23 Cdo 5215/2014

27. 05. 2015, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Civilní, Civilní (dovolací)
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

  • OSŘ - § 237
  • 216/1994 Sb. - § 23

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobců a) J. B., a b) M. H., zastoupených Mgr. Ing. Hanou Fojtovou, advokátkou, se sídlem ve Zlíně, Stráže 3662, proti žalovanému O. K., zastoupenému JUDr. Vítem Lebedou, advokátem, se sídlem v Karlových Varech, T. G. Masaryka 25, o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 19 C 292/2013, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 7. května 2014, č. j. 12 Co 134/2014-98, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.178,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalovaného.




O d ů v o d n ě n í:


Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 3. března 2014, č. j. 19 C 292/2013-66, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 17. března 2014, č. j. 19 C 292/2013-73, zamítl žalobu, jíž se žalobci domáhali zrušení rozhodčího nálezu vydaného rozhodcem JUDr. Jiřím Vlasákem dne 23. dubna 2013 pod č. 13022501 (bod I. výroku). Dále zamítl návrh žalobců na odložení vykonatelnosti rozhodčího nálezu rozhodce JUDr. Jiřího Vlasáka vydaného dne 23. dubna 2013 pod č. 13022501 (bod II. výroku). Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod III. výroku).

Soud prvního stupně, poté co zjistil, že se nejedná o spor ze spotřebitelské smlouvy, žalobu zamítl mimo jiné proto, že žalobci podali žalobu až po uplynutí 3 měsíční lhůty stanovené v ustanovení § 32 odst. 1 věta první zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení, ve znění pozdějších předpisů.

K odvolání žalobců odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).

Odvolací soud uvedl, že žalobci tvrdili, že jim nebyl rozhodčí nález doručen a že se do jejich dispozice dostal až prostřednictvím exekutora. Ztotožnil se s postupem soudu prvního stupně, který vycházel z ujednání, které účastníci učinili součástí rozhodčí doložky, tj. z pravidel pro rozhodčí řízení společnosti Arbitrážní centrum s.r.o. se sídlem v Ostrově. Podle ustanovení § 11 bodu 5 pravidel se účastníkům doručuje na doručovací adresy, kterými jsou podle bodu 3 tohoto ustanovení adresy, které účastníci uvedli v souvislosti s uzavřením rozhodčí smlouvy. V dané věci žalobci uvedli jako svou doručovací adresu K., žádnou jinou adresu svého pobytu neuvedli. Souhlasil tak se zjištěním soudu prvního stupně, že předmětný rozhodčí nález byl žalobcům doručen v souladu s pravidly, v souladu s ujednáním účastníků rozhodčí smlouvy a že k doručení rozhodčího nálezu došlo dne 16. května 2013. Byla-li žaloba o zrušení rozhodčího nálezu podána až 17. října 2013, stalo se tak po marném uplynutí zákonem stanovené tříměsíční lhůty.

Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci dovoláním. Přípustnost podaného dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. zakládají dovolatelé na tom, že v napadeném rozhodnutí byla vyřešena právní otázka odchylně od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) přihlédl k čl. II bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a dále čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že v daném případě dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.

Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu by v obecné rovině přicházela v úvahu podle ustanovení § 237 o. s. ř.

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.

Protože dovolání může být podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).

Při respektování shora uvedených kritérií nemohou přípustnost dovolání založit námitky dovolatelů, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné, že se odvolací soud nezabýval či se dostatečně nevypořádal s určitými námitkami dovolatelů. Takováto argumentace žalobců totiž nepředstavuje přípustný dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř., podle něhož lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Co se týče námitek týkajících se rozhodnutí o nákladech řízení, pak dovolatelé nepředkládají žádnou konkrétní právní otázku, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak. Rozhodnutí odvolacího soudu je přitom ohledně této otázky v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29 dubna 2014, sp. zn. 23 Cdo 2943/2013, ze dne 14. srpna 2014, sp. zn. 28 Cdo 2170/2014).

Mají-li žalobci dále za to, že soudy nižšího stupně posoudily otázku doručení rozhodčího nálezu v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, přičemž poukazují zejména na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna 2007, sp. zn. 20 Cdo 1612/2006, pak dovolací soud upozorňuje, že projednávanou věc je třeba posuzovat podle zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění účinném od 1. dubna 2012 (viz čl. II bod 2. přechodných ustanovení zákona č. 19/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 216/1994 Sb./). Jelikož dovolateli namítaná ustálená judikatura se týká výkladu otázky doručování rozhodčích nálezů v souladu s úpravou v zákoně č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění účinném do 31. března 2012, nemůže poukaz dovolatelů na odchýlení se od této soudní praxe Nejvyššího soudu přípustnost dovolání v dané věci založit. Zákon č. 19/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezu, totiž mimo jiné změnil i v předmětné věci rozhodné ustanovení § 23 zákona č. 216/1994 Sb. Poukaz na rozpor rozhodnutí odvolacího soudu s dřívější judikaturou, která zohledňovala právě předchozí znění ustanovení § 23 zákona č. 216/1994 Sb., tedy se týkala rozhodčích doložek sjednaných do 31. března 2012, tak v projednávané věci přípustnost dovolání nezakládá.

Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. a Nejvyšší soud dovolání žalobců odmítl (§ 243c odst. 1, věta první, o. s. ř.).

V souladu s § 243f odst. 2 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.

Nesplní-li žalobci dobrovolně povinnost uloženou tímto usnesením, může se žalovaný domáhat výkonu rozhodnutí (exekuce).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.


V Brně 27. května 2015


JUDr. Pavel H o r á k, Ph.D. předseda senátu


Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 23 Cdo 5215/2014, ECLI:CZ:NS:2015:23.CDO.5215.2014.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies