4 Tdo 508/2015 - Neoprávněný zásah do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru dle § 208 odst. 2 tr. zákoníku

17. 06. 2015, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Trestní, Trestní (dovolací)
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

  • TrŘ - § 265i odst. 1 písm. e)

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 17. června 2015 dovolání obviněného K. M., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 1. 2015, sp. zn. 9 To 398/2014, v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň - sever pod sp. zn. 1 T 122/2012, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu Plzeň – sever ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. 1 T 122/2012, byl obviněný K. M. uznán vinným přečinem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 208 odst. 2 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině uvedeného rozsudku dopustil tím, že

dne 1. 7. 2012 v 18.00 hodin přerušil přívod pitné vody do domu na adrese L., okr. P. – s., který je zapsán na listu vlastnictví a nachází se na parc. v kat. území L., okr. P. – s., a to v úmyslu znemožnit jeho řádné užívání M. J., která je podílovým spoluvlastníkem této nemovitosti s podílem ve výši 16/30, a jejímu bratru V. J., s rodinou, který v uvedeném domě rovněž bydlí, přičemž nejméně do dne 19. 7. 2012 nedošlo k jeho obnovení.

Za to byl obviněný odsouzen podle § 208 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců a podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Podle § 229 odst. 3 tr. řádu (užito nesprávné označení zákonného ustanovení, správně mělo být citováno ustanovení § 229 odst. 1 tr. řádu) byli dědici po poškozeném V. J. a D. J., odkázáni se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti rozsudku Okresního soudu Plzeň – sever ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. 1 T 122/2012, podal obviněný odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 6. 1. 2015, sp. zn. 9 To 398/2014, tak, že ho podle § 256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.

Proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 1. 2015, sp. zn. 9 To 398/2014, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod vymezený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. V rámci dovolací argumentace namítl, že rozhodující soudy na podkladě provedených důkazů nesprávně hodnotily předběžnou právní otázku, když uzavřely, že věcné břemeno čerpání vody z předmětné studny ve prospěch domu v obci a k. ú. L. vzniklo vydržením. Soudy dovodily údajnou dobrou víru J. z toho, že jejich dobrá víra nebyla žádným provedeným důkazem vyvrácena. S tímto postupem příslušných soudů obviněný nesouhlasí s tím, že dobrou víru nelze předjímat, ale že musí být prokázána. Je toho názoru, že pokud nedošlo k uzavření smlouvy o zřízení věcného břemene v zákonem předepsané písemné formě, byl takový úkon neplatný. Obviněný zdůraznil, že do 31. 3. 1983 vznikala věcná břemena pouze ze zákona a vznik věcných břemen ve prospěch nemovitostí byl rovněž zákonem omezen a nepřicházelo v úvahu, aby došlo k vydržení věcného břemene. Od 1. 4. 1983 je pak vznik věcných břemen upraven v §§ 135c, 135a, 132a a 507a občanského zákoníku s tím, že zákon připouštěl sice nabytí práva odpovídající věcnému břemeni též výkonem práva, přičemž legislativním odkazem na ustanovení § 135a občanského zákoníku je jednou z podmínek pro vydržení právě držba práva v dobré víře. Pokud jde o podmínku dobré víry, není možné opírat držby v dobré víře právě pouze o domnělý právní důvod. Podle dovolatele je proto, s ohledem na judikaturu Nejvyššího soudu (např. rozsudek ze dne 10. 2. 1999, sp. zn. 2 Cdon 568/96, rozsudek ze dne 28. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1178/96, rozsudek ze dne 18. 4. 2012, sp. zn. 22 Cdo 4663/2010, usnesení ze dne 16. 12. 2009, sp. zn. 3 Tdo 1319/2009, apod.), vyloučeno, aby otec V. J. nabyl právo odpovídající věcnému břemeni pouze výkonem práva spočívajícím v odběru vody a přispívání na elektřinu po dobu delší než deset let bez existence jakéhokoliv právního titulu. Dle dovolatele se tak v řízení nepodařilo prokázat vznik věcného břemene čerpání vody z předmětné studny v prospěch domu v obci a k. ú. L., proto skutek popsaný v návrhu na potrestání není trestným činem.

Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a sám zprostil obviněného předmětného návrhu na potrestání, popř. aby přikázal Okresnímu soudu Plzeň – sever, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. řádu). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. řádu.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. řádu, bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. řádu.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. řádu) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. řádu).

Obviněný v dovolání deklaroval dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. řádu ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. řádu. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu předně zdůrazňuje, že námitky deklarované v dovolání obviněný uplatnil již v předchozích stádiích trestního řízení jako svou obhajobu, i jako odvolací důvody v odvolání podaném proti rozsudku nalézacího soudu, resp. obsah podaného dovolání je téměř shodný s obsahem odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Jde tak v podstatě pouze o opakování obhajoby, se kterou se již vypořádaly rozhodující soudy v odůvodnění svých rozhodnutí. Konstantní judikatura pamatuje na takovýto případ rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož vyplývá, že „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se již soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu“ (srov. rozhodnutí č. 408, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 17, C. H. Beck).

Podstatou dovolání obviněného je jeho tvrzení, že nemohlo dojít k vydržení věcného břemene čerpání vody ze studny, neboť nebyla splněna podmínka „dobré víry“ s tím, že tuto podmínku prokazuje vždy ten, kdo se na vzniku práva na jejím základě domáhá. Namítá, že v případě vzniku věcného břemene by se muselo jednat výlučně o písemnou smlouvu, která v dané věci uzavřena nebyla.

Podle § 129 odst. 1 občanského zákoníku držitelem je ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní nebo kdo vykonává právo pro sebe.

Podle § 130 odst. 1 občanského zákoníku je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná.

Podle § 134 odst. 1 občanského zákoníku oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost.

Podle § 151o odst. 1 občanského zákoníku vznikají věcná břemena různými způsoby a kromě jiného také lze právo odpovídající věcnému břemenu nabýt výkonem práva (vydržením). Současně z tohoto ustanovení vyplývá, že ustanovení § 134 občanského zákoníku zde platí obdobně. Dle poslední věty prvního odstavce citovaného ustanovení k nabytí práva odpovídajícího věcným břemenům je nutný vklad do katastru nemovitostí.

Jak správně zmínily již soudy prvního a druhého stupně ve svých rozhodnutích, dle ustálené judikatury k nabytí práva, které odpovídá věcnému břemeni vydržením, je třeba splnit několik podmínek. Jedna z nich je ta, že držitel takového práva musí být v dobré víře. Otázkou dobré víry se Nejvyšší soud při své rozhodovací činnosti již zabýval a dospěl k závěru, že je ji třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo1253/99). Při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000). Další podmínkou vydržení je to, že oprávněný držitel nabude toto právo po nepřetržitém desetiletém výkonu. Přitom do té doby si může započítat i dobu, po kterou jeho právní předchůdce nepřetržitě vykonával právo odpovídající věcnému břemenu. Konečně účinky vydržení nastávají přímo ze zákona, což znamená, že splněním výše specifikovaných podmínek nejen vzniká právo odpovídající věcnému břemeni, ale vzniká i jemu korespondující povinnost odpovídající věcnému břemeni.

Dle učiněných skutkových zjištění byl předmětný vodárenský domek od svého zbudování, ke kterému došlo pravděpodobně již před rokem 1969, ve vlastnictví státu a v užívání socialistické organizace (státního statku). Podle tehdy účinného ustanovení občanského zákoníku nemohlo být kýmkoliv vykonáváno právo odpovídající věcnému břemeni čerpání vody, resp. nemohlo se jednat o držbu oprávněnou. Tento stav platil až do 1. 1. 1992 (§ 868 občanského zákoníku). Po tomto datu již k vydržení práva odpovídajícího věcnému břemeni dojít mohlo.

V. J. st. (právní předchůdce V. J. ml. a M. J.) měl podle zákona č. 229/91 Sb., zákona o půdě, jako oprávněná osoba nárok na vydání náhrad a dne 4. 10. 1995 uzavřel se Státním statkem Ú. dohodu o vyrovnání těchto nároků. Svůj nárok na náhradu pak „Smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 9. 2. 1996“ postoupil postupníkům manželům M. a manželům K. Jednalo se o pohledávku, která představovala nárok na vydání krom jiného i dvou sedmin vodárenského domku na st. parc. v k. ú. L. Dne 26. 2. 1996 požádali manželé M. a K. Státní statek Ú. o vydání náhrad – opět mimo jiné nemovitosti, a to dvou sedmin vodárny na st. parc. v k. ú. L. Vklad práva k nemovitostem byl proveden ke dni 15. 3. 1996. Obdobným právním postupem došlo k převodu daného vodárenského objektu na ostatní spoluvlastníky, jak podrobně rozvádí soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí, na které je v tomto směru možno pro jeho správnost beze zbytku odkázat.

V řízení bylo bez pochybností prokázáno, a to zejména svědeckými výpověďmi členů rodiny J., ostatních spoluvlastníků a konečně i samotného obviněného, že i po postoupení pohledávky J. nadále s vědomím a souhlasem všech spoluvlastníků vodu z příslušného vodárenského domku čerpali, přispívali na elektřinu a nikdo jim po dobu výrazně delší než deset let nic ve vztahu k čerpání vody nevytkl. Není tak dle názoru Nejvyššího soudu, ve shodě s názorem soudů prvního a druhého stupně, pochyb o tom, že J. čerpali vodu objektivně v dobré víře, že jsou k čerpání oprávněni.

Je třeba zdůraznit, že v projednávané věci se jedná o vydržení práva odpovídajícího věcnému břemeni, nikoliv vlastnického práva. Jak správně uvedl již odvolací soud v odůvodnění svého usnesení, nejde o věcné břemeno vázané na konkrétní osobu, ale o věcné břemeno in rem, tj. takové věcné břemeno, u kterého změna oprávněného subjektu není právně relevantní ve vztahu k další existenci věcného břemene. I když se tedy právní předchůdce poškozených vzdal svého práva získat jako restituční náhradu do vlastnictví podíl na vodárenském zařízení, je nutno vycházet z toho, že voda byla J. stále nepřetržitě čerpána po dobu delší než deset let, a to v dobré víře.

Tím, že J. stále a v dobré víře vodu čerpali, přispívali na elektřinu a nikdo ze spoluvlastníků vodárenského domku jim po dobu delší než deset let nic ve vztahu k čerpání vody nevytkl, došlo k vydržení práva odpovídajícího věcnému břemeni, když do nezbytné zákonné desetileté vydržecí doby mohla být započtena i doba, po kterou nepřetržitě vykonával právo odpovídající věcnému břemenu i právní předchůdce V. J. st.

Pokud obviněný poukazuje na neexistující písemnou smlouvu, respektive že nedošlo k uzavření smlouvy o zřízení věcného břemene v zákonem předepsané písemné formě, k tomu je třeba opakovaně uvést, že zákon připouští nabytí práva odpovídajícího věcnému břemeni též výkonem práva, jak se v nyní posuzované věci stalo.

Obviněný v dovolání také odkázal na dosavadní judikaturu Nejvyššího soudu, tj. na rozsudek ze dne 10. 2. 1999, sp. zn. 2 Cdon 568/96, rozsudek ze dne 28. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1178/96, rozsudek ze dne 18. 4. 2012, sp. zn. 22 Cdo 4663/2010 a usnesení ze dne 16. 12. 2009, sp. zn. 3 Tdo 1319/2009, avšak tato rozhodnutí, i když řeší obdobnou problematiku, na posuzovaný případ nedopadají. Dovolatel vytrhuje z kontextu odůvodnění zmíněných rozhodnutí pouze některé pasáže, avšak ignoruje, že vznik práva odpovídajícího věcnému břemeni se nedovozuje pouze z chování oprávněné osoby, ale i ze všech dalších důkazů. Jak již bylo shora uvedeno, v předmětné věci byla dobrá víra prokázána na základě svědeckých výpovědí jak členů rodiny J., tak i ostatních spoluvlastníků vodárenského domku a nakonec i samotného obviněného.

Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem se Nejvyšší soud ztotožnil s názorem nalézacího i odvolacího soudu v tom, že obviněný jednáním specifikovaným ve skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty přečinu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 208 odst. 2 tr. zákoníku. Závěr o vině byl učiněn na podkladě důkazů, které ve svém důsledku jednoznačně prokazují jeho vinu, z odůvodnění rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.

Nejvyšší soud proto shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, z toho důvodu dovolání obviněného K. M. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné. O dovolání bylo rozhodnuto za podmínek ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 17. června 2015

JUDr. Danuše Novotná
předsedkyně senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 4 Tdo 508/2015, ECLI:CZ:NS:2015:4.TDO.508.2015.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies