26 Cdo 4522/2014

21. 05. 2015, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Civilní, Civilní (dovolací)
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

  • OSŘ - § 237

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněného J. K., zastoupeného Mgr. Radimem Kubicou, MBA, advokátem se sídlem ve Frýdku-Místku, Ó. Lysohorského 702, proti povinnému D. V., za účasti S. V., zastoupené Mgr. Jaroslavem Markem, advokátem se sídlem v Praze 3, Kolínská 1686/13, pro 500 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 33 EXE 2405/2010, o dovolání oprávněného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 6. 2014, č. j. 15 Co 240/2014-82, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.



Odůvodnění:



Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil usnesení ze dne 3. 2. 2014, č. j. 33 EXE 2405/2010-50, kterým Obvodní soud pro Prahu 5 zastavil exekuci, nařízenou usnesením téhož soudu ze dne 5. 11. 2010, č. j. 33 EXE 2405/2010-10 (výrok I.), ve vztahu mezi oprávněným a povinným nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.), ve vztahu mezi oprávněným a S. V. uložil oprávněnému zaplatit jí na náhradě nákladů řízení 10 900 Kč (výrok III.) a soudnímu exekutorovi nepřiznal právo na náhradu nákladů exekuce (výrok IV.); dále rozhodl, že účastníci a soudní exekutor nemají právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Stejně jako soud prvního stupně dospěl k závěru, že i v exekučním řízení lze znovu přezkoumat rozhodčí nález a posoudit, zda je dána pravomoc rozhodce, byť rozhodčí nález byl v rámci nalézacího řízení přezkoumán Městským soudem v Brně. Poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2011, sp. zn. 20 Cdo 2227/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. července 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012, nález Ústavního soudu ze dne 17. ledna 2012, sp. zn. I. ÚS 871/11, nález Ústavního soudu ze dne 3. dubna 2012, sp. zn. IV. ÚS 2735/2011. Za situace, kdy soud prvního stupně dodatečně zjistil nedostatek pravomoci orgánu, který exekuční titul vydal (rozhodčí smlouva byla neplatná, neboť neobsahovala přímé určení rozhodce či konkrétní způsob jeho určení, ale pouze stanovila, že rozhodce bude určen osobou, která není stálým rozhodčím soudem, a že řízení bude probíhat podle pravidel vydaných touto právnickou osobou), správně exekuci pro nepřípustnost podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavil.

Oprávněný napadl usnesení odvolacího soudu dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, která by měla být dovolacím soudem posouzena jinak. Soudy nižších stupňů dospěly k nesprávnému právnímu závěru, že rozhodčí smlouva je absolutně neplatná pro obcházení zákona, a že tedy rozhodčí nález není způsobilým exekučním titulem. Má za to, že sjednaná rozhodčí smlouva je platná, obvyklá a aprobovaná soudní praxí. Poukazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. července 2008, sp. zn. 30 Cdo 2282/2008, jehož závěry lze použít i v projednávaném případě (dohoda stran, že spory vzniklé z leasingové smlouvy budou rozhodovány rozhodcem vybraným žalující stranou ze seznamu rozhodců vedeného při Asociaci leasingových společností ČR, je v souladu s § 7 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení). Ke změně nahlížení Nejvyššího soudu na danou problematiku došlo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 11. května 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, tedy až dva roky poté, co byla mezi oprávněným a povinným sjednána rozhodčí doložka. Tato rozhodčí doložka tak byla sjednána v souladu se zákonem a s tehdejší judikaturou. Povinný se přitom dopustil porušení svých povinností vyplývajících ze smluvního vztahu a toto porušení nikdy nerozporoval. Zastavení exekučního řízení by znamenalo neoprávněný a bezprecedentní zásah do základních práv oprávněného, kdy oprávněný neměl důvod pochybovat o správnosti svého postupu v rozhodčím a exekučním řízení, a bylo by porušením principu zákazu retroaktivity. Oprávněnému by vznikla značná rizika spojená především s opětovným uplatněním nároku (snížená dobytnost pohledávky, uplynutí promlčecí lhůty). Otázka platnosti rozhodčí doložky byla zkoumána jak rozhodcem, tak soudem v řízení o zrušení rozhodčího nálezu a soud neshledal důvod pro jeho zrušení. Navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. část první, čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb., a část první, čl. II, bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Nejvyšší soud ve svém usnesení uveřejněném pod číslem 92/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek dospěl k závěru, že byl-li rozhodce určen odkazem na „rozhodčí řád“ vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, pak rozhodčí nález není způsobilým exekučním titulem ve smyslu § 40 odst. 1 písm. c) exekučního řádu, podle něhož by mohla být nařízena exekuce, jelikož rozhodce určený na základě absolutně neplatné rozhodčí doložky (§ 39 obč. zák.) neměl k vydání rozhodčího nálezu podle zákona o rozhodčím řízení pravomoc. Byla-li již exekuce v takovém případě přesto nařízena a zjistí-li soud dodatečně nedostatek pravomoci orgánu, který exekuční titul vydal, je třeba exekuci v každém jejím stádiu pro nepřípustnost podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavit. Otázkou platnosti rozhodčí smlouvy se Nejvyšší soud zabýval rovněž ve svém rozsudku uveřejněném pod číslem 35/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dle kterého rozhodčí smlouva, uzavřená do 31. března 2012, určující pro řešení sporů mezi účastníky jediného rozhodce, jenž bude jmenován předsedou dozorčí rady právnické osoby, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, je podle ustanovení § 39 obč. zák. neplatná; obdobně též usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 53/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Jestliže v projednávaném případě podle sjednané rozhodčí doložky měly být spory řešeny v rozhodčím řízení před jediným rozhodcem podle Rozhodčího řádu a Poplatkového řádu, vydaných Sdružením rozhodců, s. r. o., a zveřejněných na webových stránkách www.sdruzenirozhodcu.cz, a rozhodce byl určen společností Sdružení rozhodců, s. r. o., pak odvolací soud rozhodl v souladu s výše uvedenými závěry dovolacího soudu, když rozhodčí doložku posoudil jako neplatnou a na základě ní vydaný rozhodčí nález jako nezpůsobilý exekuční titul. Není přitom důvodu se od této judikatury v projednávaném případě odchýlit.

Nejvyšší soud proto dovolání jako nepřípustné odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).

Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 21. května 2015

JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2015, sp. zn. 26 Cdo 4522/2014, ECLI:CZ:NS:2015:26.CDO.4522.2014.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies