30 Cdo 116/2015

17. 06. 2015, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Civilní, Civilní (dovolací)
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

  • OSŘ - § 243c odst. 1

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a Mgr. Víta Bičáka, ve věci M. K., omezeného ve svéprávnosti, umístěného v domově se zvláštním režimem Letiny 70, Blovice, okres Plzeň – jih, zastoupeného opatrovníkem Městem Blovice, se sídlem v Blovicích, Masarykovo nám. 143,o ustanovení opatrovníka, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 12 Nc 853/2011, o dovolání opatrovníka Města Blovice, zastoupeného JUDr. Robertem Vargou, advokátem se sídlem v Plzni, Vlastina 23, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. září 2014, č. j. 25 Co 23/2014-76, takto:

Dovolání opatrovníka – Města Blovice se odmítá.

Stručné odůvodnění
(§ 243f odst. 3 o.s.ř.):



Obvodní soud pro Prahu 6 usnesením ze dne 23. července 2014, č.j. 12 Nc 853/2011-67, výrokem I. zprostil Hlavní město Prahu funkce opatrovníka pana M. K., výrokem II. opatrovníkem jmenovaného ustanovil Obec Letiny, se sídlem Obecního úřadu v Letinech 20, 336 01 Blovice, a stanovil, že je opatrovník povinen zastupovat v této funkci opatrovance, hájit jeho zájmy a dbát pokynů soudu. Výrokem III. přenesl místní příslušnost na Okresní soud Plzeň – jih.K odvolání Obce Letiny Městský soud v Praze usnesením ze dne 25. září 2014, č.j. 25 Co 23/2014-76, usnesení soudu prvního stupně ve výroku o ustanovení opatrovníka změnil jen tak, že se opatrovníkem ustanovuje město Blovice, jinak jej v tomto výroku potvrdil.

Proti usnesení odvolacího soudu podal opatrovník město Blovice dne 3. prosince 2014 dovolání s odkazem na ustanovení § 237 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“). Namítá, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (např. rozhodnutí NS ze dne 15. 11. 2000, sp. zn. 30 Cdo 1082/2000). Domnívá se, že odvolací soud porušil jeho právo na spravedlivý proces zaručené článkem 36 a násl. Listiny základních práv a svobod a že byla porušena zásada dvouinstančnosti soudního řízení a současně bylo porušeno ustanovení § 7 odst. 1 zákona o Zvláštních řízení soudních, neboť odvolací soud měl usnesením přibrat dovolatele do řízení. Dovolatel se tak dostal do situace, že může dosáhnout zrušení napadeného rozhodnutí pouze mimořádnými opravnými prostředky. Dále se domnívá, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, a to:
- zda podle ustanovení § 471 odst. 3 zák. č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku (dále jen o.z.) má způsobilost být veřejným opatrovníkem „každá“ obec nebo „pouze“ obec s rozšířenou působností podle zákona č. 314/2002 Sb., o stanovení obcí s pověřeným obecním úřadem a stanovení obcí s rozšířenou působností;
- zda bydlištěm ve smyslu ustanovení § 471 odst. 3 o.z. a ustanovení § 80 téhož zákona u člověka s omezenou svéprávností je místo, kde se člověk zdržuje z důvodu nepříznivého zdravotního stavu.

Dovolatel navrhl, aby dovolací soud odložil vykonatelnost usnesení odvolacího soudu a následně rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

K dovolání nebylo podáno případné vyjádření.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014. Po té se nejprve zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).

Podle ustanovení § 241a o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).

Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.).

Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení § 237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,

- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo

- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo

- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo

- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Ačkoliv se dovolání opatrovníka fakticky odvolává ve smyslu ustanovení § 241a odst. 1 o.s.ř. na to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, jeho obsah ve své faktické podstatě ve skutečnosti nenastoluje žádnou z uvedených alternativ, které by charakterizovaly napadené rozhodnutí ve smyslu výše vymezených hledisek, které jsou jedině způsobilé založit přípustnost dovolání proti němu. Lze totiž konstatovat, že rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s usnesením tohoto soudu ze dne 31. srpna 2012, sp. zn. 30 Cdo 3616/2010, které je veřejnosti přístupné na webových stránkách Nejvyššího soudu (www.nsoud.cz), v němž se kromě jiného připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 10. července 2007, sp. zn. II. ÚS 995/07, v němž Ústavní soud mimo jiné vyslovil, že „z celé konstrukce ustanovení § 27 (tehdy platného) obč. zák. vyplývá, že povinnost obecného soudu zkoumat existenci vhodných osob se omezuje pouze na okruh příbuzných opatrovance nebo jiných osob (fyzických či právnických), nikoliv dalších "orgánů místní správy". Ústavní soud rovněž neshledal porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatele ani v tom, že obecné soudy jednaly bez nařízeného ústního jednání a v nepřítomnosti stěžovatele. Jestliže Ústavní soud dospěl shora k závěru, že není porušením ústavně zaručených základních práv stěžovatele, pokud byl ustanoven opatrovníkem bez svého souhlasu, bylo by za takové situace nelogickým, aby trval na povinnosti obecných soudů dát stěžovateli možnost se k věci vyjádřit v přímé ústní formě v průběhu ústního jednání, jak vyžadoval stěžovatel. Pokud zákon konstruuje povinnost "orgánu místní správy" převzít funkci opatrovníka i navzdory jeho nesouhlasu, může být předmětem "komunikace" tohoto orgánu se soudem toliko otázka vhodnosti takového opatření, eventuelně způsobilosti tohoto orgánu funkci zodpovědně zastávat“. V usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2006, sp.zn. IV. ÚS 744/05, resp. ze dne 31. 8. 2006, III. ÚS 154/06, a v již citovaném usnesení ze dne 10. 7. 2007, sp.zn. II. ÚS 995/07, se podává závěr, že (tehdy platné ustanovení) § 27 odst. 3 obč. zák. představuje zákonné ustanovení, na jehož základě dochází (subsidiárně) ke stanovení povinnosti převzít funkci opatrovníka. V posledně citovaném usnesení Ústavní soud zdůraznil, že „dané ustanovení (§ 27 odst. 3 obč. zák. pozn. Nejvyššího soudu) je tedy třeba vykládat tak, že „orgánem místní správy“ je obec, která opatrovnickou funkci vykonává jako „organizační součást“ státu, nikoliv jako korporace nadaná územní samosprávou. Ústavněprávní hledisko vyžaduje, aby výkon opatrovnické funkce byl považován za výkon přenesené, nikoliv samostatné působnosti obce. Je pak zřejmé, že tento výklad je přiléhavý i ve vztahu k ustanovení § 471 odst. 3 o.z. Pokud pak se týče otázky příslušnosti soudu, je dána zcela přehledná instrukce obsažená v ustanovení § 34 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních. Není tak naplněn případnýdůvod, aby rozhodná právní otázka (jmenování opatrovníka člověku omezeného ve svéprávnosti), kterou odvolací soud rozhodl v souladu s judikaturou dovolacího soudu, byla řešena jinak.

S ohledem na uvedené skutečnosti proto nelze dovodit, že by byly naplněny předpoklady přípustnosti dovolání v této věci tak, jak je má na mysli již zmíněné ustanovení § 237 o.s.ř.

Jestliže tedy v souzené věci nebyly shledány předpoklady přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), jako nepřípustné odmítl (§ 243c odst. 1 věta první a odst. 2 o.s.ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 17. června 2015



JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 116/2015, ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.116.2015.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies