7 Tdo 488/2015

20. 05. 2015, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Trestní, Trestní (dovolací)
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

  • TrŘ - § 265i odst. 1 písm. b)

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud rozhodl dne 20. května 2015 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného M. B. proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 11. 2014, sp. zn. 11 To 318/2014, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 2 T 168/2013, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

O d ů v o d n ě n í :



Rozsudkem Okresního soudu v Semilech ze dne 3. 9. 2014, sp. zn. 2 T 168/2013, byl obviněný uznán vinným přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku. Podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 4 měsíců, jehož výkon mu byl podle § 82 odst. 1 tr. zákoníku, a § 82 odst. 2 tr. zákoníku, podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 16 měsíců, spolu s uložením zvláštní podmínky pro osvědčení, aby během zkušební doby uhradil poškozené způsobenou škodu. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému také uložena povinnost, aby poškozené H. J. zaplatil částku 23 603,-Kč.

Obviněný se podle skutkových závěrů soudu prvního stupně uvedeného přečinu dopustil tím, že v T. dne 2. 6. 2013, v přesně nezjištěné době v dopoledních hodinách, v ulici N. V., udeřil dřevěnou tyčí, patrně dřevěnou násadou, přes plot mezi domy č.p. ... a ..., z pozemku u domu č.p. ..., fenu německého ovčáka slyšící na jméno E., skákající na plot z pozemku č.p. ..., čímž jí způsobil příčnou tříštivou zlomeninu předloktí, a její majitelce H. J. škodu ve výši nejméně 23 603,-Kč, vynaloženou na léčení uvedeného zranění.

Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 18. 11. 2014, sp. zn. 11 To 318/2014, zamítl podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné.

Proti usnesení soudu II. stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítá, že odvolací soud akceptoval skutkové zjištění soudu I. stupně, že se skutek stal tak, jak je popsáno ve výroku rozsudku. Toto zjištění bylo ale učiněno pouze na základě výpovědi svědka L. H., který tvrdil, že jej viděl, jak bije psy přes plot nějakou tyčí. Obviněný ale takovéto jednání zcela popírá, a protože se jedná o tvrzení proti tvrzení, měly se soudy vypořádat především s otázkou věrohodnosti tohoto jediného svědka, který je přítelem dcery majitelky zraněné feny a jejich vztah tak je založený na vzájemné citové vazbě. Ohledně doplnění prověrky na místě činu soudu I. stupně vytýká, že se nerespektoval pokyny odvolacího soudu, když svědka L. H. nevyzval k označení místa činu, soud do tohoto místa zahrnuje úsek několika desítek metrů oplocení mezi danými pozemky, dostatečně nebyl zjištěn ani druh a rozsah vegetace. Namítá, že tak nelze vůbec podrobněji zhodnotit výhledové možnosti uvedeného svědka, který ani neviděl, že by pes kulhal. Po dané události to nepozorovala ani svědkyně K. J., ač podle odborného názoru MVDr. P. Š. se předmětné zranění muselo projevit okamžitě a mohlo být způsobeno i jiným úrazovým dějem. Obviněný proto namítá, že není vyloučena řada jiných možných příčin tříštivé zlomeniny z hlediska mechaniky a dynamiky úrazového děje. Poukázal také na výsledek prověrky na místě činu, kdy bylo zjištěno, že při napřáhnutí lidské postavy na psy, tyto od plotu uskočí do bezpečné vzdálenosti. Podle obviněného toto zjištění vylučuje možnost úderu z nápřahu přes plot a není možné, aby člověk psa udeřil způsobem uváděným svědkem L. H. Za nepochybné a nesporné pak obviněný považuje také zjištění, že první vyšetření feny veterinářem bylo provedeno až 4. 6. 2013, tedy dva dny od jeho údajného útoku na ní. V této době, že se mohla stát jakákoliv jiná událost, v důsledku které mohlo dojít k předmětnému zranění. Ve věci tak je podle obviněného extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy, a učiněnými skutkovými zjištěními a nebyla respektována ani zásada „in dubio pro reo“.

Závěrem obviněný alternativně navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu, a tomuto soudu podle § 265l odst. 1 tr.ř. přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, nebo aby jej sám postupem podle § 265m odst. 1 tr. ř. rozsudkem zprostil obžaloby.

Státní zástupce nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněného uvedl, že se vzhledem na povahu uplatněných námitek nebude k němu věcně vyjadřovat.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu I., eventuálně II. stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§ 265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.

Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Nejvyšší soud především shledal, že v podstatě shodnými námitkami obviněného se již opakovaně zabýval a vypořádal soud odvolací, který původní odsuzující rozsudek soudu I. stupně k odvolání obviněného zrušil a uložil mu věc znovu projednat a rozhodnout. Soudy obou stupňů se tak věcí zabývaly opakovaně. Námitky obsažené v dovolání směřují v podstatné části opětovně proti rozsudku soudu I. stupně, který po zrušení prvního odsuzujícího rozsudku odvolacím soudem, a doplnění dokazování podle jeho pokynů, nově rozhodl rozsudkem v podstatě stejně, přičemž obviněný není spokojen s hodnocením důkazů oběma soudy a považuje za neprokázané, že by se předmětného jednání dopustil. Je tedy zřejmé, že námitky obviněného směřují výhradně proti správnosti skutkových zjištění a neodpovídají proto dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný zaměňuje dovolání za další odvolání, a při vědomí, že dovolací soud je oprávněn přezkoumat napadené rozhodnutí pouze v případě námitek odpovídajících důvodům dovolání taxativně uvedeným v § 265b tr. ř., namítá ve věci existenci tzv. extrémního nesouladu (rozporu) mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními.

Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů I. a II. stupně. Průlom do uvedených principů je možný jen v případě faktického zjištění extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, respektive pokud skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Za extrémní nesoulad mezi skutkovými závěry a provedenými důkazy však nelze považovat jakýkoli případ, kdy obviněný má za to, že soudy hodnotily provedené důkazy jinak, než si on sám představuje. V případě existence tzv. extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, je výjimečný zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění nižších soudů nezbytný proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu obviněné na spravedlivý proces. Argumentaci o tzv. extrémním rozporu (nesouladu) mezi učiněnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, používá Ústavní soud k odůvodnění své rozhodovací praxe, při které z podnětu ústavních stížností výjimečně zasahuje do rozhodnutí obecných soudů. Jak lze vyvodit z jeho dosavadní judikatury, Ústavní soud vymezil v podstatě tři skupiny vad důkazního řízení, jejichž přítomnost může mít za následek porušení práva na spravedlivý proces a v důsledku toho byl nutný zásah Ústavního soudu. Do první skupiny takových vad náleží tzv. opomenuté důkazy, kdy soudy odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily. Patří sem i případy, kdy soudy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Další skupinu vadné realizace důkazního řízení tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení.

Nejvyšší soud ale v projednávané věci existenci tvrzeného extrémního nesouladu neshledal. Jak uvedl již soud I. stupně, na jehož odůvodnění rozsudku lze plně odkázat, vina M. B. je prokázána především výpovědí svědka L. H., který byl přes víkend na návštěvě u své přítelkyně K. J., a viděl obviněného, jak „nějakou tyčí mlátí přes plot oba psy, kteří měli pracky na plotě“. Výpověď uvedeného svědka je pak v souladu s dalšími provedenými důkazy. Především se jedná o výpověď svědkyně K. J., která sice dané jednání obviněného neviděla, když se nešla podívat z okna v době, kdy slyšela štěkat psy, ale slyšela jak se svědek L. H. ptal obviněného, proč ty psy bije. Je sice skutečností, že svědek L. H. měl v dané době blízký vztah k svědkyni K. J., která je dcerou majitelky psů H. J., ale nelze z toho automaticky dovozovat, že je jeho výpověď nevěrohodná, ovlivněná ve prospěch majitelky psů nebo celé její rodiny. Pokud by zájmem rodiny J. bylo skutečně obvinit křivě obviněného z daného jednání, jak v podstatě v dovolání nepřímo uvádí, nic by nebránilo tomu, aby svědkyně K. J. shodně se svědkem L. H. tvrdila, že obviněného také ona viděla bít psy. To se ale nestalo. Nevěrohodnost výpovědi svědka L. H., případně i dalších výše uvedených svědkyň, pak nelze dovozovat také s ohledem na skutečnost, že objektivně bylo u psa zjištěno zranění, jehož mechanizmus vzniku odpovídá rychlému úderu či nárazu do končetiny, a vzniklá zlomenina mohla velmi dobře vzniknout úderem tyčí nebo násadou, jak to viděl právě svědek L. H. Nelze přitom přisvědčit ani námitce obviněného, že svědci L. H. a K. J. žádné zranění u psa nezaznamenali, a první vyšetření, že bylo u veterináře provedeno až za dva dny, tedy dne 4. 6. 2013. Z výpovědi svědka L. H. je totiž zřejmé, že po incidentu zahnal oba psy domů a „víc to neřešil“, přičemž psům pak nevěnovala pozornost ani svědkyně K. J. Svědkyně H. J. jako majitelka psů pak jasně uvedla, že již v daný den večer si po návratu domů všimla, že „fena pajdá na pravou přední nohu“ a zcela logicky také vysvětlila, proč s ní nešla hned ten den k veterináři. Skutkové zjištění uvedené ve výroku o vině, tak logicky vyplývá z provedených důkazů, soudy se ve věci nedopustily jejich svévolného hodnocení, odůvodnění jejich rozhodnutí respektuje obsah provedeného dokazování, a nedošlo tak k žádné deformaci důkazů, nebo svévoli soudů při interpretaci výsledků důkazního řízení.

Se shora uvedeného je zřejmé, že námitky obviněného nenaplnily uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a ve věci Nejvyšší soud neshledal ani obviněným namítaný extrémní rozpor. Proto bylo dovolání obviněného posouzeno jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. a podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. bylo odmítnuto.

Nejvyšší soud tak učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 20. května 2015


Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš





Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 7 Tdo 488/2015, ECLI:CZ:NS:2015:7.TDO.488.2015.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies