29 Cdo 3212/2013

26. 05. 2015, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Civilní, Civilní (dovolací)
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

  • ObchZ - § 398
  • ObchZ - § 757

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobkyně BIOPA, spol. s r.o. v likvidaci, se sídlem v Pardubicích, Masarykovo nám. 1484, PSČ 530 02, identifikační číslo osoby 25267728, zastoupené Mgr. Ing. Tomášem Veselým, advokátem, se sídlem v Pardubicích, třída Míru 92, PSČ 530 02, proti žalovaným 1) Ing. V. K., zastoupenému JUDr. Ervínem Perthenem, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, PSČ 500 03, a 2) P. S., zastoupenému JUDr. Viliamem Kováčikem, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, třída SNP 733/2, PSČ 500 03, o zaplacení 3.000.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 37 Cm 50/2002, o dovolání prvního žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. března 2013, č. j. 14 Cmo 294/2011-668, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 13. března 2013, č. j. 14 Cmo 294/2011-668, se – ve vztahu mezi žalobkyní a prvním žalovaným – v části výroku, kterou byl potvrzen výrok I. a III. rozsudku soudu prvního stupně, a v části výroku, kterou bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení, ruší a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.


O d ů v o d n ě n í :

Ve výroku označeným rozsudkem Vrchní soud v Praze k odvoláním žalobkyně i žalovaných potvrdil rozsudek ze dne 9. března 2011, č. j. 37 Cm 50/2002-625, kterým Krajský soud v Hradci Králové uložil žalovaným zaplatit žalobkyni (dále též jen „společnost“) společně a nerozdílně částku 773.478,- Kč s úroky z prodlení ve výši 12 % počínaje 4. listopadem 2003 do zaplacení (výrok I.), zamítl žalobu ohledně požadavku na zaplacení částky 381.411,- Kč s příslušenstvím (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení tak, že žalovaným uložil zaplatit společně a nerozdílně náklady řízení ve výši 175.474,- Kč (výrok III.).

Jde v pořadí o třetí rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ve věci, když předešlými dvěma byly dřívější rozsudky Krajského soudu v Hradci Králové vždy zrušeny a věc tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení.

Soudy vyšly z toho, že:

1) Podle pokladních dokladů z 30. srpna 1999 a 3. listopadu 1999 měli žalovaní jako jednatelé společnosti z jejích finančních prostředků vyplatit ve prospěch třetí osoby 4.079.558,10 Kč a 4.471.431,70 Kč.

2) Žalovaní podali jménem společnosti daňové přiznání k dani z přidané hodnoty a spotřební dani spolu s žádostí o vydání odpočtů daně ve výši 2.889.284,- Kč a 7.930.032,- Kč.

3) Z (následného) šetření Finančního úřadu v Pardubicích vyplynulo, že odpočty daní byly nadměrné, neboť osoba, v jejíž prospěch měly být peněžní prostředky vydány, se společností nikdy neobchodovala (fakturace zboží byla fiktivní).

4) Rozhodnutími ze dne 29. května 2000, č. j. 101138/00/248912/3239 a č. j. 101228/00/248912/3239, Finanční úřad v Pardubicích vyměřil společnosti doplatky daně z přidané hodnoty (ve formě nadměrného odpočtu) a spotřební daně. Odvolání společnosti proti těmto rozhodnutím byla zamítnuta rozhodnutími Finančního ředitelství v Hradci Králové ze dne 11. července 2001, č. j. 7354/130/2000-Bk a č. j. 7355/130/2000-Ok, která nabyla právní moci dne 30. července 2001 (dále jen „rozhodnutí správce daně“).

5) Na základě skutečností uvedených ad 3) a 4) byly společnosti vyměřeny daň z přidané hodnoty ve formě nadměrného odpočtu ve výši 1.795.872,- Kč a spotřební daň z uhlovodíkových paliv a maziv ve výši 5.573.622,- Kč.

6) Společnost v původní žalobě tvrdila, že jí žalovaní výplatou peněžních prostředků způsobili škodu ve výši přesahující 10.000.000,- Kč, z níž požadovala pouze část ve výši 3.000.000,- Kč.

7) Před vydáním v pořadí druhého rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové v projednávané věci nabylo právní moci rozhodnutí v souběžně vedeném trestním řízení, v němž bylo potvrzeno, že k neoprávněnému odčerpání finančních prostředků z pokladny žalobkyně ve skutečnosti nedošlo, neboť fiktivní byl nejen účetní záznam o nabytém zboží, nýbrž též výdajové pokladní doklady.

8) Podáními z 3. a 9. března 2006, doručenými soudu 7. a 9. března 2006, společnost na základě skutečností uvedených výše ad 3) a 4) změnila původní žalobu v tom směru, že škoda vznikla nikoli neoprávněnou výplatou hotovosti z pokladny, nýbrž tím, že žalovaní při fiktivním prodeji (dříve fiktivně nabytého) zboží odvedli jménem společnosti daň z přidané hodnoty ve výši 773.480,10 Kč, a dále tím, že žalovaní jako úrok z prodlení uhradili jménem společnosti ve prospěch obchodní společnosti PAVEX částku, která o 381.411,- Kč převyšovala zákonnou sazbu úroků z prodlení. Ve zbývajícím rozsahu vzala společnost žalobu zpět.

9) Žalovaní proti takto (nově) tvrzeným nárokům vznesli námitku promlčení.

V části uplatněného nároku na náhradu škody, jež měla vzniknout tím, že žalovaní odvedli při fingovaném prodeji daň z přidané hodnoty, dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalovaní porušili povinnost jednat s péčí řádného hospodáře, což vedlo ke snížení majetku společnosti. Ohledně zbylé části nároku soud konstatoval, že pojmové znaky nezbytné pro uplatnění práva na náhradu škody naplněny nebyly.

Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně. Svůj právní názor ohledně části nároku na náhradu škody způsobené odvodem daně z přidané hodnoty však opřel o to, že „skutečnost, že předmětné obchody s bionaftou proběhly s jiným odběratelem, žalovaní neprokázali.“ Stran druhé části nároku, spočívající v úhradě úroků z prodlení převyšujících zákonnou sazbu, odvolací soud zcela přitakal právnímu posouzení věci soudem prvního stupně.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal první žalovaný dovolání, jímž napadá tu část výroku rozsudku odvolacího soudu, kterou byl potvrzen výrok I. a III. rozsudku soudu prvního stupně, a část výroku odvolacího soudu, kterou bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ohlašuje, že napadané rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení (tj. uplatňuje dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a navrhuje, aby bylo rozhodnutí odvolacího soudu zrušeno a věc tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení.

Dovolatel proti - podle jeho názoru nepřezkoumatelnému - rozhodnutí odvolacího soudu brojí celou řadou námitek, které lze shrnout následovně:

1) Odvolacímu soudu vytýká, že věc meritorně rozhodl, aniž by soud prvního stupně připustil změnu žaloby.

2) Brojí proti závěrům odvolacího soudu, podle kterých promlčecí doba nároku na náhradu škody způsobené odvodem daně z přidané hodnoty počala běžet až dnem právní moci konečného rozhodnutí v souběžně vedeném trestním řízení. Společnost se podle jeho názoru mohla o škodě a o tom, kdo ji způsobil, dozvědět již z rozhodnutí správce daně (dnem, kdy nabylo právní moci), nejpozději však při svém vstupu do likvidace. Úplnou jistotu o konkrétní výši škody a osobě, která za ni odpovídá, nelze mít dle dovolatele „prakticky nikdy“, a proto není možné dovozovat, že by promlčecí doba počala běžet až dnem právní moci konečného rozhodnutí v trestním řízení.

3) Poukazuje na to, že na soudním jednání, které se konalo dne 6. prosince 2010, soud prvního stupně žalované nepoučil podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. a jimi navržené důkazy zamítl „pro nadbytečnost“. Odvolací soud pak ve svém rozhodnutí konstatoval, že se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, přičemž dodal, že část tvrzených skutečností žalovaní neprokázali.

4) Zpochybňuje též výši úroků z prodlení, která byla určena jako 12 % p. a. počínaje 4. listopadem 2003. Dovolatel uvádí, že výše úroku z prodlení byla určena nesprávně a že měla činit namísto 12 % jen 2 % p. a.

5) Rozporuje též otázku náhrady nákladů řízení. Ty neměly být společnosti dle názoru dovolatele vůbec přiznány, neboť již tím, že vzala žalobu více než z poloviny zpět, je dán její procesní neúspěch.

6) Dovozuje, že nesprávně byla posouzena otázka, zda žalovaní jednali protiprávně, resp. otázky příčinné souvislosti, a to proto, že soudy nižších stupňů „na posuzovaný případ aplikovaly zákon o účetnictví, a nikoli zákon č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty.“

Nejvyšší soud úvodem poznamenává, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z článku II. bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť se odvolací soud při řešení otázky stanovení počátku běhu subjektivní promlčecí doby práva na náhradu škody odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu.

Podle § 398 zákona č. 513/1991 Sb. obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), běží u práva na náhradu škody promlčecí doba ode dne, kdy se poškozený dozvěděl nebo mohl dozvědět o škodě a o tom, kdo je povinen k její náhradě; končí však nejpozději uplynutím 10 let ode dne, kdy došlo k porušení povinnosti.

Podle § 757 obch. zák. platí pro odpovědnost za škodu způsobenou porušením povinností stanovených tímto zákonem obdobně ustanovení § 373 a násl. obch. zák.

Již v rozsudku ze dne 2. září 2009, sp. zn. 29 Cdo 3526/2007, uveřejněném pod číslem 82/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož je za okamžik, kdy se společnost s ručením omezeným dozví ve smyslu § 398 obch. zák. o vzniku škody, způsobené jí jejím jediným jednatelem, třeba zásadně považovat okamžik, kdy se o vzniku škody dozví nebo mohl dozvědět společník, popřípadě jiná osoba, která je oprávněna nárok na náhradu škody vůči jednateli uplatňovat. Podílel-li se na vzniku škody i tento společník (společníci), dozví se společnost o vzniku škody až tehdy, kdy se o něm dozvěděla nebo mohla dozvědět jiná osoba, oprávněná vůči jednateli náhradu škody uplatňovat (např. správce konkursní podstaty). K témuž závěru se Nejvyšší soud přihlásil i v rozsudku ze dne 15. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 2308/2009 (jenž je veřejnosti dostupný – stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu přijatá po 1. lednu 2001 – na webových stránkách Nejvyššího soudu).

V rozsudku ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 3688/2011, Nejvyšší soud dále vysvětlil, že podíleli-li se na vzniku škody způsobené právnické osobě všichni členové jejího statutárního orgánu, popř. další osoby oprávněné podat jménem právnické osoby žalobu o náhradu škody, běží subjektivní promlčecí doba až ode dne, kdy se dozvěděla nebo mohla dozvědět o škodě a o tom, kdo je povinen k její náhradě, osoba oprávněná podat (za právnickou osobu či jejím jménem) žalobu o náhradu škody proti členovi statutárního orgánu, která se na vzniku škody nepodílela.

Platí proto, že je-li škůdcem jednatel, počne subjektivní promlčecí doba běžet zásadně ve chvíli, kdy se o škodě, resp. o tom, kdo je povinen k její náhradě, dozví nebo může dozvědět jiná osoba, která je vůči němu oprávněna nárok na náhradu škody uplatnit (např. jiný jednatel nebo likvidátor).

Subjektivní vědomost poškozeného o osobě odpovědné za škodu, s níž zákon spojuje počátek běhu promlčecí doby, přitom nepředpokládá nezpochybnitelnou jistotu v určení osoby odpovědné za vznik škody. Zákon vychází z předpokladu, že po osobě, která ví o vzniku škody, lze požadovat, aby nárok u soudu uplatnila, jakmile má k dispozici takové informace o okolnostech vzniku škody, v jejichž světle se jeví odpovědnost určité konkrétní osoby dostatečně pravděpodobnou (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. dubna 2006, sp. zn. 25 Cdo 359/2005). Nesprávné by přitom bylo zobecňovat, že je-li protiprávní jednání škůdce předmětem trestního řízení, dozví se poškozený o tom, že mu škoda vznikla a kdo za ni odpovídá, vždy teprve datem právní moci (odsuzujícího) trestního rozsudku. Znalost poškozeného o osobě škůdce se váže zásadně k okamžiku, kdy obdržel informaci, na jejímž základě si mohl učinit závěr o tom, která konkrétní osoba je za škodu odpovědná, nikoli k právní moci rozhodnutí vydanému v trestním řízení (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. listopadu 2003, sp. zn. 25 Cdo 519/2002). Tyto závěry se uplatní shodně jak v občanskoprávních, tak v obchodněprávních závazkových vztazích.

Z pohledu výše citované judikatury se odvolací soud posouzením otázky počátku běhu promlčecí doby nezabýval. Jednak nevyřešil, od kdy zde (ve společnosti) byla osoba, která se na vzniku škody nepodílela a která byla oprávněna uplatnit právo na náhradu škody, a jednak dostatečně nevysvětlil, proč s právní mocí trestního rozsudku v souběžném trestním řízení spojuje (sporný) závěr, že společnost až z trestního rozsudku získala „s jistotou dostatečnou pro podání žaloby informaci o tom, že obchody se společností DINA, s. r. o. v období od května do října 1999 uskutečněny nebyly a že tedy došlo k tvrzené škodě a kdo za ni odpovídá.“ Právní posouzení věci odvolacím soudem je tak v tomto směru neúplné, a tudíž i nesprávné.

U přípustného dovolání je Nejvyšší soud povinen přihlédnout též k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Nejvyšší soud předně podotýká, že rozhodnutí odvolacího soudu netrpí namítanou vadou spočívající v jeho nepřezkoumatelnosti (ke kritériím posouzení přezkoumatelnosti rozhodnutí srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

V projednávané věci však odvolací soud - na rozdíl od soudu prvního stupně, který rozhodoval na základě zjištěného skutkového stavu - založil své rozhodnutí na tom, že žalovaní neunesli důkazní břemeno, aniž je poučil podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř.

Platí, že rozhodnutí založené na tom, že jeden z účastníků neunesl důkazní břemeno, lze přijmout jen tehdy, byl-li účastník, v jehož neprospěch má být rozhodnuto, poučen podle § 118a odst. 3 o. s. ř. a pokud se stav objektivní nejistoty ohledně rozhodných skutečností i přes toto poučení, resp. důkazy provedené na jeho základě, nepodařilo odstranit (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 831). Roli přitom nehraje, zda jde o rozhodnutí soudu prvního stupně či o rozhodnutí soudu odvolacího, neboť poučovací povinnost podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. mající objektivní charakter (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. srpna 2003, sp. zn. 29 Odo 850/2001, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 12, ročník 2003, pod číslem 209) se uplatní jak v řízení před soudem prvního stupně, tak v řízení odvolacím (§ 213b odst. 1 o. s. ř.) [srov. též například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. března 2003, sp. zn. 21 Cdo 1491/2002, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 4, ročník 2003, pod číslem 59].

Nepoučil-li tedy v projednávané věci soud prvního stupně žalované podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., neboť provedené dokazování vyhodnotil jako dostačující pro částečné přiznání nároku žalobce, kdežto odvolací soud založil své rozhodnutí (aniž by žalovaným příslušné poučení „dodatečně“ poskytl) na tom, že „skutečnost, že předmětné obchody s bionaftou proběhly s jiným odběratelem, žalovaní neprokázali“, zatížil tím řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. května 2009, sp. zn. 28 Cdo 2692/2008).

Odvolací soud svůj závěr o tom, že žalovaní neunesli důkazní břemeno, navíc učinil, aniž by byly provedeny všechny žalovanými navržené důkazy.

Odmítne-li soud provést účastníkem označený důkaz, protože je „nadbytečný“, je tím zásadně vyloučeno, aby rozhodl o věci samé v neprospěch tohoto účastníka z důvodu neunesení důkazního břemene, ledaže by šlo o důkaz, jenž by bez jakýchkoli pochybností nebyl způsobilý prokázat pro věc rozhodnou skutečnost (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. srpna 2003, sp. zn. 21 Cdo 408/2003, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. března 2015, sp. zn. 33 Cdo 1538/2013).

Založil-li tedy odvolací soud (ztotožniv se se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně) své rozhodnutí na tom, že žalovaní neunesli důkazní břemeno, přičemž provedení navržených důkazů bylo soudem prvního stupně „pro nadbytečnost“ zamítnuto, zatížil i tím řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Nelze rovněž přehlédnout, že soud prvního stupně nerozhodl o změně žaloby (navržené podáními z 3. a 9. března 2006), ač mu to § 95 o. s. ř. ukládá, a pokračoval v řízení, jako by ke změně žaloby souhlas udělil (pokračoval v řízení o nově vymezeném skutku). To, že soud změnu žaloby nepřipustil rozhodnutím, však zásadně nemá (a ani v projednávané věci nemělo) za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2834/2011).

Jelikož právní posouzení otázky stanovení počátku běhu subjektivní promlčecí doby tak, jak je učinil odvolací soud, je neúplné, a tudíž i nesprávné, a dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn právem, přičemž řízení navíc trpí výše popsanými vadami, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu ve vztahu k dovolateli co do části výroku, jímž byl potvrzen výrok I. a III. rozsudku soudu prvního stupně, a části výroku, jímž bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení, zrušil a věc potud vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.), aniž se zabýval dalšími dovolacími námitkami.

V další fázi řízení se odvolací soud při hodnocení otázky promlčení neopomine zabývat i tím, zda výkon práva vznést námitku promlčení byl v poměrech projednávané věci v souladu s obecným korektivem dobrých mravů (k tomu viz například nález Ústavního soudu ze dne 15. ledna 1997, sp. zn. II. ÚS 309/95, nález Ústavního soudu ze dne 6. září 2005, sp. zn. I. ÚS 643/04, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. prosince 2002, sp. zn. 21 Cdo 486/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 4, ročník 2003, pod číslem 53, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2007, sp. zn. 33 Odo 561/2006, či z poslední doby například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. ledna 2014, sp. zn. 25 Cdo 2366/2013).

Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný. V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.



V Brně dne 26. května 2015


JUDr. Filip C i l e č e k předseda senátu



Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. 29 Cdo 3212/2013, ECLI:CZ:NS:2015:29.CDO.3212.2013.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies