28 Cdo 4746/2014

27. 05. 2015, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Civilní, Civilní (dovolací)
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

  • OSŘ - § 238 odst. 1 písm. d)

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Miloše Póla a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce statutárního města Karlovy Vary, se sídlem v Karlových Varech, Moskevská 2035/21, IČ 00254657, zastoupeného JUDr. Janou Wenigovou, advokátkou se sídlem v Karlových Varech, Vítězná 795/10, proti žalované České republice – Generálnímu finančnímu ředitelství, se sídlem v Praze 1, Lazarská 15/7, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 19 C 63/2013, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 29. srpna 2014, č. j. 56 Co 321/2014-173, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í:



Krajský soud v Plzni v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 28. 7. 2014, č. j. 19 C 63/2013-145, kterým byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 30.000,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení.Odvolací soud ve svém rozhodnutí poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 13. 8. 2012, sp. zn. II. ÚS 2396/09, podle nějž „u statutárních měst a jejich městských částí lze presumovat existenci dostatečného materiálního a personálního vybavení a zabezpečení k tomu, aby byla schopna kvalifikovaně hájit svá rozhodnutí, práva a zájmy, aniž by musela využívat právní pomoci advokátů. Nebude-li jimi v příslušném řízení prokázán opak, nejsou náklady na zastoupení advokátem účelně vynaloženými“. Tímto právním názorem se odvolací soud s ohledem na skutková zjištění řídil, když současně učinil skutkový závěr, že žalobce je schopen svými zaměstnanci kvalifikovaně hájit svá práva a zájmy a že nebyl prokázán opak této premisy, a proto nelze náklady za zastoupení advokátem považovat za účelně vynaložené. Za účelně vynaložené měl odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) toliko náklady za zaplacené soudní poplatky v celkové částce 20.000,- Kč, náklady vynaložené na vypracování geometrických plánů ve výši 9.900,- Kč a náklad 100,- Kč za pořízení snímku pozemkové mapy, celkem tedy postupem podle § 142 odst. 1 o. s. ř. žalobci přiznal 30.000,- Kč.

Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterými se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - dále jen „o. s. ř.“), které je pro projednání věci rozhodné.

Podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v § 120 odst. 2 o. s. ř.; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.

V projednávané věci dovolání žalobce směřovalo proti výroku usnesení odvolacího soudu, jímž sice bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o povinnosti žalované k náhradě nákladů za řízení před soudem prvního stupně ve výši 30.000,- Kč, ovšem i přesto nejde o situaci, na kterou pamatuje ustanovení § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř., neboť krom přiznaných 30.000,- Kč požadoval žalobce zaplacení dalších 428.363,- Kč z titulu zastoupení advokátem, které mu soudy odepřely, a právě tato částka je z hlediska ustanovení § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. rozhodující. Šlo tedy o peněžitý nárok převyšující 50.000,- Kč, a proto jde z hlediska citovaného ustanovení o dovolání přípustné (viz usnesení Nejvyššího soudu z 26. 9. 2013, sp. zn. 29 ICdo 34/2013).

K posouzení se tedy nabízela přípustnost dovolání podle § 237 o.s.ř., a to v situaci, kdy podle přesvědčení dovolatele měl odvolací soud rozhodnout o nákladech řízení v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Nejvyšší soud však toto dovolání odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1, věty první, o. s. ř., neboť v dovolání označené otázky, na nichž napadené rozhodnutí závisí, vyřešil odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí, od níž není důvod se odchýlit ani v této věci a dovolání tak podle hledisek § 237 o. s. ř. není přípustné.

Jestliže žalobce poukazoval na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3502/2013, ze dne 22. 1. 2014, sp. zn 28 Cdo 2682/2012, ze dne 3. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1342/2013, a ze dne 7. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1573/2010, pak je třeba uvést, že ani v jednom z nich dovolací soud otázku účelnosti náhrady nákladů řízení ve prospěch statutárního města v restitučních sporech (tedy sporech o vydávání majetku podle zákona č. 172/1991 Sb.) neřešil a ani řešit nemohl, neboť ve všech případech byla dovoláním napadená rozhodnutí vydaná před 31. 12. 2012, kdy proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení nebylo dovolání přípustné.

Právní závěr odvolacího soudu o neúčelnosti vynaložení nákladů za zastoupení statutárního města advokátem vycházející z toho, že nebude-li prokázán opak, „u statutárních měst a jejich městských částí lze presumovat existenci dostatečného materiálního a personálního vybavení a zabezpečení k tomu, aby byly schopny kvalifikovaně hájit svá rozhodnutí, práva a zájmy, a to aniž by musely využívat pomoci advokátů“, zjevně sleduje dlouhodobě ustálenou rozhodovací praxi Ústavního soudu (srov. např nález Ústavního soudu ze dne 23. listopadu 2010, sp. zn. III. ÚS 2984/09, nález Ústavního soudu ze dne 14. března 2013, sp. zn. II. ÚS 376/12, usnesení Ústavního soudu ze den 23. října 2013, sp. zn. I. ÚS 2510/13, či usnesení Ústavního soudu ze dne 20. června 2013, sp. zn. III. ÚS 1510/13 – všechna rozhodnutí dostupná na stránkách http://nalus.usoud.cz). Shora zmíněný judikaturní závěr Ústavního soudu je současně reflektovaný i ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. června 2014, sp. zn. 28 Cdo 3895/2013, usnesení ze dne 28. ledna 2014, sp. zn. 22 Cdo 4395/2013, usnesení ze dne 27. května 2014, sp. zn. 25 Cdo 561/2014, nebo usnesení ze dne 4. února 2015, sp. zn. 28 Cdo 4175/2013 – dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu). Z citované judikatury, krom již zmíněné nutnosti prokázat účelnost zastoupení advokátem v každé jednotlivé věci, dále vyplývá, že „vždy je však třeba přihlédnout ke konkrétním okolnostem případu, neboť si lze představit, že předmětem sporu může být i právní problematika, která přímo nesouvisí s oblastí spravovanou žalobcem, případně se jedná o právní problematiku velmi specializovanou, obtížnou, dosud neřešenou, problematiku s mezinárodním prvkem, vyžadující znalosti cizího práva, eventuelně jazykové znalosti apod. V takových případech lze shledat postup žalobce, jenž zvolí pro zastupování advokáta, který se na danou problematiku např. specializuje, za adekvátní. Nicméně i v těchto případech je třeba při rozhodování o povinnosti k úhradě nákladů specifické okolnosti případu řádně odůvodnit“ (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 6. května 2010, sp. zn. II. ÚS 3246/09, nebo nález Ústavního soudu ze dne 15. prosince 2011, sp. zn. I. ÚS 195/11).

Shora popsanými závěry se odvolací soud zjevně řídil, neboť jeho závěr není v projednávané věci zjištěným okolnostem nepřiměřený a je podložen dostatečnými skutkovými zjištěními. Spor účastníků sice je sporem charakteru „restitučního“ (o přechod věci z vlastnictví státu do majetku obcí podle § 2a zákona č. 172/1991 Sb.), ovšem z okolností projednávaného případu (a také s přihlédnutím k celé řadě sporů svou podstatou totožných) se podává, že šlo (jde) o věc, která se, jak pokud jde o skutkové okolnosti, tak pokud jde o řešené otázky právní, opakuje, a z tohoto důvodu na ni třeba hledět jako na věc skutkově a právně jednoduchou a v činnosti žalovaného se opakující, nikoli výjimečnou. Ostatně s tímto závěrem dobře koresponduje i argumentace žalobce množstvím podaných žalob ve věcech skutkově a právně podobných, což dobře dokládá, že uplatňování práv v těchto řízeních před soudem postrádalo onu tvrzenou složitost, neboť šlo o činnost mechanickou (opakující se), již bylo lze i právě z tohoto důvodu vykonávat v rámci běžné správy majetku statutárního města, k níž by mělo být statutární město dostatečně materiálně i personálně vybaveno.

Z uvedeného plyne, že dovolání předpoklady přípustnosti ve smyslu § 237 o. s. ř. nenaplňuje, a proto je dovolací soud odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, v níž žalobcovo dovolání bylo odmítnuto a žalované v této fázi řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 27. května 2015

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu



Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4746/2014, ECLI:CZ:NS:2015:28.CDO.4746.2014.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies