30 Cdo 1713/2013

21. 04. 2015, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Civilní, Civilní (dovolací)
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

  • OSŘ - § 237 odst. 1 písm. c)
  • OdpŠk - § 31a odst. 3

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Pavla Simona ve věci žalobce Ing. J. M., zastoupeného Mgr. Vítem Brožkem, advokátem, se sídlem v Praze 10, Na Kovárně 472/8, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu škody a zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 130/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 11. 2012, č. j. 20 Co 363/2012 - 61, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


Odůvodnění:


Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) zamítl rozsudkem ze dne 30. 1. 2012, č. j. 18 C 130/2011 - 40, žalobu, jíž se žalobce za nesprávné úřední postupy a nedůvodné průtahy v řízení vedeném pod sp. zn. 8 C 251/98 u Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen „posuzované řízení“) na žalované domáhal 1) demontáže otopných těles nesplňujících technické požadavky, 2) částky 1,436.000,- Kč za období 1996 – 2010, 3) částky 100.000,- Kč za každý další celý kalendářní rok, počínaje rokem 2011, po který budou v označeném bytě ponechána otopná tělesa nesplňující technické požadavky, a 4) částky 26.223,- Kč představující náklady vynaložené na posuzované řízení.Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé tak, že žalovaná je povinna žalobci zaplatit 98.000,- Kč, jinak zamítavý výrok soudu prvního stupně o věci samé potvrdil. Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že posuzované řízení bylo zahájeno dne 9. 11. 1998. Žalobce se domáhal poskytnutí slevy z nájemného a slevy ze zaplacených úhrad za topení do měsíce odstranění závad na otopných tělesech ústředního topení. Soud opakovaně vyzýval žalobce k upřesnění žaloby. Dne 25. 10. 2000 řízení přerušil do skončení jiného řízení, vedeného pod sp. zn. 17 C 324/96, v němž se žalobce na pronajímateli domáhal odstranění závad na otopných tělesech. Dne 19. 6. 2002 byla žaloba částečně zamítnuta. Městský soud v Praze dne 26. 6. 2003 rozhodnutí obvodního soudu částečně potvrdil, částečně změnil a částečně odvolání odmítl. Dne 4. 11. 2003 podal žalobce dovolání. Dne 16. 12. 2004 Nejvyšší soud dovolání zčásti odmítl, zčásti zrušil rozsudky soudů nižších stupňů a věc vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení. Dne 4. 4. 2005 obvodní soud řízení přerušil do skončení věci vedené u Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 131/2005. Dne 21. 6. 2005 byla ústavní stížnost žalobce odmítnuta jako zjevně neopodstatněná. Dne 26. 1. 2007 obvodní soud žalobu částečně zamítl, na základě odvolání podaného žalobcem však bylo toto rozhodnutí dne 15. 1. 2008 zrušeno a věc byla vrácena obvodnímu soudu k dalšímu řízení. Rozsudkem ze dne 7. 5. 2008 obvodní soud žalobu v plném rozsahu zamítl. Dne 28. 5. 2009 byl tento rozsudek potvrzen rozhodnutím Městského soudu v Praze. Dne 14. 7. 2010 odmítl Nejvyšší soud žalobcem podané dovolání. Dne 18. 1. 2011 uplatnil žalobce u žalované náhradu škody a zadostiučinění za nemajetkovou újmu. Žalovaná žalobci částečně vyhověla a poskytla mu částku 64.000,- Kč jako zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu.

Odvolací soud konstatoval, že účelem zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení podle § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zákona č. 160/2006 Sb., dále jen „OdpŠk“, je kompenzace stavu nejistoty ohledně předmětu řízení, nikoliv kompenzace procesní prohry poškozeného a eventuální přehodnocení výsledku pravomocně skončeného řízení. Proto jsou nároky žalobce vycházející z přesvědčení o důvodnosti jeho nároku uplatněného v posuzovaném řízení nedůvodné. Navíc jiná náhrada ve smyslu § 31a odst. 2 věty první OdpŠk nemůže spočívat v zásahu státu do dvoustranného občanskoprávního vztahu nájemce a pronajímatele. Podobně nedůvodný je nárok žalobce na zaplacení nákladů vynaložených v předmětném řízení. Přesvědčení žalobce o neúčelnosti celého posuzovaného řízení je mylné. Spojení věci s věcí vedenou pod sp. zn. 17 C 324/96, kterého se žalobce opakovaně dožadoval, je technickou záležitostí závislou na uvážení soudu a ze skutečnosti, že ke spojení nedošlo, nelze vyvozovat závěr o neúčelnosti samostatně vedeného řízení, které navíc žalobce sám inicioval.

Odvolací soud měl za důvodný nárok žalobce na zadostiučinění za nepřiměřenou délku posuzovaného řízení. Řízení trvalo ode dne 9. 11. 1998, kdy byla podána žaloba, do doručení posledního rozhodnutí Nejvyššího soudu dne 11. 8. 2010, celkem 11 let a 8 měsíců. Odvolací soud do celkové délky nezapočítal řízení o ústavní stížnosti, neboť na něj žalobce poukázal teprve v rámci odvolání, přičemž ve spise posuzovaného řízení nejsou (mimo žádosti Ústavního soudu o zapůjčení spisu) podklady pro závěr, jak dlouho toto řízení trvalo a kdy bylo ukončeno. Vzhledem k tomu, že žalobce toto řízení v žalobě ani jiném svém přednesu nezmínil, nemohl být ani poučen soudem prvního stupně podle § 118a odst. 3 o. s. ř. o nezbytnosti prokázání doby jeho trvání. V odvolacím řízení je nové tvrzení o delší době řízení podle § 205a odst. 1 o. s. ř. nepřípustným odvolacím důvodem. I přesto, že odvolací soud nepřihlédl k délce řízení o ústavní stížnosti, považoval délku posuzovaného řízení za zcela zjevně nepřiměřenou povaze projednávané věci. Vyšel z částky 15.000,- Kč za první dva roky a za každý další rok trvání řízení a dospěl k základní částce zadostiučinění ve výši 162.000,- Kč. Tuto částku navýšil o 20 %, neboť „celková délka řízení velmi výrazně přesáhla obvyklou délku řízení ve skutkově a právně obdobných věcech“, a o 10 % s ohledem na průtah řízení u Nejvyššího soudu, kdy soud v prvním dovolacím řízení rozhodl téměř po roce od předložení věci. Zároveň však základní částku snížil o 20 % pro složitost řízení (řízení před soudy všech stupňů, řešení otázky pasivní legitimace odlišně u dvou žalovaných, předběžná otázka existence vad otopných těles) a o 10 % pro „počáteční neprojednatelnost“ žaloby, k jejíž opravě musel být žalobce několikrát vyzýván. Základní částka 162.000,- Kč tak zůstala nezměněna. Protože žalovaná žalobci již zaplatila 64.000,- Kč, uložil odvolací soud žalované povinnost zaplatit žalobci dalších 98.000,- Kč. Žalobce napadl rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v jakém nebylo vyhověno jeho návrhu, dovoláním.

Podle dovolatele bylo předmětné řízení skončeno až usnesením Ústavního soudu ze dne 14. 9. 2011, které bylo žalobci doručeno 21. 9. 2011. Skutečnost, že se řízení o ústavní stížnosti konalo, musela být soudu prvního stupně známa již z data rozhodnutí Nejvyššího soudu, když jinak by žalovaná nepochybně vznesla námitku promlčení. Kromě toho odvolací soud sám uvedl, že se ve spise nachází žádost Ústavního soudu o zapůjčení spisu. Bylo-li skutečně úmyslem soudu prvního stupně posoudit délku řízení pouze do data doručení rozsudku Nejvyššího soudu, měl na to žalobce upozornit. Odvolací soud měl buď rozhodnout o zadostiučinění za dobu trvání celého řízení, anebo rozsudek soudu prvního stupně zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.

Dovolatel nesouhlasil ani se snížením základní částky o 10 % pro údajnou počáteční neprojednatelnost žaloby. Žalobní petit byl již ve své původní podobě přesný a určitý, naopak nesrozumitelné byly výzvy soudu. Proto mělo být přiznané zadostiučinění naopak zvýšeno, a to i kvůli značné prodlevě mezi oběma výzvami.

Dovolatel nesouhlasil ani se snížením základní částky o 20 % pro složitost řízení, když počet žalovaných sám o sobě nemůže mít na délku trvání řízení podstatný vliv, otázka pasivní legitimace byla již v judikatuře i odborné literatuře vyřešena. Existence vad byla podle dovolatele prokázána již v počátku posuzovaného řízení, když byla shoda účastníků o tom, že chybí konečný nátěr, což je podle dovolatele v rozporu s jím citovanými předpisy. Soud (v posuzovaném řízení) se ovšem uplatnění zákona chtěl vyhnout, proto ve vedlejším řízení postupně ustanovil tři znalce a nakonec si závěry sám vykonstruoval. Posuzované řízení bylo přerušováno nedůvodně, soud nakonec neprovedl žádný důkaz. Věc byla podle dovolatele jednoduchá. Podle dovolatele mělo být přiznané zadostiučinění z titulu (nižší) složitosti řízení naopak zvýšeno. Odvolací soud přitom vůbec nezkoumal příčiny průtahů ani kontroverzní postupy a rozhodnutí soudů v posuzovaném řízení.

Dovolatel vytýkal odvolacímu soudu, že nespojení posuzovaného řízení s vedlejším řízením neposoudil jako vadu posuzovaného řízení. Podle dovolatele bylo tak posuzované řízení od samého počátku neúčelné a vedené v rozporu se zásadou hospodárnosti, neboť bylo rozhodnuto v podstatě jen podle výsledku jiného řízení, aniž by byl v řízení proveden jediný důkaz. Místo dvou řízení mohlo a mělo být vedeno pouze jedno řízení. Celé (posuzované) řízení tak bylo jedním nedůvodným průtahem od samého počátku a odvolací soud se při posouzení tohoto bodu žaloby řídil nesprávnou úvahou.

Dovolatel dále nesouhlasil se závěrem odvolacího soudu o nedůvodnosti jeho nároku na úhradu vynaložených nákladů posuzovaného řízení, jestliže odvolací soud tento nárok odmítl s tím, že by mohl představovat leda újmu majetkovou, kterou však žalobce v řízení neuplatnil. Požadavek, aby nesl náklady neúčelně vedeného řízení, považuje dovolatel za nemorální, bez ohledu na to, zda tyto náklady za materiální škodu vůbec považuje. Postup odvolacího soudu je podle dovolatele v rozporu s ustanovením § 41 odst. 2 o. s. ř.

Podle dovolatele bylo z postupu soudů v posuzovaném řízení zřejmé, že žaloba bude zamítnuta. Zmařením řízení bylo ze strany soudů porušeno právo žalobce na spravedlivý proces zaručené čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve spojení s čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1, jakož i právo na účinný právní prostředek nápravy podle čl. 13 Úmluvy. To je podstatou nároku na zadostiučinění. Protože je žalovaná za stav soudů a výkon soudní moci odpovědná, požadoval dovolatel po žalované, aby sama odstranila závady a odškodnila jej na slevách.

Konečně byl podle dovolatele nesprávně posouzen význam řízení, jestliže odvolací soud nezohlednil okolnost, že vyhovění žalobě v posuzovaném řízení by žalobci uvolnilo cestu k podání dalších žalob o slevy za další období. Podle dovolatele podávání dalších žalob dříve postrádalo smysl, neboť nejednal-li soud o žalobě za první období, nejednal by ani o žalobách za další období a rovněž by vyčkal na rozhodnutí v jiném řízení. Žalobce se tak již nemůže domoci zákonného stavu otopných těles ve svém bytě.

Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (viz čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.

Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem, dovolání však není přípustné.

Dovolání do potvrzujícího výroku o věci samé může být přípustné pouze podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. za předpokladu, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží, ledažeby napadené rozhodnutí řešilo „kvalifikovanou“ (§ 237 odst. 3 o. s. ř.) právní otázku týkající se aplikace procesního práva a mající vliv na rozhodnutí ve věci samé (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. I. ÚS 1920/10; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na nalus.usoud.cz). Dovolací soud neshledal, že by stěžovatelem napadené rozhodnutí odvolacího soudu takovou „kvalifikovanou“právní otázku řešilo.

Z uvedeného vyplývá, že dovolacím důvodem, který je dovolateli k dispozici, je pouze důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Při přezkumu napadeného rozhodnutí, tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení dovolatel zpochybnil, je dovolací soud uplatněnými dovolacími důvody (jsou-li způsobilé) vázán včetně jejich obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.). Přitom je povinen vycházet ze skutkového stavu, který byl podkladem pro právní posouzení věci odvolacím soudem a který je v poměrech přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezpochybnitelný.

Postup odvolacího soudu, který do celkové délky posuzovaného řízení nezahrnul řízení o ústavní stížnosti, neboť žalobce jeho existenci tvrdil až v odvolacím řízení, je v souladu judikaturou Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení ze dne 12. 12. 2012, sp. zn. 33 Cdo 1336/2011; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz), přičemž samotná otázka, kdy bylo posuzované řízení skončeno, je skutkovým zjištěním, které nepodléhá přezkumu dovolacím soudem.

Závěr odvolacího soudu o snížení základní částky o 10 % pro počáteční neprojednatelnost žaloby vychází ze skutkových zjištění, podle kterých soud v posuzovaném řízení opakovaně vyzýval žalobce k upřesnění žaloby. Bylo by v rozporu se zásadou promptnosti kompenzačního řízení za nepřiměřenou délku řízení, jestliže by v jeho průběhu muselo být samostatně posuzováno, zda pro konkrétní úkon či rozhodnutí soudu byly splněny zákonné podmínky, příp. zda výklad práva soudem byl správný, není-li nesprávnost postupu soudu bez dalšího zcela zjevná či nelze-li závěr o nesprávném postupu či rozhodnutí učinit na základě obsahu odůvodnění rozhodnutí nadřízeného soudu v posuzovaném řízení (srov. část IV., ad c/, stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 58/2011, dále jen "Stanovisko"; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz).

Žalobcem tvrzené prodlevy mezi výzvami soudu ze skutkových zjištění odvolacího soudu nevyplývají, nicméně i tak, na základě jiných skutečností, odvolací soud postup soudů v řízení (srov. část IV., ad c/, Stanoviska) zohlednil navýšením základní částky.

Závěr odvolacího soudu o složitosti posuzovaného řízení vychází ze skutkových zjištění, podle kterých byla věc projednávána na třech stupních soudní soustavy, posouzení předběžné otázky záviselo na výsledku jiného (vedlejšího) řízení (z toho důvodu bylo řízení i opakovaně přerušeno) a byla posuzována pasivní legitimace dvou žalovaných, přičemž u každého z nich odlišně. Uvedený závěr je tak v souladu s judikaturou, podle které složitost řízení zahrnuje ve své konkretizaci jednak počet instancí, v nichž byla věc řešena, a dále složitost věci samu o sobě. Přitom se zohledňuje složitost skutková (rozsah účastníky tvrzených skutečností a z toho vyplývající rozsah dokazování a různorodost důkazních prostředků apod.), složitost právního posouzení (četnost obdobných řízení s obdobnými skutkovými okolnostmi, existující judikatura apod.) a složitost procesní (procesní aktivita účastníků, četnost a srozumitelnost jejich podání a procesních návrhů, četnost opravných prostředků, výsledky řízení o nich apod.; srov. část. IV., ad a/ Stanoviska). Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nemůže založit ani polemika dovolatele se skutkovými zjištěními odvolacího soudu či se správností procesních postupů a vydaných pravomocných rozhodnutí v posuzovaném řízení.

K námitce neúčelnosti posuzovaného řízení, dovolací soud uvádí, že posuzované řízení bylo zahájeno na základě žaloby podané žalobcem (§ 79 odst. 1 o. s. ř.), přičemž bylo povinností soudu žalobu projednat a rozhodnout o ní (§ 100 odst. 1 o. s. ř.). Soud v posuzovaném řízení nepostupoval v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, když nevyhověl žalobcovým návrhům na spojení věcí, neboť soud tuto povinnost nemá, a není tudíž vadou řízení, jestliže soud návrhu žalobce na spojení u něj vedených věcí ke společnému řízení nevyhoví (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 509/2001). Ani tato námitka tak nemůže založit přípustnost dovolání, když závěr odvolacího soudu je v souladu s judikaturou dovolacího soudu.

Napadá-li dovolatel posouzení nároku na náhradu nákladů posuzovaného řízení odvolacím soudem, pak pomíjí, že závěr odvolacího soudu nestojí jenom na rozlišování mezi majetkovou a nemajetkovou újmou, nýbrž i na závěru, že nelze vyvozovat závěr o neúčelnosti samostatně vedeného řízení z toho důvodu, že soud nerozhodl o spojení věcí. Na vyřešení dovolatelem zpochybněném právním názoru tudíž rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá.

Měl-li žalobce posuzované řízení za nespravedlivé a vedené v rozporu s Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, mohl a měl se již v rámci tohoto řízení bránit vůči výslednému rozhodnutí prostřednictvím opravných prostředků či ústavní stížnosti. Případným zrušením rozhodnutí pro nezákonnost by byl soud v řízení o náhradě škody vázán, sám však otázku nezákonnosti rozhodnutí není oprávněn hodnotit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2162/2005).

Konečně odůvodňuje-li dovolatel vyšší význam předmětu řízení tím, že mu soudy v posuzovaném řízení s konečnou platností uzavřely cestu k podání žalob za další období a docílení zákonného stavu otopných těles, nenamítá, že by odvolací soud nevzal při hodnocení kritéria významu předmětu řízení v potaz důležitost práv a povinností, o nichž se řízení vedlo, ani že by pominul hloubku ovlivnění jeho životní situace nepřiměřenou délkou posuzovaného řízení (srov. část IV., ad d/, Stanoviska), ale opět jen vznáší námitky vůči výslednému rozhodnutí v posuzovaném řízení, které ale není soud v odškodňovacím řízení oprávněn hodnotit.

Protože dovolání není z výše uvedených důvodů přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud dovolání žalobce podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.


V Brně dne 21. dubna 2015



JUDr. František I š t v á n e k
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1713/2013, ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.1713.2013.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies