32 Cdo 2561/2013

30. 04. 2015, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Civilní, Civilní (dovolací)
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

  • OSŘ - § 237 odst. 1 písm. c)

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně Frenn Trading B.V., se sídlem Strawinskylaan 965 WTC, 1077XX Amsterdam, Nizozemské království, registrační číslo 16039519, zastoupené JUDr. Petrem Voříškem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 7, Přístavní 321/14, proti žalovaným 1) ORNAMENT, s.r.o., se sídlem v Praze 4, Stříbrského 687, PSČ 149 00, identifikační číslo osoby 61 50 87 56 (vymazané z obchodního rejstříku ke dni 25. května 2009), 2) BSTO Development, spol. s r.o., se sídlem v Praze 4, Leopoldova 1682, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 60 46 82 97, 3) F. B., a 4) L. B., oběma zastoupeným Mgr. Tomášem Tichým, advokátem se sídlem v Praze 1, Washingtonova 1622/9, o zaplacení částky 1 448 095,20 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 30 Cm 23/2000, o dovolání žalovaných 3) a 4) proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. října 2012, č. j. 5 Cmo 246/2012-317, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně a žalovaní 3) a 4) nemají vzájemně právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaných 3) a 4) v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 17. září 2009, č. j. 30 Cm 23/2000-128, kterým Městský soud v Praze uložil žalovaným 2), 3) a 4) zaplatit žalobkyni částku 1 448 095,20 Kč s příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení (první výrok), dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní 3) a 4) „v celém rozsahu (vyjma výroku o náhradě nákladů řízení)“ dovolání, jehož přípustnost opírají o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), a vymezují tři otázky, jejichž řešení má podle jejich názoru zásadní právní význam. Jde o otázku „zda je při výkladu projevu vůle účastníkům nutné přihlížet i k dosavadní praxi jednoho z nich zejména pak v případě, že jsou využívány vzory listiny formulářového typu a takovouto praxi při jejich výkladu zohlednit ve smyslu ustanovení § 266 odst. 4 obchodního zákoníku“ (dále jen „obch. zák.“). Dále, „zda je rozhodnutí o zastavení řízení proti původnímu dlužníkovi tím nemeritorním rozhodnutím, které má na mysli ustanovení § 405 odst. 1 obch. zák. ve spojení s ustanovením § 306 odst. 2 obch. zák. a je třeba k němu přihlédnout při posuzování námitky promlčení“. A o otázku, „zda úrok z prodlení ve výši 20% p.a. je v rozporu s poctivým obchodním stykem a dobrými mravy“.

Dovolatelé navrhují, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Se zřetelem k době vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2012.

Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, může být přípustné jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b) v projednávané věci nejde, neboť ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil. V úvahu tak přichází přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (jež bylo zrušeno ke dni 31. prosince 2012 nálezem Ústavního soudu ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11), pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.

Podle ustanovení § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil; proto při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil, případně jejichž řešení zpochybnil.

Otázky, které dovolatelé formulovali, nejsou otázkami ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., pro jejichž řešení by mohl Nejvyšší soud dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí.

Na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nelze usuzovat z první otázky, zda je při výkladu projevu vůle účastníků nutno přihlížet k dosavadní praxi jednoho z nich ve smyslu ustanovení § 266 odst. 4 obch. zák., neboť odvolací soud ustanovení § 266 obch. zák. nepoužil, když o vůli, kterou dovolatelé projevili v ručitelském prohlášení, neměl pochybnosti. Jeho analýza povahy dispozitivních norem v obchodních závazkových vztazích směřovala k závěru, že projevená vůle je jednoznačná. Neměl tedy žádný důvod aplikovat výkladová ustanovení § 266 obch. zák., resp. § 35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, neboť ta jsou určena pro zjišťování obsahu právního úkonu (projevené vůle), jsou-li o něm pochybnosti (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna 2012, sp. zn. 32 Cdo 6/2011, který je veřejnosti dostupný, stejně jako dále uváděná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách). Na řešení dovolatelem přednesené otázky tedy odvolací soud své rozhodnutí nezaložil a neučinil žádný závěr, který by mohl být přezkoumán dovolacím soudem. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nelze připisovat otázkám, na nichž napadené rozhodnutí nespočívá a které nebyly odvolacím soudem řešeny (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. října 2013, sp. zn. 32 Cdo 3580/2012, a ze dne 30. července 2013, sp. zn. 25 Cdo 3399/2012).

Odkaz dovolatelů na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 2384/98 (jde o rozsudek ze dne 9. února 2000) je nepřípadný, neboť tento rozsudek vychází při posouzení ručitelských prohlášení z odlišných skutkových zjištění.

Přípustnost dovolání nemůže založit ani druhá otázka. Z dovolání se podává, že dovolatelé uplatňují ve smyslu ustanovení § 306 odst. 2 obch. zák. námitku promlčení hlavního závazku, námitku promlčení závazků ručitelských nevznášejí.

Z akcesorické povahy ručitelského závazku (z jeho vazby na závazek dlužníkův) především vyplývá, že ručitel může vůči věřiteli použít nejen námitky, které se týkají přímo jeho osoby, to jest např. namítnout promlčení práva věřitele na splnění ručitelského závazku, a může započíst svou vlastní vzájemnou pohledávku vůči věřiteli (srov. § 306 odst. 2 větu druhou obch. zák.), nýbrž může též - jak výslovně připouští ustanovení § 306 odst. 2 věty první obch. zák., uplatnit vůči věřiteli všechny námitky, k jejichž uplatnění je oprávněn dlužník, a použít k započtení pohledávky dlužníka vůči věřiteli, jestliže k započtení by byl oprávněn dlužník, kdyby věřitel vymáhal svou pohledávku vůči němu. Mezi námitky, k jejichž uplatnění je oprávněn dlužník, patří též námitka promlčení hlavní (ručením zajištěné) pohledávky věřitele vůči dlužníkovi (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2011, sp. zn. 32 Cdo 3911/2010).

Podle zjištění soudů nižších stupňů byla smlouva o úvěru uzavřena 27. srpna 1997, úvěr byl čerpán 5. září 1997 a splatný byl do 20. června 1998. Žaloba ve věci byla proti dlužnici i ručitelům podána 30. září 1999. Dlužnice [žalovaná 1)] byla z obchodního rejstříku vymazána 25. května 2009, tímto dnem došlo k jejímu zániku (srov. § 68 odst. 1 obch. zák.) a následně Městský soud v Praze řízení vůči ní zastavil usnesením ze dne 15. června 2009, č. j. 30 Cm 23/2000-112, které nabylo právní moci 10. září 2009. Z těchto skutečností dovolatelé dovozují, že je třeba aplikovat § 405 obch. zák., tedy že promlčecí doba vůči žalované 1) nikdy běžet nepřestala a uplynula již dne 7. září 2003, tedy čtyři roky po zesplatnění předmětné pohledávky.

Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 28. února 2013, sp. zn. 33 Cdo 2863/2010 dovodil, že námitku promlčení lze úspěšně uplatnit jen vůči existujícímu právu na plnění (pohledávce).

Dovolatelé vznesli námitku promlčení dne 13. ledna 2011. Tehdy již pohledávka věřitelky za hlavní dlužnicí neexistovala, neboť dlužnice byla ke dni 25. května 2009 vymazána z obchodního rejstříku poté, co konkurs na její majetek byl zrušen po splnění rozvrhového usnesení.

Odvolací soud rozhodl v souladu s judikaturou dovolacího soudu, uzavřel-li, že námitka promlčení byla vznesena nedůvodně a že usnesení o zastavení řízení vůči žalované 1) nebylo „tím nemeritorním rozhodnutím, které má na mysli § 405 odst. 1 obch. zák.“ a ke kterému by ve spojení s § 306 odst. 2 obch. zák. bylo třeba přihlédnout při posouzení námitky promlčení.

Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že odvolací soud správně na danou situaci aplikoval ustanovení § 311 odst. 2 obch. zák, podle něhož ručení nezaniká, jestliže závazek zanikl pro nemožnost plnění dlužníka a závazek je splnitelný ručitelem nebo pro zánik právnické osoby, jež je dlužníkem.

Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nezakládá ani třetí otázka, zda 20% úrok z prodlení je v rozporu s poctivým obchodním stykem a dobrými mravy, neboť odvolací soud se k problematice příslušenství vyjádřil nad rámec důvodů svého rozhodnutí, když v odvolání žalovaní tuto námitku neuplatnili, proto pouze „stručně zmínil“, že problém sjednaných příslušenství nelze nahlížet dnešním stavem, přičemž ani dnes by předmětná sazba úroků z prodlení nebyla nijak extrémní. Na řešení této otázky tedy napadené rozhodnutí nespočívá, tato otázka nebyla pro rozhodnutí odvolacího soudu určující a nelze jejím prostřednictvím zásadní právní význam napadeného rozhodnutí založit.

Na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu nelze usuzovat ani z námitek dovolatelů, že soudy neprovedly navrhované účastnické výslechy žalovaných a výslech navrženého svědka. Dovolatelé pomíjí, že o tom, které z navrhovaných důkazů budou provedeny, rozhoduje soud (srov. ustanovení § 120 odst. 1 větu druhou o. s. ř., dále právní závěry např. v usneseních Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2010, sp. zn. 33 Cdo 5216/2008, ze dne 22. února 2011, sp. zn. 20 Cdo 1413/2009, ze dne 18. října 2011, sp. zn. 28 Cdo 116/2011, ze dne 14. června 2012, sp. zn. 21 Cdo 1850/2011 a v rozsudku ze dne 24. května 2011, sp. zn. 32 Cdo 4892/2010, či z konstantní judikatury Ústavního soudu např. jeho nálezy ze dne 3. listopadu 1994, sp. zn. III. ÚS 150/93, ze dne 6. prosince 1995, sp. zn. II. ÚS 56/95, a ze dne 8. července 1999, sp. zn. III. ÚS 87/99). Tyto jejich námitky, i kdyby je bylo možné podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (t. j. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci), nemohou založit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jestliže tvrzené vady nezahrnují (jako je tomu v projednávané věci) podmínku existence právní otázky zásadního významu (k tomu srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130 a ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06), a k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (i kdyby byly dány), dovolací soud přihlédne jen v případě přípustného dovolání (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.).

Jelikož dovolání proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud je podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaných 3) a 4) bylo odmítnuto a žalobkyni podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 30. dubna 2015

JUDr. Hana Gajdzioková



předsedkyně senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2561/2013, ECLI:CZ:NS:2015:32.CDO.2561.2013.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies