

V konečném rozhodnutí bude rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 22. dubna 2015


Mgr. Petr Kraus
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3748/2014, ECLI:CZ:NS:2015:28.CDO.3748.2014.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies