30 Cdo 5395/2014

20. 05. 2015, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Civilní, Civilní (dovolací)
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

  • ObčZ 1964 - § 13 odst. 2
  • OSŘ - § 237

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a Mgr. Víta Bičáka, ve věci žalobce Ing. M. Š., zastoupeného JUDr. Zdeňkem Kratochvílem, advokátem se sídlem v Jihlavě, Královský vršek 4762/25, proti žalované WALTER a.s., se sídlem v Praze 5, Radlická 180/50, IČ 00010561, zastoupené Mgr. Marií Látovou, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Týnská 633/12, o ochranu osobnosti,vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 32 C 91/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. srpna 2014, č.j. 1 Co 68/2014-223, takto:

I.Dovolání žalobce se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o.s.ř.):


Žalobce se žalobou ze dne 23. června 2004 domáhal náhrady škody, která mu vznikla v souvislosti s tím, že žalovaná, jeho tehdejší zaměstnavatel, s ním dne 6. ledna 1999 okamžitě neplatně zrušila pracovní poměr.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. ledna 2014, č.j. 32 C 91/2011-187, výrokem I. zamítl žalobu, aby žalovaná zaplatila žalobci částku 120.000,- Kč s příslušenstvím a výrokem II. žalobci uložila zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení 45.012,- Kč.

Soud prvního stupně při rozhodování podle § 11 a násl. občanského zákoníku (č. 40/1964 Sb.) platného do 31. prosince 2013 (dále jen „obč. zák.“) vyšel z toho, že sice došlo k neoprávněnému zásahu do osobní sféry žalobce, ale žalovaná uznala neoprávněnost okamžitého zrušení pracovního poměru, žalobce po necelých čtyřech měsících opět zaměstnala a doplatila mu i ušlou mzdu a pak již k žádnému neoprávněnému zásahu nedošlo. Přihlédl pak k námitce promlčení podané žalovanou a žalobu zamítl.

Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 12. srpna 2014, č.j. 1 Co 68/2014-223, výrokem I. změnil rozsudek soudu prvního stupně jen tak, že výši náhrady nákladů prvostupňového řízení stanovil částkou 24.684,- Kč; jinak ho potvrdil a výrokem II. uložil žalobci zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 8.228,- Kč.

Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně a dodal, že uplatnění námitky promlčení není v zásadě v rozporu s dobrými mravy. Jde totiž o zákonný institut, který přispívá k jistotě v právních vztazích. Uplatnění této námitky by se příčilo dobrým mravům jen v případech, kdyby bylo zneužitím tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí lhůty nezavinil. V dané věci však žalobce neuvedl jediný důvod, jímž by měla žalovaná zavinit, že nemohl tvrzený nárok včas uplatnit, přičemž je třeba souhlasit se soudem prvního stupně, že zvýhodnění žalobce na úkor žalované by bylo v rozporu s dobrými mravy.

Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dne 14. listopadu 2014 dovolání.

Jeho přípustnost spatřuje v tom, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí s tím, že má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak – přípustnost dovolání z tohoto hlediska pak žalobce spatřuje v tom, že odvolací soud nesprávně posoudil právní otázku promlčení. Poukazuje na to, že v roce 2004, kdy podával žalobu v této věci, vycházela konstantní judikatura Nejvyššího soudu z toho, že nárok na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle § 13 odst. 2 obč. zák. se nepromlčuje. Teprve rozhodnutím velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. listopadu 2008, sp.zn. 31 Cdo 3161/2008, jehož závěry aplikovaly soudy obou stupňů, došlo ke změně judikatury v tom smyslu, že toto právo promlčení podléhá. Cituje pak nálezy Ústavního soudu, s nimiž je podle jeho názoru rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu, a dovozuje, že je zřejmé, že soudy obou stupňů zcela ignorovaly časové hledisko uvedeného sporu, zcela pominuly hlediska nastíněná výše uvedenými nálezy Ústavního soudu a ve své podstatě pouze konstatovaly, že nárok žalobce je promlčen, aniž by se blíže zabývaly bližším odůvodněním a vypořádaly se právě se skutečností, že v době podání žaloby byl nárok žalobce vnímán jako nárok, který se nepromlčuje. Tak zásadní změny judikatury, jako je tato, by neměly být aplikovány na úkor účastníků řízení v rozporu s principy právního státu, konkrétně s principem předvídatelnosti soudního rozhodnutí a s principem právní jistoty. Žalobce proto navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu, případně soudu prvního stupně, k dalšímu jednání.

Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014, a nejdříve se zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).

Podle ustanovení § 241a o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).

Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.).

Jak již bylo uvedeno shora, dovolatel se domnívá, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak. To znamená, že dovolání je v daném případě přípustné tehdy, dospěje-li dovolací soud k závěru, že by se měl odchýlit od své dosavadní judikatury (srovnej Svoboda, Smolík, Levý, Šímová, a kol. Občanský soudní řád, Komentář, 1. Vydání, Praha: C. H. Beck, 2013, str. 737). Ve skutečnosti však neuvádí žádné relevantní důvody, pro které by Nejvyšší soud měl svou ustálenou judikaturu týkající se promlčení práva na náhradu nemajetkové újmy podle § 13 obč. zák. měnit. Zejména pak k takovému závěru nedávají důvod ani rozhodnutí Ústavního soudu, kterých se žalobce dovolává. Naopak v nálezu sp. zn. II. ÚS 635/09 ze dne 31. srpna 2010, Ústavní soud na pozadí stížnosti brojící proti závěrům soudů o promlčení nároku na náhradu nemajetkové újmy v penězích za zásah do osobnostních práv spočívající v eventuálním zanedbání lékařské péče Ústavní soud mimo jiné konstatoval: „Na tomto místě Ústavní soud zdůrazňuje, že nemíní zpochybňovat právní závěr učiněný Nejvyšší soudem v uvedeném rozhodnutí velkého senátu ze dne 12. 11. 2008. Ústavní soud má nicméně za to, že v soudních řízeních zahájených před tímto rozhodnutím, respektive před publikací rozsudku Vrchního soudu v Olomouci (R 4/2008) ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, by měly obecné soudy otázku promlčení nárokovaného práva na náhradu nemajetkové újmy podle ustanovení § 13 občanského zákoníku posuzovat případ od případu velmi citlivě a měly by věnovat zvýšenou pozornost otázce, zda vznesení námitky promlčení neodporuje dobrým mravům“. Konečně je možno zdůraznit, že uplatnění námitky promlčení by mohlo být výkonem práva v rozporu s dobrými mravy pouze tehdy, jestliže by tato námitka byla prostředkem umožňujícím značně poškodit účastníka právního vztahu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2001 sp. zn. 25 Cdo 2905/99 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. listopadu 2012, sp. zn. 30 Cdo 2108/2012). O jednání vykazujícím znaky přímého úmyslu poškodit druhého účastníka by ovšem nebylo možno uvažovat z okolností a důvodů, z nichž je vznik uplatněného nároku dovozován, nýbrž jen z konkrétních okolností, za nichž byla námitka promlčení tohoto nároku uplatněna. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je zřejmé, že i toto hledisko vzal v úvahu. Pouze jako obiter dictum dovolací soud poznamenává, že např. ještě v doplnění žaloby ze dne 29. dubna 2010 žalobce prostřednictvím své právní zástupkyně uvádí, že požadavek na náhradu škody v částce 120.000,- Kč opírá o ustanovení zákoníku práce a o ustanovení § 420 odst. 1 obč. zák. Teprve v rozsudku ze dne 22. března 2011, č.j. 16 Co 26/2011-134, pak Městský soud v Praze vyslovil názor, že by měla být skutková tvrzení žalobce právně posouzena podle ustanovení občanského zákoníku o ochraně osobnosti. Sotva tedy mohl žalobce při podání žaloby i kdykoli později v průběhu soudního řízení spoléhat na nepromlčitelnost svého práva.

Pokud se žalobce dovolává do výroků rozsudku odvolacího soudu, kterými bylo rozhodováno o náhradě nákladů řízení, je nutno poukázat na ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o.s.ř., podle kterého proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy, není dovolání podle § 237 přípustné. Navíc by nebylo v tomto případě dovolání přípustné ani proto, že žalobce neuvádí, v jakém smyslu by toto rozhodnutí mělo být nesprávné.

S ohledem na uvedené skutečnosti proto nelze dovodit, že by byly naplněny předpoklady přípustnosti dovolání proti těmto výrokům tak, jak je má na mysli již zmíněné ustanovení § 237 o.s.ř.

Jestliže tedy v souzené věci nebyly shledány předpoklady přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), jako nepřípustné odmítl (§ 243c odst. 1 věta první a odst. 2 o.s.ř.).

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto s přihlédnutím k ustanovení § 243f odst. 3 o. s. ř.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 20. května 2015

JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 5395/2014, ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.5395.2014.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies