25 Cdo 2272/2013

28. 05. 2015, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Civilní, Civilní (dovolací)
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

  • OSŘ - § 237 odst. 1 písm. c)
  • ObčZ 1964 - § 442 odst. 1

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobců a) V. G. a b) E. G., obou zastoupených Mgr. Janem Poláčkem, advokátem se sídlem v Pardubicích, nám. Republiky 53, proti žalované ČSOB Pojišťovně, a. s., členovi holdingu ČSOB,se sídlem vPardubicích, Masarykovo náměstí 1458,IČO 45534306, o 11.531.793,16 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 5 C 223/2008, o dovolání obou žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 13. 12. 2012, č. j. 23 Co 479/2012-484, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:


Okresní soud v Pardubicích rozsudkem ze dne 24. 5. 2012, č. j. 5 C 223/2008-463, zamítl žalobu o 11.531.793,16 Kč s příslušenstvím a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobce a) uzavřel dne 31. 5. 2004 s žalovanou pojistnou smlouvu na komplexní pojištění majetku a odpovědnosti za škodu pro podnikatele. Dne 28. 6. 2004 došlo k pojistné události - požáru varhanářské dílny žalobce a), která vyhořela včetně zásob vlastních i cizích. Žalovaná pojišťovna k žádosti žalobce vyplatila jen část plnění, a to v plném rozsahu za škody na budově a movitých věcech, škodu na zásobách a cizích movitých věcech uhradila pouze ve výši 60 %. Náhrady zbývající škody se žalobci domohli v řízení vedeném u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 10 C 367/2006. V nyní projednávané věci se žalobci domáhají náhrady škody vyvolané tím, že žalovaná nezaplatila přiznanou částku včas, hned co výši škody zjistila, tj. dne 4. 1. 2005, kdy jí byl předán výsledek šetření škodné události, a poskytla pouze zálohy na pojistná plnění na obnovu nemovitosti a vybavení do tří měsíců od pojistné události, doplatky pak do konce roku 2004. Žalobce tvrdí, že v důsledku těchto skutečností nemohl plnit své závazky jako podnikatel, nemohl obnovit svoji podnikatelskou činnost, dostal se do finanční tísně a došlo k nárůstu jeho majetkových závazků. Soud k námitce promlčení dovodil, že nárok promlčený není. Protože žalobkyně b) nebyla účastníkem pojistné smlouvy, není ve sporu aktivně legitimována a její žaloba byla zamítnuta. Ohledně nároku žalobce soud dospěl k závěru, že příčinná souvislost mezi opožděným vyplacením části pojistného plnění a škodou nebyla prokázána. Skutečnost, že požár negativně zasáhl do podnikatelských aktivit žalobců, nemůže jít na vrub žalované, která vyplatila v zákonné lhůtě celé pojistné plnění za vyhořelou nemovitost a její zařízení, takže žalobci provozovnu obnovit mohli a také tak učinili. Žalovaná tak neodpovídá za skluz ve výrobě a za důsledky z toho plynoucí.

Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 13. 12. 2012, č. j. 23 Co 479/2012, k odvolání obou žalobců rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, jeho rozsudek označil ve výsledku správný, ovšem z poněkud jiných důvodů. Podle odvolacího soudu je žalobkyně b) aktivně legitimována, neboť na základě judikatury je porušení smluvní povinnosti protiprávním úkonem i ve vztahu k poškozenému, jenž není účastníkem smlouvy (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 379/200 a 25 Cdo 1417/2006). Dovodil však, že není zřejmé, zda se žalovaná vůbec dopustila porušení právní povinnosti ve smyslu § 420 obč. zák., protože v mezidobí byly rozsudky, na základě kterých bylo žalované uloženo doplatit předmětné pojistné plnění, zrušeny rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. 5. 2012, č. j. 23 Cdo 4696/2010-589, a vráceny Okresnímu soudu v Pardubicích k dalšímu řízení. Odvolací soud dospěl na rozdíl od soudu prvního stupně k závěru, že škoda nevznikla v rozsahu všech pohledávek, které žalobcům vznikly, ale pouze v rozsahu pohledávek již zaplacených (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 986/2001, 21 Cdo 143/2010). Pohledávkami, které žalobci uhradili a které představují skutečnou škodu, jsou pouze 1) částka 3.296.621,50 Kč zaplacená GE Money Bank, a.s., za účelem odvrácení konkursního řízení ve splátkách nejpozději ke dni 30. 3. 2007; 2) částka 20.000,- Kč a 16.934,- Kč zaplacená na nákladech exekuce Finančního úřadu v Prostějově v průběhu roku 2006; 3) částka 29.713,50 Kč zaplacená ve prospěch JUDr. Z. v exekuci oprávněného Brněnská továrna Plstí, s.r.o., dne 25. 5. 2006; 4) částka 100.000,- Kč jako náklady na znalečné zaplacené ve prospěch Znaleckého a oceňovacího ústavu, s.r.o., se sídlem v Prostějově, se splatností 30. 3. 2011. Soud prvního stupně ovšem aplikoval nesprávnou právní úpravu, neboť nejde o právo z pojistného plnění, ale o právo na náhradu škody (§ 106 obč. zák.), které se promlčuje v dvouleté subjektivní promlčecí době, která marně uplynula před podáním žaloby 11. 11. 2010 vyjma nároku na náhradu za znalečné. Znalečné je pak svojí povahou příslušenstvím pohledávky (§ 121 odst. 3 obč. zák.), a nelze ve vztahu k němu proto shledat příčinnou souvislost zakládající odpovědnostní vztah podle § 420 odst. 1 obč. zák. Všechny uplatněné nároky žalobců proto odvolací soud shledal nedůvodnými s tím, že stejně jako soud prvního stupně nespatřuje příčinnou souvislost mezi tvrzeným porušením právní povinnosti a vzniklou škodou, neboť pojistné plnění za poškozené zásoby (varhany) mělo krýt majetkovou ztrátu hodnoty právě na těchto varhanách. Jestliže žalobci deklarovali, že potřebovali takové plnění použít na jiné účely, včetně obnovy živnostenské činnosti, pak nemůže být mezi nevyplacením takového pojistného plnění a vzniklou škodou příčinná souvislost.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali oba žalobci dovolání, jež zdůvodňují nesprávným právním posouzením věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.] a vadou řízení [§ 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř]. Namítají, že jednání žalované bylo úmyslné, a promlčecí doba by proto měla být podle § 106 odst. 2 obč. zák. desetiletá. Vznášejí rovněž otázku, zda obstojí judikovaná praxe, že nezaplacený dluh není škodou. Toto pojetí podle nich nekonvenuje s čl. 11 odst. 1. Listiny základních práv a svobod, neboť bez spravedlivého důvodu poskytuje vyšší ochranu majetku škůdce, než majetku poškozeného. Závěrem hájí svůj závěr o existenci příčinné souvislosti mezi jednáním žalované a škodou a tvrdí, že soud se nevypořádal se všemi k tomu navrženými důkazy. Navrhují, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Vzhledem k tomu, že dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 13. 12. 2012, Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) postupoval podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 – srov. čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. – dále též jen „o.s.ř.“). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobami oprávněnými – účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), zastoupenými advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), dospěl soud k závěru, že dovolání není přípustné.

Podle § 237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].

Předpoklady přípustnosti dovolání nejsou podle § 237 odst. 1 písm. a) ani písm. b) o.s.ř. naplněny, zbývá tedy posoudit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Toto ustanovení bylo nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušeno uplynutím dne 31. 12. 2012, do té doby však bylo součástí právního řádu, a je tedy pro posouzení přípustnosti tohoto dovolání použitelné (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).

Podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží. Dovolací soud je vázán vymezením dovolacího důvodu (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.) a je oprávněn přezkoumat rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů v dovolání uplatněných. Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolací námitky nesplňují předpoklady přípustnosti ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Věc se posuzuje podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“), neboť k porušení právní povinnosti došlo před 1. 1. 2014 (srov. § 3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinný od 1. 1. 2014, dále též jen „o. z.“). Vzhledem k § 3036 o. z. se pak podle dosavadních předpisů posuzuje též běh promlčecích dob, který počal před 1. 1. 2014.

Namítají-li dovolatelé, že žalovaná jednala úmyslně, a jejich nárok proto není promlčen, přehlížejí, že úmyslné jednání škůdce se podle § 106 odst. 2 obč. zák. projeví prodloužením tříleté objektivní promlčecí doby na desetiletou, zatímco odvolací soud dovodil promlčení nároku v důsledku marného uplynutí dvouleté subjektivní promlčecí doby podle § 106 odst. 1 obč. zák., jejíž délka na formě zavinění škůdce nezávisí. Výhrady dovolatelů k nesprávným zjištěním soudu ohledně tvrzeného úmyslného zavinění žalované jsou tedy bezpředmětné (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1463/2000, uveřejněný pod C 1151 v Souboru civilních rozhodnutí NS, C. H. Beck, dále též jen „Soubor“).

Za otázku zásadního právního významu nelze považovat ani otázku existence vztahu příčinné souvislosti mezi jednáním žalované a vznikem škody. Otázka existence příčinné souvislosti je totiž otázkou skutkovou, nikoli otázkou právní (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, v Souboru pod C 1025), neboť v řízení se zjišťuje, zda škodná událost a vznik škody jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku. Právní posouzení příčinné souvislosti spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, a v tomto směru odvolací soud nepochybil. Podobně ani námitka, že se soud nevypořádal se všemi navrženými důkazy, přípustnost podle § 237 odst. 1 písm. c) nezaloží, neboť se jedná pouze o potenciální vadu řízení týkající se skutkového zjištění, nikoliv o nesprávné právní posouzení věci.

Dovolací soud pak neakceptoval ani požadavek dovolatelů na přehodnocení právního názoru, podle kterého dluh, který dosud nebyl zaplacen, není skutečnou škodou. Tento názor k výkladu § 442 odst. 1 obč. zák. je dlouhodobě a konstantně dovolacím soudem zastáván a odůvodněn pojetím škody podle předpisu účinného do 31. 12. 2013 (vedle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. 25 Cdo 986/2001, uveřejněného pod č. 14/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, srov. také usnesení téhož soudu ze dne 25. 7. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1338/2005, a ze dne 7. 2. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2744/2006, či jeho rozsudky ze dne 15. 6. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1532/2010, ze dne 11. 4. 2012, sp. zn. 29 Cdo 1021/2011, a ze dne 27. 5. 2014, sp. zn. 25 Cdo 4370/2011) a argumentace dovolatelů nepředstavuje důvod, proč by tento přístup měl být měněn. Uplatněná námitka, že tímto výkladem je poskytována větší ochrana majetku škůdce než majetku poškozeného, neobstojí ani s poukazem na čl. 11 odst. 1 Listiny, neboť tu nejde o poskytování ochrany vlastnictví a porovnávání její úrovně ve vztahu k různým osobám, nýbrž o otázku vzniku odškodnitelné újmy v majetkové sféře poškozeného; ostatně rozhodnutí, pokud se jím žaloba zamítá tzv. pro tentokrát z důvodu, že škoda dosud nevznikla, nezbavuje poškozeného možnosti domáhat se ochrany poté, co se zaplacením dluhu jeho majetkový stav skutečně sníží.

Z uvedeného je zřejmé, že žádná z uplatněných námitek přípustnost dovolání nezaložila, proto Nejvyšší soud dovolání podle § 218 písm. c) ve spojení s § 243b odst. 5 větou první o.s.ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř., neboť dovolání žalobců bylo odmítnuto a žalované žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 28. května 2015


JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2015, sp. zn. 25 Cdo 2272/2013, ECLI:CZ:NS:2015:25.CDO.2272.2013.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies