21 Cdo 5279/2014

15. 06. 2015, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Civilní, Civilní (dovolací)
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

  • OSŘ - § 243c odst. 1
  • OSŘ - § 242 odst. 3
  • OSŘ - § 241a odst. 1
  • OSŘ - § 237
  • EŘ - § 44 odst. 7
  • ObchZ - § 262 odst. 4

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Zdeňka Novotného v exekuční věci oprávněné STAVOSPOL, s.r.o. se sídlem v Brně, Ponava, Staňkova č. 383/41, IČO 15545521, zastoupené Mgr. Evou Kocmanovou, advokátkou se sídlem v Brně, Soukenická č. 973/2, proti povinnému P. V., zastoupenému Mgr. Martinem Charvátem, advokátem se sídlem v Brně, Krkoškova č. 728/2, pro 754.990,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 15 EXE 7550/2012 a u soudního exekutora JUDr. Tomáše Vrány, Exekutorský úřad Přerov, se sídlem v Přerově, Komenského č. 38, pod sp. zn. 103 EX 57027/12, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. června 2014, č. j. 26 Co 153/2013-255, takto:

Dovolání povinného se odmítá.


Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):


Dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. 6. 2014, č. j. 26 Co 153/2013-255, jímž potvrdil usnesení ze dne 6. 12. 2012, č. j. 15 EXE 7550/2012-15 (kterým Okresní soud ve Znojmě nařídil podle pravomocného a vykonatelného rozhodčího nálezu vydaného rozhodcem doc. JUDr. Karlem Schelle, CSc., dne 5. 10. 2012 pod sp. zn. RozŘ 446/2012 exekuci na majetek povinného k vymožení pohledávky oprávněné v celkové výši 754.990,- Kč s příslušenstvím, pro náklady předcházejícího řízení ve výši 89.700,- Kč, pro náklady exekuce a náklady oprávněné, které budou v průběhu řízení stanoveny, s tím, že nařízená exekuce se vztahuje i na vymožení těchto nákladů, a jejímž provedením pověřil soudního exekutora JUDr. Tomáše Vránu, Exekutorský úřad Přerov), není podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 - dále jen „o. s. ř.“ (řízení bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 - srov. Čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu (byť zčásti není odůvodněno zcela přiléhavě) je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.

Podle ustálené soudní praxe soud při nařízení exekuce zkoumá, zda exekuční titul byl vydán orgánem, který k tomu měl pravomoc, zda je vykonatelný po stránce formální a materiální, zda oprávněný a povinný jsou věcně legitimováni, zda je exekuce navrhována v takovém rozsahu, který stačí k uspokojení oprávněného, zda vymáhané právo není prekludováno a zda osoba, která má být pověřena provedením exekuce, je soudním exekutorem. Exekuční soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost exekučního titulu; obsahem rozhodnutí (jiného titulu), jehož exekuce se navrhuje, je vázán a je povinen z něj vycházet [k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. dubna 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98, uveřejněné pod číslem 4/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 25. října 2002, sp. zn. 20 Cdo 554/2002, uveřejněné pod číslem 62/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 16. prosince 2004, sp. zn. 20 Cdo 1570/2003, uveřejněné pod číslem 58/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení ze dne 21. července 2008, sp. zn. 20 Cdo 2273/2008, a ze dne 5. srpna 2008, sp. zn. 20 Cdo 4548/2007 (všechna rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz)].

Podle ustanovení § 44 odst. 7 věty první a druhé zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění účinném do 31. 12. 2012 - dále jen „ex. ř.“ (k tomu srov. Čl. IV. bod 1. zákona č. 396/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony - návrh na nařízení exekuce byl u soudního exekutora podán dne 13. 11. 2012), proti usnesení o nařízení exekuce je přípustné odvolání, v němž nelze namítat jiné skutečnosti než ty, jež jsou rozhodné pro nařízení exekuce; k ostatním soud nepřihlédne a nařízení exekuce potvrdí. Neobsahuje-li odvolání skutečnosti rozhodné pro nařízení exekuce nebo neobsahuje-li žádné skutečnosti, soud usnesením odvolání odmítne.

Pokud dovolatel namítá, že „v průběhu řízení uvedl, že kupní smlouva“ (uzavřená mezi oprávněnou jako prodávající a ALU PROGRES a.s. jako kupující dne 1. 4. 2011 pod č. 1/10/RIHO 3057) „která byla následně předmětem dodatku, nebyla platně uzavřena, a to pro nedostatek oprávnění osoby jednající za prodávající (paní S.)“ a že „nikdy nevstoupila v účinnost“, a odvolacímu soudu vytýká, že „se s touto námitkou nevypořádal, ani ji nijak nehodnotil a nesprávně považoval tuto kupní smlouvu za platnou“, že neplatnost kupní smlouvy způsobuje i „neplatnost dodatku ke kupní smlouvě, jakož i ručitelského prohlášení, včetně rozhodčí doložky“, a že nebyla-li mezi oprávněnou a ALU PROGRES a.s. uzavřena písemná kupní smlouva a je-li ústní kupní smlouva těchto stran neplatná pro neurčitost, neboť vymezení závazku v ní obsažené je zaměnitelné s jinými závazky, je sporné, jaké závazky kupující mělo ručení zajišťovat (přičemž dovolatel zdůraznil, že „ručitelské prohlášení neučinil“), jestliže se v ručitelském prohlášení ze dne 21. 6. 2011 (§ 303 a násl. obchodního zákoníku) uvádí, že „ručitel se zavazuje věřiteli STAVOSPOL, s. r. o., že jej uspokojí, jestliže níže specifikovaný kupující (dlužník ALU PROGRES a.s.) nesplní své závazky zaplatit věřiteli pohledávky vzniklé na základě kupní smlouvy reg. ř. 1/10/RIHO 3057, která byla uzavřena dne 1. 4. 2011, ve znění všech případných pozdějších dodatků k této smlouvě mezi věřitelem coby prodávajícím a kupujícím (dlužníkem) ALU PROGRES a.s., jejímž předmětem je prodej zboží kupujícímu dohodnutého druhu a množství na základě objednávek kupujícího a za podmínek uvedených v tzv. Obchodních podmínkách, jež jsou přílohou cit. kupní smlouvy“, pak ve skutečnosti nezpochybnil předpoklady, za nichž byla exekuce nařízena (a jen ty mohou být důvodem přezkumu), ale věcnou správnost k exekuci navrženého rozhodčího nálezu. Těmito otázkami se však exekuční soud není oprávněn zabývat a nemohl k nim přihlédnout ani dovolací soud.

Vytýká-li dále dovolatel odvolacímu soudu, že se nezabýval jeho námitkou, že rozhodčí doložka, jež je součástí jeho ručitelského prohlášení ze dne 21. 6. 2011, je absolutně neplatná z důvodu, že jakožto zaměstnanec kupujícího ALU PROGRES a. s. (její výkonný ředitel, nepodnikatel) „vystupoval v rozhodčím řízení jako slabší strana (v obdobném postavení jako spotřebitel) a že rozhodčí doložka - v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2011, sp. zn. II. ÚS 2164/10 - nezaručuje procesní práva účastníků srovnatelná s řízením, které by probíhalo v případě, kdyby se spotřebitel k takovému ujednání nezavázal (ústnost, přímost, odvolací instance)“, uplatnil tím vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.), a nikoliv dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. Mimo to je třeba poukázat na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu (srov. např. právní názor vyslovený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. dubna 2008, sp. zn. 32 Cdo 2631/2007, a v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. dubna 2015, sp. zn. 30 Cdo 1274/2014), který dovodil, že ve vztahu k ručiteli lze použít předpisy na ochranu spotřebitele (§ 262 odst. 4 část věty za středníkem obchodního zákoníku) jen v případě, že dlužník z primárního (hlavního) závazkového vztahu řídícího se obchodním zákoníkem není podnikatelem, a kdy je to ve prospěch ručitele. Na povinného jakožto ručitele se proto nevztahuje ustanovení § 262 odst. 4 obch. zák. a § 51a a násl. občanského zákoníku o spotřebitelských smlouvách, neboť oba účastníci ručením zajištěného závazkového obchodního vztahu, tj. kupní smlouvy ze dne 1. 4. 2011, č. 1/10/RIHO 3057, ve znění dodatku, byli podnikatelé, a tento závazek se týkal jejich podnikatelské činnosti [z odborné literatury k tomu srov. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. § 1 až 459. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 469 (včetně odkazu na rozhodnutí Soudního dvora ES ve věci C-45/96 Bayerische Hypotheken- und Wechselbank AG proti Edgarovi Dietzingerovi), kde se uvádí, že jednání ručitele poskytujícího zajištění za závazky vyplývající z kupní smlouvy uzavřené mezi podnikateli a týkající se jejich podnikatelské činnosti nemá spotřebitelský charakter a nejde tudíž o spotřebitele, přestože subjekt není podnikatel, pokud účelem jednání této osoby je podnikání jiné osoby]. Při posuzování platnosti rozhodčí doložky vtělené do ručitelského prohlášení povinného ze dne 21. 6. 2011 tudíž nelze aplikovat závěry, k nimž Ústavní soud dospěl v nálezu ze dne 1. listopadu 2011, sp. zn. II. ÚS 2164/10, pod body 23. a 24., neboť se vztahují výlučně na ujednání ve spotřebitelské smlouvě.

Na danou věc rovněž nedopadají závěry, k nimž Nejvyšší soud dospěl v dovolatelem citovaném usnesení ze dne 25. dubna 2013, sp. zn. 23 Cdo 3336/2012, neboť se netýkají posouzení jednání ručitele poskytujícího zajištění za závazky podnikatele (dlužníka) při jeho podnikatelské činnosti, ale skutkově odlišné věci, a to, zda smlouvu o dílo obsahující rozhodčí doložku podepsal žalobce či jeho zaměstnanec, přičemž dovolací soud vyslovil právní názor, že „prokáže-li žalobce, že závazek ze smlouvy o dílo obsahující rozhodčí doložku má jinou než obchodněprávní povahu, tedy, že se netýká podnikatelské činnosti žalobce, bude se (odvolací soud) zabývat námitkami žalobce vycházejícími z povahy spotřebitelských smluv podle § 51a a násl. obč. zák. a ve vztahu k námitkám o ujednání v rozhodčí smlouvě o volbě rozhodců a způsobu projednání případného sporu nepřehlédne závěry vyslovené v judikatuře Nejvyššího soudu, zejména v R 121/2011“.

K dovolatelově výtce, že v rozhodčím řízení nebyly provedeny jím navržené důkazy, je třeba uvést, že případné vady nalézacího řízení (byť by skutečně existovaly) se do exekučního řízení nepřenášejí a nepředstavují okolnost rozhodnou pro (ne)nařízení exekuce (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. října 2002, sp. zn. 20 Cdo 554/2002, uveřejněné pod číslem 62/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. dubna 2014, sp. zn. 21 Cdo 4435/2013).

Namítá-li dovolatel, že skutková zjištění, na základě nichž odvolací soud učinil závěr, že „povinný projevil vůli zaručit se za závazek kupující ALU PROGRES a.s.“, nemají oporu v provedeném dokazování a že v hodnocení důkazů je logický rozpor, uplatnil tím jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.

Protože dovolání povinného proti usnesení odvolacího soudu není podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, Nejvyšší soud České republiky je podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl, aniž se mohl zabývat namítanými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí věci, jelikož dovolací soud k těmto vadám přihlédne jen v případě, je-li dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.).

O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu [§ 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů].

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 15. června 2015



JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2015, sp. zn. 21 Cdo 5279/2014, ECLI:CZ:NS:2015:21.CDO.5279.2014.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies