3 Tdo 584/2015

10. 06. 2015, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Trestní, Trestní (dovolací)
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

  • TrŘ - § 2 odst. 5, 6

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. června 2015 o dovolání, které podala obviněná P. K., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 12. 2014, sp. zn. 5 To 355/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 3 T 28/2014, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá.

Odůvodnění:


Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 15. 5. 2014, sp. zn. 3 T 28/2014, byla obviněná P. K. uznána vinnou ze spáchání přečinu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1 trestního zákoníku. Za to byla podle § 211 odst. 1 trestního zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání sedmi měsíců, pro jehož výkon byla podle § 56 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku zařazena do věznice s ostrahou. Tímtéž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu obviněných Z. Č. a R. S.

O odvolání obviněné proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 1. 12. 2014, sp. zn. 5 To 355/2014, jímž je podle § 256 trestního řádu jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 1. 12. 2014 [§ 139 odst. 1 písm. b) cc) trestního řádu].

Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadla obviněná dovoláním, v němž uplatnila dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. d), g) a l) trestního řádu. Obviněná namítla, že veškerou trestnou činnost organizoval spoluobviněný R. S., se kterým v předmětné době bydlela v jedné garsoniéře a který ji fyzicky napadal a vyhrožoval jí, že má dělat, co jí nařídí. V té době navíc trpěla nemocí tetanie, kdy při každém incidentu upadala do bezvědomí a měla záchvaty. Trestnou činnost páchala z obavy o fyzické a psychické týrání a pod tlakem závislosti, hrozby a nátlaku. V trestním řízení nemohla vypovídat, jelikož jí v tom tento spoluobviněný bránil. Teprve v červenci 2014 byl vzat do výkonu trestu a ona měla možnost vypovídat v odvolacím řízení. Předvolání k veřejnému zasedání ovšem neobdržela a následným prostudováním spisu zjistila, že odvolací soud jednal bez její přítomnosti. Veřejné zasedání o odvolání proběhlo v její nepřítomnosti s ohledem na fikci doručení, kdy předvolání bylo marně uloženo u pošty po dobu deseti dnů. Tím ovšem bylo podle obviněné porušeno kogentní ustanovení § 64 odst. 4 trestního řádu, podle kterého nelze doručovanou zásilku uložit, jedná-li se mj. o předvolání k veřejnému zasedání. V důsledku vady doručování předvolání k veřejnému zasedání došlo podle obviněné k nesprávnému posouzení skutku, pro který byla obžalována.

Obviněná proto navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 5 To 355/2014 a vrátil věc tomuto soudu k novému projednání za její účasti.

Opis dovolání obviněné byl samosoudcem soudu prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněné uvedla, že odvolací soud doručoval obviněné vyrozumění o konání veřejného zasedání na adresu, kterou výslovně označila jako adresu pro doručování písemností. Vzhledem k tomu, že nebyla zastižena, byla obsílka uložena na poště spolu s výzvou, aby si ji vyzvedla. To však ve lhůtě deseti dnů neučinila. Odvolací soud proto správně v souladu s § 64 odst. 4 trestního řádu považoval poslední den lhůty za den doručení a provedl veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněné. Pokud jde o další námitky obviněné, státní zástupkyně uvedla, že se jimi obviněná domáhala pouze odlišného hodnocení důkazů soudy obou stupňů, přičemž neshledala extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením jednání obviněné. Deklarované důvody dovolání proto nebyly naplněny.

Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl, protože je zjevně neopodstatněné.

Obviněná P. K. je podle § 265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 trestního řádu.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byla obviněná uznána vinnou a byl jí uložen trest.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněná dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. d), g) a l) trestního řádu, na které je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 trestního řádu).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. d) trestního řádu je dán v případě, že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo veřejném zasedání. Toto ustanovení předpokládá, že v rozporu se zákonem se konalo hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna. Pokud se tak nestalo, byl by obviněný zkrácen na svém právu, aby byla jeho věc projednána v jeho přítomnosti a mohl se tak vyjádřit ke všem prováděným důkazům (srov. čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 trestního řádu, § 263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle něhož - s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces - je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.

Takovými vadami však napadená rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu ve Frýdku-Místku netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§ 125 odst. 1), jaké skutečnosti vzal za prokázané. K závěru o vině dovolatelky dospěl po logické analýze provedeného dokazování v jeho celku. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§ 254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad a na jím zjištěný skutkový stav, který byl podkladem pro následné právní posouzení věci, odkázal, což rovněž řádně v souladu s ustanovením § 134 odst. 2 trestního řádu ve svém rozhodnutí odůvodnil. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů. Vypořádal se s odvolacími námitkami obviněné. Nelze tedy říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že dovolací argumentace byla založena na zpochybňování zjištěného skutkového stavu věci v rozhodnutích soudů obou stupňů, míjela se proto s naplněním deklarovaného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu.

Obviněná uplatnila i dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. l) trestního řádu. V obecné rovině může dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) trestního řádu spočívat ve třech různých okolnostech. Řádný opravný prostředek (odvolání) byl zamítnut z tzv. formálních důvodů podle § 253 odst. 1 trestního řádu, přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí (odvolání bylo podáno opožděně, osobou neoprávněnou nebo osobou, která se odvolání výslovně vzdala nebo znovu podala odvolání, které v téže věci již předtím výslovně vzala zpět). Odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle § 253 odst. 3 trestního řádu, ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání (viz § 253 odst. 4 trestního řádu). Odvolání bylo zamítnuto z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí bylo zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) trestního řádu. Z uvedeného je patrné, že v projednávané věci nebylo odvolacím soudem rozhodnuto ani podle § 253 odst. 1 trestního řádu, ani podle § 253 odst. 3 trestního řádu. Pokud jde o poslední alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) trestního řádu spočívající v daném případě v tom, že řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. b), e), f), g) a k) trestního řádu, ta rovněž vzhledem k výše uvedenému naplněna být nemohla.

Právní relevanci se zřetelem k vymezení dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) trestního řádu tak lze přiznat pouze námitce obviněné o neumožnění její přítomnosti u veřejného zasedání při projednání jí podaného odvolání s odkazem na § 64 odst. 4 trestního řádu, jehož aplikace je podle § 64 odst. 5 trestního řádu vyloučena, jestliže je doručováno předvolání k hlavnímu líčení nebo veřejnému zasedání. Protože v rozporu s tímto ustanovením byla použita tzv. fikce doručení, obviněná se o termínu konání veřejného zasedání u odvolacího soudu nedozvěděla.

Podle § 233 odst. 1 trestního řádu předseda senátu předvolá k veřejnému zasedání osoby, jejichž osobní účast při něm je nutná. O veřejném zasedání vyrozumí státního zástupce, jakož i osobu, která svým návrhem dala k veřejnému zasedání podnět, a osobu, která může být přímo dotčena rozhodnutím soudu, jestliže tyto osoby nebyly k veřejnému zasedání předvolány. Podle § 263 odst. 1 trestního řádu o odvolání rozhoduje odvolací soud ve veřejném zasedání. Podle § 263 odst. 2 trestního řádu je při něm povinná účast státního zástupce. Podle § 263 odst. 4 trestního řádu v nepřítomnosti obžalovaného, který je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, lze veřejné zasedání odvolacího soudu konat jen tehdy, jestliže obžalovaný výslovně prohlásí, že se účasti při veřejném zasedání vzdává.

Z těchto ustanovení vyplývá, že účast obžalovaného při veřejném zasedání o odvolání, byť jím podaného, nutná není. Proto při uvědomování o jeho konání se uplatní režim ustanovení § 233 odst. 1 trestního řádu a obžalovaného postačí o termínu pouze vyrozumět jako osobu, která svým návrhem dala k veřejnému zasedání podnět.

Protože v souladu se zákonem odvolací soud obviněnou, která nebyla ve vazbě ani ve výkonu trestu odnětí svobody, k veřejnému zasedání nepředvolával, ale zaslal jí pouze vyrozumění o jeho konání formou příslušné písemnosti dle kancelářského řádu, o čemž se Nejvyšší soud přesvědčil ze spisu, vyrozumění bylo zasláno na udanou doručovací adresu, ale obviněná ho nepřevzala, bylo uloženo u doručovací pošty a desátý den od uložení byl považován za den doručení, i když se adresátka o uložení nedozvěděla. Nastoupila tedy po právu fikce doručení podle § 64 odst. 4 trestního řádu. Proto nebylo porušeno ustanovení o přítomnosti obviněného(é) ve veřejném zasedání.

Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněná dovolací námitka obviněné nebyla shledána opodstatněnou, Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítljako zjevně neopodstatněné. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. § 265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n trestního řádu).

V Brně dne 10. června 2015


Předseda senátu:
JUDr. Pavel Šilhavecký

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2015, sp. zn. 3 Tdo 584/2015, ECLI:CZ:NS:2015:3.TDO.584.2015.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies