25 Cdo 2089/2014

26. 05. 2015, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Civilní, Civilní (dovolací)
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

  • ObčZ 1964 - § 420
  • PozKom - § 26
  • PozKom - § 27

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce R. J., zastoupeného JUDr. Viktorem Pakem, advokátem se sídlem v Praze 1, Politických vězňů 1272/21, proti žalovanému 1) hlavnímu městu Praze, se sídlem úřadu v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, IČO: 000 64 581, zastoupené prof. Dr. h. c. JUDr. Janem Křížem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 1, Dlouhá 741/13, a proti žalované 2) Technické správě komunikací hl. m. Prahy, se sídlem v Praze 1, Řásnovka 770/8, za vedlejší účasti České pojišťovny a.s., se sídlemPraze 1, Spálená 75/16, IČO: 452 72 956, na straně žalovaného 1), o 2 065 057 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 139/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. října 2013, č. j. 28 Co 271 272/2013-193, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému 1)hlavnímu městu Praze, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, IČO: 000 64 581 na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 20.424,80 Kč k rukám prof. Dr. h. c. JUDr. Jana Kříže, CSc., advokáta se sídlem v Praze 1, Dlouhá 741/13, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:



Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 31. ledna 2011, č. j. 23 C 139/2008-123, zamítl žalobu proti žalované 2) a proti žalovanému 1) žalobu zamítl co do částky 1 627 167 Kč s příslušenstvím a uložil mu povinnost zaplatit žalobci částku 372 840 Kč a částku 65 057 Kč, obě s úrokem z prodlení a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobce 20. 1. 2006 uklouzl na zledovatělém, neposypaném chodníku, přiléhajícím k pozemku ve vlastnictví žalovaného 1), upadl a přivodil si zranění pravé dolní končetiny, jež vyžadovalo chirurgické řešení a dlouhodobou rehabilitaci. Žalovaný 1) měl povinnost udržovat schůdnost místní komunikace, avšak chodník nezařadil do plánu zimní údržby a tuto skutečnost v místě nijak neoznačil, i když se jednalo o chodník často používaný. Soud dovodil, že žalovaný 1) neprokázal, že nebylo v mezích jeho možností závadu způsobenou povětrnostními vlivy odstranit, zmírnit, případně vhodným způsobem označit, že v zimním období se komunikace neudržuje, a porušil tak svou obecnou prevenční povinnost (§ 415 obč. zák.) užívat a spravovat svůj majetek tak, aby jeho stav nezpůsobil jinému škodu, a je tedy odpovědný za vzniklou škodu dle § 420 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen obč. zák.).K odvolání žalobce a žalovaného 1) Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. října 2013, č. j. 28 Co 271, 272/2013-193, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku změnil tak, že žalobu zamítl, změnil jej ve výroku o nákladech řízení ve vztahu k žalovanému 2) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, vyloučil odpovědnost žalovaného podle ust. § 26 a § 27 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, vzhledem k tomu, že objektivní odpovědnost dle § 27 tohoto zákona je spojována s takovým stavem na komunikaci, kdy se jedná o nepředvídatelnou změnu v její schůdnosti způsobenou vnějšími vlivy, a to změnu natolik významnou, že chodec ani při obezřetné chůzi respektující stav komunikace či důsledky povětrnostních vlivů nemůže jejich výskyt předpokládat a účinně na ně reagovat. S poukazem na řadu rozhodnutí dovolacího soudu vyložil pojem závady ve schůdnosti a uzavřel, že na chodníku se nevyskytovala závada ve schůdnosti ve smyslu uvedeného zákona, když i z tvrzení žalobce vyplývá, že chodník byl zledovatělý, neposypaný, o stavu komunikace věděl a bylo mu známo, že se chodník v zimě neudržuje. Ze zákona č. 13/1997 Sb. plyne oprávnění obcí vymezit komunikace, na nichž se pro jejich malý dopravní význam nezajišťuje schůdnost odstraňováním sněhu a náledí, a v době úrazu bylo vyhláškou hl. m. Prahy č. 35/1999 za takové místo určeno i místo úrazu žalobce. Nepřichází proto zde v úvahu porušení prevenční povinnosti dle § 415 obč. zák.

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost podle ust. § 237 o. s. ř. odůvodňuje tím, že rozhodnutí krajského soudu závisí na vyřešení právních otázek, jež mají být dovolacím soudem vyřešeny jinak a při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Obecným způsobem formuluje tři otázky, zda odpovědnost vlastníka místní komunikace dle ust. § 27 odst. 3 zákona o pozemních komunikacích má povahu objektivní či subjektivní, zda v případě této konkrétní právní úpravy je vyloučena aplikace ust. § 415 o. z. a zda je přípustné, aby odvolací soud činil nová skutková zjištění, která nemají oporu v provedeném dokazování a navíc plynou z důkazů navržených účastníkem v rozporu s principem koncentrace řízení. Poukazuje na některá rozhodnutí dovolacího i Ústavního soudu, týkající se odpovědnosti dle § 27 odst. 3 zákona o pozemních komunikacích s tím, že možnost aplikace ust. § 415 obč. zák. je v těchto případech dovolacím soudem řešena nejednotně. Otázka přípustnosti nových skutkových zjištění v odvolacím řízení se týká zjištění obsahu vyhlášky hl. m. Prahy č. 35/1999, kterou však nebyl v řízení proveden důkaz. Navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.

Žalovaný 1) ve vyjádření k dovolání uvedl, že otázky dovolatelem uvedené jsou právně-teoretickou polemikou, odvolací soud při svém rozhodnutí vycházel z konstantní judikatury a se všemi argumenty se vypořádal. Dovolatelem formulované otázky s rozhodnutím krajského soudu nesouvisí a nejsou významné. Navrhl, aby bylo dovolání jako nedůvodné zamítnuto.

Žalobce v reakci na vyjádření žalovaného rozvedl ve svém podání z 27. 3. 2015 uplatněné důvody dovolání s tím, že Ústavní soud ve svém rozhodnutí z r. 2006 nesdílí názor o objektivní odpovědnosti za závadu ve schůdnosti, avšak stejně jako dovolatel zastává názor, že zákon o pozemních komunikacích nevylučuje aplikaci ust. § 415 obč. zák.

Vzhledem k tomu, že dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno 30. 10. 2013, tj. po účinnosti zákona 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 (dále jen „o. s. ř.“) – srov. čl. II bod 1 a 7 zákona č. 404/2012 Sb. Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.

Podle ust. § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Otázka povahy odpovědnosti vlastníka pozemní komunikace za závady ve schůdnosti je dovolacím soudem, jak ostatně uvedl i dovolatel, řešena a opakovaně posuzována jako odpovědnost objektivní, tj. bez ohledu a zavinění (ve smyslu úmyslu či nedbalosti), a ani dovolatel neuvedl žádný relevantní důvod, proč by tato otázka měla být posouzena odlišně.



Již v řadě svých předchozích rozhodnutí dovolací soud dovodil, že silniční zákon, upravující odpovědnost vlastníka komunikace za škodu způsobenou závadou ve schůdnosti, má povahu zvláštního právního předpisu ve vztahu k ustanovení § 420 obč. zák., nevylučuje však aplikaci obecných ustanovení o náhradě škody. Silniční zákon upravuje totiž odpovědnost jen určitých subjektů a jen za vymezené škody, nikoliv obecnou odpovědnost každého za škodu vzniklou v příčinné souvislosti s porušením konkrétní právní povinnosti včetně porušení § 415 obč. zák. Předpoklady objektivní odpovědnosti (za výsledek) a předpoklady obecné odpovědnosti založené na principu presumovaného zavinění nejsou totožné a totožné nejsou ani podmínky, za nichž se lze odpovědnosti zprostit (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu: ze dne 16. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 279/96, publikovaný v časopise Soudní judikatura pod č. 3/2000, ze dne 30. 7. 2013 sp. zn. 25 Cdo 684/2012, ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2142/2005, ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 25 Cdo 3597/2013, ze dne 20. 3. 2014 sp. zn. 25 Cdo 580/2014). Rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 1713/2008, na něž žalobce poukazuje, vychází z konkrétního skutkového stavu a v něm vyslovený názor, že nelze odvolacímu soudu vytýkat, že uplatněný nárok neposoudil dle ust. § 415 obč. zák., vyplývá ze závěru, že na vlastníkovi komunikace nebylo možno v dané situaci spravedlivě požadovat, aby před třetí hodinou ranní, kdy se úraz stal, byla na komunikaci třetí třídy odstraněna námraza, která se během noci vytvořila poklesem teploty pod bod mrazu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2014, sp. zn. 25 Cdo 832/2014).

Vyhláškou hlavního města Prahy, která není právním předpisem uveřejněným nebo oznámeným ve Sbírce zákonů České republiky, se v řízení provádí důkaz ke zjištění jejího obsahu (srov. § 121 o. s. ř.). Pokud důkaz proveden nebyl, jde o procesní vadu, která však nemá vliv na věcnou správnost rozhodnutí odvolacího soudu.

Ze shora uvedeného vyplývá, že předpoklady přípustnosti podle § 237 o.s.ř. nejsou splněny, neboť rozhodnutí Městského soudu v Praze je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak, a proto Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 26. května 2015



JUDr. Marta Škárová
předsedkyně senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. 25 Cdo 2089/2014, ECLI:CZ:NS:2015:25.CDO.2089.2014.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies