22 Cdo 5372/2014

21. 04. 2015, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Civilní, Civilní (dovolací)
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

  • ObčZ 1964 - § 134 odst. 1

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobců a) K. B., b) R. K., oběma zastoupených Mgr. Lubošem Havlem, advokátem se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 30a/404, proti žalovanému J. R., zastoupenému JUDr. Pavlou Promnou, advokátkou se sídlem v Havířově, Hlavní třída 442/65, o určení, že pozemky nejsou zatíženy věcným břemenem, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 10 C 6/2010, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. ledna 2014, č. j. 71 Co 366/2013-272, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Okresní soud ve Frýdku-Místku (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. října 2012, č. j. 10 C 6/2010-143, ve výroku I. určil, že pozemky žalobkyně a) parc. č. 96/1, 98/1, 98/2, 99, 935/1 a 935/2 v katastrálním území a obci H. B., zapsané na LV č. 1186, vedeném Katastrálním úřadem pro Moravskoslezský kraj, Katastrálním pracovištěm Havířov, nejsou zatíženy věcným břemenem ve prospěch žalovaného. Ve výroku II. určil, že pozemky žalobce b) parc. č. 88/1, 88/2, 88/3 a 63, v katastrálním území a obci H. B., zapsané na LV č. 1182, vedeném Katastrálním úřadem pro Moravskoslezský kraj, Katastrálním pracovištěm Havířov, nejsou zatíženy věcným břemenem ve prospěch žalovaného. Ve výroku III. uložil soud prvního stupně žalovanému povinnost zaplatit žalobcům náhradu nákladů řízení. Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 15. ledna 2014, č. j. 71 Co 366/2013-272, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. potvrdil (výrok I. rozsudku odvolacího soudu), ve výroku III. ohledně náhrady nákladů řízení změnil (výrok II. rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III. rozsudku odvolacího soudu).

Proti výroku I. a III. rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 občanského soudního řádu, neboť rozhodnutí odvolacího soudu závisí podle jeho názoru na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to od rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 417/98 a 22 Cdo 515/2004, která se týkala posouzení otázky dobré víry jako předpokladu oprávněné držby. Uplatňuje přitom dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci. Uvedl, že odvolací soud pochybil, pokud konstatoval, že žalovaný nemohl z objektivního pohledu nabýt přesvědčení o tom, že mu právo odpovídající věcnému břemeni náleží. Přitom správně vyšel z toho, že i v případě neplatnosti ujednání o zřízení věcného břemene lze věcné břemeno vydržet. Dovolatel nesouhlasil se závěrem odvolacího soudu, že v řešené věci chyběl jeho poctivý úmysl, resp. že nebyl naplněn požadavek oprávněné držby. Poctivý úmysl spatřuje v tom, že uzavíral smlouvu o zřízení věcného břemene se svou manželkou z toho důvodu, aby ji zabezpečil. Předmětné nemovitosti, které manželce převedl darovací smlouvou, následně i užíval. Pokud odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí shledal důvod, pro který měly být smlouvy uzavřené mezi ním a jeho manželkou účelové a nevěrohodné, měl uvést konkrétní důvody, proč věc takto posoudil. Dovolatel má za to, že okolnosti nabytí věcného břemene svědčí o existenci jeho dobré víry. Má za to, že prokázal svůj poctivý úmysl darovat své manželce předmětné nemovitosti a zřídit na nich věcné břemeno. Navrhl proto, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu ve výrocích I. a III. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalobci se k dovolání nevyjádřili.

Obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i obsah dovolání, jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.

Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení – § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.

Protože k tvrzenému vydržení práva odpovídajícího věcnému břemeni žalovaným mělo dojít před 1. lednem 2014, postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku.

Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.

Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 15. ledna 2014 a dovolací řízení bylo zahájeno po tomto datu, dovolací soud projednal dovolání a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2014 (dále jen „o. s. ř.“).

Dovolání není přípustné.

Podle § 243f odst. 2 o. s. ř. v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno. Bylo-li dovolání odmítnuto nebo bylo-li dovolací řízení zastaveno, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013 (dostupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz)].

Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z dovolání patrno, kterou otázku hmotného či procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem [k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 (uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dostupné na www.nsoud.cz)].

V posuzovaném případě žalovaný rozporuje posouzení otázky, zda byl oprávněným držitelem práva odpovídajícího věcnému břemeni k předmětným nemovitostem.

Problematikou vydržení práva odpovídajícího věcnému břemenu se Nejvyšší soud zabýval již v rozsudku ze dne 7. června 2001, sp. zn. 22 Cdo 595/2001, publikovaném pod č. C 551 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck (dále jen „Soubor“). V uvedeném rozsudku Nejvyšší soud dovodil, že „jako podmínka vydržení nepostačuje subjektivní přesvědčení držitele o tom, že mu věc nebo právo náleží, ale je třeba, aby držitel byl v dobré víře ‚se zřetelem ke všem okolnostem‘. Tuto podmínku vykládá publikovaná judikatura tak, že posouzení toho, zda držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo náleží, nemůže vycházet jen z posouzení subjektivních představ držitele. Dobrá víra držitele se musí vztahovat i k okolnostem, za nichž vůbec mohlo věcné právo vzniknout, tedy i k právnímu důvodu (titulu), který by mohl mít za následek vznik práva (viz rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1178/96, publikovaný v Právních rozhledech č. 11/1997); titul nabytí držby tu sice nemusí být, držitel však musí být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že jeho držba se o takový titul opírá. Otázka existence dobré víry se posuzuje z hlediska objektivního, tedy podle toho, zda držitel při normální opatrnosti, kterou lze na něm požadovat, neměl a nemohl mít pochybnosti, že mu právo odpovídající věcnému břemeni náleží“.

Oprávněný držitel práva odpovídajícího věcnému břemenu musí být přesvědčen, že jemu, případně jeho právním předchůdcům, toto právo platně vzniklo, tedy že mu náleží právo, které vzniká na základě písemné smlouvy, k níž je třeba rozhodnutí příslušného orgánu (dříve registrace státním notářstvím), a které je časově neomezené a přechází na nového nabyvatele s přechodem či převodem vlastnictví nemovitosti, k níž se toto právo váže (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2010, sp. zn. 22 Cdo 658/2010, dostupný na www.nsoud.cz).

Oprávněná držba práva odpovídající věcnému břemeni vychází z omluvitelného omylu ohledně existence právní skutečnosti (titulu), který má za následek vznik věcného práva, případně jeho přechod nebo převod na držitele. Taková držba se proto nemůže opírat o pouhou skutečnost, že obsah určitého práva je dlouhodobě fakticky vykonáván (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. ledna 2003, sp. zn. 22 Cdo 1417/2001, uveřejněný pod č. C 1654 v Souboru).

K posuzování právní otázky, zda je držitel v dobré víře či nikoli, Nejvyšší soud zaujal právní názor již v rozsudku ze dne 9. listopadu 2000, sp. zn. 22 Cdo 1253/99, publikovaném v časopise Soudní rozhledy, ročník 2001, č. 5, str. 152, podle kterého tuto otázku „je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka“. K posuzování dobré víry oprávněného držitele lze odkázat rovněž na rozsudek Nejvyššího soudu ze 7. května 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, uveřejněný pod č. C 1176 v Souboru, podle kterého „při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří“. Dovolací soud přezkoumá otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, uveřejněné pod č. C 1068 v Souboru, což mutatis mutandis platí i pro přezkum dobré víry vedoucí k vydržení práva odpovídajícího věcnému břemenu) – (souhrnně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. října 2010, sp. zn. 22 Cdo 5125/2008, dostupné na www.nsoud.cz).

V nálezu ze dne 3. června 2006, sp. zn. III. ÚS 50/04, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 35, usnesení č. 33, str. 545, Ústavní soud uvedl: „Dobrá víra držitele se musí vztahovat ke všem právním skutečnostem, které mají za následek nabytí věci nebo práva, které je předmětem držby, tedy i k existenci platné smlouvy o převodu nemovitosti. Pokud se někdo chopí držby nemovitosti na základě kupní smlouvy neplatné z toho důvodu, že její předmět není dostatečně určitý, nemůže být vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem věci, a to ani v případě, že je přesvědčen, že taková smlouva k nabytí vlastnictví k nemovitosti postačuje. Držba nemovitosti, která se o takovou smlouvu opírá, nemůže vést k vydržení.“ S těmito právními závěry se následně ztotožnil i dovolací soud, jak vyplývá např. z rozsudku ze dne 7. května 2009, sp. zn. 28 Cdo 1347/2009, nebo z rozsudku ze dne 24. února 2015, sp. zn. 22 Cdo 4742/2014 (dostupných na www.nsoud.cz).

Uvedené závěry vylučující dobrou víru lze vztáhnout i na případy vydržení práva odpovídajícího věcnému břemenu. Nalézací soudy uzavřely, že smluvní ujednání o zřízení práva žalovaného odpovídajícího věcnému břemenu ze dne 14. srpna 1998 a ze dne 28. prosince 1998 jsou absolutně neplatná pro neurčitost „samotného předmětu smlouvy o zřízení věcného břemene“, když „obsah a rozsah tohoto práva dle smlouvy byl nejasný, neurčitý, a tedy objektivně nezjistitelný“. Závěr o absolutní neplatnosti smluv o zřízení věcného břemene z tohoto důvodu ostatně připouští výslovně i sám dovolatel.

Obsah dovolacích námitek se omezuje v zásadě na kritiku závěru odvolacího soudu, že žalovaný nemohl být vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu právo odpovídající věcnému břemeni náleží, a tedy jej nemohl vydržet.

Jestliže však smlouvy o zřízení věcného břemene byly absolutně neplatné pro neurčitost vymezení jak předmětu smlouvy o zřízení věcného břemenem, tak i pro obsah a rozsah takového věcného práva, nemohl být dovolatel oprávněným držitelem práva odpovídajícího věcnému břemenu, neboť nemohl být v dobré víře, že mu svědčí právní titul o založení a konkrétním obsahu a rozsahu práva odpovídajícího věcnému břemenu.

Odvolací soud, vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, zdůvodnil, na základě jakých skutečností nelze žalovaného považovat za oprávněného držitele práva odpovídajícího věcnému břemeni. Odkázal přitom na případnou judikaturu dovolacího soudu i Ústavního soudu, ačkoliv z nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 50/04 vyvodil nesprávný závěr o tom, že absolutní neplatnost ujednání o zřízení práva odpovídajícího věcnému břemeni pro jeho neurčitost nevylučuje (objektivně posuzovanou) dobrou víru držitele, ačkoliv v citovaném nálezu Ústavního soudu Ústavní soud zaujal (v poměrech možnosti vydržení vlastnického práva) opačné stanovisko.

Dospěl však k závěru, že dovolatel nemůže být v dobré víře proto, že smlouvy o zřízení věcného břemene jsou „nevěrohodné a účelové“.

Dovolací soud však vychází z toho, že již samotná absolutní neplatnost smluv o zřízení věcného břemene pro neurčitost předmětu smlouvy a rozsahu a obsahu práva odpovídajícího věcnému břemenu brání v této konkrétní věci vydržení práva odpovídajícího věcnému břemenu. Je však zřejmé, že rozhodnutí odvolací soudu, byť odvolací soud z nálezu Ústavního soudu vyvodil chybný závěr, nelze považovat za věcně nesprávné, neboť se do něj v konečném důsledku uvedený nález promítl tak, že odvolací soud neshledal námitku vydržení práva odpovídajícího věcnému břemenu žalovaného důvodnou.

Pokud dovolatel v dovolání namítá, že se odvolací soud odchýlil od rozhodnutí dovolacího soudu sp. zn. 22 Cdo 417/98 a 22 Cdo 515/2004, nelze mu přisvědčit. Z uvedených rozhodnutí je totiž zřejmé, že jsou v souladu s výše citovanou judikaturou dovolacího soudu a v rozhodnutí odvolacího soudu nelze – v rovině věcné správnosti - spatřovat nic, čím by se odvolací soud od těchto rozhodnutí dovolacího soudu odchýlil.

Za této situace bylo již nadbytečné zabývat se úvahou odvolacího soudu, jenž uzavřel, že smlouvy o zřízení věcného břemene jsou „nevěrohodné a účelové“, neboť posouzení této otázku nemůže mít vliv na celkovou věcnou správnost rozhodnutí odvolacího soudu. Dovolatel ostatně závěry odvolacího soudu ohledně „nevěrohodnosti a účelovosti“ smluv o zřízení napadá výhradně z pohledu tvrzených nedostatků skutkových zjištění, resp. prostřednictvím vady řízení, tj. důvody, které samy o sobě bez dalšího nemohou přípustnost dovolání založit.

Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání přípustným, podle § 243c odst. 1 o. s. ř. dovolání žalovaného odmítl.

V souladu s § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 21. dubna 2015


Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5372/2014, ECLI:CZ:NS:2015:22.CDO.5372.2014.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies