28 Cdo 17/2015

17. 06. 2015, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Civilní, Civilní (dovolací)
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

  • 229/1991 Sb. - § 4 odst. 2

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyň a) M. B., a b) nezl. V. B., obou zastoupených Mgr. Sabinou Ellerovou, advokátkou se sídlem v Brně, Heinrichova 196/8, proti žalovaným: 1) Lesy České republiky, s.p., IČO: 421 96 451, se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova 1106/12, 2) Státní statek Jeneč, státní podnik v likvidaci, IČO: 000 16 918, se sídlem v Praze 6, Třanovského 622/11, zastoupený JUDr. Janem Rudolfem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 583/15, 3) město Vimperk, IČO: 002 50 805, se sídlem ve Vimperku, Steinbrenerova 6, zastoupené JUDr. Tomášem Samkem, advokátem se sídlem v Příbrami, Pražská 140, a 4) Česká republika – Státní pozemkový úřad se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o určení vlastnictví podle zákona o půdě, vedené u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. 5 C 62/2010, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. září 2014, č. j. 8 Co 1099/2014-224, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:


Shora označeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek Okresního soudu v Prachaticích ze dne 26. března 2014, č. j. 5 C 62/2010-161, jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobkyně domáhaly, že jsou podílovými spoluvlastnicemi ve výroku označených pozemků v katastrálních územích V. a V. p B.

Proti rozsudku odvolacího soudu podaly žalobkyně dovolání, jehož přípustnost „opírají o § 237 o. s. ř.“ a její hledisko vymezují tak, že „právní otázka vyřešená v napadeném rozsudku odvolacího soudu má být dovolacím soudem posouzena jinak“.

Podle ustanovení § 241a odst. 2 občanského soudního řádu (o. s. ř.) je obligatorní náležitostí dovolání požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části).

K vymezení přípustnosti dovolání srov. především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (které je – stejně jako dále zmíněná rozhodnutí Nejvyššího soudu – dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu).

V usnesení ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013 (v R 4/2014 citovaném), stejně jako v usnesení ze dne 31. března 2014, sen. zn. 29 NSČR 36/2014 nebo v usnesení ze dne 25. srpna 2014, sen. zn. 29 NSČR 88/2014 Nejvyšší soud vysvětlil, že „dovolací námitka, že vyřešená právní otázka v této věci má být dovolacím soudem posouzena jinak, není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání. Spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit.“ K tomu srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (jímž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2488/2013), usnesení Ústavního soudu ze dne 12. února 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, usnesení Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 24. června 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14 a usnesení Ústavního soudu ze dne 16. prosince 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14 (dostupná na webových stránkách Ústavního soudu).

Příslušná pasáž dovolání (článek II dovolání) ve světle výše uvedeného zjevně není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání. Požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání dovolatelky nedostály ani v jiných částech dovolání (posouzeném potud z obsahového hlediska).

Již proto Nejvyšší soud dovolání odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř., neboť neobsahuje vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení pro tuto vadu nelze pokračovat.

K dovolatelkám vymezenému dovolacímu důvodu – kritizovanému právnímu posouzení věci v otázce, zda osoby odvozující svůj restituční nárok od původního vlastníka nemovitosti mají postavení oprávněných osob v situaci, kdy původní vlastník nesplňoval podmínku státního občanství – sluší se přece jenom uvést, že řešení přijaté odvolacím soudem je v souladu i s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. července 2006, sp. zn. 28 Cdo 961/2006, dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu; přiměřeně též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. ledna 2000, sp. zn. 22 Cdo 114/98, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, č. 3, ročník 2000, str. 74) a takové řešení obstálo i při přezkumu v rovině ústavněprávní (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. července 2007, sp. zn. II. ÚS 697/06, resp. usnesení ze dne 3. května 2000, sp. zn. II. ÚS 244/2000, jímž Ústavní soud odmítl ústavní stížnosti směřující proti označeným rozhodnutím Nejvyššího soudu, přitakávaje závěrům v nich uvedeným; dále např. usnesení ze dne 9. prosince 1999, sp. zn. III. ÚS 458/99, usnesení ze dne 3. února 2000, sp. zn. III. ÚS 459/99, usnesení ze dne 12. března 2003, sp. zn. IV. ÚS 675/01, nebo usnesení ze dne 3. června 2003, sp. zn. II. ÚS 215/03, jež jsou veřejnosti dostupná i na webových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz). Nejvyšší soud nenachází přesvědčivé důvody, pro které by měl tuto v judikatuře již dříve vyřešenou právní otázku posoudit jinak.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se pak opírá o ustanovení § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., za situace, kdy dovolání žalobkyň bylo odmítnuto a kdy náklady žalovaných 2) a 3) spojené s podáním vyjádření k dovolání nelze považovat za účelně vynaložené náklady k uplatňování práva, neboť dovolání nebylo možno projednat již pro jeho vady a žalovaní ve svých vyjádřeních vesměs toliko rekapitulují závěry soudů nižších stupňů, spolu s odkazy na ustálenou rozhodovací praxi.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 17. června 2015

Mgr. Petr Kraus

předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 17/2015, ECLI:CZ:NS:2015:28.CDO.17.2015.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies