30 Cdo 764/2015

17. 06. 2015, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Civilní, Civilní (dovolací)
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

  • OSŘ - § 243c odst. 1
  • ObčZ 1964 - § 38 odst. 2

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobkyně SEKADO, s. r. o., se sídlem v Kladně, Rozdělově, Havlíčkova 3084, identifikační číslo osoby 470 53 968, zastoupené Mgr. Petrem Hájkem, advokátem se sídlem v Litoměřicích, Michalská 4, proti žalované KCP INEST, a. s., se sídlem v Praze 4 – Nuslích, Táborská 29/65, identifikační číslo osoby 266 82 907, zastoupené JUDr. Zbyňkem Jirouškem, advokátem se sídlem v Praze 4, Táborská 29/65, o zaplacení částek 220.000,- Kč a 170.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 18 C 284/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. září 2014, č. j. 69 Co 314/2014-170, takto:

I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.293,60 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Zbyňka Jirouška, advokáta se sídlem v Praze 4, Táborská 29/65.

S t r u č n é o d ů v o d n ě n í
(§ 243f odst. 3 o. s. ř.):


Obvodní soud pro Prahu 4 (dále již „soud prvního stupně) v pořadí druhým rozsudkem ze dne 4. března 2014, č. j. 18 C 284/2011-140, zamítl žaloby, jimiž se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 220.000,- Kč a dále částky 170.000,- Kč (jako peněžitých náhrad za označené mobilie). Po provedeném řízení totiž uzavřel, že žalobkyně předmětné movité věci (blíže označené frézky) koupila od J. H. (stejně jako žalovaná, které posléze byly tyto věci vydány příslušným policejním orgánem), jenž v době převodu trpěl duševní poruchou, která jej činila k těmto právním úkonům neschopným; smlouvy tak byly podle § 38 odst. 2 obč. zák. (absolutně) neplatné. Z tohoto důvodu vlastnictví žalobkyně k oběma frézkám nevzniklo; žalobkyně není aktivně legitimována a soud proto žaloby zamítl. Nalézací soud současně rozhodl o náhradě nákladů řízení. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 17. září 2014, č. j. 69 Co 314/2014-170, rozsudek soudu prvního stupně (jako věcně správné rozhodnutí) podle § 219 o. s. ř. potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Dospěl rovněž k závěru, že předmětné kupní smlouvy, uzavřené mezi žalobkyní a Josefem Havlíkem, jsou ve smyslu § 38 odst. 2 obč. zák. absolutně neplatné.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, které však není podle § 237 o. s. ř. přípustné.

Podle dovolatelky napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení 1) otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a také na vyřešení 2) otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. V závěru svého dovolání dovolatelka „poukazuje na nesprávné rozhodnutí soudu prvního stupně i odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení. Soudy měly...při rozhodování o nákladech řízení...aplikovat ustanovení § 150 zákon ač. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, neboť zde byly důvody zřetele hodné...“, které dovolatelka v dovolání dále rozvádí.

V případě ad 1) má být podle názoru dovolatelky dovolacím soudem dosud neřešenou otázkou, na níž záviselo rozhodnutí odvolacího soudu, možnost, respektive povinnost aplikace části první, hlavy I zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též „o. z.“), konkrétně § 4 tohoto kodexu, i na vztahy vzniklé před 1. ledem 2014. Dovolatelka v tomto směru namítá (a v dovolání podrobně argumentuje ve prospěch takového závěru), že odvolací soud (oba soudy) měl(y) aplikovat § 4 odst. 1 o. z., přičemž při rozhodování měl(y) zohlednit skutkové okolnosti, na které dovolatelka v podaném dovolání poukazuje.

Další 2) právní otázkou (v tomto případě) odvolacím soudem nesprávně vyřešenou je, zda ve vztahu k uzavření smlouvy mezi dvěma podnikateli, podléhající režimu zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, lze vůbec zkoumat svéprávnost (dříve způsobilost k právním úkonům) jednoho z účastníků smlouvy, tj. podnikatele.

Předně je třeba zdůraznit, že nesprávná skutková zjištění, či jakákoli v dovolání vyložená skutková polemika se skutkovým závěrem, z nějž odvolací soud v napadeném rozhodnutí vycházel při meritorním rozhodování, nepředstavuje a ani představovat nemůže způsobilý dovolací důvod (k tomu srov. § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario).

Kromě toho rozhodnutí odvolacího soudu spočívalo v řešení otázky posouzení právních důsledků dvou právních úkonů (kupních smluv), které – jak bylo oběma soudy zjištěno - učinil prodávající J. H. v duševní poruše, jež jej činila k těmto právním úkonům neschopným ve smyslu § 38 odst. 2 obč. zák. Na tomto právním důsledku (při nemožnosti v dovolacím řízení revidovat skutková zjištění učiněná prvoinstančním, respektive odvolacím soudem) by nemohla nic změnit žádná (ani později přijatá) výkladová právní norma, neboť za účinnosti občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., v rozhodném znění, nastanuvší absolutní neplatnost právního úkonu vyvolala právní účinky ex tunc. Lze k tomu dodat, že ani podle nové civilní úpravy nelze výkladem § 4 odst. 1 obč. zák. negovat právní důsledek neplatnosti právního jednání osoby jednající v duševní poruše, která ji činí neschopnou právně jednat ve smyslu § 581 o. z., neboť jsou-li zde skutkové okolnosti podřaditelné pod § 581 o. z., nastane (nastat musí) právní důsledek v této právní normě předvídaný.

V případě ad) 2 včetně dovolací argumentací týkající se tvrzeného pochybení odvolacího soudu při rozhodování o náhradě nákladů (odvolacího) řízení pak dovolání žalobkyně neobsahuje obligatorní náležitost, a sice vymezení toho, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. § 241a odst. 2 o. s. ř.). Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hlediska považuje za splněné.

Jak se podává z obsahu podaného dovolání, dovolatelka prostřednictvím svého advokáta v případě formulované právní otázky 2) či otázky týkající se náhrady nákladů řízení nevymezila žádné ze čtyř kritérií přípustnosti dovolání taxativně vymezených v § 237 o. s. ř.; neuvedla okolnosti, z nichž by bylo možné usuzovat, že by v souzené věci šlo (mělo jít) o případ (některý ze čtyř v úvahu přicházejících), v němž napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva: 1) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo 2) která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo 3) která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo 4) má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Lze rovněž připomenout např. aktuální usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015 (všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz, a rozhodnutí Ústavního soudu na internetových stránkách http://nalus.usoud.cz), v němž dovolací soud vyložil, že: „úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241a ve vazbě na § 237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze 29. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, ‚naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup.‘“

Ústavní soud k otázce vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, ve svém usnesení ze dne 26. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, uvedl, že: „novelizace občanského soudního řádu (zákon č. 404/2012 Sb., kterým zavedl nově povinnost pro dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění přípustnosti dovolání) řešila přetížení Nejvyššího soudu neúměrným množstvím podaných dovolání v občanskoprávních a obchodních věcech, které Nejvyšší soud nestíhal v přiměřené lhůtě vyřizovat. Novela chtěla reagovat i na to, že ‚velmi často se objevují případy, kdy kvalita dovolání, v nichž advokáti zaměňují ustanovení občanského soudního řád o přípustnosti dovolání s dovolacími důvody...‘ (viz důvodová zpráva k zákonu č. 404/2012 Sb.). Z toho plyne, že záměrem novely (v podobě vytvoření příslušné nové náležitosti dovolání) byla regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potencionálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá. To v konečném důsledku může snížit finanční náklady potencionálních dovolatelů za dovolací řízení. Konečně smyslem zakotvení této nové obligatorní náležitosti může být i urychlení dovolacího řízení, protože důsledně vzato je Nejvyšší soud advokátem dovolatele interpretována jeho vlastní judikatura, což může Nejvyššímu soudu práci ulehčit (byť tím nebude vázán).“

Z uvedených důvodů Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně odmítl (§ 243c odst. 1, věta první, o. s. ř.).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 17. června 2015


JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 764/2015, ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.764.2015.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies