22 Cdo 2043/2015

17. 06. 2015, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Civilní, Civilní (dovolací)
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

  • ObčZ 1964 - § 151n odst. 1

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně Bekotex spol. s r. o., se sídlem v Ostravě, Hrabová, U Řeky 682, IČO: 25870271, zastoupené Mgr. Pavlem Otipkou, advokátem se sídlem Ostravě, Moravská Ostrava, Poštovní 1794/17, proti žalované INDUSTRY COATS CZ s. r. o., se sídlem v Janovicích č. p. 504, IČO: 26827433, zastoupené Mgr. Josefem Bartuskem, advokátem se sídlem v Ostravě, Moravská Ostrava, 28. října 1727/108, o zdržení se zásahu do výkonu práva odpovídajícího věcnému břemeni, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 59 C 226/2010, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. listopadu 2012, č. j. 57 Co 579/2012-106, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaná je povinna nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši
2 178,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobkyně Mgr. Pavla Otipky, advokáta se sídlem Ostravě, Moravská Ostrava, Poštovní 1794/17.


Odůvodnění:



Okresní soud v Ostravě (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 25. ledna 2012, č. j. 59 C 226/2010-71, uložil žalované povinnost zdržet se veškerého jednání, které žalobkyni znemožňuje nerušený výkon práva odpovídajícího věcnému břemeni spočívajícího v právu chůze a jízdy přes pozemek parc. č. 2043/59 v katastrálním území H. v souladu s ujednáním ve smlouvy o věcném břemeni ze dne 20. 3. 2003 (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 19. listopadu 2012, č. j. 57 Co 579/2012-106, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, neboť odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Žalovaná uplatnila dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci. Podle jejího názoru smlouva o zřízení věcného břemene ze dne 20. 3. 2003 (dále jen „předmětná smlouva“) neobsahuje specifikaci věcného břemene, když rozsah věcného břemene, kudy věcné břemeno spočívající v právu chůze a jízdy na označených pozemcích povede, není ve smlouvě uveden, ke smlouvě není připojen ani žádný geometrický plán, který by věcné břemeno graficky vymezoval, a proto lze dovodit, že předmětná smlouva je pro neurčitost absolutně neplatná. Žalovaná v této souvislosti odkazuje na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu a odbornou literaturu týkající se problematiky neurčitosti právního úkonu. Nedostatky neurčitosti předmětné smlouvy nelze přitom překlenout ani výkladem. Pro úplnost žalovaná upozorňuje na své vyjádření k žalobě, v němž uvedla, že žalobkyně má přístup ke své budově zajištěn po jiné cestě, jejímž je vlastníkem, a že od uzavření smlouvy se poměry mezi žalobkyní a žalovanou podstatně změnily. S ohledem na uvedené žalovaná navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Podle žalobkyně je dovolání nepřípustné, neboť napadené rozhodnutí nemá ve věci samé zásadní právní význam. Řízení nebylo postiženo žádnou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a napadené rozhodnutí ani nespočívá na nesprávném právním posouzení. Soudy obou stupňů zcela správně a přiléhavě vyhodnotily skutkový i právní stav, obě rozhodnutí jsou tak správná. Tvrzení žalované stran neplatnosti právního úkonu byla žalovanou opakovaně vznášena již dříve, přičemž soudy obou stupňů se s námitkami vypořádaly v souladu s platným právem i ustálenou judikaturou. Žalovanou uváděná rozhodnutí jsou nepřiléhavá a nelze jimi zcela automaticky posuzovat konkrétní věc tak šablonovitým způsobem, jak to činí dovolatelka. S ohledem na výše uvedené navrhuje, aby dovolací soud dovolání zamítl a přiznal žalobkyni náhradu nákladů dovolacího řízení.

Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy, společně s vyjádřením k dovolání tvoří obsah procesního spisu, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.

Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení – § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.

Protože ke vzniku práva odpovídajícího věcnému břemeni mělo dojít před 1. lednem 2014, postupoval dovolací soud podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).

Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.

Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou § 243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.

Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 19. listopadu 2012, dovolací soud projednal dovolání a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před novelou č. 404/2012 Sb. (tj. do 31. 12. 2012, dále jen „o. s. ř.“).

Dovolání není přípustné.

Podle § 243c odst. 2 o. s. ř. v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.

Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Dovolání může být v řešené věci přípustné proti rozsudku odvolacího soudu podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, které zakládají zásadní právní význam napadeného rozhodnutí.

Podle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.

Protože dovolání opírající se o § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné jen pro řešení právních otázek, je v tomto případě dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen z dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. V dovolání proto nelze uplatnit dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. (a dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení, což znamená, že se nemůže zabývat jejich správností) ani dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.

Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.

Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004 (uveřejněné pod č. C 3080 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002 (uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457) a řadu dalších, implicite též nález Ústavního soudu ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)].

Závěr, že napadené rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, přitom Nejvyšší soud přijal s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012, a s přihlédnutím k tomu, že v době podání dovolání měl dovolatel právo legitimně očekávat, že splnění podmínek formulovaných ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. povede k věcnému přezkumu jím podaného dovolání [k tomu srovnej též nález Ústavního soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11 (dostupný na http://nalus.usoud.cz)].

V posuzovaném případě se z obsahu dovolání podává dovolatelkou vymezená jediná otázka zásadního právního významu, kterou by se měl dovolací soud zabývat, a sice otázka, zdali je pro neurčitost neplatná smlouva o zřízení věcného břemene cesty, která není ve smlouvě přesně vymezena.

Tato otázka však přípustnost dovolání nezakládá, neboť tato otázka byla dovolacím soudem vyřešena a rozhodnutí soudů obou stupňů jsou s rozhodovací praxí dovolacího soudu v souladu.

Podle § 151n odst. 1 obč. zák. věcná břemena omezují vlastníka nemovité věci ve prospěch někoho jiného tak, že je povinen něco trpět, něčeho se zdržet nebo něco konat.

Podle § 151o odst. 1 věty první a třetí obč. zák. věcná břemena vznikají písemnou smlouvou, na základě závěti ve spojení s výsledky řízení o dědictví, schválenou dohodou dědiců, rozhodnutím příslušného orgánu nebo ze zákona. K nabytí práva odpovídajícího věcným břemenům je nutný vklad do katastru nemovitostí. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení smlouvou může zřídit věcné břemeno vlastník nemovitosti, pokud zvláštní zákon nedává toto právo i dalším osobám.

Ústavní soud v nálezu ze dne 14. dubna 2005 sp. zn. I. ÚS 625/03 (dostupném na http://nalus.usoud.cz), zdůraznil, „základním principem výkladu smluv je priorita výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy, před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady. Je tak vyjádřen a podporován princip autonomie smluvních stran, povaha soukromého práva a s ním spojená společenská a hospodářská funkce smlouvy. Neplatnost smlouvy má být tedy výjimkou, nikoliv zásadou. Tento výkladový argument přesahuje český právní řád, prolíná se právními řády západní právní kultury a má charakter obecného principu právního [viz např. Lando, O., Beale, H. (eds.) Principles of European Contract Law. Parts I and II. 2nded. Kluwer Law International, 2000, článek 5, 106]. Není tedy ústavně konformní a je v rozporu s principy právního státu vyvěrajícími z čl. 1 Ústavy taková praxe, kdy obecné soudy preferují zcela opačnou tezi upřednostňující výklad vedoucí k neplatnosti smlouvy před výkladem neplatnost smlouvy nezakládajícím“.

Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 9. července 2014, sp. zn. 22 Cdo 3833/2012 (publikovaném v časopise Právní rozhledy, 2015, č. 5, str. 187), uvedl, že pro případy, kdy smlouva o zřízení věcného břemene cesty nevymezila, kudy má cesta vést, „platí v zásadě to, co bylo nastíněno v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 2. října 2002, sp. zn. 22 Cdo 507/2001, že totiž právo odpovídající věcnému břemeni lze v takovém případě vykonávat kdekoliv na zatíženém pozemku jen tehdy, bylo-li to ve smlouvě uvedeno. Ve věci sp. zn. 22 Cdo 507/2001 však šlo o věcné břemeno spočívající v povinnosti trpět vedení kanalizační stoky, nyní jde o právo cesty. Tato problematika byla řešena již v dobách platnosti obecného zákoníku občanského z roku 1811 v § 495, upravujícím otázku prostoru k výkonu tzv. cestních služebností. V první větě tohoto ustanovení se uvádí: ‚Prostor pro tyto tři služebnosti musí býti přiměřen nutné potřebě a okolnostem místa‘. V souladu s tím judikatura konstatovala: ‚Vykonávána-li služebnost vozové cesty po každém libovolném místě služebního pozemku bez omezení na určitý směr, může býti výsledkem této dlouholeté držby jen služebnost vozové cesty, přiměřená nutné potřebě a okolnostem místa‘ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. března 1929, sp. zn. Rv I 1957/28, podobně věc sp. zn. R 440/37, vše publikováno v informačním systému ASPI). K tomu komentář uvádí, že o prostoru k výkonu služebnosti cesty rozhoduje především úmluva stran. ‚Není-li jí, určí prostor osoba zavázaná a musí tak učiniti způsobem, který je přiměřený nutné potřebě (odpovídající služebnosti) a místním poměrům … bude se museti oprávněný zpravidla spokojiti s jedinou cestou a tedy trpěti, aby jiné cesty byly uzavřeny‘ (Sedláček, J., Rouček, F., a kol. Komentář k čsl. obecnému občanskému zákoníku a občanské právo na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Praha 1935, díl II., s. 866). Při vymezení cesty je třeba vycházet z potřeby panující nemovitosti, nelze však takové břemeno vykonávat v rozsahu, na který účastníci smlouvy o jeho zřízení nebo jejich nástupci ‚nemohli vzhledem k okolnostem konkrétního případu pomyslet‘ (k tomu viz Švestka, J., Spáčil J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I., § 1 až 459. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1033). Věcná břemena nemohou být svémocně rozšiřována; oprávnění vyplývající z věcného břemene musí být vykonáváno tak, aby povinného zatěžovalo co nejméně. V případě pochybností o rozsahu věcného břemene platí, že povinný má být omezován spíše méně než více (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. ledna 2006, sp. zn. 22 Cdo 2647/2004). Strany musejí vycházet z principu dobrých mravů; jestliže by povinný měl za to, že takto vymezená cesta bez rozumného a přijatelného důvodu ztěžuje výkon jeho práva, mohl by žádat soud o vymezení, kudy cesta vede. Lze tedy uzavřít, že bylo-li sjednáno věcné břemeno cesty (právo průchodu a průjezdu) přes určitý pozemek, ale nebylo sjednáno, kudy cesta vede, nemá to za následek neplatnost smlouvy pro neurčitost (§ 37 odst. 1 obč. zák.), ale je na povinném, aby v souladu s dobrými mravy a potřebou panujícího pozemku vymezil, kudy cesta povede“. K těmto závěrům se přihlásila i aktuální publikovaná odborná literatura (k tomu srovnej: Dobrovolná, E. : K platnosti smlouvy o zřízení věcného břemene cesty, Právní rozhledy, č. 18, 2014, str. 641).

Uvedené závěry dovolacího soudu jsou aplikovatelné i na posuzovaný případ, neboť dovolací soud neshledal důvodu, aby se od nich jakkoliv odchýlil.

V posuzovaném případě soudy obou stupňů neshledaly, že by předmětná smlouva o zřízení věcného břemene byla pro neurčitost absolutně neplatná. Podle odvolacího soudu s ohledem na druh pozemku zatíženého věcným břemenem podle předmětné smlouvy, kdy se jedná o manipulační plochu, je zřejmé, že se jedná o pozemek sloužící k přístupu, příjezdu k budovám na tomto pozemku se nacházejícím, případně k pozemkům či budovám nacházejícím se na pozemcích přilehlých. To, že je předmětný pozemek využíván jako manipulační plocha, potvrzuje sama žalovaná, jestliže zdůrazňovala charakter pozemku jako pozemku manipulačního tím, že na něm probíhá frekventovaný pohyb dopravních prostředků. S ohledem na obsah povinností zatěžujících předmětný pozemek, kterými jsou chůze a jízda, a charakter tohoto pozemku, kdy manipulační plocha je pozemkem sloužícím k pohybu po něm, lze proto učinit závěr, že závěry vyslovené Nejvyšším soudem ve věci sp. zn. 22 Cdo 3833/2012 se prosadí i v poměrech souzené věci.

Závěry odvolacího soudu jsou proto v souladu s výše uvedenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, z níž vyplývá, že není-li sjednáno, kudy cesta vede, nemá to za následek neplatnost smlouvy pro neurčitost. Dovolací soud proto v tomto ohledu nemá odvolacímu soudu co vytknout. To samozřejmě nevylučuje, aby dovolatelka v souladu s dobrými mravy a potřebou panujícího pozemku vymezila, kudy věcné břemeno cesty ve prospěch žalobkyně povede, aby tak byla zajištěna proporcionalita zásahu do jejího vlastnického práva.

Dovolatelka „pro úplnost“ ve svém dovolání uvedla, že žalobkyně má na svůj pozemek zajištěný jiný přístup a že od uzavření smlouvy se podstatně změnily poměry mezi žalobkyní a žalovanou. Dovolatelka však v této souvislosti nevymezila žádnou otázku zásadního právního významu a dovolacímu soudu není ani zřejmé, jak by se měly tyto skutečnosti promítnout v poměrech věci, a proto se těmito námitkami dovolací soud blíže nezabýval. Ostatně dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem rozhodnutí odvolacího soudu, v němž procesní aktivitu stran supluje soud [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo ze dne 22. října 2008, sp. zn. 28 Cdo 3998/2007 (obě dostupná na www.nsoud.cz)].

Jelikož nebylo možné žalované přisvědčit v jí vymezené přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud dovolání podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalované bylo odmítnuto, čímž žalobkyni vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Ty se v dané věci (vzhledem k zastoupení žalobkyně advokátem) sestávají (v souladu s ustanovením § 137 o. s. ř.) z mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby [vyjádření k dovolání ze dne 27. 11. 2014 – § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky] určené z tarifní hodnoty 10 000 Kč podle § 7 bodu 4 ve spojení s § 9 odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška“), neboť příslušný úkon právní služby byl učiněn po 1. července 2014, částkou 1 500 Kč. K tomu je nutno dále připočíst paušální částku náhrady hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky) a náhradu za daň z přidané hodnoty ve výši 378 Kč (§ 137 odst. 3 o. s. ř.) Celkem tak výše nákladů na straně žalobkyně v dovolacím řízení činí 2 178 Kč.

Nejvyšší soud nepřehlédl, že podle ustanovení § 151 odst. 2 věty první o. s. ř. by při rozhodování o náhradě nákladů řízení měl určit výši odměny za zastupování advokátem podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (jímž byla vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/, ve znění pozdějších předpisů) [část věty před středníkem] a že podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (podle ustanovení advokátního tarifu) by se mělo postupovat, jen jde-li o přiznání náhrady nákladů řízení podle § 147 a § 149 odst. 2 o. s. ř. nebo odůvodňují-li to okolnosti případu (část věty za středníkem).

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, uveřejněným pod číslem 116/2013 Sb. zrušil (s účinností od 7. května 2013, kdy byl nález vyhlášen ve Sbírce zákonů) vyhlášku č. 484/2000 Sb. jako neústavní a s přihlédnutím ke sdělení Ústavního soudu ze dne 30. dubna 2013, č. Org. 23/13, k onomu nálezu, uveřejněnému pod číslem 117/2013 Sb., nicméně Nejvyšší soud uzavírá, že při absenci zvláštního právního předpisu o sazbách odměny za zastupování stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni je namístě postup dle § 151 odst. 2 věty první části věty za středníkem o. s. ř.

Dovolací soud proto žalované uložil, aby žalobkyni nahradila náklady dovolacího řízení ve výši 2 178 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce

žalobkyně (§ 149 odst. 1, § 160 odst. 1, § 167 odst. 2 o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalovaná povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.

V Brně dne 17. června 2015




Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2043/2015, ECLI:CZ:NS:2015:22.CDO.2043.2015.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies