8 Tdo 277/2015

20. 05. 2015, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Trestní, Trestní (dovolací)
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

  • TrŘ - § 228 odst. 1
  • TrŘ - § 229 odst. 1
  • TrŘ - § 43 odst. 1, 3
  • TrŘ - § 45 odst. 3

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. května 2015 o dovoláních obviněných M. P., Ing. V. Z. a T. H. proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 5 To 9/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 45 T 10/2010, takto:

Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušuje rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 5 To 9/2012, v části výroku o náhradě škody pod bodem II.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265m odst. 2 tr. ř. s přiměřeným použitím ustanovení § 265 tr. ř. se znovu rozhoduje tak, že poškozená společnost TEAMONT, s. r. o., se sídlem Praha 8-Karlín, Pobřežní č. p. 95/74, IČ 26853337, se podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkazuje s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Odůvodnění:


Dovolání obviněných M. P., V. Z. a T. H. směřuje proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 5 To 9/2012, jímž tento soud jako soud odvolací rozhodl o odvolání poškozené společnosti TEAMONT, s. r. o., se sídlem Praha 8-Karlín, Pobřežní č. p. 95/74, IČ 26853337 (dále jen „společnost TEAMONT“), tak, že
I. podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 10. 2011, sp. zn. 45 T 10/2010, ve výroku o náhradě škody.
II. podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obvinění M. P., V. Z. a T. H. jsou povinni podle § 228 odst. 1 tr. ř. nahradit poškozené společnosti TEAMONT společně a nerozdílně škodu ve výši 22.451.000 Kč.
III. Jinak zůstal rozsudek soudu prvního stupně nezměněn.

Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 10. 2011, sp. zn. 45 T 10/2010, byli obvinění M. P., V. Z. a T. H. uznáni vinnými zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, který spáchali (stručně vyjádřeno) tím, že po vzájemné dohodě a za vzájemné součinnosti se záměrem získat ke škodě VT-PH Obchodní s. r. o., se sídlem B., M. (dále jen „společnost VT-PH“), majetkový prospěch spočívající v neoprávněném převedení finančních prostředků z účtu společnosti VT-PH, jejímž jediným jednatelem a společníkem byl obviněný M. P., zrealizovali ve vzájemné spolupráci konkrétně popsané bezhotovostní převody finančních prostředků z účtu společnosti VT-PH, a tak zajistili, že
na účet společnosti VT-PH byly převedeny z účtu společnosti TEAMONT finanční prostředky ve výši 25.140.000 Kč, v souladu s prvotním záměrem bez vědomí a souhlasu nového jediného jednatele a společníka společnosti VT-PH (na něhož před tím, rovněž podvodným jednáním obviněných společnost VT-HP přešla) M. K., ve vzájemné součinnosti tyto prostředky prostřednictvím elektronického bankovnictví převedli z bankovního účtu společnosti VT-PH na jiné uvedené účty, čímž společnosti VT-PH způsobili škodu v celkové výši 22.451.000 Kč.

Dovolatelé byli za tuto trestnou činnost odsouzeni k nepodmíněným trestům odnětí svobody tak, že obviněný M. P. v trvání pěti roků, obviněný V. Z. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti roků a šesti měsíců a obviněný T. H. též k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti roků a šesti měsíců. Pro výkon těchto trestů byli všichni zařazeni podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku do věznice s ostrahou.

Rovněž bylo rozhodnuto o náhradě škody tak, že poškozená společnost TEAMONT byla s nárokem na náhradu škody podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.

Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 9. 5. 2012, sp. zn. 5 To 9/2012, z podnětu odvolání podaných obviněnými M. P., V. Z. a T. H., státním zástupcem v neprospěch obviněných V. Z. a T. H. a poškozenou společností TEAMONT, rozhodl tak, že z podnětu odvolání obviněných podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně částečně zrušil ve výroku o zabrání jiné majetkové hodnoty, odvolání státního zástupce podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Odvolání poškozené společnosti TEAMONT zamítl podle § 253 odst. 1 tr. ř. jako podané neoprávněnou osobou.

Nejvyšší soud na podkladě dovolání obviněných V. Z. a T. H. rozhodl usnesením ze dne 13. 2. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1391/2012, jímž tato dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) a e) tr. ř. Ústavní soud (usneseními ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. II. ÚS 3923/12, a ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1326/13) ústavní stížnosti obviněných odmítl.

Ústavní soud však k ústavní stížnosti uplatněné poškozenou společností TEAMONT proti výroku usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 5. 2012, sp. zn. 5 To 9/2012, jímž bylo odvolání společnosti TEAMONT podle § 253 tr. ř. zamítnuto jako podané osobou neoprávněnou, nálezem ze dne 25. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 3269/12, předmětné usnesení odvolacího soudu v tomto napadeném výroku zrušil, neboť jím bylo porušeno právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Na podkladě tohoto nálezu Ústavního soudu Vrchní soud v Olomouci výše uvedeným rozsudkem ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 5 To 9/2012, rozhodl tak, že z podnětu odvolání poškozené společnosti TEAMONT podle § 259 odst. 3 tr. ř. částečně zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 10. 2011, sp. zn. 45 T 10/2010, ve výroku o náhradě škody a nově rozhodl, že se obviněným podle § 228 odst. 1 tr. ř. ukládá povinnost nahradit této poškozené společnosti společně a nerozdílně škodu ve výši 22.451.000 Kč.

Dovolání všech tří obviněných podaná prostřednictvím obhájců z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou zaměřená pouze proti výroku o náhradě škody tohoto rozsudku odvolacího soudu, jenž byl shora citován.

Obviněný M. P. ve vztahu k dovoláním napadenému výroku o náhradě škody namítal extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry na straně druhé, a to ohledně posouzení nároku poškozeného na náhradu škody. Dovolatel má za to, že nebyly splněny podmínky pro rozhodnutí podle § 228 odst. 1 tr. ř., neboť odvolací soud neprovedl jakékoli dokazování směřující k aktualizaci policií zajištěných finančních prostředků, a proto mělo být postupováno podle § 229 odst. 1 tr. ř. a poškozený měl být se svým nárokem v intencích rozhodnutí soudu prvního stupně odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.

Obviněný V. Z. namítl, že odvolání obviněného M. P. z funkce jednatele a jmenování M. K. na jeho místo bylo rovněž podvodným jednáním, což však žádný ze soudů důkladně neprověřoval a od notáře si nevyžádal potřebné dokumenty toto tvrzení prokazující. Uvedl, že podstatná část finančních prostředků, které jsou předmětem náhrady škody, byla a stále je zajištěna na účtech jednotlivých fyzických a právnických osob, na něž byla obviněnými převedena, což odvolací soud neposuzoval, ačkoli jde o finanční prostředky, které byly získány trestnou činností. Poukázal na to, že u Krajského soudu v Ostravě probíhá trestní řízení ve věci sp. zn. 45 T 1/2013, v níž je – mimo jiné – obžalován i M. K., přičemž jde zřejmě o rozsáhlou trestnou činnost daňového charakteru, které se měla dopustit větší skupina osob. Právě v rámci tohoto trestního řízení je přitom zajištěna převážná většina finančních prostředků, jež má uhradit, ač jde o škodu společnosti TEAMONT, kterou řídily osoby stíhané v jiné trestní věci vedené Krajským soudem v Ostravě pod sp. zn. 45 T 1/2013. Takovým výrokem soudu podle něj došlo k legalizaci výnosů z trestné činnosti.

Podle dovolání obviněného T. H. je spoluobviněný M. P. i nadále jediným společníkem společnosti VT-PH, avšak odvolací soud mu neumožnil tuto skutečnost prokázat, když se marně snažil zpochybnit svůj podpis na dokumentech týkajících se změny jednatelství. Toto nezaniklo i proto, že jmenovaný nástupce nikdy nenavštívil kancelář notářky JUDr. Hany Jankovičové, a tudíž veškeré kroky obviněného byly legální. Soudům tento dovolatel vytkl, že za východisko pro své závěry o povinnosti obviněných k náhradě škody nesprávně braly skutečnost, že obviněný M. P. v době činu nebyl jednatelem společnosti VT-PH, ačkoli sám tento obviněný své odvolání z funkce jednatele opakovaně zpochybnil. Za podstatné považoval, že součástí smlouvy o postoupení pohledávky by mělo být oznámení o jejím postoupení, a jestliže tomu tak není, je smlouva neplatná. Byla-li plná moc, na jejímž základě došlo k prodeji společnosti VT-PH, falešná, lze pochybovat i o pravosti změny jednatelství, i o následných krocích, mezi něž patří i smlouva o postoupení pohledávky. Pokud tedy společnost VT-PH de facto ani de iure prodána nebyla, je i postoupení pohledávky neplatné, a proto společnost TEAMONT nemůže být v posuzované věci aktivně legitimována. Z uvedených důvodů nelze podle jeho názoru na obviněných spravedlivě požadovat, aby uhradili škodu osobám, které předmětné částky získali trestnou činností, konkrétně zkrácením daní.

Všichni dovolatelé na základě svých důvodů požadovali, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. a § 265l odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 5 To 9/2012, zrušil a tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

K dovoláním obviněných se písemně vyjádřila státní zástupkyně působící u Nejvyššího státního zastupitelství, která uvedla, že zpochybňovaný adhezní výrok byl učiněn na základě nálezu Ústavního soudu ze dne 25. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 3269/12 (podle § 314h odst. 1 věta druhá tr. ř.), a je třeba jej považovat za správný. Zmínila, že výrokem o náhradě škody dotčené finanční prostředky se staly předmětem zajištění podle § 79a tr. ř. v jiné trestní věci, aniž by o nich do dne vyjádření státní zástupkyně bylo rozhodnuto např. v režimu ochranného opatření podle § 101 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku či podle § 70 odst. 1 tr. zákoníku. Z toho dovodila, že uvedený aktuální právní režim je pouze dočasný, a tudíž nemůže tvořit zákonnou překážku pro rozhodnutí adhezním výrokem podle § 228 odst. 1 tr. ř. Za podstatné považovala, že zásadně není vyloučeno, aby se tytéž finanční prostředky staly jak předmětem povinnosti k náhradě škody jakožto odpovědnostního vztahu ke způsobenému škodlivému následku relevantnímu z hlediska trestního práva, tak současně předmětem trestněprávní sankce ve smyslu § 70 či 101 tr. zákoníku. Z těchto důvodů státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná odmítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání všech tří obviněných jsou přípustná podle § 265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř., byla podána osobami oprávněnými podle § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a posuzoval, zda podaná dovolání korespondují s vymezením dovolacího důvodu podle § 265b odst. písm. g) tr. ř., který lze uplatnit, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Jeho prostřednictvím je možné vytýkat vady i proti jiným nesprávným hmotně právním posouzením“, jimiž se rozumí zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Všichni tři dovolatelé svá dovolání zaměřili proti výroku o jejich povinnosti k náhradě škody způsobené činem, jímž byli již dříve pravomocným rozhodnutím uznáni vinnými. Bylo proto třeba posoudit, zda výhrady proti výroku o náhradě škody mají povahu námitek hmotněprávních, jak je dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vyžadováno, protože tyto podmínky splňuje i výhrada proti chybnému výroku o náhradě škody, která má základ v nesprávné aplikaci hmotněprávních předpisů občanského či obchodního práva (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2002, sp. zn. 6 Tdo 142/2002, uveřejněný v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2002, sv. 17 pod č. T 413).

Nejvyšší soud s ohledem na obsahy všech tří podaných dovolání shledal, že v nich uvedené argumenty se s označeným dovolacím důvodem slučují, protože všichni obvinění se v zásadě shodli na tom, že je tento výrok nesprávný z důvodů, které mají hmotněprávní příčiny spočívající v nesprávném posouzení otázek týkajících se právního nástupnictví poškozené společnosti. Obviněný V. Z. toto právo poškozeného popíral s ohledem na to, že obviněný M. P. je stále jednatelem společnosti VT-PH a že z důvodů zajištění uvedených finančních prostředků v rámci trestních úkonů v jiném řízení nebylo možné jim předmětnou povinnost k náhradě škody uložit. Obviněný T. H. navíc zdůraznil neplatnost postoupené pohledávky na společnost TEAMONT a obviněný M. P. vytkl odvolacímu soudu, že řádně neuvážil všechny souvislosti vážící se k závěru o tom, že jde o platný úkon, na jehož základě by povinnost k náhradě škody bylo možné bez dalšího určit.

V posuzované trestní věci, jejíž průběh byl výše popsán, je třeba k nyní napadenému výroku o náhradě škody z obsahu spisu připomenout, že odsuzujícího rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 10. 2011, sp. zn. 45 T 10/2010, jenž se stal ve výroku o vině i trestu pravomocným na základě usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 5. 2012, sp. zn. 5 To 9/2012, který byl potvrzen i usnesením Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1391/2012, plyne, že trestným činem obviněných byla společnosti VT-PH způsobena škoda ve výši 22.451.000 Kč.

Společnost VT-PH se jako poškozená k trestnímu řízení se svým nárokem na náhradu škody ve výši 22.451.000 Kč řádně a včas připojila při hlavním líčení dne 7. 2. 2011 (viz č. l. 1329 spisu).

V průběhu řízení před soudem prvního stupně do doby, než byl vydán zmíněný odsuzující rozsudek, došlo k tomu, že společnost VT-PH „Smlouvou o postoupení pohledávek“ ze dne 16. 9. 2011 postoupila uvedenou pohledávku společnosti TEAMONT, což dala soudu na vědomí a požádala, ať je dále na straně poškozeného jednáno se společností TEAMONT (č. l. 1703). Tuto skutečnost soud prvního stupně akceptoval, a proto jak v uvědomění o konání hlavního líčení dne 19. 10. 2011 (č. l. 1707), tak i v dalších postupech, včetně zaslání rozsudku, společnosti TEAMONT přiznával všechna práva poškozeného (č. l. 1711 a násl.). Nikdy nebylo rozhodnuto podle § 206 odst. 3 tr. ř. o tom, že by se nejednalo o poškozenou, a to ani ve smyslu § 45 odst. 3 tr. ř.

Z uvedeného důvodu soud prvního stupně ve svém rozsudku ze dne 21. 10. 2011, sp. zn. 45 T 10/2010, rozhodl adhezním výrokem tak, že společnost TEAMONT s nárokem na náhradu škody jako poškozenou, jejíž procesní postavení ani z něj pramenící nároky nezpochybnil, podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních s odůvodněním, že „částka, která je uplatňována v rámci adhezního řízení, je částkou, u níž je důvodné podezření (s ohledem na další probíhající trestní řízení vedené u Vrchního státního zastupitelství v Olomouci − pobočka Ostrava), že byla získána jinou trestnou činností. Navíc nelze přehlédnout, že podstatná část těchto finančních prostředků je dosud zajištěna na účtech jednotlivých fyzických či právnických osob, kam byly převedeny obžalovanými…“ (viz strany 38 a 39 rozsudku soudu prvního stupně).

Za situace, kdy odvolací soud usnesením ze dne 9. 5. 2012, sp. zn. 5 To 9/2012, rozhodl o odvolání společnosti TEAMONT jako o podaném neoprávněnou osobou podle § 253 odst. 1 tr. ř., Ústavní soud nálezem ze dne 25. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 3269/12, jímž uvedený výrok zrušil, vyslovil i závěry, na jejichž základě shledal názor odvolacího soudu o tom, že nástupnictví za daných souvislostí není možné, za nesprávný. Jen pro stručnost lze zmínit, že se opíral o závěry již dříve vyslovené k obdobné otázce Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 13. 6. 2008, sp. zn. 5 Tdo 609/2007, s nimiž se v navazujícím usnesení ze dne 5. 3. 2008, sp. zn. I. ÚS 2512/07, Ústavní soud ztotožnil. Podstata těchto názorů spočívá v tom, že postupu podle § 45 odst. 3 tr. ř., které upravuje nástupnictví v trestním řízení, se týká i poškozené právnické osoby, jejímž právním nástupcem je jiná právnická osoba, která převzala nárok původního poškozeného vůči pachateli trestného činu, např. i formou postoupení pohledávky. V předmětné trestní věci tedy evidentně došlo k převodu práv právnické osoby, jež byla původně v procesním postavení poškozeného, kterému vznikl nárok na náhradu škody vůči obviněnému. Do těchto práv pak vstoupila jiná právnická osoba, které tak vznikl nárok na plnění z titulu náhrady škody v daném trestním řízení.

Jestliže ze všech těchto důvodů obvinění v nyní podaných dovoláních vznášeli výhrady proti tomu, že nárok v jejich trestní věci uplatňovala jako poškozená společnost TEAMONT, jde o námitky, které již byly vyřešeny ve vztahu k ustanovení § 43 odst. 1, 3 a § 45 odst. 3 tr. ř. v této trestní věci v dříve vydaných rozhodnutích, a není proto nutné je podrobněji rozebírat, obzvláště za situace, kdy v této otázce odvolací soud Ústavním soudem vyslovené názory akceptoval. Lze jen dodat, že pokud obvinění k této skutečnosti v dovoláních nyní přezkoumávaných ani žádné další či nové výhrady, které by nebyly již dříve objasňovány, neuvedli, lze na předchozí rozhodnutí pro stručnost jen odkázat. Zpochybňování toho, že nebylo prokázáno, že obviněný M. P. již není jednatelem VT-PH, ale naopak že stále zůstává v tomto postavení, je výhradou dostatečně prokázanou výsledky dříve provedeného dokazování a je součástí již vydaného a pravomocného rozhodnutí o vině obviněných. V této části dovolacího řízení ji lze označit toliko za námitku skutkovou, nedopadající na obviněným V. Z. v dovolání označený ani žádný jiný dovolací důvod. Nemá tudíž v daném stadiu řízení žádné opodstatnění.

Nejvyšší soud se však ztotožnil v zásadě s argumenty uplatněnými v dovolání všech obviněných, pokud jimi brojili proti nesprávnosti rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci, který, když rozhodoval o náhradě škody, nyní dovoláním napadeným rozsudkem ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 5 To 9/2012, uložil podle § 228 odst. 1 tr. ř. všem třem obviněným společně a nerozdílně společnosti TEAMONT nahradit náhradu škodu v celé uplatněné výši, tj. v částce 22.451.000 Kč.

Je třeba připomenout, že podle odůvodnění, které k této otázce na straně 5 napadeného rozhodnutí soud uvedl, zmínil jen to, že tak učinil proto, že podle § 228 odst. 1 tr. ř. nebrání-li tomu zákonná překážka, soud uloží obviněnému vždy povinnost k náhradě škody, jestliže je výše škody součástí popisu skutku uvedeného ve výroku rozsudku, jímž se obviněný uznává vinným a škoda nebyla dosud uhrazena. Jelikož tyto zákonné podmínky jsou v posuzované věci splněny, rozhodl ve výroku uvedeným způsobem.

Z tohoto vysvětlení není zřejmý žádný faktický důvod aktuálně vyplývající z povahy a okolností této konkrétní věci, neboť je zřejmé, že odvolací soud své rozhodnutí bez dalšího opřel jen o zákonnou dikci § 228 odst. 1 tr. ř., aniž by přitom bral do úvahy fakta, za nichž rozhodoval soud prvního stupně, proti němuž odvolání této poškozené směřovalo, neboť Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 21. 10. 2011, sp. zn. 45 T 10/2010, poškozenou podle § 229 odst. 1 tr. ř. s nárokem na náhradu škody odkázal na řízení občanskoprávní. Jak plyne z jeho odůvodnění na straně 38, šlo o finanční prostředky, které byly zajištěny v jiném trestním řízení vedeném u Vrchního státního zastupitelství v Olomouci ve věci sp. zn. 4 VZV 1/2011, kde existuje důvodné podezření, že tyto pocházejí z trestné činnosti daňového charakteru. S ohledem na další probíhající trestní řízení proti osobám (mimo jiné vystupujícím v zájmu poškozené společnosti i v této trestní věci, jako např. J. L., A. S. a M. K.), je přinejmenším důvodné podezření, že byly získány trestnou činností těchto osob, a proto soud prvního stupně v této okolnosti viděl překážku, pro kterou o uvedeném nároku, jehož původ nebyl prozatím řádně objasněn, nebylo možné ve smyslu § 228 odst. 1 tr. ř. rozhodnout.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. odsuzuje-li soud obžalovaného pro trestný čin, kterým způsobil jinému majetkovou škodu nebo nemajetkovou újmu nebo kterým se na úkor poškozeného bezdůvodně obohatil, uloží mu v rozsudku, aby poškozenému nahradil majetkovou škodu nebo nemajetkovou újmu v penězích nebo aby vydal bezdůvodné obohacení, jestliže byl nárok včas uplatněn (§ 43 odst. 3 tr. ř.), nestanoví-li tento zákon jinak; nebrání-li tomu zákonná překážka, soud uloží obžalovanému vždy povinnost k náhradě škody nebo k vydání bezdůvodného obohacení, jestliže je výše škody nebo rozsah bezdůvodného obohacení součástí popisu skutku uvedeného ve výroku rozsudku, jímž se obžalovaný uznává vinným, a škoda v této výši nebyla dosud uhrazena nebo bezdůvodné obohacení nebylo dosud v tomto rozsahu vydáno. Takové rozhodnutí je však možné učinit, jsou-li všechny uvedené podmínky splněny a není-li třeba provádět další dokazování, které by přesáhlo rámec adhezního řízení. V takovém případě, nejsou-li objasněny některé rozhodné skutečnosti významné pro rozhodnutí o nároku poškozeného, a bylo by třeba provádět další dokazování, postupuje soud podle § 229 odst. 1 tr. ř. stanovící, že není-li podle výsledků dokazování pro vyslovení povinnosti k náhradě škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo k vydání bezdůvodného obohacení podklad nebo bylo-li by pro rozhodnutí o povinnosti k náhradě škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo k vydání bezdůvodného obohacení třeba provádět další dokazování, jež by podstatně protáhlo trestní řízení, soud odkáže poškozeného na řízení ve věcech občanskoprávních, popřípadě na řízení před jiným příslušným orgánem.

V daném případě, jak uvedl již soud prvního stupně (Ústavní soud se v usnesení ze dne 5. 3. 2008, sp. zn. I. ÚS 2512/07, této otázce nevěnoval, protože jednak nebyla namítána, a jednak pro řešení problémů vymezených v ústavní stížnosti byla pro řešení nároku poškozeného až druhotným problémem), není ve věci dostatečně spolehlivý podklad o skutečném původu předmětné částky. Peněžní prostředky, o něž se jedná, byly zajištěny v rámci zajišťovacího institutu podle § 79a tr. ř. na účtu banky v jiné trestní věci, která je stále neskončená, jak zmiňuje ve svém vyjádření k dovoláním obviněných i státní zástupce. Přitom právě skutečnost, zda jde o prostředky, které nebyly získány jinou trestnou činností, má podstatný význam pro rozhodnutí o tom, zda poškozené společnosti bude možné takové prostředky v rámci náhrady škody vrátit či nikoli.

Nejvyšší soud současně dospěl k závěru, že pro stále dostatečně nevyjasněné právní vztahy jak mezi oběma společnostmi, které mají dopad i na to, komu tyto finanční prostředky, jež byly zajištěny na účtech osob, na něž byly obviněnými převedeny, patří, nelze v současné chvíli o náhradě škody meritorně rozhodnout, resp. zajištění potřebných podkladů pro takové rozhodnutí toliko o náhradě škody by představovalo zbytečné a neefektivní průtahy trestního řízení, v němž již bylo o vině i trestu všech obviněných pravomocně rozhodnuto, a tím dosaženo účelu trestního řízení. K objasnění a přesnému vyčíslení nároku na náhradu škody by bylo nezbytné provádět další, poměrně obsáhlé dokazování s přesahem do dalších na toto řízení navazujících, již pravomocně skončených či dosud paralelně probíhajících trestních řízení, což je postup z hlediska ekonomie řízení a účelnosti dokazování zjevně nadbytečný. Z důvodu hospodárnosti řízení bylo proto namístě poškozenou společnost TEAMONT odkázat s jejím nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních podle § 229 odst. 1 tr. ř. (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2013, sp. zn. 3 Tdo 890/2013, či rozhodnutí č. 78/2013 Sb. rozh. tr.).

Ze všech výše uvedených důvodů Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 5 To 9/2012, v části výroku o náhradě škody pod bodem II., i další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265m odst. 2 tr. ř. s přiměřeným použitím ustanovení § 265 tr. ř. znovu rozhodl tak, že poškozenou společnost TEAMONT podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázal s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 20. května 2015


Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová


Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 8 Tdo 277/2015, ECLI:CZ:NS:2015:8.TDO.277.2015.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies