8 Tdo 481/2015

10. 06. 2015, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Trestní, Trestní (dovolací)
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

  • TrZ - § 358 odst. 1
  • TrZ - § 12 odst. 2

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 10. června 2015 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněného P. S. proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 12. 2014, sp. zn. 4 To 685/2014, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 11 T 37/2014, a za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř. rozhodl takto:

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 12. 2014, sp. zn. 4 To 685/2014, a usnesení Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 10. 9. 2014, sp. zn. 11 T 37/2014, zrušují.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se současně zrušují také další rozhodnutí na zrušená usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Jindřichově Hradci přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění:


Usnesením Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 10. 9. 2014, sp. zn. 11 T 37/2014, byla podle § 222 odst. 2 tr. ř. trestní věc obviněného P. S. pro přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, jehož se měl dopustit tím, že dne 8. 1. 2014 v době od 16:15 hodin do 16:30 hodin v T., v D. ulici, ve směru k ulici N. K. nejdříve u vlakové zastávky Českých drah se obnažil na přirození, stál čelem s kalhotami staženými do poloviny stehen a s rukou na pohlavním údu v přilehlém parku v době, kdy kolem procházely po chodníku B. Š. a H. K., když tyto na jeho jednání nikterak nereagovaly a pokračovaly v chůzi, tak je poblíž stanice hasičského záchranného sboru, stoje mezi keři, oslovil, kalhoty přitom stažené do poloviny stehen, v ruce držel svůj penis a masturboval, na dívky volal „holky, pojďte“, ty však na jeho jednání nereagovaly, z místa se okamžitě vzdálily a ihned věc oznámily Městské policii v T., a tohoto jednání se měl dopustit přesto, že za trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 2 tr. zákona, účinného do 31. 12. 2009, byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 31. 3. 1993, sp. zn. 1 T 285/91, postoupena Městskému úřadu v Třeboni k projednání jako přestupek.

Shora označené usnesení napadla stížností státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Jindřichově Hradci. Usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 12. 2014, sp. zn. 4 To 685/2014, byla tato stížnost podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodná zamítnuta.

Proti usnesení stížnostního soudu podal nejvyšší státní zástupce dovolání v neprospěch obviněného, v němž odkázal na dovolací důvody uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. f), g), l) tr. ř. Namítl, že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. d) tr. ř., přestože byly v řízení mu předcházejícím dány důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. f) a g) tr. ř.

Podle názoru dovolatele se nalézací soud dopustil nesprávného právního posouzení, seznal-li, že skutek, jehož se obviněný dopustil, není trestným činem. V souvislosti se zásadou subsidiarity trestní represe, na níž soud své rozhodnutí o postoupení věci správnímu orgánu založil, poukázal dovolatel na bohatou judikaturu (viz nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2523/10, I. ÚS 3113/13, stanovisko trestního kolegia publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 17/2011, 6 Tdo 1508/2010, 3 Tdo 82/2012 a další), z níž vyplývá, že neuplatnění trestní odpovědnosti podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku může přicházet v úvahu pouze ve výjimečných situacích, kdy okolnosti případu jsou zcela mimořádné a zákonodárcem při formulování konkrétní skutkové podstaty trestného činu v podstatě nepředpokládatelné. Měl za to, že čin obviněného takové výjimečné znaky nemá, poněvadž se jedná o běžné výtržnictví páchané formou onanie (masturbace) na veřejné komunikaci před mladými ženami.

Poznamenal, že veřejně provozovaná onanie je dlouhodobě považována za hrubou neslušnost, přičemž takový závěr je natolik samozřejmý, že soudní praxe ani nepocítila potřebu jej výslovně judikovat. Uvedl, že jej lze zaznamenat pouze v odůvodněních stanovisek či rozhodnutí Nejvyššího soudu, např. v části stanoviska ze dne 30. 11. 1983, sp. zn. Tpj 54/83, podle nějž je za hrubou neslušnost zpravidla považováno obnažování a onanování před ženami a hrubé a vulgární nadávky před více osobami, či v usnesení ze dne 7. 11. 2012, sp. zn. 8 Tdo 1270/2012, kdy Nejvyšší soud považoval za hrubou neslušnost jednání pachatele, který poblíž místní školy ve svém vozidle na místě řidiče v několika případech „…s rozepnutým poklopcem u kalhot, obnaženým ztopořeným pohlavním údem a vždy v okamžiku, kdy okolo procházela ve dvou případech J. K., dále pak v jednom případě E. J., ve snaze upoutat pozornost míjejících ho žen, rozsvítil vnitřní osvětlení vozu a dále onanoval“; dovolatel dodal, že v dalších pěti případech pak pachatel při této činnosti stáhl boční okno.

Dovolatel zdůraznil, že nalézacím soudem uváděné okolnosti případu neoslabují škodlivost jednání obviněného natolik, aby bylo možné konstatovat, že čin se zcela vymyká představě zákonodárce o tom, jaké jednání by mělo být trestné, jaké jednání by mělo být hrubou neslušností. Okolnosti, jež nalézací soud zmiňuje, jsou spíše okolnostmi, jejichž naplnění by dostatečnou škodlivost jednání obviněného zvyšovalo nad obvyklou mez. Podle dovolatele by jednání obviněného zajisté bylo závažnější, pokud by trvalo po delší dobu, nebo pokud by obviněný vzbudil mimořádné pohoršení přítomných dívek a poškodil je „zásadním způsobem“, což by se patrně projevilo na jejich fyzickém či psychickém stavu. Na druhé straně lze však v jednání obviněného vypozorovat znaky, jimiž se liší od hypotetických jiných méně škodlivých hrubých neslušností.

Za podstatné považoval zejména to, že obviněný své jednání opakoval poté, co si předem vyhlédl konkrétní dívky jakožto své budoucí diváky. Svého jednání se tedy dopustil přinejmenším s rozmyslem ve smyslu § 42 písm. a) tr. zákoníku, což zvyšuje míru jeho zavinění podle § 39 odst. 2 tr. zákoníku. Tato míra zavinění má pak vliv i na závažnost jeho jednání (k tomu srov. již citované č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).

Za zásadní označil i již zmíněnou snahu obviněného o osobní kontakt s „diváky“, tedy to, že při druhém útoku obě dívky nakonec oslovil. Podle dovolatele se tím uvedená situace opět liší od možného mírnějšího jednání, které mohlo spočívat například jen v tom, že by se obviněný odhaloval, aniž by s kýmkoliv osobní kontakt navazoval. Oslovení přítomných dívek přitom přesahovalo skutkovou podstatu předmětného přečinu, který byl naplněn již tím, že se obviněný popsaným způsobem odhaloval na místě veřejnosti přístupném – v parku u železniční stanice a poté na poměrně rušné komunikaci spojující T. se svým předměstím. Podle dovolatele je navíc patrno, že obviněný při druhém útoku onanoval. Z hlediska běžných životních zkušeností muselo takové jednání v rozumně uvažující osobě vzbudit obavy, neboť pachatel si na poškozené „počíhal“, jeho jednání mělo sexuální motiv a mohlo být předzvěstí sexuálního útoku. To, že obviněný na přítomné svědkyně nakonec sexuálně nezaútočil, značí podle dovolatele jen to, že nenaplnil žádnou skutkovou podstatu trestného činu podle hlavy třetí zvláštní části trestního zákoníku. Dovolatel má za to, že se nejedná o okolnost, která by mohla oslabit společenskou škodlivost již dokonaného přečinu výtržnictví. Akcentoval, že přítomnost obou svědkyň u obou útoků obviněného nebyla z hlediska naplnění skutkové podstaty předmětného přečinu významná. Uvedl, že zaměření obviněného na dívky činilo jeho jednání závažnějším; prohlubovalo účinek jeho neslušného chování, které spočívalo již v tom, že se na místech veřejnosti přístupných odhaloval a onanoval. I pokud by obviněný jednal bez zaměření své pozornosti na nějaké konkrétní osoby, znaky předmětné skutkové podstaty by podle dovolatele naplnil. Lpění obou soudů na tom, zda a do jaké míry zasáhlo jednání obviněného právě dvě přítomné svědkyně, je proto podle jeho mínění nepřiměřené; k naplnění skutkové podstaty přečinu výtržnictví nebylo třeba, aby byly jednáním obviněného jakkoliv zasaženy.

Uzavřel, že v jednání obviněného byly obsaženy znaky, které přes krátkou dobu trvání útoků zvyšovaly závažnost jednání natolik, že bylo vyloučeno užití § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Obviněný své jednání opakoval, činil je s rozmyslem, stupňoval je snahou o kontakt s přítomnými „diváky“ a sexuálně je motivoval, čímž přítomné vystrašil. Podle dovolatele Okresní soud v Jindřichově Hradci učinil nesprávný právní závěr, že pro nedostatek společenské škodlivosti nelze skutek uvedený v obžalobě posoudit jako předmětný přečin; právní posouzení skutku bylo nesprávné, a došlo tak k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jestliže se ve skutečnosti jednalo o čin soudně trestný, nebyly tím splněny ani podmínky pro postoupení věci jinému orgánu podle § 222 odst. 2 tr. ř., a proto pokud nalézací soud svým usnesením o takovém postoupení rozhodl, založil existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř. Rozhodl-li za této situace stížnostní soud o zamítnutí stížnosti státní zástupkyně proti shora uvedenému usnesení, rozhodl tím o zamítnutí řádného opravného prostředku proti usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. d) tr. ř., přestože byly v řízení mu předcházejícím dány důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. f) a g) tr. ř. Tím došlo k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. za podmínky § 265p odst. 1 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 12. 2014, sp. zn. 4 To 685/2014, a usnesení Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 10. 9. 2014, sp. zn. 11 T 37/2014, zrušil, aby podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Jindřichově Hradci věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

Obviněný P. S. ve vyjádření k dovolání nejvyššího státního zástupce uvedl, že souhlasí s právními závěry obsaženými v usnesení Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 10. 9. 2014, sp. zn. 11 T 37/2014, kterým byla věc postoupena Městskému úřadu v Třeboni, jakož i s právními závěry, k nimž dospěl Krajský soud v Českých Budějovicích, který usnesením ze dne 29. 12. 2014, sp. zn. 4 To 685/2014, zamítl stížnost státní zástupkyně.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Protože nebylo možné dovolání nejvyššího státního zástupce odmítnout podle § 265i odst. 1 tr. ř., dovolací soud podle § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a shledal, že dovolání je důvodné.

Dovolatel v dovolání odkázal na dovolací důvody uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. f), g), a l) tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. tedy spočívá ve třech různých okolnostech (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, strany 3174-3175): řádný opravný prostředek byl zamítnut z tzv. formálních důvodů podle § 148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle § 253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle § 253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání, nebo řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše jako první okolnost, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

Stížnost státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Jindřichově Hradci byla zamítnuta poté, co stížnostní soud na jejím podkladě meritorně přezkoumal napadené usnesení soudu prvního stupně. Dovolání je v tomto případě možné podat, jen byl-li v řízení napadenému usnesení předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V souladu s touto podmínkou dovolatel odkázal na důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. f, g) tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř. lze dovolání podat, bylo-li rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, o zastavení trestního stíhání, o podmíněném zastavení trestního stíhání, o schválení narovnání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí. Citovaný dovolací důvod spočívá v okolnosti, že nebyly splněny zákonné podmínky k tomu, aby soud učinil některé z rozhodnutí uvedených v § 265a odst. 2 písm. c), d), f) a g) tr. ř., kterým soud přesto rozhodl. Pokud jde o postoupení věci [§ 222 odst. 2, § 231, § 257 odst. 1 písm. b), § 314c odst. 1 písm. a), § 314p odst. 3 písm. b), § 314r odst. 5 tr. ř.], dovolací důvod lze spatřovat např. v tom, že soud rozhodl o postoupení věci jinému orgánu k rozhodnutí o přestupku, o jiném správním deliktu či o kárném provinění, přestože se jedná o trestný čin, nebo že v době rozhodování soudu o postoupení věci již nelze takové jednání projednat jako přestupek, jiný správní delikt či kárné provinění, neboť uplynula zákonná lhůta, a proto měl soud obviněného zprostit obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Je zjevné, že námitky dovolatele lze pod uplatněné dovolací důvody podřadit.

Výtky dovolatele ohledně nesprávného právního posouzení skutku nalézacím soudem, ohledně chybného rozhodnutí tohoto soudu, který podle § 222 odst. 2 tr. ř. věc postoupil správnímu orgánu, a v návaznosti na to ohledně vadného rozhodnutí stížnostního soudu, který řádný opravný prostředek navzdory existenci vad (zakládajících důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. f) a g) tr. ř.) zamítl, jsou založeny na přesvědčení, že v posuzované věci neměla být aplikována zásada subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku a obviněný měl být uznán vinným přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku.

V souvislosti s otázkou, zda předmětné jednání obviněného zjištěné soudem prvního stupně dosahuje potřebné míry společenské škodlivosti z hlediska spodní hranice trestní odpovědnosti, je vhodné se nejprve s větší podrobností zaměřit na teoretická východiska potřebná pro správné právní posouzení věci.

Trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován uplatněním zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zvláštnost použití materiálního korektivu spočívajícího v aplikaci subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva vždy na základě přísně individuálního a důsledně kontextuálního posouzení okolností daného případu.

Zakotvení zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu ultima ratio do trestního zákoníku má význam i interpretační, neboť znaky trestného činu je třeba vykládat tak, aby za trestný čin byl považován jen čin společensky škodlivý. Společenská škodlivost činu není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku (k tomu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 5 Tdo 17/2011). Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke konkrétním znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který není trestným činem pro nedostatek škodlivosti pro společnost, se zásadně uplatní v případech, ve kterých posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (k tomu v podrobnostech stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).

Kritérium společenské škodlivosti je doplněno principem „ultima ratio“, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou vyčerpané, neúčinné nebo nevhodné (k tomu např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 558/01, IV. ÚS 564/2000, aj.). Při úvaze, zda s přihlédnutím k zjištěné společenské škodlivosti nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu,soud zvažuje zejména navazující právní úpravu odpovědnosti za protiprávní čin v oblasti práva správního, občanského, obchodního apod., při zvážení přístupu, že ochrana právních statků má být v prvé řadě uplatňována prostředky těchto jiných právních odvětví, a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení chráněných vztahů naplňuje znaky konkrétní skutkové podstaty trestného činu, je namístě uplatňovat trestní odpovědnost.

Při posuzování otázky, zda skutek je či není trestným činem, je tedy třeba postupovat tak, že orgán činný v trestním řízení nejprve provede potřebná zjištění o rozhodných skutkových okolnostech. Dále učiní závěr o tom, zda zjištěné skutkové okolnosti naplňují formální znaky trestného činu, a poté se případně, pokud to přichází v úvahu s ohledem na konkrétní okolnosti, které by mohly nasvědčovat tomu, že posuzovaný čin nedosahuje potřebné míry společenské škodlivosti z hlediska spodní hranice trestní odpovědnosti zvažovaného trestného činu, vypořádá s tím, zda lze uplatnit, s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe a z ní vyplývající princip „ultima ratio“, trestní odpovědnost pachatele (srov. § 12 odst. 2 tr. zákoníku).

Podle obžaloby státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Jindřichově Hradci, jakož ostatně i podle skutkových zjištění nalézacího soudu, spočívalo jednání obviněného v zásadě v tom, že se v odpoledních hodinách v parku poblíž vlakové zastávky obnažil na přirození a s kalhotami staženými do poloviny stehen a s rukou na pohlavním údu stál čelem k chodníku, po kterém procházely dvě mladé dívky, jež na jeho jednání, ačkoliv jej zaznamenaly, nikterak nereagovaly a pokračovaly v chůzi, přičemž vzápětí poblíž stanice hasičského záchranného sboru, stoje mezi keři s kalhotami staženými do poloviny stehen a masturbuje, dívky, které mezitím autem předjel, oslovil způsobem „holky, pojďte“, kdy tyto na jeho jednání nereagovaly, z místa se okamžitě vzdálily a ihned věc oznámily Městské policii v T. Nutno dodat, že uvedeného jednání se obviněný dopustil přesto, že byl za trestný čin výtržnictví již v minulosti odsouzen.

Přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku spáchá, kdo se dopustí veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti nebo výtržnosti zejména tím, že napadne jiného, hanobí hrob, historickou nebo kulturní památku, anebo hrubým způsobem ruší přípravu nebo průběh organizovaného sportovního utkání, shromáždění nebo obřadu lidí, a čin spáchá opětovně. Podle obžaloby se obviněný na místě veřejnosti přístupném dopustil hrubé neslušnosti a tento čin spáchal opětovně.

Ustanovení § 358 tr. zákoníku chrání klidné občanské soužití proti závažnějším útokům narušujícím veřejný klid a pořádek. Zpravidla jsou výtržnictvím ohroženy i další zájmy, zejména zdraví lidí, cizí majetek, čest a důstojnost lidí apod. (tzv. sekundární objekt trestného činu). Jednání uvedené v § 358 odst. 1 tr. zákoníku má dvě formy, a to hrubou neslušnost a výtržnost, přičemž tyto formy jsou upřesněny příkladmým výčtem. Konkrétní jednání může naplňovat obě tyto formy, které se někdy překrývají. Jde zpravidla o násilný nebo slovní projev takového charakteru, že hrubě uráží, vzbuzuje obavy o bezpečnost zdraví, majetku nebo výrazně snižuje vážnost většího počtu osob současně přítomných.

Za hrubou neslušnost se považuje jednání, jímž jsou hrubě porušována pravidla občanského soužití a zásady občanské morálky. Z příkladů výslovně v § 358 odst. 1 tr. zákoníku zmíněných jde o hanobení hrobu, historické nebo kulturní památky, o hrubé rušení přípravy a průběhu organizovaného sportovního utkání, shromáždění nebo obřadu lidí. Jak již bylo shora naznačeno, v ustanovení § 358 odst. 1 tr. zákoníku je uveden jen demonstrativní výčet jednání, která mají povahu výtržnosti a hrubé neslušnosti. Další možné formy jsou ponechány na výkladové praxi, a proto lze za hrubou neslušnost považovat rovněž hrubý útok na čest a vážnost občana, např. vulgární nadávky, oplzlé řeči, urážky skutkem. Ze slov hrubá neslušnost plyne, že musí jít o závažnější neslušnost příčící se pravidlům občanského soužití a zásadám občanské morálky. Hrubý charakter neslušnosti nelze dovozovat pouze z charakteru osobnosti pachatele a jeho pohnutky, ale je třeba zejména hodnotit vlastní projev pachatele, a to i ve vztahu k prostředí, kde k němu došlo.

Podle § 117 tr. zákoníku je trestný čin spáchán veřejně, jestliže je spáchán obsahem tiskoviny nebo rozšiřovaného spisu, filmem, rozhlasem, televizí, veřejně přístupnou počítačovou sítí nebo jiným obdobně účinným způsobem, nebo před nejméně třemi osobami současně přítomnými. Místem veřejnosti přístupným je každé místo, kam má přístup široký okruh lidí individuálně neurčených a kde se také zpravidla více lidí zdržuje, takže hrubá neslušnost nebo výtržnost by mohla být postřehnuta více lidmi, i když tam v době činu nejsou. Z hlediska subjektivní stránky vyžaduje čin podle § 358 tr. zákoníku úmyslné zavinění (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 3322-3324).

Okresní soud v Jindřichově Hradci nezpochybnil, že obviněný svým jednáním (formální) znaky skutkové podstaty přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku naplnil. Soud konstatoval, že se obviněný veřejně a na místě veřejnosti přístupném dopustil hrubé neslušnosti a že takový čin spáchal opětovně. Uzavřel však, že jednání obviněného nevykazuje nikterak zásadní společenskou škodlivost ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, poněvadž obviněný nevzbudil žádné mimořádné pohoršení, celá jeho „akce“ trvala po dobu několika vteřin a děvčata, která vše viděla a byla jím kontaktována, se zachovala velice rozumně a na jeho počínání vůbec nereagovala. Vzhledem ke krátkosti trvání incidentu a s ohledem na to, že dívky nebyly nijak významně poškozeny, soud dovodil, že je možné řešit věc jinak než nástroji trestního práva. Seznal, že intenzita neslušnosti nedosáhla intencí, které by vyžadovaly trestní postih (viz str. 3 usnesení).

Krajský soud v Českých Budějovicích, soud stížnostní, v odůvodnění svého rozhodnutí připustil, že masturbaci obnaženého pohlavního orgánu lze označit za neslušné konání a že kolemjdoucí ženy takové jednání oprávněně vnímaly jako obtěžující, dospěl však k závěru, že počínání obviněného bylo způsobilé vyvolat spíše opovržlivé reakce nad mužovými sexistickými projevy, a proto naznal, že o hrubé narušování veřejného klidu a pořádku, jejichž ochrana je objektem skutkové podstaty daného přečinu, nešlo. Podle soudu nebyly jednáním obviněného naplněny znaky trestného činu, jeho protiprávní jednání narušující občanské soužití naplňuje znaky přestupku (viz str. 3 usnesení).

Takto rekapitulované úvahy ve věci činných soudů vztahující se k hodnocení případu z hlediska jeho společenské škodlivosti nemohou obstát, jelikož se nevypořádávají se všemi ve věci zjištěnými a relevantními okolnostmi.

V posuzované věci se obviněný, vysoký statný muž, jenž překročil věk čtyřiceti let, v odpoledních hodinách, konkrétně po čtvrté hodině odpolední, tj. v době, kdy je venku obvykle zvýšený pohyb osob, v městském parku poblíž železniční stanice a posléze i mezi keři nedaleko hasičské stanice a kousek od rušné komunikace obnažil, a to tak, že si do poloviny stehen stáhl kalhoty a spodní prádlo. V této pozici, stoje čelem k chodníku, z něhož mohl být lidmi po chodníku aktuálně procházejícími bez obtíží spatřen a z něhož také fakticky spatřen byl, a to dvěma osmnáctiletými dívkami, které šly ze školy, si dal ruku na pohlavní úd, přičemž v prvním případě – v městském parku, měl ruku na pohlavním údu toliko položenou a v druhém případě – nedaleko hasičské stanice, si jí svůj pohlavní úd třel a očividně masturboval. Masturbaci navíc doprovodil slovním projevem adresovaným výše zmíněným dívkám, které si v parku vyhlédl a na něž si na místě nedaleko hasičské stanice počíhal, kdy v kontextu s jednáním obviněného nebylo možné uvedený projev nevnímat než jako silně znepokojující a obavy vzbuzující a který byl takto dívkami i vnímán, neboť tyto věc následně oznámily městské policii. Obviněný se tedy na místech přístupných širokému okruhu individuálně neurčených lidí, na kterých se větší množství lidí zcela běžně koncentruje, tj. na typických místech veřejnosti přístupných (viz výše), dopustil hrubé neslušnosti tím, že si se záměrem, aby byl kolemjdoucími osobami spatřen, obnažen sahal na svůj pohlavní úd a manipuloval s ním způsobem, který lze označit za onanii, a přitom kolemjdoucí osoby, které jeho rozpaky vzbuzující jednání zaznamenaly, oslovil tak, že v nich vyvolal vážné obavy z možného kontaktu s ním. Způsob provedení činu, zejména to, že obviněný se své jednání, jež mělo charakter hrubé neslušnosti a jehož se dopustil na místech veřejnosti přístupných (nikoliv však též veřejně, jak uvádí soud prvního stupně), nesnažil nikterak skrýt a naopak usiloval o to, aby nezůstalo kolemjdoucími osobami nepovšimnuto, a dále to, že obviněný dívky, jež si při svém prvním výstupu v parku vyhlédl a na něž si v blízkosti hasičské stanice počíhal, cíleně oslovil, dokládá, že chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit zájem chráněný v ustanovení § 358 tr. zákoníku. Nelze proto než konstatovat, že jednal v úmyslu přímém podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.

Nejvyšší soud se ztotožňuje s dovolatelem, že okolnosti případu nejenže neoslabují škodlivost jednání obviněného tak, aby bylo možné konstatovat, že čin neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty, ale naopak ji spíše umocňují.

V prvé řadě nutno akcentovat dovolatelem výše zmíněné; to, že typickým příkladem hrubé neslušnosti bývá obnažování a onanování před ženami. Obnažování a onanování před ženami (veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném) náleží mezi běžné projevy trestného činu výtržnictví, a již proto je úvaha, zda je čin obviněného činem, který není trestným pro nedostatek škodlivosti pro společnost, spíše vyloučena. Jde-li pak o konkrétní okolnosti případu, jednání obviněného vykazovalo znaky, které nesvědčí o jeho nevýznamné společenské škodlivosti. Obviněný se hrubé neslušnosti dopustil opakovaně, respektive v odstupu několika minut hned dvakrát a na dvou různých místech veřejnosti přístupných. Hrubá neslušnost navíc nespočívala v „pouhém“ obnažení. Obviněný nejen že se obnažil, ale se svým pohlavním údem rovněž manipuloval a posléze i masturboval. Navíc, jak již bylo zmíněno, činil vše se záměrem, aby byl kolemjdoucími osobami spatřen. Obviněný se ani v parku, ani následně na místě nedaleko hasičské stanice, nesnažil skrýt. Naopak stoupnul si tak, aby jej kolemjdoucí osoby zaznamenaly, aby viděly, co provádí. Obviněný tedy usiloval o pozornost, usiloval o obecenstvo, přičemž své obecenstvo si sám cíleně zvolil, když si na dívky, které byly svědky jeho předchozího obnažení a manipulace s pohlavním údem, počíhal mezi keři v blízkosti hasičské stanice. Obviněný si dívky jako své diváky vyhlédl. S vědomím, že dívky viděly, co v parku provádí, a s vědomím, kudy povede trasa jejich procházky, je autem předjel, zastavil nedaleko hasičské stanice a vyčkal jejich příchodu. V okamžiku, kdy se dívky přibližovaly, začal masturbovat, kdy masturbaci doprovodil slovy „holky, pojďte“. Je zjevné, že jednání obviněného bylo sexuálně motivováno. Obviněný stál o kontakt s dívkami, a to pravděpodobně nejen o kontakt slovní, což jeho jednání činí ještě závažnějším. Jeho jednání bylo způsobilé vyvolat u kolemjdoucích nejen rozpaky či opovržlivé reakce, ale i důvodnou obavu o osobní bezpečí, byť názor dovolatele, že takové jednání mohlo být předzvěstí sexuálního útoku, nemá podle Nejvyššího soudu spolehlivou oporu ve výsledcích provedeného dokazování. Že je dívky nepovažovaly za jednání nikterak bagatelní, svědčí okolnost, že jim jednání obviněného bylo nepříjemné, nevěděly, jak se v takové situaci zachovat, obviněného se obávaly, proto volily rychlý odchod z místa činu a událost oznámily na městské policii.

Na soudu prvního stupně proto bude, aby se ve svých hodnotících úvahách (neshledá-li potřebným k řádnému zjištění skutkového stavu dokazování doplnit o nové důkazy či opakovat důkazy již provedené) zabýval i těmito okolnostmi a teprve poté aby znovu pečlivě uvážil nutnost uplatnění trestněprávních norem vůči obviněnému.

Nejvyšší soud na základě shora zmíněných skutečností z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. f), g), l) tr. ř. za splnění podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř. napadená usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 12. 2014, sp. zn. 4 To 685/2014, a Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 10. 9. 2014, sp. zn. 11 T 37/2014, podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. současně zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušená usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Jindřichově Hradci přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, přičemž při novém rozhodování je soud vázán právním názorem, který v tomto usnesení vyslovil Nejvyšší soud. Toto rozhodnutí učinil dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že vady nelze odstranit ve veřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. b) tr. ř.].

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 10. června 2015


Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková



Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2015, sp. zn. 8 Tdo 481/2015, ECLI:CZ:NS:2015:8.TDO.481.2015.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies