28 Cdo 1413/2014

03. 06. 2015, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Civilní, Civilní (dovolací)
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

  • ObčZ 1964 - § 134
  • 157/2000 Sb. - § 1
  • OSŘ - § 157 odst. 2
  • 172/1991 Sb. -

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla v právní věci žalobce hlavního města Prahy, IČ 000 64 581, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2, zastoupeného JUDr. Ing. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 18, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalobce Domu dětí a mládeže Praha 4 – Hobby centrum 4, IČ 452 41 651, se sídlem v Praze 4, Bartákova 1200/4, zastoupeného JUDr. Petrem Pavlíkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Křižíkova 159/56, proti žalovaným 1) obci Skryje, IČ 002 44 392, se sídlem ve Skryjích 15, zastoupené prof. JUDr. Alešem Gerlochem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 2, Botičská 4, a 2) České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČ 697 97 111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o určení vlastnického práva k nemovitostem a o vzájemných návrzích žalovaných, vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 6 C 104/2007, o dovoláních žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. listopadu 2011, č. j. 27 Co 275/2011-584, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 10. listopadu 2011, č. j. 27 Co 275/2011-584, se zrušuje a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Okresní soud v Rakovníku rozsudkem ze dne 6. 4. 2011, č. j. 6 C 104/2007-529, určil, že vlastníkem budovy č. p. 100 na pozemku parc. č. st. 122/1 v k. ú. S. n. B. je žalovaná 2) (výrok I.), žalobu, kterou se žalobce domáhal určení svého vlastnického práva ke zmíněné budově s vypočtenými pozemky a dalšími stavbami, jakož i vzájemný návrh žalované 1), jež usilovala o určení, že je vlastníkem dané budovy a souvisejících pozemků, zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). Soud podrobně shrnul historii přechodů vlastnického práva a práva hospodaření ke sporným nemovitostem a poté dovodil, že budova č. p. 100 se s účinností ke dni 1. 1. 1950 stala majetkem státu, přičemž nebylo prokázáno, že by kdykoli poté vlastnictví k ní přešlo na jiný subjekt. Žalobce se dovolával rozhodnutí Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy (dále jen „MŠMT“) ze dne 1. 1. 2001, č. j. 34008/2000-14, na jehož základě mělo dojít k přechodu některých věcí z majetku státu do vlastnictví krajů. Podle soudu byl však daný správní akt z hlediska řešeného sporu irelevantní, neboť podle zákona č. 157/2000 Sb., o přechodu některých věcí, práv a závazků z majetku České republiky do majetku krajů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 157/2000 Sb.“), musela být obdobná rozhodnutí vydána do dne 1. 1. 2002, zatímco přílohy rozhodnutí MŠMT ze dne 1. 1. 2001, v nichž jsou předmětné nemovitosti uvedeny, byly vyhotoveny až v roce 2006. Žalovaná 1) pak vlastnictví k budově č. p. 100 a pozemkům, za jejichž vlastníka se považovala, nenabyla ani na základě § 1 či § 2 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 172/1991 Sb.“), ani vydržením. Žalobu i vzájemný návrh žalované 1) tak bylo třeba zamítnout, pouze vzájemnému návrhu žalované 2) mohl soud vyhovět.K odvolání žalobce, žalované 1) a vedlejšího účastníka na straně žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 11. 2011, č. j. 27 Co 275/2011-584, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobce určil vlastníkem budovy č. p. 100 na pozemku parc. č. st. 122/1 a pozemků parc. č. st. 122/2, st. 283 a st. 284 v k. ú. S. n. B., jakož i vlastníkem oplocení, studny, přípojky vody, přípojky kanalizace, čistírny odpadních vod, zpevněné plochy, trafostanice, kabeláže a bazénu na pozemcích ve výroku specifikovaných, a dále tak, že zamítl vzájemný návrh žalované 2) na určení jejího vlastnictví k budově č. p. 100, jinak prvostupňové rozhodnutí potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky II. a III.). Odvolací soud zopakoval důkaz výše zmíněným rozhodnutím MŠMT ze dne 1. 1. 2001, přičemž vyzdvihl, že příloha B tohoto rozhodnutí, v níž jsou náležitě identifikovány předmětné nemovitosti, byla vyhotovena souběžně s tímto správním aktem, nikoli až dodatečně. V návaznosti na předešlé skutkové zjištění vyslovil odvolací soud právní závěr, že k přechodu sporných nemovitostí do vlastnictví žalobce na základě rozhodnutí MŠMT ze dne 1. 1. 2001 skutečně došlo, přičemž z hlediska věcné správnosti, tj. souladu se zákonem č. 157/2000 Sb., obsah daného právního aktu odvolacímu soudu nepříslušelo přezkoumávat. Žalovaná 1) vlastnické právo k těmto nemovitostem podle odvolacího soudu nenabyla v režimu zákona č. 172/1991 Sb., avšak ani vydržením, neboť by ke vzniku vlastnického práva na základě posledně uvedeného právního důvodu mohlo dojít nejdříve ke dni 24. 5. 2001, přičemž již ke dni 1. 1. 2001 vlastnictví k nemovitostem přešlo v souladu s citovaným rozhodnutím MŠMT na žalobce. Jelikož z hlediska časové posloupnosti nabývací titul žalobce předchází nabývacímu titulu žalované 1), bylo nutno jej upřednostnit i co do právních účinků a dovodit, že vlastníkem daných nemovitostí je žalobce. Oproti soudu prvního stupně odvolací soud shledal na straně žalobce naléhavý právní zájem na určení vlastnictví nejen k nemovitostem evidovaným v katastru nemovitostí, nýbrž i ve vztahu ke stavbám, jež zápisu do katastru nemovitostí nepodléhají, avšak tvoří součásti a příslušenství budovy č. p. 100, a také ohledně těchto staveb žalobě vyhověl.

Proti rozsudku odvolacího soudu brojí žalovaná 1) dovoláním, které má za přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a), případně písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Žalovaná 1) nejprve zdůrazňuje, že se svým návrhem domáhala určení vlastnictví nejen k budově č. p. 100, ale také k pozemkům parc. č. st. 122/2, st. 283 a st. 284, o části jejího návrhu, jež se těchto pozemků týkala, však výrokem I. rozsudku krajského soudu rozhodnuto nebylo. Rovněž má za to, že řízení před odvolacím soudem bylo postiženo vadou, neboť jeho předmětem nemohly být některé z objektů, k nimž žalobce uplatňuje vlastnické právo. Jedná se v první řadě o oplocení, které je podle judikatury Nejvyššího soudu obvykle pouhým příslušenstvím stavby, a zpevněnou plochu, jež v daném případě vůbec není samostatnou věcí v právním smyslu, což platí i o tzv. kabeláži. Pokud jde o přípojku kanalizace, zde odvolací soud opomenul zvláštní úpravu v zákoně č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích, a neprovedl žádné důkazy týkající se vlastnictví k tomuto zařízení. Konečně je bez opory v provedeném dokazování též závěr odvolacího soudu o existenci vlastnického práva žalobce k trafostanici, neboť tato je podle mínění žalované 1) ve vlastnictví společnosti ČEZ, a. s.

Žalovaná 1) poukazuje na rozpor skutkových zjištění odvolacího soudu s provedeným dokazováním, spočívající v tom, že sporná budova č. p. 100 odlišně od názoru odvolacího soudu v původních přílohách rozhodnutí MŠMT ze dne 1. 1. 2001 zmíněna nebyla, neboť se v tomto správním aktu hovoří výlučně o budově č. p. 100 na pozemku parc. č. 122/2, zatímco ve skutečnosti se tato stavba nachází na pozemku parc. č. st. 122/1. Dále si je podle žalované 1) třeba povšimnout, že v původních přílohách předmětného rozhodnutí MŠMT je řeč o stavbách a pozemcích v katastrálním území S., přestože jeho správný název zní S. n. B., přičemž některé z pozemků jsou označeny jako pozemkové parcely, ačkoli se jedná o parcely stavební. Žalovaná 1) proto ve světle důkazů v řízení předložených pokládá za nepochopitelný závěr odvolacího soudu, že se rozhodnutí MŠMT vztahovalo i na budovu č. p. 100, o niž se vede předmětný spor. Nadto podotýká, že odvolací soud porušil její právo na spravedlivý proces, když se k jejím námitkám vztahujícím se k nedostatkům v identifikaci nemovitostí v rozhodnutí MŠMT ze dne 1. 1. 2001 dostatečně nevyjádřil.

Z hlediska nesprávného právního posouzení uplatňuje žalovaná 1) dvě námitky. Na prvním místě rozporuje závěr odvolacího soudu o nemožnosti věcného přezkumu rozhodnutí MŠMT s tím, že dané rozhodnutí nebylo vydáno ve správním řízení a jde toliko o jednostranný akt státu spočívající v převodu konkretizovaného majetku na určené subjekty. Žalovaná 1) se proti tomuto rozhodnutí nemohla nikterak bránit, a to ani cestou správního soudnictví, neboť k podání správní žaloby vzhledem k tomu, že neměla postavení účastníka správního řízení, nebyla aktivně legitimována. Jelikož rozhodnutí MŠMT nevykazuje obvyklé znaky správního rozhodnutí, není případné aplikovat ustálený názor judikatury, podle nějž mimo rámec správního soudnictví správní rozhodnutí přezkoumávat nelze. Zákon č. 157/2000 Sb. neskýtá žádné prostředky nápravy pro případ, že by bylo aktem podle tohoto předpisu vydaným disponováno s majetkem nenáležejícím státu, a zároveň není možno připustit, že by v takovém případě musel dotčený subjekt ztrátu svého vlastnického práva strpět, aniž by mu bylo zaručeno právo na soudní ochranu.

Druhá námitka, jíž žalovaná 1) oponuje právnímu posouzení věci odvolacím soudem, se týká posouzení účinků vydržení sporných nemovitostí. Za nesprávné je nutno považovat již to, že odvolací soud uvažoval o konkurenci vydržení a rozhodnutí MŠMT ze dne 1. 1. 2001 jako dvou různých titulů nabytí vlastnického práva, přičemž zcela opomenul, že na nastoupení právního následku vydržení by vydání rozhodnutí MŠMT mohlo mít vliv jen v případě, že by s ním byla žalovaná 1) obeznámena, čímž by došlo k narušení její dobré víry. To se však nestalo, neboť žalobce začal vlastnické právo žalované 1) zpochybňovat až sedm let po vydání rozhodnutí, o nějž opírá své vlastnictví k řečeným nemovitostem, tedy po proběhnutí celé vydržecí doby. Žalovaná 1) konečně okrajově poznamenává, že nesprávným je i závěr odvolacího soudu, podle nějž nemohla nabýt vlastnické právo k budově č. p. 100 a přilehlým pozemkům podle zákona č. 172/1991 Sb., přičemž pokud jde o vlastní argumentaci vztahující se k této problematice, odkázala plně na obsah svého odvolání.

Z výše popsaných důvodů navrhuje žalovaná 1) dovolacímu soudu, aby napadený rozsudek zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

Rovněž žalovaná 2) napadla rozsudek odvolacího soudu dovoláním, jehož přípustnost má za danou podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Žalovaná 2) nejprve upozorňuje na skutečnost, že odvolací soud shledal naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva i ve vztahu ke stavbám nezapsaným do katastru nemovitostí, přestože se obě žalované vyjádřily v tom směru, že se nejedná o samostatné věci, a že tedy nemohou být předmětem nynějšího řízení. Pakliže nebylo vyjasněno, zda se jedná o věci v právním smyslu, není zřejmé, jak by určení vlastnictví k nim mohlo odstranit stav právní nejistoty žalobce. Svůj závěr, že jsou tyto stavby příslušenstvím a součástmi budovy č. p. 100, přitom odvolací soud učinil pouze na podkladě příloh rozhodnutí MŠMT ze dne 1. 1. 2001, což je však dle žalované 2) nepostačující. Z tohoto důvodu má žalovaná 2) řízení před odvolacím soudem za postižené vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Žalovaná 2) dále zpochybňuje skutková zjištění odvolacího soudu, který se patřičně nezabýval její námitkou, že rozhodnutí MŠMT ze dne 1. 1. 2001 neprokazuje přechod sporných nemovitostí do vlastnictví žalobce, neboť se mělo vztahovat toliko na věci, se kterými byla oprávněna hospodařit příspěvková organizace Hobby centrum. Smlouva uzavřená v roce 1995 mezi touto právnickou osobou a Školským úřadem v Mostě, jíž mělo být na Hobby centrum převedeno právo hospodařit s daným majetkem, je však neplatnou pro absenci označení obce a katastrálního území, nemluvě již o celkové neurčitosti vymezení jejího předmětu. Dále je nutno vzít v potaz, že přílohy č. 90/3 až 90/5 rozhodnutí MŠMT nebyly vyhotoveny současně s tímto aktem, což dokládá proces zápisu sporných nemovitostí do katastru nemovitostí. Konečně žalovaná 2) upozorňuje, že jak lze zjistit z korespondence založené ve spisu, žalobce byl ještě v roce 2007 toho názoru, že budova č. p. 100 je ve vlastnictví státu.

Žalovaná 2) rovněž nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o nepřípustnosti přezkumu věcné správnosti rozhodnutí MŠMT ze dne 1. 1. 2001, jímž bylo rozhodnuto, že věci, k nimž měla právo hospodaření příspěvková organizace Hobby centrum, přecházejí do vlastnictví žalobce. MŠMT nepřezkoumávalo nabývací tituly, od nichž se právo hospodaření příslušných organizací mělo odvíjet, přestože pouze majetek, k němuž měly tyto osoby právo hospodaření, mohl na žalobce v režimu zákona č. 157/2000 Sb. přejít. Přinejmenším již zmíněná smlouva z roku 1995, jež směřovala k založení práva Hobby centra k hospodaření se spornými nemovitostmi, by podle žalované 2) měla být soudnímu přezkumu z hlediska své platnosti podrobena. Jelikož odvolací soud tento aspekt kauzy zcela pominul, spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci.

Žalovaná 2) proto dovolacímu soudu navrhuje napadený rozsudek zrušit a věc Krajskému soudu v Praze vrátit k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 31. 5. 2012, č. j. 28 Cdo 1162/2012-642, obě dovolání zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení (výrok II.).

Ústavní soud nálezem ze dne 25. 3. 2014, č. j. II. ÚS 3142/12-653, posledně zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu zrušil pro nedostatečné vypořádání uplatněných dovolacích námitek.

Nejvyšší soud proto dovolání žalovaných 1) a 2) znovu projednal, a to podle o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2012, které je dle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, pro dovolací přezkum rozhodující.

Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že obě dovolání byla podána řádně, včas a osobami k tomu oprávněnými, přičemž žalovaná 1) je řádně zastoupena podle § 241 odst. 1 o. s. ř. a za žalovanou 2) jedná v souladu s § 241 odst. 2 o. s. ř. osoba s právnickým vzděláním, nejprve zabýval přípustností dovolání žalované 1).

Judikatura je ustálena v názoru, že o nesouhlasné rozsudky soudů nižších stupňů ve smyslu § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. se jedná toliko tehdy, jsou-li práva a povinnosti účastníků stanoveny podle závěrů těchto rozsudků po obsahové stránce odlišně (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3107/2007, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2008, sp. zn. 33 Odo 1300/2006). Z hlediska právních poměrů žalované 1) ovšem vyznívá jak rozhodnutí okresního soudu, tak rozsudek krajského soudu shodně, neboť oba soudy určily, že vlastníkem sporných nemovitostí je osoba odlišná od žalované 1), a část výroku II. prvostupňového rozsudku, kterou byl zamítnut vzájemný návrh žalované 1) na určení jejího vlastnického práva k předmětným pozemkům a budově, odvolací soud potvrdil (obdobně viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 22 Cdo 3395/2009, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2013, sp. zn. 21 Cdo 47/2012). Jelikož soud prvního stupně nerozhodl jinak než ve svém dřívějším rozsudku (rozsudek Okresního soudu v Rakovníku ze dne 6. 4. 2011, č. j. 6 C 104/2007-529, je obsahem svých výroků shodný s rozsudkem téhož soudu ze dne 5. 3. 2010, č. j. 6 C 104/2007-444, jejž odvolací soud pro nepřezkoumatelnost zrušil usnesením ze dne 1. 7. 2010, č. j. 27 Co 176/2010-491), nebyla zde dána ani tzv. skrytá diformita, pro niž by bylo možno usuzovat na přípustnost dovolání žalované 1) dle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Dovolání žalované 1) by proto mohlo být shledáno přípustným toliko podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy pokud by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží.

Nejvyšší soud předně nemá za to, že by přípustnost dovolání žalované 1) mohla být založena námitkou, jíž odvolacímu soudu vytýká, že se nezabýval věcnou správností rozhodnutí MŠMT ze dne 1. 1. 2001, neboť je považoval za správní rozhodnutí, jež mimo rámec správního soudnictví přezkumu podrobovat nelze. Judikatura Nejvyššího správního soudu totiž s rozhodnutími ústředních správních úřadů vydanými na základě zákona č. 157/2000 Sb. nakládá jako se správními rozhodnutími, jež podléhají kognici správních soudů (viz kupř. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2004, č. j. 6 A 63/2001-41, nebo rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 9. 2004, č. j. 5 A 8/2002-31), což koresponduje rovněž rozhodovací praxi Ústavního soudu, jenž na obdobná rozhodnutí hledí jako na rozhodnutí orgánů veřejné správy, proti nimž nelze brojit ústavní stížností bez předchozího vyčerpání procesního prostředku ochrany porušených práv v podobě správní žaloby (srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 6. 2002, sp. zn. III. ÚS 519/01, usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 7. 2002, sp. zn. IV. ÚS 519/01, či usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2003, sp. zn. II. ÚS 682/01). Na autoritativní a vrchnostenské povaze daného aktu správního orgánu nemůže pak ničeho změnit skutečnost, že byl postup vedoucí k jeho vydání ustanovením § 1 odst. 4 zákona č. 157/2000 Sb. vyloučen z dosahu obecné úpravy správního řízení. Je proto v principu korektní aplikovat i v těchto souvislostech tezi, že nerozhodují-li z pozice správních soudů v řízení k tomu určeném, jsou soudy oprávněny zkoumat správní akty zásadně jen z hlediska toho, zda se jedná o akty nicotné (nulitní), tedy o akty trpící vadami tak závažnými, že se neuplatní presumpce jejich správnosti (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1200/2014).

Civilnímu soudu zajisté náleží zjišťovat, zda je daný správní akt vydán v mezích pravomoci příslušného správního orgánu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. 28 Cdo 2184/2006, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 23 Cdo 3990/2009), jelikož rozhodnutí, jímž správní orgán zjevně překročil meze své pravomoci, se pokládá za nicotné a výše naznačená presumpce správnosti mu nesvědčí (viz kupř. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 8. 2009, č. j. 2 As 21/2009-98, případně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 4. 2013, č. j. 7 As 83/2012-45). V tomto kontextu lze podotknout, že zákon č. 157/2000 Sb. upravuje přechod určitých věcí z vlastnictví České republiky do vlastnictví krajů a v rozsahu tomuto účelu odpovídajícím vybavuje ústřední správní úřady oprávněním k vymezení přesného rozsahu převáděného majetku. Nesvěřuje jim však pravomoc k dispozici s předměty vlastnického práva osob od státu odlišných, pročež je možné i mimo rámec správního soudnictví hodnotit, zda ústřední správní orgán při rozhodování v režimu zákona č. 157/2000 Sb. nevykročil z mezí své pravomoci a nekonstatoval, že do vlastnictví kraje přechází věc, k níž nesvědčilo vlastnické právo České republice. Těmto tezím se však odvolací soud nezpronevěřil, neboť se navzdory poněkud kategoricky deklarované vázanosti rozhodnutím MŠMT ze dne 1. 1. 2001 náležitě zabýval tím, zda žalovaná 1) nemohla předmětné nemovitosti již před vydáním tohoto správního aktu nabýt na základě zákona č. 172/1991 Sb. (k tomu srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 672/2013), přičemž negativní odpověď na tuto otázku, k níž odvolací soud dospěl, zpochybnila žalovaná 1) ve svém dovolání prostým odkazem na argumentaci rozvinutou v dřívějším podání, což nepředstavuje náležité vymezení dovolacího důvodu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2010, sp. zn. 29 Cdo 4405/2008).

Dovolání žalované 1) lze přesto pokládat za přípustné, poněvadž odvolací soud vyřešil v rozporu s hmotným právem otázku předpokladů a následků vydržení vlastnického práva, pročež má napadené rozhodnutí zásadní právní význam dle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Odvolací soud uzavřel, že rozhodnutí MŠMT ze dne 1. 1. 2001 je coby titul nabytí vlastnického práva ke sporným nemovitostem možno upřednostnit před jejich vydržením žalovanou 1), a sice proto, že k uplynutí desetileté vydržecí doby došlo nejdříve ke dni 24. 5. 2001, tedy po účinnosti citovaného správního rozhodnutí o přechodu určitých věcí do majetku krajů. Taková úvaha však zjevně nerespektuje podstatu institutu vydržení jakožto originárního způsobu nabytí vlastnického práva, představujícího bezprostřední zákonný následek trvání oprávněné držby věci po zákonem stanovenou dobu (viz mimo jiné rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 648/96, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2413/2010). Ani za předpokladu, že by v době vydání rozhodnutí MŠMT ze dne 1. 1. 2001 byl vlastníkem předmětných nemovitostí stát a v důsledku vydání tohoto správního aktu by došlo k jejich přechodu na žalobce, nemohla by tato změna v osobě vlastníka daných věcí mít bez dalšího vliv na existenci oprávněné držby žalované 1), respektive na běh vydržecí doby (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1134/96). Vydání rozhodnutí o přechodu vlastnictví ke sporným nemovitostem na žalobce by mohlo odvrátit vydržení vlastnického práva k nim žalovanou 1) toliko za předpokladu, že by jím byla narušena některá ze zákonných podmínek vydržení, kupříkladu pokud by s tímto rozhodnutím byla držitelka seznámena, pročež by mohlo dojít k zániku její objektivně nazírané dobré víry (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1659/2005). Žádný podobný úsudek odvolacího soudu se však z odůvodnění napadeného rozsudku nepodává, jeho úvahy právní účinky možného vydržení vlastnictví ke sporným věcem žalovanou 1) zcela pomíjejí, a rozhodnutí odvolacího soudu tak spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Námitky, jimiž žalovaná 1) rozporuje skutková zjištění soudů nižších stupňů, postrádají vzhledem k tomu, že její dovolání bylo shledáno přípustným podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., právní relevanci, neboť případná neúplnost, respektive chybnost skutkových zjištění, na nichž odvolací soud své rozhodnutí založil, může představovat toliko dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., ten však za dané procesní situace nemá žalovaná 1) k dispozici (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2007, sp. zn. 32 Odo 1356/2005, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1703/2007, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2010, sp. zn. 29 Cdo 2683/2008).

S ohledem na přípustnost dovolání zkoumal dovolací soud, zda v řízení nedošlo k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., případně k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srovnej § 242 odst. 3, větu druhou, o. s. ř.).

Námitka žalované 1), že odvolací soud nerozhodl o celém jejím vzájemném návrhu, je neopodstatněná, neboť vychází z přehlédnutí skutečnosti, že v napadeném rozsudku bylo výslovně rozhodnuto o zamítnutí toliko vzájemného návrhu žalované 2), která se domáhala určení vlastnického práva jen k budově č. p. 100. Naopak vzájemný návrh žalované 1), jehož petit byl formulován šíře a zahrnoval též některé další pozemky, byl v plném rozsahu zamítnut již soudem prvního stupně, přičemž soud odvolací toto zamítnutí pouze bez bližšího upřesnění potvrdil. Nadto lze vyslovit pochybnost, zda by nevyčerpání předmětu řízení bylo přiléhavé pokládat za vadu, jež by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2006, sp. zn. 29 Odo 928/2004).

Nejvyšší soud nemůže žalované 1) přisvědčit ani v tom, že se odvolací soud dostatečně nevypořádal s argumentací, jíž upozornila na vady rozhodnutí MŠMT ze dne 1. 1. 2001, spočívající v tom, že jsou v něm nesprávně označeny jednotlivé nemovitosti, o něž je veden nynější spor, a v nepřesném pojmenování katastrálního území, ve kterém se tyto nemovitosti nalézají. Přestože se odůvodnění napadeného rozsudku tomuto problému věnuje poměrně stroze, je zřejmé, že odvolací soud popsané nedostatky pokládal za pouhá písařská nedopatření, jež při náležitém zohlednění obsahu a kontextu rozhodnutí MŠMT a provedení jeho smysluplného výkladu nemohla zapříčinit objektivní nejasnost ohledně účinků daného správního aktu. Dovolací soud tuto úvahu pokládá za legitimní a nemá za porušení obecných požadavků na kvalitu soudního odůvodnění, jejichž naplnění je nutno hodnotit vždy se zřetelem k okolnostem konkrétního případu (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 919/14, bod 13), pokud na dané argumenty žalované 1) nebylo v napadeném rozhodnutí reagováno podrobněji.

Odvolací soud však zatížil svůj postup procesní vadou, jež ohrožuje správnost napadeného rozhodnutí, když za předmět řízení o určovací žalobě pokládal objekty, jež podle jeho mínění tvořily součásti věcí jiných. Součástí věci se totiž rozumí vše, co k věci podle její povahy fyzicky a zároveň funkčně náleží a nemůže být od ní odděleno, aniž by se tím věc jako taková znehodnotila, čímž se nemíní jen neoddělitelnost fyzická či technická, nýbrž i neoddělitelnost funkční (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1671/2005). Judikatura Nejvyššího soudu přitom zdůrazňuje, že určení vlastnického práva je možné jen u věci, která je samostatnou věcí ve smyslu právním (viz kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2008, sp. zn. 22 Cdo 5515/2007). Žaloba sice může směřovat k určení vlastnictví jednoznačně konkretizovaného objektu jako součásti jiné věci hlavní, tuto skutečnost je však nutno reflektovat v žalobním petitu, respektive výroku rozhodnutí, jímž je o dané žalobě rozhodováno (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2010, sp. zn. 22 Cdo 4670/2008, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2616/2010).

Nastíněné teze mají relevanci i v projednávané věci, neboť odvolací soud coby samostatné předměty určovaného vlastnického práva do meritorního výroku svého rozhodnutí pojal též některá zařízení, ohledně nichž explicitně vyslovil závěr, že se jedná o součásti budovy č. p. 100. Uvedené se týká zejména oplocení, trafostanice, studny či bazénu, jež jsou specifikovány ve výroku I. napadeného rozsudku, neboť u těchto objektů ve světle dřívější judikatury Nejvyššího soudu vskutku přinejmenším přichází v úvahu, že jde o součásti jiných věcí v právním smyslu (srovnej přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1470/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2958/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2597/2010, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. 33 Odo 1386/2004). Také zpevněná plocha je zpravidla pouhým způsobem zpracování povrchu pozemku a tvoří jeho součást, naopak součástí stavby být nemůže (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2003, sp. zn. 22 Cdo 737/2002, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 22 Cdo 260/2012). Vodovodní, kanalizační a elektrické přípojky jsou podle judikatury Nejvyššího soudu samostatnými věcmi (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1308/2003, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. 22 Cdo 4420/2009, potažmo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2012, sp. zn. 28 Cdo 223/2012), pročež se předmětem řízení o vlastnické určovací žalobě stát mohou. Namítá-li žalovaná 1), že odvolací soud pokládal žalobce za vlastníka některých z těchto zařízení, aniž by pro to měl odpovídající oporu v provedeném dokazování, opět tím nepřípustně uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. S ohledem na argumentaci žalované 1) se taktéž jeví vhodným podotknout, že příslušenství věci je samostatnou věcí v právním smyslu (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3732/2013), pročež se určení vlastnického práva k němu žalobou domáhat lze.

Dovolací soud nad rámec již řečeného považuje za nezbytné zopakovat, že v řadě případů nelze stanovit jednoznačné hledisko pro posouzení, kdy je určitá stavba samostatnou věcí a kdy je součástí jiné věci v právním smyslu. Vždy je třeba zvažovat, zda tato stavba může být samostatným předmětem práv a povinností, a to s přihlédnutím ke všem okolnostem věci, zejména k tomu, zda je podle zvyklostí v právním styku účelné, aby stavba jako samostatná věc byla předmětem právních vztahů (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2155/2012). Úvahy soudů nižších stupňů o tom, co je součástí věci a co věcí samostatnou, podrobuje dovolací soud přehodnocení jen v případě, že je lze označit za zjevně nepřiměřené (viz kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1964/2003). To ovšem předpokládá, že se soudy popsanou otázkou skutečně zabývaly, zatímco odůvodnění napadeného rozsudku je v tomto směru deficitní v míře, jež zakládá rozpor s požadavky plynoucími z § 157 odst. 2 o. s. ř., respektive nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2008, sp. zn. 32 Odo 1091/2006, popřípadě rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3783/2008). Z rozhodnutí odvolacího soudu totiž nelze seznat, které ze staveb nezapsaných v katastru nemovitostí, o něž se mimo jiné vedl nynější spor, pokládal za součásti budovy č. p. 100, které z nich měl za příslušenství této stavby a o jaké úvahy se tyto jeho závěry opíraly (srovnej obdobně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 1999, sp. zn. 24 Cdo 234/98, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2369/99). Ve světle shora uvedeného tedy dovolací soud dospěl k závěru, že řízení před odvolacím soudem bylo zatíženo vadami ohrožujícími správnost výsledného rozhodnutí, a i proto dovolání žalované 1) shledal důvodným.

Nejvyšší soud se následně z hlediska důvodnosti zabýval dovoláním žalované 2), které je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.

Argumentaci, jíž žalovaná 2) zpochybňuje právní posouzení věci obsažené v napadeném rozsudku, však dovolací soud přesvědčivou neshledává. Podle názoru žalované 2) odvolací soud ve svých právních úvahách pochybil, když se odmítl zabývat věcnou správností rozhodnutí MŠMT ze dne 1. 1. 2001. Jak již však Nejvyšší soud nastínil, mělo dané rozhodnutí povahu vrchnostenského aktu veřejné správy, pročež mu svědčila presumpce správnosti, odůvodněná ochranou důvěry ve výstupy rozhodovací činnosti orgánů veřejné moci. Právní účinky vzpomínaného rozhodnutí by bylo možno mimo rámec správního soudnictví zpochybnit, pokud by bylo shledáno, že správní orgán vykročil z mezí zákonem svěřené pravomoci, popřípadě že je toto rozhodnutí zasaženo nicotností z jiného důvodu. Na tak intenzivní nedostatek však nelze usuzovat ze skutečnosti namítané žalovanou 2), že MŠMT v rozporu se zákonem č. 157/2000 Sb. rozhodlo o přechodu státního majetku, k němuž disponoval právem hospodaření jiný subjekt než vedlejší účastník na straně žalobce. I kdyby bylo možné žalované 2) přisvědčit v tom, že smlouva, na jejímž základě měla tato příspěvková organizace nabýt právo hospodaření ke sporným nemovitostem, byla neplatnou, mohla by tím být založena nanejvýše prostá nezákonnost rozhodnutí MŠMT, nikoli však jeho nulita. Z hlediska právní jistoty třetích subjektů by se nejevilo únosným, aby podobný nedostatek v postupu ústředního správního úřadu vedl ke zpochybnění práv na základě aktů veřejné moci nabytých (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 9. 11. 2004, sp. zn. I. ÚS 163/02, nález Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. I. ÚS 2216/09, bod 22, nebo nález Ústavního soudu ze dne 13. 3. 2012, sp. zn. I. ÚS 529/09, bod 22), a to tím spíše, dovolává-li se této vady správního aktu sama Česká republika, byť aktuálně vystupující coby subjekt soukromoprávních vztahů (k nemožnosti abstrahovat od veřejněmocenské povahy státu ani v případech, kdy uplatňuje svá soukromá práva, viz např. nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2014, sp. zn. III. ÚS 2176/13, bod 15).

Vzhledem k tomu, že dovolací soud shledal tuto polemiku s právním posouzením věci odvolacím soudem nepřiléhavou, jeví se nadbytečným zabývat se námitkami, kterými žalovaná 2) rozporuje oprávnění vedlejšího účastníka hospodařit s nemovitostmi, na něž se vztahovalo rozhodnutí MŠMT ze dne 1. 1. 2001. Jak bylo osvětleno výše, neplatnost smlouvy o převodu práva hospodaření s národním majetkem uzavřené mezi Školským úřadem v Mostě a vedlejším účastníkem nemůže ohrozit správnost eventuálního závěru o přechodu vlastnického práva ze státu na žalobce, a ani odvolacímu soudu tedy nelze vytknout žádné pochybení, pokud se tímto aspektem sporu ve svém rozhodnutí blíže nezabýval.

Žalovaná 2) dále vyzdvihuje, že k vyhotovení příloh 90/3 až 90/5 k rozhodnutí MŠMT ze dne 1. 1. 2001 došlo teprve dodatečně. To se však skutkovým závěrům odvolacího soudu, jež se odrážejí v odůvodnění napadeného rozsudku, nikterak neprotiví, neboť krajský soud výslovně připustil, že přílohy rozhodnutí MŠMT ze dne 1. 1. 2001 označené čísly 90/3, 90/4 a 90/5 byly vypracovány až po roce 2003, zároveň však dovodil, že totéž nebylo možné říci o příloze daného správního aktu označené písmenem B, jež tvořila nedílnou součást rozhodnutí již při jeho vydání. Dále měl odvolací soud za zjištěné, že sporná budova č. p. 100, jakož i související pozemky byly již v příslušných částech přílohy B identifikovány dostatečně přesně, takže na následné vydání příloh číslo 90/3 až 90/5 nebylo, alespoň pokud jde o předmětné nemovitosti, možno pohlížet jako na nepřípustné rozšíření majetku, na nějž rozhodnutí MŠMT dopadalo. Z hlediska korektnosti napadeného rozsudku stěžejní závěr, že byly předmětné nemovitosti jednoznačně specifikovány již v příloze B, pak žalovaná 2) ve svém dovolání nijak přesvědčivě nezpochybňuje.

Skutečnost, že žalobce ještě v roce 2007 vyjádřil mínění, že budova č. p. 100 je stále v majetku České republiky, není pro výsledek posuzované věci relevantní, neboť pouhé subjektivní stanovisko tohoto druhu nemohlo přivodit změnu vlastnických poměrů, nelze-li v něm spatřovat projev vůle směřující ke zpětnému převodu sporných nemovitostí na stát, což však ani žalovaná 2) netvrdí. Námitky, jež žalovaná 2) v dovolacím řízení uplatnila, proto podle názoru Nejvyššího soudu nedokládají, že by skutková zjištění odvolacího soudu postrádala oporu v provedeném dokazování.

Vzhledem k tomu, že žalovaná 2) upozorňuje v rovině procesních nedostatků na fakt, že odvolací soud nepostavil najisto, které ze staveb, jichž se předmětné řízení týká, tvoří součásti budovy č. p. 100 a které představují samostatné věci ve smyslu právním, je nicméně v tomto směru její dovolání opodstatněným, a to z důvodů nastíněných v předešlém výkladu, jež zde není nezbytné opakovat.

Dovolacímu soudu, který dospěl k závěru, že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil, a nadto bylo odvolací řízení postiženo vadami, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, proto nezbylo, než napadený rozsudek v souladu s § 243b odst. 2, částí věty za středníkem, o. s. ř. zrušit a věc dle § 243b odst. 3, věty první, o. s. ř. vrátit Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

Odvolací soud je ve smyslu § 243d odst. 1, části věty první za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 3. června 2015


JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1413/2014, ECLI:CZ:NS:2015:28.CDO.1413.2014.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies