22 Cdo 130/2014

27. 05. 2015, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Civilní, Civilní (dovolací)
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

  • ObčZ 1964 - § 130 odst. 1, 3

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně H. V., zastoupené JUDr. Janem Kocinou, Ph.D., advokátem se sídlem v Plzni, Malá 6, proti žalované České republice – Ministerstvu financí ČR, se sídlem v Praze 1, Letenská 15, IČO: 00006947, zastoupené JUDr. Ing. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Karlovo nám. 287/18, o zaplacení 1 646 072,30 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 12 C 68/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. června 2013, č. j. 20 Co 171/2013-285, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.



Odůvodnění:



Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 5. listopadu 2012, č. j. 12 C 68/2003-235, ve výroku I. uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 1 646 072,30 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku a ve výroku II. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Doplňujícím usnesením ze dne 25. dubna 2013, č. j. 12 C 68/2003-265, soud prvního stupně rozhodl o náhradě nákladů řízení státu.K odvolání žalované Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 27. června 2013, č. j. 20 Co 171/2013-285, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé a o nákladech řízení státu potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky II. a III.).

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 občanského soudního řádu, neboť rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena a vyřešená právní otázka má být posouzena jinak. Odvolací soud nesprávně právně posoudil pasivní legitimaci Fondu národního majetku (dále též „Fond“) coby právního předchůdce žalované. Fond nemůže být odpovědný za prodej majetku v rozporu se zákonem, neboť Fond byl jen subjekt, který prováděl privatizaci národního majetku a postupoval podle usnesení vlády. Následně bylo vydáno rozhodnutí ministra zemědělství České republiky, kterým byla realizována privatizace podle schváleného privatizačního projektu č. 1900, a to přímým prodejem předem určenému nabyvateli. Fond privatizační projekt nezpracovával a nemohl ho ani kontrolovat, pouze jej realizoval. Za věcnou správnost podkladů přitom odpovídal privatizovaný státní podnik a za vypracování privatizačního projektu jeho zakladatel. V privatizačním projektu bylo uvedeno, že majetek státu určený k přímému prodeji není předmětem restitučního nároku, Fond tudíž nevěděl a vědět nemohl, že na nemovitosti byl uplatněn restituční nárok. Fond následně převedl žalobkyni privatizovanou jednotku, a proto nemohlo Fondu vzniknout obohacení na úkor žalobkyně. Žalovaná nesouhlasí s tím, že by Fond převzal s majetkem určeným k privatizaci přímým prodejem i veškerá práva a povinnosti s majetkem spojené, včetně povinnosti vypořádat restituční nároky oprávněných osob. Nemovitosti, které byly předmětem restitučních nároků, totiž nemohly být určeny k privatizaci a nemohly tedy vůbec být na Fond platně převedeny. Jestliže kupní smlouva mezi žalobkyní a Fondem byla absolutně neplatná, neplatný musel být i úkon, kterým byly nemovitosti převedeny i na Fond. Fond tudíž nebyl vlastníkem v době, kdy ke zhodnocení došlo. Co se týče bezdůvodného obohacení, žádný z důvodů uvedených v § 451 občanského zákoníku se na Fond vztahovat nemohl, neboť se na úkor jiného bezdůvodně neobohatil a žádný majetkový prospěch nezískal. S ohledem na uvedené žalovaná navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobkyně se k dovolání žalované nevyjádřila.

Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy a tvoří obsah procesního spisu, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.

Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení – § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.

Protože ke vzniku nároku na náhradu nákladů účelně vynaložených na věc po dobu oprávněné držby mělo dojít před 1. lednem 2014, postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).

Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.

Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou § 243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.

Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 27. června 2013 a dovolací řízení bylo zahájeno dovoláním podaným dne 21. října 2013, projednal dovolání a rozhodl o něm dovolací soud podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 (dále jen „o. s. ř.“).

Dovolání není přípustné.

Podle § 243f odst. 3 o. s. ř. v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno. Bylo-li dovolání odmítnuto nebo bylo-li dovolací řízení zastaveno, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

Dovolatelka v dovolání pokládá jedinou právní otázku, zda byl Fond - právní předchůdce žalované pasivně věcně legitimován při uplatnění nároku na náhradu účelně vynaložených nákladů na věc po dobu oprávněné držby.

Tato otázka přípustnost dovolání nezakládá, neboť posouzení této otázky soudy obou stupňů je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

Podle § 130 odst. 1, 3 obč. zák. je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná. Oprávněný držitel má vůči vlastníkovi nárok na náhradu nákladů, které účelně vynaložil na věc po dobu oprávněné držby, a to v rozsahu odpovídajícím zhodnocení věci ke dni jejího vrácení. Obvyklé náklady související s údržbou a provozem se však nenahrazují.

Z uvedeného ustanovení vyplývá, že aktivně věcně legitimovaným při uplatnění nároku na náhradu účelně vynaložených nákladů na věc po dobu oprávněné držby je oprávněný držitel věci a naopak pasivně věcně legitimovaným je vlastník věci [k pasivní legitimaci srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. srpna 2012, sp. zn. 22 Cdo 3404/2010 (uveřejněný pod č. C 13 041 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“)].

Nejvyšší soud v usnesení ze dne 13. prosince 2007, sp. zn. 28 Cdo 4342/2007 (uveřejněném pod č. C 5 843 v Souboru), uvedl: „Z nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2000, sp. zn. II. ÚS 112/99, publikovaného ve Sbírce nálezů a usnesení pod č. 47, sv. 17, vyplývá, že byl-li vůči státnímu podniku jako povinné osobě (§ 4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.) ještě před rozhodnutím o jeho privatizaci uplatněn nárok na vydání majetku, který byl ke dni účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. (tj. k 1. 4. 1991) v jeho držení, přešel nárokovaný majetek podle § 11 odst. 1 a 3 zákona č. 92/1991 Sb. na Fond. V důsledku univerzální sukcese Fond vstoupil do veškerých práv a povinností zrušeného státního podniku včetně povinnosti vydat oprávněné osobě majetek dotčený restitučním nárokem. Zatímco přechod vlastnictví z dřívějšího státního podniku na Fond podle citovaných ustanovení zákona č. 92/1991 Sb. nenastává v důsledku právního úkonu, a nelze jej tudíž považovat za neplatný, další dispozice s majetkem Fondu (na nějž byl vznesen restituční nárok), tj. jeho převod na nově zakládané akciové společnosti je vyloučen s ohledem na ustanovení § 3 odst. 2 téhož zákona.“ K těmto závěrům se přiklonila i rozhodovací praxe dovolacího soudu, jak vyplývá např. z rozsudků Nejvyššího soudu ze dne ze dne 31. května 2004, sp. zn. 28 Cdo 844/2004, nebo ze dne 9. října 2013, sp. zn. 28 Cdo 2197/2013 (dostupných na www.nsoud.cz).

V posuzovaném případě soud prvního stupně uvedl, že na Fond přešel dne 1. 10. 1993 majetek určený k privatizaci přímým prodejem v souladu s § 11 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb. a Fond převzal spolu s tímto majetkem veškerá práva a povinnosti s majetkem spojené, včetně povinnosti vypořádat restituční nároky oprávněných osob. Fond se tedy uvedeným dnem jako právní nástupce Mlýny Plzeň, státní podnik, stal vlastníkem tohoto majetku a osobou povinnou ve smyslu zákona č. 229/1991 Sb. Fond přitom s ohledem na neplatnou kupní smlouvu uzavřenou s žalobkyní pozbyl své vlastnické právo až právní mocí rozhodnutí pozemkového úřadu o vydání nemovitostí oprávněným osobám, tj. dne 3. 10. 2002 u domu č. p. 40 a dne 22. 5. 2002 u pozemků. Odvolací soud se s právními závěry soudu prvního stupně ztotožnil. Podle odvolacího soudu byl Fond zcela nepochybně vlastníkem následně neplatnou kupní smlouvou žalobkyni prodaných nemovitostí, neboť ty na něho byly převedeny rozhodnutím Ministra zemědělství ze dne 13. září 1993, č. 634/1993. V opačném případě by Fond ani nemohl uzavřít ohledně privatizovaného majetku kupní smlouvu.

Závěry soudů obou stupňů jsou zcela v souladu s výše uvedenou rozhodovací praxí jak Nejvyššího soudu, tak i Ústavního soudu, a proto jim nemá dovolací soud v tomto ohledu co vytknout. Dovolatelka sice uvedla, že by měla být právní otázka posouzena jinak, nepřednesla však žádné relevantní argumenty, pro něž by se měl dovolací soud od své ustálené rozhodovací praxe odchýlit, přičemž vyjádření nesouhlasu se závěry soudů obou stupňů k takovému postupu zjevně nepostačuje.

Jelikož nebylo možné žalované přisvědčit ve vymezené přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. dovolání odmítl.

V souladu s § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný

V Brně dne 27. května 2015


Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 130/2014, ECLI:CZ:NS:2015:22.CDO.130.2014.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies