5 Tdo 547/2015

17. 06. 2015, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Trestní, Trestní (dovolací)
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

  • TrZ - § 29
  • TrZ - § 146 odst. 1
  • TrZ - § 358 odst. 1

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. června 2015 o dovolání, které podal obviněný S. Š. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 11. 2014, sp. zn. 61 To 418/2014, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 30 T 83/2014, t a k t o :

Podle § 265k odst. 1 tr. řádu se z r u š u j e usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 11. 2014, sp. zn. 61 To 418/2014.

Podle § 265k odst. 2 tr. řádu se zrušují také další rozhodnutí obsahově navazující na zrušená rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. řádu se Městskému soudu v Praze p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í


Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 19. 9. 2014, sp. zn. 30 T 83/2014, byl obviněný S. Š. podle § 226 písm. b) tr. řádu zproštěn obžaloby státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5 ze dne 14. 5. 2014, sp. zn. 1 ZT 118/2014, pro skutek, v němž byl spatřován přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku a přečin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku.

Těchto přečinů se měl obviněný dopustit ve stručnosti tím, že dne 8. 10. 2013, kolem 23.15 hodin, v restauraci v P., poté, co odešel na výzvu poškozeného L. M., společně s ním na toaletu, tam jej napadl údery pěstí do obličeje, po nichž poškozený upadl na zem a začal krvácet z nosu a ze rtu. Obviněný se poté vrátil zpět do restaurace a sedl si ke stolu, kam za ním po chvíli přišel poškozený a se slovy „co to mělo znamenat“ proti jeho obličeji napřáhl ruku sevřenou v pěst. Obviněný úder vykryl a naopak sám poškozeného udeřil dvakrát pěstí do obličeje. Poškozený v důsledku napadení utrpěl zlomeninu nosních kůstek, tržně zhmožděné ranky na slizniční straně horního rtu a krevní podlitiny a byl od 9. do 15. 10. 2013 v pracovní neschopnosti.

Podle § 229 odst. 3 tr. řádu byli poškození L. M. a Všeobecná zdravotní pojišťovna odkázáni s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti tomuto rozsudku podala státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5 odvolání v neprospěch obviněného S. Š. a dále též poškozený L. M. Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl o obou odvoláních usnesením ze dne 4. listopadu 2014, sp. zn. 61 To 418/2014, tak, že podle § 257 odst. 1 písm. b) tr. řádu napadený rozsudek zrušil a podle § 222 odst. 3 tr. řádu trestní věc postoupil Úřadu městské části Praha 5 s tím, že nejde o trestný čin, avšak skutek, jehož znění odvolací soud převzal beze změny z obžaloby, by mohl být posouzen jako přestupek.

Citované usnesení Městského soudu v Praze napadl obviněný S. Š. v zákonné lhůtě dovoláním prostřednictvím svého obhájce Mgr. Petra Mikeštíka. Mimořádný opravný prostředek obviněný opřel jednak o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. řádu s tím, že bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, aniž byly splněny podmínky pro takový postup, a dále o důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jehož prostřednictvím namítl, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném hmotně právním posouzení skutku.

V odůvodnění dovolání obviněný nejprve shrnul dosavadní průběh trestního řízení a vyjádřil přesvědčení, že zásadními nedostatky trpěla již podaná obžaloba, která se opírala jen o výpověď poškozeného L. M. Ten ovšem popsal konflikt s obviněným jinak než všichni zbývající svědci, jmenovitě J. P., D. K. a H. K. Oproti tomu obviněný vyzdvihl správnost skutkových i právních závěrů soudu prvního stupně, který jeho jednání posoudil jako nutnou obranu podle § 29 tr. zákoníku, protože z provedených důkazů zjistil, že obviněný jen odvracel přímý fyzický útok poškozeného L. M.

Další část dovolání obviněný věnoval citaci výpovědí shora zmíněných svědků. Poukázal na to, že všichni slyšeli, jak ho poškozený vyzval, aby šli spolu na toaletu. Co se tam odehrálo, svědci nevěděli, ale shodli se na tom, že obviněný se vrátil z toalety první, sedl si ke stolu, kam za ním za chvíli přišel poškozený a zaútočil na něj rukou sevřenou v pěst. Obviněný podle mínění všech svědků reagoval na hrozící úder tím, že ho vykryl a sám poškozeného udeřil do obličeje jednou, maximálně dvěma ranami.

S odkazem na citované výpovědi svědků obviněný označil za odůvodněný závěr soudu prvního stupně o tom, že nelze spolehlivě zjistit, co se odehrálo na toaletách. Vzhledem k tomu, že právě poškozený oslovil obviněného ke společnému odchodu, se ale podle dovolatele lze důvodně domnívat, že to byl poškozený, kdo jej na tomto místě napadl, obviněný se ubránil a odešel zpět do restaurace. V případě, že by vše proběhlo tak, jak tvrdí poškozený, tj. že jej obviněný udeřil pětkrát pěstí do obličeje až začal krvácet a bylo slyšet křupnutí nosních kostí, je podle dovolatele nelogické, aby poškozený šel z toalet rovnou k jeho stolu a chtěl pokračovat ve fyzické potyčce. Pokud by byl zraněn, dalo by se očekávat, že po návratu do restaurační místnosti požádá o zajištění lékařské pomoci. Nevěrohodnosti poškozeného podle obviněného nasvědčuje i to, že nikdo ze svědků nezaznamenal, že by poškozený byl po návratu z toalet zakrvácený nebo si stěžoval na zlomený nos. Ani svědek J. P., který šel na toaletu bezprostředně poté, co ji poškozený opustil, žádné stopy krve neviděl.

Obviněný S. Š. vyjádřil zásadní nesouhlas s právním názorem odvolacího soudu, který dospěl k závěru, že jednáním obviněného mohlo dojít k narušení zájmu společnosti na řádném občanském soužití, protože obviněný vybočil z mezí nutné obrany tím, že poškozeného udeřil do obličeje, namísto toho, aby jen vykryl jeho úder. Obviněný rovněž odmítl akceptovat vyslovený názor soudu, že vzhledem k okolnostem případu mohl k odvrácení útoku volit mírnější prostředky. Zdůraznil, že poškozený byl odhodlán jej napadnout ranou směřující proti jeho obličeji, měl na sobě dioptrické brýle, takže mu nezbylo, než ránu opětovat (resp. zareagovat rychleji), aby přiměřeným způsobem odvrátil hrozící útok.

Proto obviněný navrhl Nejvyššímu soudu, aby podle § 265k odst. 1 tr. řádu napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a podle § 265m odst. 1 tr. řádu sám rozhodl tak, že zamítne odvolání státní zástupkyně proti rozsudku soudu prvního stupně. (Dovolatel zřejmě opomenul také odvolání podané poškozeným L. M., Nejvyšší soud tudíž dovodil, že jeho návrh na zamítnutí směřuje i vůči tomuto druhému řádnému opravnému prostředku.)

K dovolání obviněného se písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství JUDr. Martina Havlíková. Vyslovila přesvědčení, že jednání obviněného, jak bylo prokázáno v řízení před soudem, nelze kvalifikovat jako přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku spáchaný v jednočinném souběhu s přečinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku. Stejně tak nemohlo být posouzeno jako přestupek, protože částečně vybočilo z mezí nutné obrany. Státní zástupkyně zdůraznila, že podmínka adekvátnosti je koncipována jako poměr mezi způsobem útoku a obranou, která nesmí být způsobu útoku „zcela zjevně nepřiměřená“. K tomuto pojmu státní zástupkyně odkázala na rozsáhlou judikaturu. Zdůraznila, že obecně je podle soudní praxe nutné vycházet z toho, že zcela zjevná nepřiměřenost je dána tehdy, když čin obránce jasně, očividně a nepochybně neodpovídá všem rozhodným okolnostem charakterizujícím způsob útoku (viz např.usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2007 sp. zn. 5 Tdo 162/2007, publikované pod č. T 984. v sešitu 35 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu vydávaného v Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2007). Hodnotit adekvátnost obranného jednání je třeba se zřetelem k subjektivnímu stavu osoby, která odvracela útok, tj. podle toho, jak se čin útočníka jevil tomu, kdo jej odvracel (viz rozhodnutí publikované pod č. 41/1980 a 18/1982 Sb. rozh. tr., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. 5 Tdo 1283/2014).

V daném případě podle státní zástupkyně soud prvého stupně správně posoudil čin obviněného jako jednání v nutné obraně podle § 29 tr. zákoníku. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. řádu napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze zrušil a aby tomuto soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

Nejvyšší soud při zkoumání splnění formálních podmínek konání dovolacího řízení zjistil, že obviněný S. Š. podal dovolání jako oprávněná osoba [§ 265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinil tak prostřednictvím svého obhájce (§ 265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§ 265e tr. řádu), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je obecně přípustné [§ 265a odst. 2 písm. d) tr. řádu], a obsahuje stanovené náležitosti (§ 265f odst. 1 tr. řádu).

Dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu může být naplněn zejména tehdy, pokud skutek, jímž byl obviněný uznán vinným, naplňuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, eventuelně nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Jiné nesprávné hmotně právní posouzení lze pak dovodit tehdy, jestliže určitá skutková okolnost byla soudy posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. řádu je dán tehdy, bylo-li rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, o zastavení trestního stíhání, o podmíněném zastavení trestního stíhání, o schválení narovnání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí.

Námitky dovolatele, že v posuzované věci nebyly splněny podmínky pro postoupení věci Úřadu městské části Praha 5, protože skutek tak, jak bylo zjištěn soudem prvního stupně, vykazuje znaky nutné obrany podle § 29 tr. zákoníku a je tudíž vyloučeno, aby šlo o čin protiprávní, jsou z výše uvedených hledisek uplatněny právně relevantně.

Nutnou obranou se podle § 29 odst. 1, 2 tr. zákoníku rozumí čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, jestliže tato obrana není zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku . K výkladu tohoto pojmu Nejvyšší soud opakovaně konstatoval, že rozhodující je poměr intenzity útoku a obrany. Nevyžaduje se jejich naprostá proporcionalita. Podmínkou pro jednání v nutné obraně rozhodně není, že obránce musí nejprve použít mírnější způsoby obrany a jejich intenzitu stupňovat až podle způsobu útoku. Z povahy věci naopak vyplývá, že účinná obrana zásadně musí být silnější než přímo hrozící nebo trvající útok, neboť jen tak se napadený může jistě a bez rizika ubránit útočníkovi. Proto intenzivní exces z mezí nutné obrany nelze spatřovat jen v tom, že napadená osoba se nevyhnula útoku např. útěkem, i když byl útěk možný, anebo že nezvolila mírnější možnou obranu, pokud použitou intenzivnější obranu ještě nelze považovat za zcela zjevně nepřiměřenou způsobu útoku (viz rozhodnutí č. 20/2008 Sb. rozh. tr.). Pojem zcela zjevně nepřiměřená je pak nutné vykládat tak, že obrana byla z pohledu bránící se osoby očividně a nepochybně v hrubém nepoměru k útoku (viz rozhodnutí č. 41/1980 a 18/1982 Sb. rozh. tr.) Současně platí, že obrana se nemusí omezovat jen na tzv. pasivní obranu, ale může být i aktivní. Nicméně i toto subjektivní pojetí má své hranice, protože preferování obráncových představ zcela na úkor skutečnosti by mohlo vést k neudržitelným závěrům, kdy by např. nepozorný, nedbalý obránce nemusel nést následky za své jinak nerozumné počínání, pokud by byl bez jakýchkoliv přiměřených důvodů přesvědčen, že jeho jednání je útoku adekvátní. O tom, kdo je obráncem a kdo útočníkem, pak zásadně rozhoduje iniciativa na počátku střetu, nikoli v jeho průběhu.

Z pohledu těchto stručně shrnutých principů posuzování nutné obrany Nejvyšší soud posoudil dovolací námitky obviněného S. Š. jako důvodné.

Podle skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, začala mezi obviněným a poškozeným slovní rozepře již u stolu v restauraci, a byl to právě poškozený, kdo vyzval obviněného, aby šel na toaletu a sám šel první. Co se tam mezi nimi stalo, nelze podle soudu s potřebnou mírou jistoty zjistit, protože obviněný odmítl vypovídat a některá zásadní tvrzení poškozeného jsou v rozporu s výpověďmi svědků J. P., H. K. a D. K. Ti z reakcí obou zúčastněných usoudili, že k nějakému fyzickému incidentu na toaletách skutečně došlo, avšak neví, co přesně se tam stalo, přitom nikdo z nich nepozoroval na poškozeném po jeho návratu do prostor restaurace žádná zranění. Proto soud prvního stupně nemohl vyjít jen z verze poškozeného, který tvrdil, že byl obviněným na toaletách napaden několika ranami pěstí do obličeje, začal krvácet a slyšel zvuk zlomených nosních kostí. Věrohodnost jeho tvrzení navíc zpochybňuje to, že podle svědků přišel ke stolu velmi svižně a svědek J. P. nezaznamenal v prostorách toalet, kam vešel chvíli po odchodu poškozeného, žádné stopy krve.

Znalecký posudek z oboru soudního lékařství a lékařské zprávy, které soud prvního stupně provedl k důkazu, sice objasnily charakter zranění poškozeného a způsob jeho vzniku, ovšem nebylo možné spolehlivě určit, zda poškozený utrpěl zlomeninu nosních kůstek při potyčce na toaletě nebo až následně při konfliktu v restauraci.

Soud prvního stupně proto s odkazem na zásadu v pochybnostech ve prospěch obviněného uzavřel, že skutková tvrzení popsaná v obžalobě se podařila prokázat jen zčásti. Tedy, že poškozený se po předchozí rozepři snažil u stolu v restauraci napadnout obviněného pěstí do obličeje, ten ale jeho úder vykryl a sám jej udeřil pěstí do obličeje. Jisté je také to, že poškozený v důsledku jednání obviněného utrpěl zlomeninu nosních kůstek s následnou šestidenní pracovní neschopností, ovšem nelze určit, zda se tak stalo již při potyčce na toaletách nebo až u stolu v restauraci. Podle soudu prvního stupně se ze strany obviněného S. Š. jednalo o nutnou obranu ve smyslu ustanovení § 29 tr. zákoníku.

Soud prvního stupně se zabýval i otázkou, zda obviněný nevybočil z mezí nutné obrany, a dospěl k jednoznačnému závěru, že reakce obviněného, tedy vykrytí úderu a bezprostředně následující jedna nebo dvě rány pěstí, byla objektivně přiměřená hrozícímu útoku.

Odvolací soud v napadeném usnesení označil skutková zjištění soudu prvního stupně za správná a ztotožnil se s nimi (viz str. 2 odůvodnění usnesení). Současně na str. 3 odůvodnění svého rozhodnutí dokonce odvolací soud konstatoval, že obviněný ze svého pohledu volil odpovídající reakci – tedy vykrytí úderu a ránu pěstí. Na druhou stranu však následně tento soud připustil, že obviněný mohl volit mírnější prostředky obrany, resp. že měl jen vykrýt úder a sám poškozeného pěstí již neudeřit. Zejména vzhledem k tomu, že u stolu společně s ním seděli jeho přátelé. Právě s ohledem na možnost mírnějšího způsobu obrany odvolací soud dospěl k závěru, že jednání obviněného mohlo narušit zájem společnosti na řádném občanském soužití a může proto vykazovat znaky přestupku, takže věc postoupil s odkazem na § 222 odst. 2 tr. řádu příslušnému správnímu orgánu. Tím však v podstatě popřel svou předchozí úvahu o posouzení skutku jako jednání v nutné obraně, kdy správně poukázal na subjektivní představu obviněného, který mohl očekávat útok od poškozeného jako „odvetu“ za předcházející potyčku odehrávající se na toaletě (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 41/1980 a 18/1982 Sb. rozh. tr.). V tomto směru však zůstalo napadené rozhodnutí vnitřně rozporné a zčásti v nesouladu se soudním výkladem posuzování jednání v nutné obraně zejména po rozšíření mezí nutné obrany z hlediska intenzity útoku provedené zákonem č. 290/1993 Sb., jímž byl mj. novelizován v té době účinný zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů.

Nejvyšší soud připomíná, že podle § 222 odst. 2 tr. řádu soud postoupí věc jinému orgánu, jestliže shledá, že nejde o trestný čin, avšak zažalovaný skutek by mohl být jiným orgánem posouzen jako přestupek nebo kárné provinění, o nichž je tento orgán příslušný rozhodovat. I když zákon nepožaduje, aby soud zjistil a konstatoval, že žalovaný skutek je skutečně přestupkem, nelze postoupit věc bez toho, aby existovala reálná možnost, že o přestupek jde. Jinak řečeno, nejprve je vždy nutné zvážit, zda správně neměl být obviněný obžaloby zproštěn. Usnesení o postoupení věci podle citovaného ustanovení trestního řádu je rozhodnutím ve věci samé a v takovém rozhodnutí je podle § 134 odst. 2 tr. řádu nutné uvést skutečnosti, které byly vzaty za prokázané, důkazy, o které se skutková zjištění opírají, úvahy, na jejichž podkladě soud posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona.

Z pohledu výše uvedeného nemůže zatím rozhodnutí odvolacího soudu obstát. Odvolací soud totiž postoupil Úřadu městské části Praha 5 skutek, který podle popisu evidentně vykazuje znaky přečinů výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku a ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku. K tomu došlo tím, že odvolací soud ve výroku napadeného usnesení fakticky zopakoval shodné skutkové okolnosti, jak jsou uvedeny v obžalobě. Nijak přitom nezohlednil výsledky provedeného dokazování vyplývající z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, ačkoli se s jeho skutkovým zjištěním ztotožnil. Ani v odůvodnění svého rozhodnutí soud druhého stupně nevysvětlil, v jakém konkrétním směru obviněný překročil meze nutné obrany, lze se domnívat, že měl na mysli možnou volbu mírnějšího způsobu zabránění hrozícího útoku než ránu pěstí do obličeje poškozeného. Na jednu stranu totiž odvolací soud v odůvodnění napadeného usnesení uvedl, že obviněný ze svého subjektivního pohledu volil odpovídající prostředky obrany, na jiném místě ale konstatoval, že měl volit prostředky mírnější, a právě v tom spatřoval protiprávnost jeho jednání, ovšem jen v rovině přestupku. (Společenskou škodlivostí odvolací soud sice konkrétně neargumentoval, ovšem jiný důvod, pro který by měl být vyloučen trestně právní postih jednání, které vybočilo z mezí nutné obrany a současně vykazuje po formální stránce znaky trestného činu, než subsidiarita trestní represe, se nenabízí). Odvolací soud navíc opomněl konkretizovat přestupek, jehož znaky podle něj může jednání obviněného vykazovat.

Nejvyšší soud k úvahám odvolacího soudu znovu připomíná výše citovanou judikaturu týkající se nutné obrany, a to zejména pokud jde o výklad pojmu zcela zjevně nepřiměřená a dodává, že u nutné obrany neplatí subsidiarita. To znamená, že nutná obrana není podmíněna tím, že útok bylo možné odvrátit jinak, např. útěkem (srov. např. rozhodnutí 19/1958 a 25/1976 Sb. rozh. tr.). Ve spojitosti s nutnou obranou Nejvyšší soud dále upozorňuje na zásadu presumpce neviny a z ní vyplývající pravidlo in dubio pro reo. Z těchto zásad plyne, že jsou-li skutkové pochybnosti o tom, zda obviněný jednal za podmínek vylučujících protiprávnost, je třeba vycházet ze stavu pro něj příznivějšího. Jinak řečeno, je nutné bez důvodných pochybností prokázat, že podmínky pro aplikaci okolnosti vylučující protiprávnost v době činu dány nebyly nebo byly překročeny její meze. Není-li to bezpečně prokázáno, je na místě obviněného zprostit obžaloby.

Z těchto důvodů Nejvyšší soud posoudil dovolání obviněného S. Š. jako důvodné, a to z obou uplatněných dovolacích důvodů, na jeho podkladě zrušil podle § 265k odst. 1, 2 tr. řádu napadené usnesení odvolacího soudu včetně rozhodnutí na něj obsahově navazujících, která tím ztratila podklad, a podle § 265l odst. 1 tr. řádu přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. V rámci nového projednání věci se odvolací soud vypořádá se všemi rozhodnými skutečnostmi a právními závěry, na které Nejvyšší soud poukázal, a ve věci znovu rozhodne o podaném odvolání státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5 a poškozeného L. M. Přitom je odvolací soud vázán právním názorem, který vyslovil ve svém rozhodnutí Nejvyšší soud (§ 265s odst. 1 tr. řádu) a je povinen respektovat ustanovení § 265s odst. 2 tr. řádu, podle kterého bylo-li napadené rozhodnutí zrušeno jen v důsledku dovolání podaného ve prospěch obviněného, nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení.



V Brně dne 17. června 2015



Předsedkyně senátu:

JUDr. Blanka Roušalová



Vyhotovila:

JUDr. Pavla Augustinová

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 5 Tdo 547/2015, ECLI:CZ:NS:2015:5.TDO.547.2015.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies