11 Tdo 334/2015

17. 06. 2015, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Trestní, Trestní (dovolací)
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

  • TrZ - § 80 odst. 3 písm. c)

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 17. června 2015 dovolání, které podal obviněný P. V. T., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 10. 2014, sp. zn. 12 To 92/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 3 T 16/2013 a rozhodl t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. s e dovolání obviněného P. V. T.

o d m í t á .


O d ů v o d n ě n í :


Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 6. 2014, sp. zn. 3 T 16/2013, byl obviněný P. V. T. uznán vinným pod bodem 1) zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku ve stadiu přípravy podle § 20 odst. 1 tr. zákoníku a pod bodem 2 přečinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku, za které byl podle § 283 odst. 2 tr zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tři a půl roku, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Podle § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu šesti let.

Podle skutkových zjištění se obviněný dopustil shora uvedené trestné činnosti tím, že
1. v rozporu s ustanovením § 4, § 8 a § 24 odst. 1 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a o změně některých dalších zákonů, nejméně od 4. 4. 2012 do 11. 4. 2012 do 16.35 hodin v P. a v Ch. za účelem výroby psychotropní látky delta-9-tetrahydrokanabinol obstarali pro osobu jménem H. V. žijící ve Spolkové republice Německo sazenice konopí a přípravky podporující růst rostlin, a to Bio grow, Vitamax a Rhizotonic, přičemž V. N. T. telefonicky oslovil N. V. H. s požadavkem na zajištění sazenic konopí a přípravků pro jejich pěstování, N. V. H. obstaral přípravky pro pěstování konopí a za účelem zajištění sazenic konopí oslovil P. V. T., který dále oslovil N. T. K. Q., a dne 11. 4. 2012 na základě předchozí telefonické dohody s odběratelem konopí přijeli do Ch. na parkoviště před OD Tesco v P. ulici osobním vozidlem tov. zn. Audi A4 Avant, RZ …, obvinění N. V. H. a P. V. T. s přípravky pro pěstování konopí, a následně vozidlem tov. zn. Renault Clio, RZ, …, přijela N. T. K. Q. se sazenicemi konopí uloženými v černé tašce, kterou v 15.05 hodin uložila do zavazadlového prostoru vozidla tov. zn. VW Caddy, MPZ …, s nímž se na místo dostavil kurýr ze Spolkové republiky Německo S. S. a obvinění N. V. H. a P. V. T. uložili do zavazadlového prostoru tohoto vozidla igelitové pytle, přičemž S. S. z místa odjel a po překročení hraničního přechodu do Spolkové republiky Německo u obce V. v 16.35 hodin byly kontrolou příslušníků německých celních orgánů v jeho vozidle nalezeny 3 kanystry přípravku Rhizotonic, 3 kanystry přípravku Bio grow, 2 kanystry přípravku Vitamax a cestovní taška s cca 12,9 kg rostlin konopí smíchaných s rostlinami zeleniny, kdy v usušených rostlinách konopí o váze 1282,6 g byla zjištěna účinná látka delta-9-tetrahydrokanabinol v množství 32,32 g, přičemž konopí je omamnou látkou zařazenou v příloze č. 3 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, do Seznamu IV Jednotné Úmluvy o omamných látkách a delta-9-tetrahydrokanabinol je psychotropní látkou zařazenou v příloze č. 5 nařízení vlády č. 463/2013 Sb. o seznamech návykových látek, do Seznamu II Úmluvy o psychotropních látkách,
2. v rozporu s ustanovením § 4, § 8 a § 24 odst. 1 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a o změně některých dalších zákonů, v P.– K., N. S. …, od přesně nezjištěné doby do 25. 4. 2012, přechovával celkem 103,85 gramů konopí, a to vrcholové části rostliny a rostlinnou drť obsahující 7,59 gramů účinné látky delta-9-tetrahydrokanabinol, přičemž konopí je omamnou látkou zařazenou v příloze č. 3 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, do Seznamu IV Jednotné Úmluvy o omamných látkách a delta-9-tetrahydrokanabinol je psychotropní látkou zařazenou v příloze č. 5 nařízení vlády č. 463/2013 Sb. o seznamech návykových látek, do Seznamu II Úmluvy o psychotropních látkách.

Proti citovanému rozsudku podal obviněný, někteří spoluobvinění a státní zástupkyně odvolání, která Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 14. 10. 2014, sp. zn. 12 To 92/2014, podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu výroku o trestu vyhoštění podal obviněný dovolání prostřednictvím své obhájkyně JUDr. Štěpánky Mikové. Ohledně dovolacího důvodu odkázal na § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

V textu svého dovolání obviněný uvedl, že odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, pominul překážky, pro které mu nelze uložit trest vyhoštění. Obviněný žije v České republice nepřetržitě od roku 2001, od roku 2002 je ženatý s P. S., v roce 2004 se mu narodil syn D. Soudy tyto skutečnosti vyplývající z výslechu obviněného dále nezkoumaly, k jeho rodinným poměrům nebyl v hlavním líčení proveden jediný důkaz. Přesto soud prvního stupně v rozsudku konstatoval, že obviněný se svou manželkou a nezletilým dlouhodobě nesdílí společnou domácnost, proto nelze dospět k závěru, že by měl rodinné zázemí na území České republiky. Odvolací soud připojil argument, že manželství obviněného je účelové, aniž by tento závěr měl podklad v provedeném dokazování. Obviněný přitom při vazebním zasedání 25. 11. 2013 uvedl, že s manželkou žil dlouhodobě ve společné domácnosti. Až poté, co mu ve Vietnamu vážně onemocněl otec, musel změnit práci, aby mohl finančně zajistit i rodinu ve Vietnamu. Proto odešel za prací do P. Vztah s manželkou však nebyl ukončen, obviněný se za ní a synem chtěl přestěhovat, ale byl vzat do vazby, čímž byl kontakt přetrhán. Dopisy, které manželce z vazby posílal, se mu vrátily jako nedoručené. Jako důkaz se podle obviněného nabízí výslech jeho manželky.

I kdyby se však výše popsané závěry soudů vztahující se k ustanovení § 80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku ukázaly jako správné, oba soudy podle obviněného pochybily tím, že se vůbec nezabývaly překážkou vyplývající z písm. e) citovaného ustanovení. Nemůže být totiž žádná pochybnost o tom, že obviněný je rodinným příslušníkem občana Evropské unie.

V závěru svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 10. 2014, sp. zn. 12 To 92/2014, podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil včetně vadného řízení jemu předcházejícího v rozsahu výroku o trestu vyhoštění a podle § 265l přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

K dovolání obviněného se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten po shrnutí předchozího průběhu řízení a obsahu obviněným podaného dovolání nejprve uvedl, že ve vztahu k obviněnému se nalézací soud při úvaze o druhu a výši trestu zabýval podmínkami uložení trestu vyhoštění, přičemž v rámci nich neshledal existenci zákonné překážky ve smyslu § 80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. K hledisku zájmu na spojování rodin v odůvodnění rozsudku konstatoval, že obviněný je cizím státním příslušníkem, je sice ženatý s P. S., s níž má nezletilého syna D. S., avšak před omezením osobní svobody se svou manželkou nežil ve společné domácnosti, nebyla mu ani známa adresa jejího pobytu. Takové rodinné zázemí označil za sporadické. Zabýval se také pracovním zázemím obviněného, k čemuž uvedl, že v České republice neměl v době před zadržením stálé zaměstnání. Podle státního zástupce je namístě odkázat rovněž na závěry odvolacího soudu. Ten v odůvodnění usnesení zdůraznil, že v případě manželství pachatele cizince s občanem České republiky je třeba zkoumat, zda se nejedná o tzv. účelové manželství, přičemž vzhledem k tomuto se ztotožňuje s nalézacím soudem. K tomu státní zástupce poukázal na rozhodnutí č. 55/2008 Sb. rozh. tr. s tím, že takové manželství slouží jenom k obcházení zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění pozdějších předpisů, a nevytváří se jím skutečné rodinné vztahy, proto nemůže být důvodem vylučujícím uložení trestu vyhoštění.

Pakliže obviněný argumentuje, že k zpřetrhání rodinných vazeb mělo dojít v důsledku vzetí do vazby, nelze podle státního zástupce nezmínit, že si trestní stíhání přivodil sám zaviněně, a to na základě protiprávního jednání nerespektujícího důležité zájmy společnosti, práva a oprávněné zájmy fyzických a právnických osob v České republice, za podmínek důvodně vyžadujících zajištění jeho osoby prostřednictvím dočasného omezení osobní svobody, a kteréžto skončilo pravomocným odsouzením.

Co se týče zákonné překážky ve smyslu § 80 odst. 3 písm. e) tr. zákoníku, jakkoli by se dalo vytknout, že v odůvodnění rozsudku nalézacího soudu není k obviněnému samostatně rozvedena její neexistence, byla z úřední povinnosti hodnocena, jestliže tento soud souhrnně uzavřel, že nebyla shledána existence negativních podmínek vymezených v § 80 odst. 3 tr. zákoníku, tedy ve vztahu ke všem v úvahu přicházejícím zákonným překážkám, pro které nelze uložit trest vyhoštění. S neexistencí zákonné překážky uložení trestu vyhoštění ve smyslu § 80 odst. 3 písm. e) tr. zákoníku se potom evidentně vypořádává odvolací soud, jestliže konstatuje, že není vyloučeno uložení tohoto trestu při shledání vážných důvodů ohrožení bezpečnosti státu nebo veřejného pořádku, což v případě spáchání zvlášť závažného drogového deliktu představuje situaci nepřipouštějící pochybnosti. V souladu s ustáleným výkladem se nabízí podle státního zástupce ještě doplnit – viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1003, že vážné důvody ohrožení veřejného pořádku může soud shledat též tehdy, jestliže se pachatel dopustil trestných činů obecně nebezpečných (§ 272 až 292 tr. zákoníku). Tak se stalo i v případě obviněného, který se dopustil trestného činu systematicky zařazeného do hlavy VII zvláštní části trestního zákoníku, mezi trestné činy obecně nebezpečné, navíc kvalifikovaného jako zvlášť závažný zločin.

K další výhradě obviněného, že soudy nedostatečně zjišťovaly skutkový stav pro rozhodnutí o trestu vyhoštění, resp. k zákonným překážkám, které uložení takového trestu vylučují, potažmo stalo se tak na úkor práva na obhajobu, je podle státního zástupce zapotřebí konstatovat, že vyjmenované okolnosti se v trestním řízení staly předmětem dokazování v rámci posouzení osobních poměrů obviněného. Absenci výslechu manželky P. S. k povaze jejich vzájemného vztahu nelze označit za vadnou potud, pokud by pro rozhodnutí o splnění podmínek k uložení trestu vyhoštění neznamenala zásadní zjištění, vedoucí k vybočení ze souvislostí, z nichž soudy souhrnně vycházely. Soud nemusí vyhovět každému návrhu na doplnění dokazování, má-li skutkový stav potřebný pro rozhodnutí za prokázaný, a disponoval-li znalostí relevantních okolností vztahujících se k posouzení osobních poměrů obviněného, a to také s ohledem na uplatnění zásady oficiality podle § 2 odst. 4 tr. ř., zásady vyhledávací podle § 2 odst. 5 tr. ř. a zásady volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř.

Ve vztahu k obviněnému tak podle státního zástupce nebylo namístě shledat existenci zákonné překážky, pro kterou nelze uložit trest vyhoštění, ve smyslu § 80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, ani ve smyslu § 80 odst. 3 písm. e) tr. zákoníku.

Závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], že bylo podáno oprávněnou osobou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.] v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§ 265e odst. 1 tr. ř.).

Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze dovolatelem uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k ustanovení odstavce prvního § 265b tr. ř.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případě nejzávažnějších pochybení soudu, a to byl-li obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení, spočívající zejména v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak nepřiměřeně mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a ani prostřednictvím jiného dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 tr. ř. (srov. č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Jiné vady výroku o trestu, spočívající v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest, je možno považovat za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (srov. rovněž č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

Z naznačeného výkladu je patrné, že námitky obviněného uplatněnému dovolacímu důvodu odpovídají. Nelze jim však přisvědčit. Podle § 80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku soud trest vyhoštění neuloží, jestliže pachatel má na území České republiky povolen trvalý pobyt, má zde pracovní a sociální zázemí a uložení trestu vyhoštění by bylo v rozporu se zájmem na spojování rodin. Tyto podmínky musejí být splněny kumulativně. Ačkoli se tedy obviněný poměrně obsáhle vyjadřuje ke svému rodinnému zázemí, přičemž nesouhlasí se závěrem soudů v tomto směru (i když sám připouští, že se mu dopisy adresované jeho ženě z vazby vrátily jako nedoručené a jím popisovaná snaha o kontakt s manželkou a synem tak vyznívá přinejmenším jednostranně), současně nijak nevyvrací závěr soudu ohledně svého pracovního a sociálního zázemí. Bohužel ani to u něj soudy neshledaly, podmínky citovaného ustanovení tak nemohly být naplněny.

V případě ustanovení § 80 odst. 3 písm. e) tr. zákoníku pak nelze vyhostit pachatele, který je občanem Evropské unie nebo jeho rodinným příslušníkem bez ohledu na státní příslušnost a má na území České republiky povolen trvalý pobyt anebo je cizincem s přiznaným právním postavením dlouhodobě pobývajícího rezidenta na území České republiky podle jiného právního předpisu, neshledá-li soud vážné důvody ohrožení bezpečnosti státu nebo veřejného pořádku. Ovšem právě ty odvolací soud spatřoval ve spáchání zvlášť závažného drogového deliktu, přičemž tomuto závěru nelze nic vytknout.

Soudy obou stupňů se tak podle názoru Nejvyššího soudu námitkami obviněného dostatečně zabývaly a k jejich závěrům není co dodat.

Vzhledem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ani jiného dovolacího důvodu nedošlo. Dovolání obviněného P. V. T. proto pro jeho zjevnou neopodstatněnost podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, a to v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).


V Brně dne 17. června 2015


Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch



Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 11 Tdo 334/2015, ECLI:CZ:NS:2015:11.TDO.334.2015.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies