6 Tdo 664/2015

10. 06. 2015, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Trestní, Trestní (dovolací)
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

  • TrŘ - § 265b odst. 1 písm. g)
  • TrŘ - § 265i odst. 1 písm. b)

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. června 2015 o dovolání, které podal obviněný K. V. ,proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 2. 2015, sp. zn. 6 To 27/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 6 T 274/2014, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

I.


Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 6 T 274/2014, byl obviněný K. V. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), jehož se podle skutkových zjištění soudu prvního stupně dopustil tím, že

dne 3. 4. 2014 kolem 08:50 hod. v P. , po ulici V. řídil osobní automobil tov. zn. BMW X 3, (registrované na H. V. ) a při jízdě ve směru od ulice V. k ulici S. , cca 100 m za křižovatkou s ulicí V. se nevěnoval řízení vozidla a v mírně pravotočivé zatáčce vyjel do protisměru jízdy, kde se čelně střetl s protijedoucím vozidlem autoškoly tov. zn. Ford Fusion, r. z. ...... (majitel J. P. ), které řídila M. M. , po ulici V. ve směru od ulice S. a kromě hmotné škody na zúčastněných vozidlech při střetu jmenovaná utrpěla zlomeninu hrudní kosti ve střední části klíční kosti vlevo s lehkým vpáčením předního okraje, zlomeninu klíční kosti vlevo na rozhraní střední a vnitřní třetiny s posunem úlomků 8 mm a proti sobě 20 mm, úrazové zavzdušnění při hrotu v levé hrudniční dutině, zhmoždění hlavy, natažení vazů krční páteře, kdy obvyklá doba léčení trvá 4-6 týdnů a dále spolujedoucí ve vozidle tov. zn. Ford Fusion J. P. , utrpěl tříštivou zlomeninu zápěstí vlevo, kožní oděrku na čele vlevo 2x1 cm, zlomeninu střední části hrudní kosti, pohmoždění hrudníku, kožní oděrky na hřbetech prstů horních končetin, kožní oděrku na přední straně levého bérce, krevní výron na vnitřní straně pravého kolene, kdy obvyklá doba léčení trvá 12-16 týdnů, pokud se nepřidruží komplikace a tedy u poškozené M. M. lze poranění ze soudně lékařského hlediska hodnotit jako ublížení na zdraví u poškozeného J. P. jako těžké ublížení na zdraví a uvedeným jednáním obviněný porušil důležité povinnosti vyplývající z ustanovení § 4 písm. A), b), § 5 odst. 1 písm. B), § 11 odst. 1 a § 18 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích.

Za uvedené jednání byl obviněný odsouzen podle § 147 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 20 měsíců, jehož výkon mu byl podle § 82 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 30 měsíců. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 36 měsíců. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená VZP, regionální pobočka Praha, Na Perštýně 6, 110 00 Praha 1 odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze usnesením ze dne 18. 2. 2015, sp. zn. 6 To 27/2015, kterým je podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.

II.


Proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze podal obviněný prostřednictvím obhájce JUDr. Michala Zemana dovolání, v němž uplatnil důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť má za to, že napadené rozhodnutí ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Tuto vadu spatřuje v tom (část II.), že prvostupňový soud podle něj postupoval v rozporu s ustanoveními § 2 odst. 6, § 28 a § 125 odst. 1 tr. ř.). Chybné právní posouzení skutku podle dovolatele „vyplývá z chybně provedeného hodnocení, spíše nehodnocení důkazů“. V jejich nesprávném hodnocení spatřuje (s poukazem na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 55/04) porušení svého práva na spravedlivý proces.

Dovolatel oponuje soudu prvního stupně (část III.) v jeho zhodnocení výpovědí svědků Ing. P. a K. a vytýká mu, že vyšel ze svědeckých výpovědí svědků P. , M. a V. , aniž by vyložil, z jakého důvodu považoval prvně uvedené svědecké výpovědi za zmanipulované. V tom spatřuje vedle porušení svého práva na spravedlivý proces rovněž porušení zásady in dubio pro reo. Podotýká, že odvolací soud obsah výpovědí, k jejichž pravdivosti se přiklonil prvostupňový soud, podpořil závěry znalce Ing. Kopala. Obviněný tomuto postupu oponuje tvrzením, že rovněž svědecké výpovědi Ing. P. a svědka K. jsou potvrzovány znaleckým posudkem (posudkem vypracovaným Ing. Vyžrálkem). Navíc znalec Ing. Kopal podle jeho přesvědčení neřešil verzi nehody, kterou uváděl. Zároveň namítá, že závěr odvolacího soudu, podle něhož znalec Ing. Vyžrálek, aby podpořil verzi události obviněného, musel vycházet z jiné polohy vozidla, neodpovídá realitě.

Nesouhlasí se zdůvodněním odvolacího soudu, který konstatoval, že se Ing. Vyžrálek nezabýval všemi důkazy, které měl obvodní soud k dispozici. V protikladu k tomu zdůrazňuje, že Ing. Vyžrálek disponoval veškerým spisovým materiálem. Ing. Kopalovi nebyla známa výpověď svědkyně P. , svědka K. , ani výpověď jeho samotného. Proto znalec Ing. Kopal nemohl zohlednit jím tvrzenou verzi události. Nárazovou rychlost obou automobilů 79-87 km/h, ke které dospěl znalec Ing. Kopal, nepokládá za reálnou.

Porušení práva na spravedlivý proces vnímá (část IV.) i optikou porušení § 28 odst. 1 tr. ř., když má za to, že – vzhledem ke skutečnosti, že je němý – původní obhájce nedbal v dostatečném rozsahu ochrany jeho práv. Z důvodu své zdravotní překážky je přesvědčen o tom, že mu nebyl poskytnut dostatečný prostor pro vyjádření se k obvinění – což dokládá zvukovým záznamem, na kterém sděloval své tvrzení manželce z důvodu tlumočení, provedenému dokazování, ani nemohl pokládat dotazy svědkům. Podle jeho názoru měl být přibrán tlumočník nebo měl být o tomto právu alespoň poučen. Zmiňuje rozhodnutí Nejvyššího soudu (rozhodnutí č. 15/1978 Sb. rozh. tr.), podle něhož na něho mělo být pohlíženo jako na osobu, která neovládá český jazyk. V souvislosti s jeho obhajovacími právy nastínil roli svého předchozího obhájce, včetně jeho možných pochybení.

Současně upozornil (část V.) že ve věci nebyla naplněna jednota skutku, což vyvozuje ze skutečnosti, že v obžalobě je zranění poškozeného P. vymezeno jinak, než v odsuzujícím rozsudku. Skutek byl nesprávně hodnocen po právní stránce i z důvodu dobrovolného nepřipoutání poškozeného P. V tomto směru vznáší otázky, jaká by byla zranění poškozeného, kdyby byl připoután, a do jaké míry mělo vliv jeho nepřipoutání na újmu na zranění poškozené M. Soudům vytýká, že se touto skutečností nikterak nezabývaly.

Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k tr. ř. zrušil obě napadená rozhodnutí a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 2, aby věc znovu projednal a rozhodl.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství sdělila, že po seznámení se s obsahem podaného dovolání nevyužívá svého práva a nebude se k němu věcně vyjadřovat. Současně vyjádřila souhlas, aby o podaném dovolání Nejvyšší soud rozhodl za podmínek § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání.

III.


Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná.Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v § 265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Se zřetelem k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.

IV.


Podstatu dovolání obviněného tvoří jeho pokračující polemika se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů a s jejich hodnocením provedených důkazů. Výlučně z hledisek tvrzených vad skutkových a procesních se dovolatel domáhá zrušení jím napadených rozhodnutí. V rozporu s uplatněným dovolacím důvodem, o který svůj mimořádný opravný prostředek opřel a jenž je určen k nápravě hmotně právních vad při posouzení soudy zjištěného skutku, nevznáší žádnou konkrétní námitku (snad s výjimkou poukazu na nepřipoutání poškozeného, která by zřejmě měla zpochybňovat jeho posouzení v podobě přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku.

Co se týče skutkových zjištění, z obsahu části III. dovolání obviněného lze usuzovat na to, že nadále prosazuje svoji verzi vzniku dopravní nehody, k níž mělo dojít nárazem vozidla řízeného poškozenou M. M. do jeho stojícího vozidla. Porušení ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. (část II.) spatřuje v tom, že se soudy nepřiklonily k důkazům, které mají verzi prosazovanou obviněným podporovat. Soudům nižších stupňů však porušení citovaného ustanovení, resp. v návaznosti na to i namítané porušení ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. vytýkat nelze, neboť způsob jejich přístupu k provedeným důkazům nelze považovat za projev libovůle. Již soud prvního stupně, v souladu s jeho oprávněním hodnotil důkazy podle vnitřního přesvědčení založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu dospěl k závěru, že (str. 4 rozsudku) „tvrzení obžalovaného je zcela absurdní, neboť i v případě, kdyby skutečně jeho vozidlo stálo v protisměrné části vozovky v pruhu pro cyklisty, nevznikl by žádný kolizní důvod pro střet vozidel, neboť vozilo autoškoly by toto zaparkované vozidlo bez problémů minulo v pravém, event. v levém jízdním pruhu“. Takový závěr je zcela logický, pokud se uváží šíře komunikace [podle protokolu o nehodě v silničním provozu (č. l. 1-4) 7,9 m u VBM, podle znaleckého posudku dodaného obviněným (č. l 240-253) s jízdním pruhem pro cyklisty o šíři 1,8 m] a údaj obviněného, že (č. l. 56) s vozidlem zastavil „podél jízdního pruhu pro cyklisty, který se nachází při pravém okraji vozovky“), resp. údaj ve verzi obviněného podporujícího svědka L. K. (č. l. 188: „BMV stálo v protisměrné části vozovky po levé straně seshora, předkem do protisměru… u chodníku, u toho zábradlí… stálo na tom cyklistickém pruhu směrem dolů“. V reakci na rozsudek soudu prvního stupně předkládá obviněný posudek znalce Ing. Michala Vyžrálka (zpracován k 15. 2. 2015), který po výslechu jeho zpracovatelem shledává odvolací soud za nezpůsobilý ke zvrácení skutkových zjištění napadeného rozsudku. Namítá-li dovolatel nedůvodnost závěru odvolacího soudu, že postavení vozidla obviněného je přizpůsobeno záměrům vyznění odborných závěrů podle představ zadavatele, pak má-li být základem postavení vozidla odvolatele znázorněné na č. l. 254, nelze takovému hodnocení nic vyčítat. Šikmé postavení vozidla uvnitř jízdního (protisměrného) pruhu umožňující dovození deformací v těch částech obou poškozených vozidel, které jako nemožné s ohledem na údaje obviněného shledával soud nalézací, neodpovídá jeho postavení, jak je popsal jak obviněný, tak svědek K. Soudům nižších stupňů nelze vytýkat náležité nezhodnocení důkazů, pokud se uváží, že by při této alternativě platilo, že v této poloze obviněný – podle vlastních údajů – s vozidlem stál po dobu cca tří minut (č. l. 56), aniž by mu v jiném umístnění vozidla bránila závada na volantu (č. l. 57) a aniž by zapnul výstražná světla (č. l. 184). Současně nelze nezmínit ani to, že podle již zmíněného protokolu o nehodě v silničním provozu nebyla účastníky dopravní nehody uplatněna technická závada na vozidle [toto odpovídá i vyjádření dovolatele v úředním záznamu ze dne 3. 4. 2014 na č. l. 24 „Technickou závadu svého vozidla jako příčinu předmětné dopravní (zjevně nehody) zcela vylučuji“] a že obhajobu spočívající v jiném průběhu skutkového děje začal obviněný uplatňovat (včetně ji podporujících důkazů) až v souvislosti se svým trestním stíháním.

Jelikož úkolem dovolacího soudu není, aby se podrobně vyjadřoval k jednotlivým důkazům a jejich významu pro soudy nižších stupňů dovozená skutková zjištění (opak lze připustit tehdy, pokud by zhodnocení důkazů zjevně nesplňovalo kritéria § 2 odst. 6 tr. ř. a bylo plné logických rozporů a nesrovnalostí zakládajících extrémní nesoulad v jeho výkladu Ústavním soudem), omezuje se Nejvyšší soud na konstatování, že způsob zhodnocení důkazů soudy v dovoláních napadených rozhodnutích nezakládá porušení práva dovolatele na spravedlivý proces.

K této otázce se sluší připomenout, že právo na spravedlivý proces ve smyslu § 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04).

Vykonaná skutková zjištění navíc nejsou ani v žádném, natož pak extrémním, rozporu. Vymezuje-li se extrémní nesoulad jako situace, kdy by bylo možno důvodně učinit závěr, že skutková zjištění soudů postrádají obsahovou spojitost s provedenými důkazy, že tedy tato skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, popřípadě jsou přímo opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě tato zjištění byla učiněna, apod. a tedy extrémní nesoulad je dán v případě očividného nesouladu skutkových a právních závěrů s provedenými důkazy, tedy tehdy, kdy skutek, který se stal předmětem právního posouzení, nebyl zjištěn způsobem slučitelným s právem obviněného na spravedlivý proces, pak takový rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem provedených důkazů v posuzované věci shledat nelze.

K otázce skutkových zjištění soudů je vhodné dodat, že rozsah a závažnost zranění poškozeného J. P. byl zákonu odpovídajícím způsobem zjištěn a způsob, jímž je v dovolání obviněného zpochybňován (z hlediska odpovědnosti obviněného za něj), není právně relevantní. „Dobrovolnost rozhodnutí poškozeného J. P. se nepřipoutat“, s níž operuje obviněný, nelze vykládat tak, že by zásadním způsobem (např. v podobě přerušení příčinné souvislosti) ovlivnila kauzalitu následku přičitatelného jednání obviněného. V nepřipoutání instruktora autoškoly totiž nelze shledávat porušení závazného právního předpisu z jeho strany, které by bylo lze hodnotit jako spoluzavinění poškozeného, neboť ustanovení § 9 odst. 3 zák. č. 361/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, mu povinnost být za jízdy připoután na sedadle bezpečnostním pásem, pokud jím je sedalo povinně vybaveno podle zvláštního právního předpisu [§ 9 odst. 1 písm. a) cit. zákona], nestanovilo [„Povinnost podle odstavce 1 písm. a) dále neplatí pro …učitele jízdy při výcviku…“]. O kauzálním významu jednání obviněného pro vznik zjištěného následku proto nevznikají pochybnosti.

Stran námitek týkajících se způsobu obhajoby vedené původně zvoleným obhájcem (plná moc JUDr. Janu Duškovi k jeho obhajobě byla obviněným udělena dne 16. 4. 2014 – č. l. 26) je nezbytné připomenout, že na ni sice stručně, ale správným způsobem, reagoval již (str. 2 usnesení) soud odvolací. V dané souvislosti se jeví vhodným připomenout, že „stát, a tedy ani orgány činné v trestním řízení, nenesou v případě ustanoveného (stejně jako v případě zvoleného) obhájce odpovědnost za způsob provádění obhajoby, a dokonce ani za její nedostatečné vykonávání. Evropský soud pro lidská práva opakovaně judikoval, že advokacie je nezávislá na státu a výkon obhajoby je především otázkou vztahu mezi obviněným a obhájcem (srov. Tripedi v. Itálie, A č. 281-B, obdobně Imbroscia v. Švýcarsko, A č. 275), a proto není obecný soud oprávněn posuzovat ‚kvalitu‘ obhajoby či ‚nečinnost‘ obhájce, neboť obhajovanému nelze upřít právo na volbu procesní taktiky, jíž zamýšlí svůj záměr v řízení před soudem prosadit. Opak by totiž znamenal očividný zásah státní moci do ústavně zaručeného základního práva na obhajobu a zřetelně nežádoucí formu státní kontroly nad jeho výkonem“ (srov. nález Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 83/96, sp. zn. III. ÚS 83/96). Uzavřel-li proto odvolací soud, že výhrady obviněného vůči činnosti jím zvoleného obhájce jsou věcí jejich vzájemného vztahu a že nemohou odůvodnit závěr o porušení pravidel spravedlivého procesu, pak takový závěr je souladný s názorem, který je v této souvislosti obecně zastáván.

Stejně tak se odvolací soud zaobíral námitkou zkrácení obhajovacích práv v důsledku zdravotního postižení dovolatele a s tím spojenou námitkou nemožnosti reagovat v dostatečném rozsahu na probíhající proces, zejména z hlediska vyjádření se k obvinění a prováděným důkazům. Nepochybně i na základě zhodnocení osobního kontaktu s dovolatelem dospěly tyto soudy k závěru, že k porušení jeho práv, které by znamenalo porušení jeho práva na spravedlivý proces, nedošlo. Dovolává-li se obviněný s oporou o rozhodnutí č. 15/1978 Sb. rozh. tr. porušení ustanovení § 28 tr. ř., pak mu nelze v jeho hodnocení přisvědčit, neboť jeho zdravotní stav, ač ztěžující mu komunikaci s okolím, nelze srovnávat se situací, na niž citované rozhodnutí reagovalo (v hodnoceném případě šlo o situaci, kdy obviněnému jeho zdravotní stav celkově znemožnil jeho výslech, možnost se vyjádřit k provedeným důkazům, apod., neboť byl zcela hluchoněmý). O takovou situaci, která by podmiňovala procesní postup zmíněný dovolatelem, se ve věci posuzované nejedná. Z protokolu sepsaného s obviněným (úkon proveden za přítomnosti jeho obhájce) neplyne, že by tento nebyl schopen uplatnit svoji obhajobu způsobem, který by odpovídal jeho vůli (obsahuje vyjádření obviněného, že podchycuje vše, co chtěl uvést a že jej jako správný podepisuje), a neplyne z něj ani to, že by jeho obsah byl zcela či zásadním způsobem podmíněn aktivitou výslechu přítomného syna (jeho přítomnost zdůvodněna tím, že bude obviněnému pomáhat s artikulací). Obdobné lze uvést o řízení soudním, v němž obviněný po obsahové stránce navázal na obhajobu uplatněnou v přípravném řízení, neboť samotný protokol o hlavním líčení je dokladem toho, že obviněný nebyl zbaven možnosti reagovat na prováděné důkazy. Podchycuje jak jeho procesní výpověď, či vyjádření k prováděným důkazům ve smyslu § 214 tr. ř., tak i dotaz, který vznesl na svědka J. P. Komunikace obviněného (byť prostřednictvím technického prostředku) je protokolem o veřejném zasedání doložena i ve vztahu k soudu odvolacímu.

Již částečně nad rámec nezbytného, neboť v tomto směru není dovolací argumentace obviněného uplatněna, lze zmínit, že zdravotní stav obviněného by mohl zavdávat úvahu o tom, zda z hlediska zabezpečení reálnosti výkonu jeho obhajovacích práv není namístě uplatnění ustanovení § 36 odst. 2 tr. ř., podle něhož musí mít obviněný obhájce také tehdy, jestliže to orgán činný v trestním řízení (tj. soud a v přípravném řízení státní zástupce) považuje za nutné, zejména proto, že vzhledem k tělesným nebo duševním vadám obviněného má pochybnost o jeho způsobilosti náležitě se hájit. Nerespektování tohoto ustanovení (jehož pominutí by mohlo být hodnoceno jako závažná procesní vada zasahující právo obviněného na obhajobu) však v posuzované věci nelze dovodit. Důvod k uplatnění procesního postupu, jímž by byl obsah ustanovení § 36 odst. 2 tr. ř. realizován, ze strany orgánů činných v trestním řízení (např. v podobě ustanovení obhájce orgánem činným v trestním řízení) nevyvstal, neboť – jak již plyne z výše uvedeného – obviněný si obhájce zvolil a tento jeho obhajobu v průběhu trestního stíhání obviněného vykonával, prvně zvolený obhájce ve stadiu přípravného řízení a v řízení před soudem prvního stupně (JUDr. Jan Dušek ode dne 16. 4., resp. 22. 4. 2014, kdy tuto skutečnost policejnímu orgánu oznámil, do 16. 12. 2014), posléze zvolený obhájce v řízení před soudem odvolacím (JUDr. Michal Zeman ode dne 22. 12. 2014, resp. 29. 12. 2014, kdy převzetí plné moci k obhajobě oznámil soudu). Uvedená skutečnost, tj. zastoupení obviněného obhájcem, umožňuje učinění závěru, k němuž odvolací soud dospěl, že z pohledu zachovalosti obhajovacích práv není důvod k tvrzení o porušení práva obviněného na spravedlivý proces.

Kasaci dovoláním napadených rozhodnutí dovolacím soudem neodůvodňují ani obě posledně zmíněné (opět procesní) námitky obviněného.

Nepřípadnou je rovněž námitka obviněného, že ve věci „není splněna jednota skutku“.

Pojem jednoty skutku, jako pojem hmotně právní vyjadřující jeden skutek de iure, je třeba odlišovat od pojmu totožnosti skutku, pojmu práva procesního. Zatímco první termín se užívá v souvislosti s rozlišenímsouběhu jednočinného od vícečinného, druhý má význam pro posuzování otázek procesních (zachování zásady obžalovací). Spojil-li dovolatel svou námitku s tvrzením, že v obžalobě je zranění poškozeného P. definováno jinak, než v odsuzujícím rozsudku, pak lze usuzovat, že spíše vznesl námitku procesního charakteru týkající se totožnosti skutku. O jejím zachování však nelze pochybovat, neboť je podle trestně procesní teorie i soudní praxe dána nejen při naprostém souladu mezi popisem skutku v žalobním návrhu obžaloby a popisem skutku ve výrokové části rozhodnutí soudu, nýbrž i tehdy, je-li shoda mezi podstatnými skutkovými okolnostmi (ať již z hlediska jednání pachatele, tak z hlediska následku činu). Podstatné skutkové okolnosti jedinečným způsobem identifikující skutek (místo, čas, charakter jednání obviněného, osoby poškozených), který je předmětem trestního řízení, nepochybně zůstaly zachovány.

Protože se obviněný svou argumentací obsaženou v podaném dovolání s věcným naplněním uplatněného dovolacího důvodu rozešel a vznesl námitky, které nejsou podřaditelné pod dovolací důvod jím deklarovaný (a současně ani pod jiné ustanovením § 265b tr. ř. upravené dovolací důvody), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o jeho dovolání je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Podle něj Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl dovolací soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněného v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., dle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.“

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).



V Brně dne 10. června 2014



Předseda senátu:

JUDr. Ivo Kouřil





Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2015, sp. zn. 6 Tdo 664/2015, ECLI:CZ:NS:2015:6.TDO.664.2015.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies