5 Tdo 690/2015

17. 06. 2015, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Trestní, Trestní (dovolací)
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

  • TrZ - § 146 odst. 1
  • TrZ - § 353 odst. 1

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. června 2015 o dovolání, které podal obviněný M. Š. , proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. února 2015, sp. zn. 12 To 4/2015, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 6 T 250/2014, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného M. Š. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í


Rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové byl obviněný M. Š. uznán vinným přečinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku, které spáchal tím, že „dne 25. 4. 2014 v době od 02:00 hodin v H. K. v ulici U. M. .... v garáži, kde bydlel společně s I. T., na ni křičel a nadával jí hrubými výrazy, chytil ji pravou rukou za krk a stiskl ji tak, že po dobu několika sekund nemohla dýchat, následně ji uchopil levou rukou za vlasy a tahem nahoru ji zvedal z gauče, poté ji pustil a opakovaně nejméně 15x ji dřevěnou vařečkou udeřil do vlasové části hlavy a obličeje, vyčítal jí, že ho vzbudila, poté ji opakovaně shodil z gauče na zem a polil ji vodou, hodil si ji přes rameno a odnesl ji před garáž, poté ji za vlasy táhl zpět do garáže, ubalil jí cigaretu, do které nasypal rozdrcený lék Quetiapin, když po částečném vykouření cigarety začala I. T. usínat, opětovně ji napadl opakovanými údery vařečkou a pěstí do obličeje, aby jí tak zabránil v usnutí a vyhrožoval jí, že jí rozbije hlavu sekyrou a způsobil jí tak mnohočetná ložiska zhmoždění měkkých tkání obličeje, především v okolí obou očních koulí, otřes mozku lehkého stupně, podvrtnutí krční páteře, zhmoždění měkkých tkání levé strany hrudníku, přední strany břišní, bederní krajiny, obou paží a obou dolních končetin s dobou léčení do 3 týdnů“.

Za tyto trestné činy a dále za přečin zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 27. 5. 2014, sp. zn. 6 T 114/2014, byl obviněný M. Š. odsouzen podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

Podle § 228 odst. 1 tr. řádu byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozené I. T., ....., škodu ve výši 10 000 Kč a poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně, Regionální pobočka Hradec Králové, škodu ve výši 10 170 Kč.

Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 27. května 2014, sp. zn. 6 T 114/2012, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušený výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

O odvolání obviněného M. Š. rozhodl Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 11. 2. 2015, sp. zn. 12 To 4/2015, tak, že je podle § 256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.

Citované usnesení Krajského soudu v Hradci Králové napadl obviněný M. Š. v zákonné lhůtě dovoláním podaným prostřednictvím obhájce JUDr. Ing. Tomáše Matouška. Mimořádný opravný prostředek obviněný podal s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, kterým lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotně právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Obviněný naplnění tohoto dovolacího důvodu spatřoval v existenci závažných vad, které zakládají neústavnost napadeného rozhodnutí. Za takové vady označil opomenuté důkazy a dále extrémní nesoulad mezi skutkovým stavem věci, z něhož napadené rozhodnutí vychází, a provedeným dokazováním.

Podle mínění obviněného je zásadním důkazem, který soudy neprovedly, přestože byl obhajobou navrhován, výslech svědka M. K., jenž se v rozhodnou dobu pohyboval v jeho blízkosti a mohl proto objasnit rozpory ve výpovědích svědků, kteří jej ze spáchání skutku zdánlivě usvědčují. Místo něj byl patrně omylem vyslechnut svědek M. K.. Dalšími důkazy, které soudy neprovedly, přestože se jich obhajoba domáhala, jsou výslechy svědků Z. Z. (u jména tohoto svědka jde zřejmě o chybu, neboť jmenovaný svědek vyslechnut byl a obviněný se v řízení před soudy nižších stupňů neúspěšně domáhal výslechu svědka V. F.) a N. Č., kteří měli vypovídat k věrohodnosti svědkyň J. A. a R. V.. V návaznosti na to obviněný namítl vážné rozpory mezi jednotlivými důkazy, které byly provedeny, aniž by je však blíže specifikoval.

Extrémní nesoulad mezi skutkovým zjištěním a jeho právním posouzením obviněný spatřoval v tom, že soud prvního stupně výrok vině opřel o výpověď poškozené I. T., která byla proti obviněnému „negativně zaujatá“. Chtěla totiž dosáhnout toho, aby s ní nebydlel v garáži u azylového domu. Věrohodnost výpovědi poškozené podle obviněného snižuje také to, že byla v době spáchání činu pod silným vlivem alkoholu, což narušilo její schopnosti vnímat a pamatovat si (hladina alkoholu zjištěná v krvi poškozené ve Fakultní nemocnici v Hradci Králové, kam byla převezena k ošetření, dosáhla krátce po útoku 2, 67 promile). Obviněný brojil i proti tomu, že soudy opřely svá skutková zjištění o výpovědi svědkyň J. A. a R. V., ačkoli ty se předem domluvily na tom, jak budou vypovídat. Dále obviněný argumentoval tím, že ráno dne 25. 4. 2014, před jeho odchodem do práce, svědci M. K. a R. V. neviděli na těle poškozené stopy nových poranění a odpoledne, když se z práce vrátil, pro změnu neviděli, že by poškozenou napadal. Kde se poškozená pohybovala v mezičase, nebylo objasněno, takže není vyloučeno, že poranění si poškozená způsobila sama nebo jí je způsobily zatím neztotožněné osoby. Obviněný poukázal i na to, že na těle poškozené byly nalezeny četné hematomy staršího data a nikdo ze svědků přitom neuvedl, že by obviněný na poškozenou v minulosti někdy fyzicky zaútočil.

Konečně obviněný namítl, že soudy nižších stupňů neprovedly žádné důkazy k subjektivní stránce přečinu nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku a z jejich rozhodnutí nelze zjistit, proč usoudily, že obviněný chtěl v poškozené vzbudit důvodnou obavu, že splní své výhrůžky.

Nejvyššímu soudu obviněný navrhl, aby usnesení Krajského soudu v Hradci Králové zrušil a aby tomuto soudu přikázal věc znovu projednat a rozhodnout.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství JUDr. Ingrid Záhorová Nedbálková sdělila, že se seznámila s obsahem podaného dovolání a nebude se k němu s ohledem na povahu uplatněných námitek věcně vyjadřovat.

Nejvyšší soud při zkoumání splnění formálních podmínek konání dovolacího řízení zjistil, že obviněný M. Š. podal dovolání jako oprávněná osoba [§ 265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinil tak prostřednictvím svého obhájce (§ 265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§ 265e tr. řádu), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je obecně přípustné [§ 265a odst. 2 písm. h) tr. řádu], a obsahuje stanovené náležitosti (§ 265f odst. 1 tr. řádu).

Dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, o který obviněný svůj mimořádný opravný prostředek opřel, dopadá na případy, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Vytýkaná vada napadeného rozhodnutí tedy musí spočívat v porušení hmotně právního ustanovení trestního zákoníku či jiné právní normy, kterou je nutné použít při zkoumání trestní odpovědnosti obviněného z pohledu hmotně právních podmínek trestnosti činu. Totéž platí u jiné skutkové okolnosti, která by mohla být nesprávně posouzena podle jiného ustanovení příslušné hmotně právní úpravy, než jaká na ni dopadala. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu naopak nelze namítat nedostatky v učiněných skutkových závěrech, neboť v takovém případě by se jednalo o námitky vytýkající pochybení při aplikaci procesních předpisů (viz zejména § 2 odst. 5, 6 tr. řádu, § 89 a násl. tr. řádu, § 207 a násl. tr. řádu a § 263 odst. 6, 7 tr. řádu). Podobně není možné s odkazem na dotčený důvod dovolání namítat ani procesní vady spočívající v nesprávném způsobu hodnocení důkazů, nedostatečném rozsahu dokazování apod. Předmětem právního posouzení je zásadně skutek v podobě, která byla zjištěna soudy nižších stupňů, a dovolací soud je tímto skutkem vázán.

Z pohledu výše uvedeného musí Nejvyšší soud konstatovat, že obviněný v podaném dovolání neuplatnil žádnou hmotně právní námitku, která by odpovídala citovanému dovolacímu důvodu. Nevznesl totiž konkrétní výhrady proti tomu, jak soudy nižších stupňů kvalifikovaly skutek nebo jinou skutečnost podle hmotného práva. Všechny jeho námitky se týkaly pouze skutkových zjištění a rozsahu dokazování. Obviněný fakticky jen předložil s poukazem na údajné zásadní rozpory mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými a právními závěry vlastní verzi průběhu událostí ze dne 25. 4. 2014, která se lišila od té, k níž dospěly soudy nižších stupňů. Ani údajnou absenci subjektivní stránky přečinu nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku obviněný nepodpořil žádnou právní argumentací.

Nejvyšší soud současně připomíná, že dovolací námitky jsou opakováním výhrad, jež se staly součástí jeho řádného opravného prostředku, přičemž Krajský soud v Hradci Králové se jimi zabýval a řádně se s nimi vypořádal v napadeném rozhodnutí.

K problematice tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovým zjištěním soudů s jejich právními závěry, popř. s obsahem provedených důkazů je na místě nejprve znovu připomenout, že jde o pojem, který používá zejména Ústavní soud k odůvodnění svých rozhodnutí, jimiž ve výjimečných případech na podkladě ústavních stížností zasahuje do pravomocných rozhodnutí obecných soudů, kterými došlo k zásadnímu porušení práva na spravedlivý proces. V řadě svých nálezů (sp. zn. III. ÚS 61/94, sp. zn. III. ÚS 95/97, sp. zn. III. ÚS 173/02 – Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3, nález č. 10; svazek 8, nález č. 76; svazek 28, nález č. 127 – a další) Ústavní soud podrobně vyložil zejména pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Opakovaně Ústavní soud konstatoval, že zásada volného hodnocení důkazů neznamená, že by soud ve svém rozhodování měl na výběr, které z provedených důkazů vyhodnotí a které nikoli, nebo o které z provedených důkazů své skutkové závěry opře a které opomene. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze podle citované judikatury zásadně založit jen třemi důvody. Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 24. února 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, uveřejněn pod č. 26, ve sv. 32 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, dále viz nález ze dne 30. června 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, uveřejněn pod č. 91, ve sv. 33 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, nález ze dne 18. listopadu 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, uveřejněn pod č. 172, ve sv. 35 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, usnesení ze dne 23. září 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, uveřejněno pod č. 22, ve sv. 38 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, a další). Princip nezávislosti soudů zakotvený v čl. 81, resp. v čl. 82 odst. 1 Ústavy dovoluje soudům vlastní úvahu o tom, který z navržených důkazů provede a zda v určité fázi trestního řízení již zhodnotí rozsah dokazování jako dostatečný pro rozhodnutí ve věci samé. Soudy proto nejsou povinny akceptovat jakýkoli návrh stran na doplnění dokazování, případné odmítnutí takového návrhu je však třeba přesvědčivě odůvodnit, což se v projednávané trestní věci skutečně stalo. (Srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 4. 2010, sp. zn. II. ÚS 76/10.)

K námitkám obviněného M. Š., že nebyly provedeny důkazy výslechem obhajobou navrhovaných svědků M. K., Z. Z. (respektive V. F.) a N. Č., se odvolací soud v intencích shora citovaných závěrů Ústavního soudu jasně a přesvědčivě vyjádřil na str. 2 a 3 odůvodnění svého usnesení. Konstatoval, že soud prvního stupně nemusel provádět další obhajobou navržené výslechy svědků, protože měl dostatek podkladů, aby s potřebnou mírou jistoty dospěl ke skutkovým zjištěním, o kterých nevznikají důvodné pochybnosti. Jinak řečeno, důkazy, na jejichž provedení obviněný trval, nemohly modifikovat zjištění soudu prvního stupně o tom, že obviněný kolem druhé hodiny dne 25. 4. 2014, v garáži poblíž azylového domu, kde bydlel společně s dalšími lidmi bez domova, zaútočil na poškozenou a způsobil ji mnohočetná zranění, která si vyžádala tři týdny léčení, natož tato zjištění zvrátit.

Odvolací soud poukázal na to, že soud prvního stupně dospěl ke skutkovému stavu nejen na základě výpovědi poškozené I. T., na jejíž zaujatost a ovlivnění alkoholem obviněný poukázal, ale také na podkladě dalších důkazů, o jejichž věrohodnosti soud neměl žádnou pochybnost. Hlavním přínosem k objasnění průběhu událostí byly výpovědi svědků útoku obviněného vůči poškozené, a to R. V., J. A. a Z. Z.. I přesto, že se jmenovaní svědci dílem rozcházeli v popisu intenzity použitého násilí a každý z nich viděl jen část útoku, shodli se všichni na tom, že to byl právě obviněný, kdo poškozenou bil vařečkou do hlavy a obličeje s takovou intenzitou, že musela být odvezena k lékařskému ošetření. Důležitým a objektivním důkazem v této trestní věci byl pak znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, ve kterém znalec vyloučil, že poškozená si mohla utrpěná zranění v opilosti přivodit sama, např. pádem, a současně konstatoval, že mechanismus vzniku zranění poškozené zcela odpovídá tomu, jakým způsobem byl podle svědků veden útok obviněného na poškozenou. Těmto důkazům korespondovaly i všechny zbylé důkazy, např. výpovědi zaměstnanců sousedního azylového domu „Dům Matky Terezy v H. K.“, kteří popsali, za jakých okolností poškozenou nalezli, a také se zmínili o násilných sklonech obviněného, pro které měl po dobu několika měsíců zakázáno využívat služeb azylového domu. Stejní svědci nepřímo potvrdili i věrohodnost té části výpovědi poškozené, v níž hovořila o výhrůžkách obviněného, že jí rozbije hlavu sekyrou. Za této důkazní situace byl výslech svědka M. K., který obýval sousední garáž a byl jen jedním z řady svědků konfliktu, evidentně nadbytečný. Ze stejného důvodu se správně soudům jevilo nadbytečné pro objasnění skutku provádět výslechy svědků V. F. a N. Č.. Oba nebyli přítomni fyzickému a slovnímu napadání poškozené, a podle dovolatele měli vypovídat o účelovém chování svědkyň R. V. a J. A.. Rovněž je nutné odmítnout tvrzení obviněného, že se soud prvního stupně nezabýval dílčími rozpory ve výpovědích jednotlivých svědků. Z odůvodnění rozsudku na str. 7 a 8 je naopak zřejmé, že soud případné odlišnosti v některých výpovědích nepominul a logicky se s nimi vypořádal. Soud také přesvědčivě vysvětlil, proč neuvěřil obhajobě obviněného v tom, že jeho trestní stíhání bylo vyvoláno záští poškozené k jeho osobě a snaze dosáhnout, aby s ní dále nebydlel.

Výhrady obviněného proti tomu, jak soudy nižších stupňů hodnotily věrohodnost zmíněných svědkyň, navíc nejsou způsobilé být právně relevantně uplatněny v rámci deklarovaného dovolacího důvodu, ale ani v rámci některého z dalších zákonem taxativně stanovených důvodů dovolání v § 265b odst. 1 tr. řádu.

K námitce obviněného, že soudy nižších stupňů rezignovaly na objasnění subjektivní stránky přečinu nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku, pak Nejvyšší soud pouze stručně odkazuje na str. 8 rozsudku soudu prvního stupně. Zde je jasně uvedeno, na základě kterých skutečností soud dospěl k právnímu závěru o úmyslné formě zavinění obviněného, a to i ve vztahu k základnímu znaku skutkové podstaty tohoto trestného činu „vzbudit důvodnou obavu“. Odvolací soud tuto argumentaci doplnil na str. 5 svého usnesení. Úvahy soudů obou stupňů odpovídají nejen obsahu provedeného dokazování, ale jsou v souladu i se zákonnými požadavky na trestní odpovědnost pachatele tohoto přečinu včetně znaku subjektivní stránky.

Nejvyšší soud uzavírá, že dovolání obviněného M. Š., které formálně opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, fakticky tomuto důvodu neodpovídá. Obviněný nezpochybnil hmotně právní posouzení skutkových zjištění, jimiž měly být naplněny znaky skutkových podstat obou přečinů, jimiž byl uznán vinným, ale v podstatě předložil svůj vlastní způsob hodnocení provedených důkazů a trval na odlišné verzi průběhu skutkového stavu, než jaký se stal podkladem pro napadené rozhodnutí. Dovolání ovšem nemůže mít opodstatnění jen proto, že obviněný požaduje zvrátit výrok o vině ve svůj prospěch. Jak konstatoval rovněž Ústavní soud ve svém usnesení z 20. 9. 2012, sp. zn. II. ÚS 1272/12, právo na spravedlivý proces nezaručuje jednotlivci přímo nárok na rozhodnutí odpovídající jeho představě, ale zajišťuje mu právo na spravedlivé soudní řízení.

Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného M. Š. podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu jako dovolání podané z jiného než zákonného dovolacího důvodu. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu učinil Nejvyšší soud své rozhodnutí v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení.

V Brně dne 17. června 2015


JUDr. Blanka Roušalová
předsedkyně senátu
Vyhotovila:

JUDr. Pavla Augustinová

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 5 Tdo 690/2015, ECLI:CZ:NS:2015:5.TDO.690.2015.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies