3 Tdo 629/2015

10. 06. 2015, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Trestní, Trestní (dovolací)
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

  • TrŘ - § 2 odst. 5, 6

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. června 2015 o dovolání, které podal obviněný T. M., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 1. 2015, sp. zn. 8 To 534/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 8 T 130/2014, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání odmítá.

Odůvodnění:


Rozsudkem Okresního soudu v Tachově ze dne 2. 10. 2014, sp. zn. 8 T 130/2014, byl obviněný T. M. uznán vinným na skutkovém základě popsaném ad 1. ze spáchání zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 trestního zákoníku a na skutkovém základě popsaném ad 2. ze spáchání zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 trestního zákoníku spáchaného ve spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku společně s obviněným O. O. B. Za to byl podle § 173 odst. 1 trestního zákoníku za užití § 43 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Podle § 80 odst. 1, 2 trestního zákoníku mu byl dále uložen trest vyhoštění z České republiky na dobu pěti roků. Podle § 228 odst. 1 trestního řádu byla obviněnému uložena povinnost uhradit poškozenému Ing. P. V. samostatně škodu ve výši 400,- Kč a společně a nerozdílně s obviněným O. O. B. škodu ve výši 1.200,- Kč.

O odvolání obviněného a státní zástupkyně podaném v neprospěch obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 14. 1. 2015, sp. zn. 8 To 534/2014, jímž podle § 258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 trestního řádu zrušil napadený rozsudek ve všech výrocích týkajících se obviněného a podle § 259 odst. 3 písm. b) trestního řádu znovu rozhodl tak, že obviněného na upraveném skutkovém základě uznal vinným ze spáchání pokračujícího zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 trestního zákoníku. Za to jej podle § 173 odst. 1 trestního zákoníku odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 80 odst. 1, 2 trestního zákoníku mu dále uložil trest vyhoštění z České republiky na neurčito. Podle § 228 odst. 1 trestního řádu obviněnému uložil povinnost uhradit poškozenému Ing. P. V. samostatně škodu ve výši 400,- Kč a společně a nerozdílně s obviněným O. O. B. škodu ve výši 1.200,- Kč.

Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně napadl obviněný dovoláním, v němž uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, neboť podle jeho názoru spočívají obě napadená rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku či v jiném nesprávném hmotně právním posouzení. K tomu namítl, že zejména skutek ad 2. není ve výroku o vině správně popsán, jelikož incident s poškozeným nikterak nezapříčinil, nenapadl jej fyzicky a rozhodně nejednal v úmyslu zmocnit se cizí věci. Provedenými důkazy podle něj vyšlo najevo, že incident vyvolal spoluobviněný O. O. B., jehož jednání bylo excesivní. On sám se jednání spoluobviněného aktivně neúčastnil a poškozenému nijak neublížil. Jeho jednání proto mohlo být kvalifikováno nanejvýš jako přečin výtržnictví podle § 358 trestního zákoníku.

Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265m trestního řádu zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 1. 2015, č. j. 8 To 534/2014-397, i rozsudek Okresního soudu v Tachově ze dne 2. 10. 2014, sp. zn. 8 T 130/2014, a znovu rozhodl tak, že jej uzná vinným ze spáchání přečinu výtržnictví podle § 358 trestního zákoníku a uloží mu trest odnětí svobody zásadně mírnější s možností odložení jeho výkonu na přiměřenou zkušební dobu.

Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněného uvedla, že se k němu nebude věcně vyjadřovat.

Obviněný T. M. je podle § 265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 trestního řádu.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. a) trestního řádu, neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 trestního řádu).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 trestního řádu, § 263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž - s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces - je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.

Takovými vadami však napadená rozhodnutí Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Tachově netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§ 125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. K závěru o vině dovolatele dospěl po logické analýze provedeného dokazování v jeho celku. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§ 254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad a na jím zjištěný skutkový stav, který byl podkladem pro následné právní posouzení věci, odkázal, což rovněž řádně v souladu s ustanovením § 134 odst. 2 trestního řádu ve svém rozhodnutí odůvodnil. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů. Vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného. Nelze tedy říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle. Odvolací soud pouze napravil pochybení nalézacího soudu co do právní kvalifikace, neboť správně shledal naplnění zákonných hledisek §116 trestního zákoníku pro pokračování v trestném činu.

Nejvyšší soud zdůrazňuje, že dovolací argumentace byla zcela založena na polemice s hodnocením provedených důkazů v rozhodnutích soudů obou stupňů, míjela se proto s naplněním deklarovaného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu.

Podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b trestního řádu. Poněvadž ve věci obviněného dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu o jehoodmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v § 265i odst. 3 trestního řádu. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. § 265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n trestního řádu).


V Brně dne 10. června 2015

Předseda senátu:
JUDr. Pavel Šilhavecký

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2015, sp. zn. 3 Tdo 629/2015, ECLI:CZ:NS:2015:3.TDO.629.2015.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies