26 Cdo 4780/2014

10. 06. 2015, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Civilní, Civilní (dovolací)
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

  • ObčZ 1964 - § 517 odst. 1
  • ObčZ 1964 - § 3 odst. 1

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobkyně Ing. M. H., zastoupené Mgr. MUDr. Danielem Mališem, LL.M., advokátem se sídlem Praha 2, Na Rybníčku 1329/5, proti žalovanému Dr. Ing. R. R., zastoupenému Mgr. Danem Schafferem, advokátem se sídlem Brno, Filipínského 1534/55, o zaplacení částky 309.803,61 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 10 C 38/2013, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 6. 2014, č. j. 56 Co 116/2014-242, takto:

Dovolání se odmítá.


O d ů v o d n ě n í:


Žalobkyně se změněnou (o částku 41.956,47 Kč s příslušenstvím rozšířenou) žalobou domáhala, aby jí žalovaný zaplatil celkovou částku 309.803,61 Kč s příslušenstvím. Svůj nárok odůvodnila tvrzením, že částka 212.977,- Kč s příslušenstvím (v podobě poplatku z prodlení) představuje dlužné nájemné za období od listopadu 2009 do prosince 2010 z pronajatého bytu „na adrese P. 8 – L., Č. v. 1428/4“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“) a částka 5.000,- Kč s příslušenstvím (v podobě úroku z prodlení) bezdůvodné obohacení, které žalovanému vzniklo užíváním bytu bez právního důvodu v měsíci lednu 2011. Současně požadovala uhrazení smluvní pokuty představované částkami 49.870,14 Kč s příslušenstvím (v podobě úroku z prodlení) a 41.956,47 Kč.

Okresní soud ve Vsetíně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 18. 12. 2013, č. j. 10 C 38/2013-187, výrokem I. uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni do 3 dnů od právní moci rozsudku částku 170.000,- Kč (představující dlužné nájemné spolu s nárokem na vydání bezdůvodného obohacení v částce 2.500,- Kč) s tam specifikovaným příslušenstvím, výrokem II. zamítl žalobu v části, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení (zbývající) částky 139.803,61 Kč spolu s tam uvedeným příslušenstvím; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok III.).

K odvolání obou účastníků Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 19. 6. 2014, č. j. 56 Co 116/2014-242, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I. ohledně částek 10.000,- Kč, 17.500,- Kč, 20.000,- Kč (představující dlužné nájemné celkem v částce 47.500,- Kč) a 2.500,- Kč (představující nárok na vydání bezdůvodného obohacení) spolu s tam uvedeným příslušenstvím a rovněž v zamítavém výroku II., pokud jím byla zamítnuta žaloba ohledně částky 91.826,61 Kč (představující smluvní pokutu) s tam specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I.), dále ho změnil ve výroku II. tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni do 3 dnů od právní moci rozsudku částky 12.977,- Kč, 10.000,- Kč, 2.500,- Kč, 20.000,- Kč (celkem částku 45.477,- Kč z titulu dlužného nájemného) a 2.500,- Kč (z titulu bezdůvodného obohacení) spolu s tam uvedeným příslušenstvím (výrok II.); jinak rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I., II. a III. zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení (výrok III.).

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dospěl k závěru, že dovolání žalovaného (dovolatele) směřující proti rozsudku odvolacího soudu (konkrétně proti části výroku I., jímž bylo rozhodnuto o nároku žalobkyně na zaplacení částky /celkem/ 50.000,- Kč s příslušenstvím, a části výroku II., jímž bylo rozhodnuto o nároku žalobkyně na zaplacení částky /celkem/ 47.977,- Kč s příslušenstvím, není – z posléze uvedených důvodů – přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. článek II., bod 1. přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., a část první, článek II. bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“.

Podle § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. dovolání podle § 237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v § 120 odst. 2; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.

Bylo-li napadenými částmi výroků rozsudku odvolacího soudu rozhodnuto o více samostatných žalobních nárocích s odlišným skutkovým základem, posuzuje dovolací soud u každého z těchto nároků přípustnost dovolání podle § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. samostatně, a to bez ohledu na to, zda nároky byly uplatněny a bylo o nich rozhodnuto v jednom řízení jedním rozsudkem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9/2000).

Dovoláním dotčenými výroky rozsudku odvolacího soudu bylo rozhodnuto o dvou nárocích se samostatným (odlišným) skutkovým základem – jednak o nároku na zaplacení dlužného nájemného (celkem ve výši 92.977,- Kč) a dále o nároku na vydání bezdůvodného obohacení (ve výši 5.000,- Kč).

Z uvedeného vyplývá, že ohledně nároku na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 5.000,- Kč není dovolání přípustné podle § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. Nejvyšší soud proto v tomto rozsahu dovolání jako nepřípustné odmítl (§ 243c odst. 1 věta první o. s. ř.).

V rozsahu uplatněného nároku na zaplacení dlužného nájemného může být přípustnost dovolání založena jen dle § 237 o. s. ř., podle nějž je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Již na tomto místě je zapotřebí zdůraznit, že nesprávná skutková zjištění nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario). Za této situace nemohou být právně relevantní dovolací námitky, jimiž dovolatel – mj. i s poukazem na to, co bylo obsahem vůle účastníků nájemní smlouvy ze dne 26. 11. 2008, jakož i jeho vůle projevené v dopisech adresovaných žalobkyni – brojí proti skutkovým zjištěním, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž odvolací soud čerpal svá skutková zjištění rozhodná pro právní závěry, že (v odůvodnění napadeného rozsudku citované) dopisy žalovaného nebyly žalobkyni účinně doručeny, resp. že některé byly podle svého obsahu neurčité. V této souvislosti totiž nelze přehlédnout, že zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění; uvedené závěry přitom platí i pro zjišťování obsahu jednostranných právních úkonů (srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněného pod č. 73/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Výtka nesprávného právního posouzení věci je tak ve skutečnosti v tomto ohledu založena výhradně na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění. Nepřípustný dovolací důvod pak představují i námitky, že odvolací soud zatížil řízení vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Při posuzování dovolacích námitek podřaditelných pod způsobilý dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolací soud vycházel z dosavadních právních předpisů (§ 3074 odst. 1 věta první za středníkem zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).

Soudní praxe je ustálena v názoru, že ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“) patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Odpovídající úsudek soudu musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními a musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě závěr, že výkon práva je s dobrými mravy skutečně v rozporu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2002, sp. zn. 21 Cdo 633/2002, uveřejněný pod C 2084 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). Nejvyšší rovněž soud dovodil, že ve vztahu k požadavku na zaplacení úroků z prodlení není vyloučena úvaha o výkonu práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. Dospěl též k závěru (srov. dovolatelem citovaný rozsudek ze dne 29. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2895/99, uveřejněný pod č. 5/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), že požadavek věřitele na zaplacení úroku z prodlení zásadně nelze považovat za výkon práva v rozporu s dobrými mravy, a to ani v situaci, kdy existence dluhu je mezi účastníky sporná a je o ní rozhodováno v soudním řízení. Odepřít ochranu by bylo možno pouze takovému požadavku, který by opomíjel zajišťovací, sankční a kompenzační charakter institutu prodlení, nevycházel by z jeho smyslu, případně by jej dokonce zneužíval k poškození dlužníka nebo by vzhledem k poměrům účastníků vedl k nepřiměřeným důsledkům v tom smyslu, že by dlužníka zatěžoval likvidačním způsobem, zatímco pro věřitele by neznamenal podstatný přínos. V rozsudku ze dne 22. 9. 2005, sp. zn. 26 Cdo 2670/2004, pak Nejvyšší soud dovodil, že uvedené právní závěry lze bez dalšího vztáhnout i na povinnosti zaplatit poplatek z prodlení v případě nezaplacení nájemného nebo úhrady za plnění poskytovaná s užíváním bytu; ohledně tohoto nároku není proto vyloučena úvaha o výkonu práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu ust. § 3 odst. 1 obč. zák., a to zcela výjimečně především tehdy, přispěl-li k neplacení nájemného či úhrad za plnění poskytovaná s užíváním bytu podstatným způsobem samotný pronajímatel, jak to Nejvyšší soud dovodil v naposledy citovaném rozhodnutí. K uvedeným právním názorům se dovolací soud přiklání také v projednávané věci.

Od výše uvedené judikatury se odvolací soud neodchýlil, jestliže v poměrech projednávané věci neodepřel žalobkyni nárok na zaplacení poplatku z prodlení za použití § 3 odst. 1 obč. zák. V této souvislosti nelze především přehlédnout, že nepříznivé důsledky spojené s prodlením žalovaného zmírnil již tím, že žalobkyni (s odkazem na citované ustanovení) nepřiznal nárok na zaplacení smluvní pokuty. Se zřetelem k okolnostem projednávané věci mu pak nelze úspěšně vytýkat, že uplatněný nárok žalobkyně na zaplacení poplatků z prodlení neposoudil jako výkon práva v rozporu s dobrými mravy, neboť jeho úvaha v tomto směru není zjevně nepřiměřená.

S přihlédnutím k uvedenému lze uzavřít, že dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř., a proto je dovolací soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl – se souhlasem všech členů senátu (§ 243c odst. 2 o. s. ř.) – pro nepřípustnost.

Pro úplnost dovolací soud dodává, že nepřihlížel k usnesení ze dne 24. 9. 2014, č. j. 10 C 38/2013-272, jímž Okresní soud ve Vsetíně připustil, aby na místo žalobkyně vstoupila do řízení společnost Nascendia s.r.o., se sídlem Praha 4 – Krč, V Štíhlách 1314/10, IČO: 27612872, která na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 8. 7. 2014 nabyla pohledávky žalobkyně za žalovaným, o něž v tomto řízení jde. Pro rozhodnutí o dovolání je totiž rozhodující stav, jaký tu byl v době vyhlášení napadeného rozhodnutí, přičemž singulární sukcesi podle § 107a o. s. ř. lze uplatnit nejpozději do vyhlášení rozhodnutí odvolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2012, sp. zn. 28 Cdo 216/2012).

Nejvyšší soud nerozhoduje o nákladech dovolacího řízení, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím, jímž se končí řízení, a jestliže řízení nebylo již dříve skončeno (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 10. června 2015

Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc.
předsedkyně senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2015, sp. zn. 26 Cdo 4780/2014, ECLI:CZ:NS:2015:26.CDO.4780.2014.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies