30 Cdo 355/2015

17. 06. 2015, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Civilní, Civilní (dovolací)
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

  • OSŘ - § 243c odst. 1

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a Mgr. Víta Bičáka, v právní věci žalobce Mgr. M. Š., proti žalovaným 1) Mgr. L. H., zastoupenému Mgr. Viktorem Rossmannem, advokátem se sídlem v Praze 6, Na Ořechovce 4/580, a 2) České republice – Ministerstvo spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 36 C 55/2009, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. srpna 2014, č. j. 1 Co 35/2014-333, takto:

Dovolání žalobce se odmítá.


Stručné odůvodnění(§ 243f odst. 3 o.s.ř.):


Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. srpna 2011, č.j. 36 C 55/2009-277, zamítl žalobu s tím, že první a druhý žalovaní jsou povinni se omluvit žalobci doporučeným dopisem ve znění uvedeném ve výrocích I. a II. rozsudku. Výrokem III. nepřiznal žalovaným s odkazem na § 150 o.s.ř. náhradu nákladů řízení s odůvodněním, že první žalovaný má sice ve věci plný úspěch, ale zároveň se nevhodného jednání proti žalobci zřejmě dopustil.Proti výroku III. rozsudku soudu prvního stupně, tj. do výroku o náhradě nákladů řízení podal odvolání první žalovaný. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 20. srpna 2012, č.j. 1 Co 299/2011-295, zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III. ve vztahu mezi žalobcem a prvním žalovaným a vrátil v tomto rozsahu věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V odůvodnění uvedl, že rozhodnutí soudu prvního stupně o nákladech řízení v napadeném rozsahu je nepřezkoumatelné, i když je zřejmé, že soud prvního stupně aplikoval ustanovení § 150 o.s.ř., avšak toto své rozhodnutí podrobně a přesvědčivým způsobem neodůvodnil, za situace, kdy první žalovaný měl ve věci plný úspěch a příslušela by mu tak náhrada účelně vynaložených nákladů řízení. Následně vydané usnesení soudu prvního stupně ze dne 10. prosince 2012, č.j. 36 C 55/2009-298, jimž opět nebyla prvnímu žalovanému náhrada nákladů řízení přiznána, bylo zrušeno usnesením odvolacího soudu ze dne 30. května 2013, č.j. 1 Co 71/2013-311, z důvodu rozporu mezi odůvodněním již pravomocného rozsudku ve věci samé a důvody, které soud prvního stupně shledal při rozhodování podle § 150 o.s.ř. V pořadí třetím usnesením ze dne 12. prosince 2013, č.j. 36 C 55/2009-319, Krajský soud v Praze opětovně postupoval podle ustanovení § 150 o.s.ř. Soud prvního stupně zdůraznil, že od počátku považuje za prokázané, že první žalovaný nejméně jeden výrok z těch, které byly předmětem žaloby, skutečně použil. I když jednání prvního žalovaného vyhodnotil jako nezasahující do práv na ochranu osobnosti, nevidí důvod k tomu, aby musela existovat shoda těchto důvodů i k otázce užití § 150 o.s.ř, kde jsou podmínky jeho užití nastaveny odlišně. Stejně tak nepovažuje za důvodné, aby byla řešena v rámci nákladů řízení otázka soudcovské a profesní etiky prvního žalovaného jako soudce za stavu, kdy nejde o kárné řízení. Za zásadní však považuje skutečnost, že šlo o žalobu na nepřiměřené jednání soudce, která byla hraniční, a nebylo jí vyhověno pouze na základě právní kvalifikace, kterou žalobce nemusel při podání žaloby znát a dále, aby měl první žalovaný z této situace majetkový prospěch a aby žalobce nesl náklady toho, že žalovaný svým jednáním zavdal příčinu ke vzniku předmětného sporu. Soudu se jeví takový stav věci v rozporu s dobrými mravy.

K odvolání prvního žalovaného Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 20. srpna 2014, č. j. 1 Co 35/2014-333, opět zrušil usnesení soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Zdůraznil mimo jiné, že pokud rozsudek soudu ve věci samé nabyl právní moci, nelze při rozhodování o náhradě nákladů řízení činit odlišné závěry a provádět jiná hodnocení. Je třeba vycházet z toho, že předmětným rozsudkem byla zamítnuta žaloba, aby se první žalovaný omluvil žalobci „za nevhodné slovní výroky při soudním jednání, které vedl první žalovaný jako samosoudce, a při kterém snižoval důstojnost soudního jednání i vážnost a občanskou čest žalobce…“, a který byl odůvodněn tak, že „výroky prvního žalovaného nejsou způsobilé snížit čest žalobce ani podle obsahu a povahy, která prokázána byla, a to i za stavu, kdy je lze zároveň hodnotit jako nevhodné“, že všechny výroky míří nikoli proti žalobci ad personam, ale ad rem, k projednávané věci a procesnímu řízení, což vylučuje vztah k zásahu do cti a důstojnosti“. Odvolací soud nadále shledává zřejmý rozpor mezi odůvodněním již pravomocného rozsudku ve věci samé a „dalšími důvody“ hodnými zvláštního zřetele pro užití § 150 o.s.ř., tak jak je shledává soud prvního stupně. V odůvodnění rozsudku hodnotil soud prvního stupně výroky prvního žalovaného jako nevhodné, ale současně dovodil, že všechny výroky, jimiž se první žalovaný odmítal věcí zabývat, nesměřovaly proti žalobci osobně, ale k projednávané věci a procesnímu řízení, což vylučuje vztah k zásahu do cti a důstojnosti. Proto okolnosti, jimiž soud prvního stupně při rozhodování o náhradě nákladů řízení zdůvodňuje k užití § 150 o.s.ř., nepovažuje odvolací soud za důvody zvláštního zřetele, a domnívá se, že jeho závěr není ani v rozporu se zásadou spravedlnosti.

Rozhodnutí odvolacího soudu bylo doručeno žalobci dne 26. září 2014 vhozením do domovní schránky a právní moci nabylo téhož dne.

Proti rozhodnutí odvolacího soud podal žalobce dne 25. listopadu 2014 dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 o.s.ř. a jako důvod uvádí nesprávné právní posouzení věci. Formuluje otázku procesního práva k aplikaci ustanovení § 150 o.s.ř.: zda jsou dány „důvody zvláštního zřetel hodné“ ve smyslu § 150 o.s.ř., pokud soud rozhodující o žalobě na ochranu osobnosti žalobu zamítne, ale nepřizná úspěšnému žalovanému právo na náhradu nákladů řízení s odůvodněním, že k pronesení nevhodných výroků skutečně došlo, ale bylo věcí právního posouzení soudu, zda toto jednání posoudí jako způsobilé zasáhnout do práva na ochranu osobnosti, které žalobce nemohl předvídat, a bylo by v rozporu s dobrými mravy.

Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud usnesení Vrchního soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014. Nejprve se zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).

Podle ustanovení § 241a o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).

Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.).

Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení § 237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,

- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo

- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo

- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo

- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání žalobce přes svoji relativní obsáhlost v posuzované věci nenastoluje žádnou z uvedených alternativ, které by charakterizovaly napadené rozhodnutí ve smyslu výše vymezených hledisek, které jsou jedině způsobilé založit pozitivní úvahu o přípustnosti dovolání proti němu. Nelze přitom pominout např. ani skutečnost, že Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněném pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek přijal závěr, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o.s.ř. ve znění účinném od 1. ledna 2013 případně proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „rozhodovací praxe“ se při řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Pokud jde o námitku, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, pak je nutno zvýraznit uvedený vztah mezi konkrétní právní otázkou, která byla určující pro rozhodnutí odvolacího soudu, dále tím, zda takováto právní otázka byla již postižena judikaturou dovolacího soudu a tím, zda dovolatel současně činí takovouto otázku předmětem vlastních úvah o přípustnosti podávaného dovolání. Těmto zásadám ovšem obsah podaného dovolání nevyhovuje, a přípustnost dovolání v označené věci tak nezakládá.

Bylo již uvedeno, že dovolání s odkazem na ustanovení § 237 o.s.ř. formuluje otázku, zda jsou dány „důvody zvláštního zřetel hodné“ ve smyslu § 150 o.s.ř., pokud soud rozhodující o žalobě na ochranu osobnosti žalobu zamítne, ale nepřizná úspěšnému žalovanému právo na náhradu nákladů řízení s odůvodněním, že k pronesení nevhodných výroků skutečně došlo, ale bylo věcí právního posouzení soudu, zda toto jednání posoudí jako způsobilé zasáhnout do práva na ochranu osobnosti, které žalobce nemohl předvídat, a bylo by v rozporu s dobrými mravy.

Jak ovšem vyplývá z napadeného usnesení odvolacího soudu, především poukázal na skutečnost nepřesného a nelogického vyjadřování soudu prvního stupně v odůvodnění odvoláním napadeného usnesení a na to, že soud prvního stupně při svém rozhodování důsledně nepřihlížel k předchozím rozhodnutím odvolacího soudu, která zdůrazňovala výjimečnost užití § 150 o.s.ř., a to, že jeho užití musí být podrobně a přesvědčivým způsobem odůvodněno, že musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci a pečlivého posouzení všech rozhodných hledisek. Připomněl též zřejmý rozpor mezi odůvodněním již pravomocného rozsudku ve věci samé a „dalšími důvody“ hodnými (podle soudu prvního stupně) zvláštního zřetele pro užití § 150 o.s.ř., které nyní (t.j. dodatečně) tento soud shledal.

Protože tedy důvodem zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem byly popsané vady jimiž toto rozhodnutí trpí (přičemž s tímto hodnocením odvolacího soudu se dovolací soud ztotožňuje), není dovolatelem formulovaná právní otázka přiměřená tomu, co bylo důvodem rozhodnutí odvolacího soudu. Nelze proto dovodit, že by byly naplněny předpoklady přípustnosti dovolání proti uvedeném rozhodnutí tak, jak je má na mysli již zmíněné ustanovení § 237 o.s.ř.

Jestliže tedy v souzené věci nebyly shledány předpoklady přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), jako nepřípustné odmítl (§ 243c odst. 1 věta první a odst. 2 o.s.ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 17. června 2015
JUDr. Pavel P a v l í k

předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 355/2015, ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.355.2015.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies