21 Cdo 3386/2014

26. 05. 2015, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Civilní, Civilní (dovolací)
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

  • OSŘ - § 109 odst. 2 písm. c)
  • OSŘ - § 112 odst. 1

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobkyně R. H., zastoupené JUDr. Tomášem Chlebounem, advokátem se sídlem v Praze 4, Paprsková č. 333/16, proti žalovanému SPIEGEL - Verlag Rudolf Augstein GmbH & Co. KG, reg. č. DE 118922410, se sídlem v Hamburku, Brandswiete č. 19, Spolková republika Německo, zastoupenému Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci č. 2116/15, o 108.664,02 EUR s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 42 C 266/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. března 2014 č.j. 64 Co 392/2013-328, takto:

I. Dovolání žalobkyně proti výroku rozsudku městského soudu o náhradě nákladů řízení se odmítá.
II. Rozsudek městského soudu a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14. června 2013 č.j. 42 C 266/2010-233 se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.

Odůvodnění:


Žalobkyně se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 1 dne 2.7.2010 domáhala, aby jí žalovaný zaplatil 122.803,02 EUR spolu s úrokem z prodlení, který vyčíslila. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že uzavřela se žalovaným dne 24.10.1990 "smlouvu, která má veškeré náležitosti pracovní smlouvy" a na jejímž základě vykonávala pro žalovaného ode dne 1.10.1990 "práci sekretářky/asistentky s místem výkonu práce v Praze"; o tom, že mezi účastníky vznikl pracovněprávní vztah, svědčí podle žalobkyně rovněž to, že žalobkyni byla po celou dobu trvání pracovního poměru vyplácena mzda ve výši stanovené smlouvou ze dne 24.10.1990, která byla jednostranně navyšována žalovaným, že "jednala vždy jménem žalovaného", že přijímala pokyny pouze od žalovaného, že svou pracovní činnost vykonávala v prostorách pronajatých žalovaným a na přístrojích nacházejících se v jeho vlastnictví. Žalobkyně však, nad rámec této práce dohodnuté ve smlouvě ze dne 24.10.1990, vykonávala pro žalovaného i další činnosti ("vedla celé redakční zastoupení žalovaného, založila a vedla novinový archiv, prováděla literární a novinové rešerše, denně shrnovala nejdůležitější témata českých novin, vedla briefingy s redaktory jednotlivých oddělení žalovaného, budovala kontakty s obchodními partnery a o tyto kontakty pečovala, doprovázela redaktory při jednáních a prováděla překlady, samostatně vedla rozhovory, na základě místní rešerše upozorňovala na témata, kterými by se zahraniční redakce mohla zabývat a zajišťovala citáty a stanoviska, prováděla i rozsáhlé novinářské rešerše, které následně překládala do německého jazyka a vykonávala i vlastní redaktorskou činnost"), které nespadaly do druhu práce sjednaného v pracovní smlouvě ze dne 24.10.1990, a výkon těchto činností "vyžadoval minimálně stanovenou týdenní pracovní dobu, tj. minimálně osm hodin denně nad rámec pracovní doby sjednané v pracovní smlouvě ze dne 24.10.1990". Podle žalobkyně vznikl mezi ní a žalovaným - mimo smluvní vztah založený smlouvou ze dne 24.10.1990 - "faktický pracovní poměr", který byl vykonáván minimálně po stanovenou týdenní pracovní dobu, žalobkyně však nebyla za výkon práce v tomto faktickém pracovním poměru odměňována. Podle Smlouvy o tarifních platech pro zaměstnance živnosti nakladatelství časopisů, která byla sjednána mezi Svazem časopisních nakladatelství Sever, zaregistrovaným spolkem se sídlem v Hamburku, a Spojenou odborovou organizací služeb, zemské kraje Hamburk a Sever, odborná oblast média, umění a průmysl, která platí pro zaměstnance živnosti nakladatelství v Hamburku, tedy sídle žalovaného, a jež by se měla vztahovat i na žalobkyni, by žalobkyně měla dostávat za činnost, kterou pro žalovaného konala mimo rámec výkonu práce dle pracovní smlouvy ze dne 24.10.1990, mzdu v minimální výši 3.185,- EUR v době od 1.10.2007 do 30.9.2008 a v době od 1.10.2008 3.242,- EUR, dále podle vnitřního předpisu žalovaného by měl být žalobkyni vyplacen vánoční plat, roční závěrečná úhrada a měsíční paušál pro pracovníky činné mimo Hamburk. Navíc, žalovaný dal žalobkyni dne 27.7.2009 neplatnou výpověď z pracovního poměru založeného pracovní smlouvou ze dne 24.10.1990, čímž žalobkyni vznikl nárok na náhradu mzdy ve výši 1.500,- EUR měsíčně ode dne 18.8.2009.

Obvodní soud pro Prahu 1 - poté, co usnesením ze dne 14.9.2001 č.j. 42 C 266/2010, 51/2011-72 vyloučil k samostatnému řízení žalobu o náhradu mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru a řízení o této žalobě podle ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) občanského soudního řádu přerušil až do pravomocného skončení řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 325/2009 - rozsudkem ze dne 14.6.2013 č.j. 42 C 266/2010-233 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 107.992,50 Kč k rukám advokáta Mgr. Marka Vojáčka. Dospěl k závěru, že žalobkyně "i přes výzvu a poučení" podle ustanovení § 118a odst. 1 občanského soudního řádu "nedoplnila svá skutková tvrzení tak, aby na jejich základě bylo možno učinit zjištění, že žalobkyně pro žalovaného vykonávala činnosti, jež nespadají pod druhové vymezení práce popsané pojmy sekretářka/asistentka", a že všechny žalobkyní popisované konkrétní činnosti (jako monitoring denního tisku, vedení novinového archivu, provádění rešerší z novin či literatury, zajišťování, navazování a udržování kontaktů, doprovod redaktora k rozhovoru a případné tlumočení, vedení rozhovorů, získávání nebo potvrzování citátů a stanovisek, či běžná agenda kanceláře - předplatné tisku, bankovní styk, asistence při sjednávání nájemní smlouvy) "jsou takového druhu, že je asistentka může vykonávat, resp. není naprosto vyloučeno, aby je asistentka vykonávat nemohla (u žádné ze zjištěných činností nejde o zjevný exces z daného druhu činnosti)", a "nelze tak učinit závěr o tom, že by mezi žalobkyní a žalovanou vznikl mimo smluvního vztahu vymezeného druhem činnosti sekretářka/asistentka ještě další souběžný faktický pracovní poměr, tj. pracovní poměr založený fakticky (konkludentně), bez písemné pracovní smlouvy". Žalobkyni proto nemůže "nad rámec odměny vyplácené jí již podle uzavřené písemné smlouvy" náležet "jakákoliv další mzda", navíc "při určování výše odměny by nebylo možné vycházet z německé kolektivní smlouvy o tarifních platech, která má výslovně omezenou územní působnost", a "v žádném případě nelze dovodit její účinky také pro zaměstnance žalovaného v ČR". Návrhu žalobkyně na přerušení řízení soud prvního stupně nevyhověl s odůvodněním, že "z pohledu tohoto řízení je lhostejné, zda smlouva z 24.10.1990 je či bude posouzena jakožto smlouva pracovní či obchodní, významné je pouze to, že v této smlouvě, bez ohledu na její právní povahu, je specifikován druh činnosti, jež je podle této smlouvy vykonávána".

K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13.3.2014 č.j. 64 Co 392/2013-328 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení; ve věci samé jej potvrdil a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 49.658,40 Kč k rukám advokáta Mgr. Marka Vojáčka. Odvolací soud nejprve dovodil, že nejsou dány důvody pro přerušení řízení, neboť "v řízení o neplatnost výpovědi z pracovního poměru vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 325/2009 není řešena otázka významná pro toto řízení", a souhlasil se závěrem soudu prvního stupně v tom, že "veškeré činnosti, o nichž žalobkyně tvrdila, že je vykonávala nad rámec činností, ohledně nichž uzavřela dne 24.10.1990 se žalovaným smlouvu, jsou činnosti spadající do náplně práce v pozici sekretářka/asistentka", o čemž svědčí i to, že žalobkyně se žalovaným uzavřela dne 24.10.1990 smlouvu, na jejímž základě až do roku 2009 "vykonávala pro žalovaného různé činnosti, a po tuto dobu zřejmě neměla pochybnosti o tom, že její náplň odpovídá náplni práce na pozici sekretářka/asistentka podle uzavřené dohody a to jak z hlediska obsahu, tak i z hlediska časové dotace". Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně rovněž v tom, že "kolektivní smlouva o tarifních platech má výslovně omezenou územní působnost a nevztahuje se ani na celé území SRN a je vyloučeno, aby byla použitelná též na územní ČR".

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Nesouhlasí s názorem soudů, že by práce jí vykonávané pro žalovaného ("monitoring denního tisku a zřízení českého novinového archivu a péče o něj, rešerše z novin a literatury, denní recenze nejdůležitějších témat českých novin a předání informace o nich redaktorům všech redakcí a televize Spiegel, sjednávání a udržování kontaktů s partnery pro rozhovory, doprovod zahraničních redaktorů žalovaného při rozhovorech a překládání rozhovorů, v jednotlivých případech samostatně vedla rozhovory pro žalovaného, nabízela žalovanému témata pro články, získávala citáty a stanoviska") byly náplní práce sekretářky/asistentky. Za situace, kdy soudy dospěly k závěru, že veškeré činnosti, o nichž žalobkyně tvrdila, že je vykonávala nad rámec činností, ohledně nichž uzavřela dne 24.10.1990 se žalovaným smlouvu, jsou činnosti spadající do náplně práce v pozici sekretářka/asistentka, měly "přerušit řízení do okamžiku, než Obvodní soud pro Prahu 1 v řízení vedeném pod spisovou značkou 23 C 325/2009 vyřeší předběžnou otázku, zda je smlouva ze dne 24.10.1990 pracovní smlouvou", neboť v případě, že by "smlouva ze dne 24.10.1990 byla pracovní smlouvou, tak měl Obvodní soud pro Prahu 1, popřípadě Městský soud v Praze poučit žalobkyni podle ustanovení § 118a odst. 2 občanského soudního řádu a následně výše uvedené práce konané nad rozsah polovičního úvazku posoudit jako práci přesčas". Žalobkyně dále namítá, že "smlouva o tarifních platech má charakter kolektivní smlouvy a s ohledem na tuto skutečnost je závazná i v případě, pokud by se právní vztah mezi žalovaným a žalobkyní řídil právem České republiky". S výrokem o náhradě nákladů řízení žalobkyně nesouhlasí proto, že "odvolací soud měl při rozhodování o nákladech odvolacího řízení přihlédnout pouze k tomu, že se žalobkyně nachází trvale v tíživé zdravotní a sociální situaci a že nepřiznání nákladů řízení žalovanému nebude mít negativní dopad do jeho majetkové sféry". Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud zrušil "v napadených výrocích" rozsudek odvolacího soudu a "v celém rozsahu" i rozsudek soudu prvního stupně.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 občanského soudního řádu a že dovolání je třeba i v současné době - vzhledem k tomu, že řízení v projednávané věci bylo zahájeno v době přede dnem 1.1.2014 - projednat a rozhodnout (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.) podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31.12.2013 (dále jen "o.s.ř."), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).

Dovolání podle ustanovení § 237 o.s.ř. není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovní vztahy nebo o věci uvedené v ustanovení § 120 odst.2 o.s.ř.; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží [§ 238 odst.1 písm.d) o.s.ř.].

Za podmínek uvedených v ustanovení § 237 a § 238 odst.1 písm.d) o.s.ř. je dovolání přípustné také proti akcesorickým výrokům rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se řízení končí, včetně výroků o náhradě nákladů řízení. Peněžité plnění přiznané výrokem o náhradě nákladů řízení nelze označit pro účely posouzení přípustnosti dovolání za plnění ze vztahu ze spotřebitelské smlouvy, z pracovněprávního vztahu nebo z věci uvedené v § 120 odst. 2 o.s.ř. [§ 238 odst. 1 písm. d) o.s.ř.], a to ani když je výrok o nákladech řízení akcesorickým výrokem v rozhodnutí, jež se (co do "merita") takového "vztahu" nebo takové "věci" týkalo (ve výroku o nákladech řízení se zvláštní povaha těchto vztahů a věcí dovolující prolomení stanoveného limitu nijak neprojevuje) [srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.5.2013 sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, které bylo uveřejněno pod č. 80 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2013].

Výrokem rozsudku odvolacího soudu bylo rozhodnuto o povinnosti žalobkyně k náhradě nákladů odvolacího řízení ve výši, která nepřesahuje částku 50.000,- Kč. Dovolání žalobkyně proti tomuto rozhodnutí tedy není podle ustanovení § 238 odst.1 písm.d) o.s.ř. přípustné, a proto je Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst.1 o.s.ř. odmítl.

V projednávané věci bylo soudy (mimo jiné) zjištěno, že žalobkyně uzavřela se žalovaným dne 24.10.1990 smlouvu, v níž bylo mimo jiné sjednáno, že žalobkyně bude "od 1.10.1990 pracovat na půl úvazku jako sekretářka/asistentka pro kancelář Spiegelu, která bude v Praze založena", že její "činností se po detailních objasněních rozumí vedení zahraničního rezortu", že žalobkyně za svou činnost obdrží "honorář 1.300 DM, který je splatný dodatečně dvanáctkrát ročně", že povinností žalobkyně je "uhradit veškeré odvody připadající na její honorář" a že "každá ze stran může tuto smlouvu vypovědět s výpovědní dobou 4 týdnů vždy ke konci kalendářního čtvrtletí". Žalobkyně vykonávala činnosti pro žalovaného až do roku 2009 a odměna za činnost jí byla žalovaným postupně zvyšována; dopisem ze dne 27.7.2009 žalovaný sdělil žalobkyni, že "tímto vypovídá smlouvu (dohodu) uzavřenou dne 24.10.1990" mezi účastníky, na "jejímž základě" byla žalobkyně "pro společnost činná jako sekretářka/asistentka, a v souladu s bodem 4 této smlouvy ke konci kalendářního čtvrtletí, tzn. k 30.9.2009", a že, kdyby byl právní poměr mezi účastníky "případně posouzen jako pracovní poměr", jí dává výpověď podle ustanovení § 52 písm.a) a c) zákoníku práce, neboť žalovaný se "dne 29.6.2009 rozhodl o uzavření zastoupení redakce v České republice (v Praze) a o zrušení pracovního místa sekretářka/asistentka", čímž se žalobkyně stala (v důsledku této organizační změny) pro další zaměstnávání u žalovaného nadbytečná, a je tím dán výpovědní důvod pod § 52 písm. c) zákoníku práce", a "dále je s ohledem na rozhodnutí dán výpovědní důvod podle § 52 písm. a) zákoníku práce kvůli zrušení části zaměstnavatele (společnosti), tzn. zastoupení redakce v České republice (Praze)". Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 6.12.2010 č.j. 23 C 325/2009-53, kterým byla zamítnuta žaloba o určení neplatnosti "výpovědi z pracovního poměru žalovaného ze dne 27.7.2009", a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26.9.2011 č.j. 23 Co 339/2011-106, kterým byl rozsudek obvodního soudu ve věci samé potvrzen, byly rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.10.2013 č.j. 21 Cdo 3356/2012-124 zrušeny a věc byla vrácena Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení; podle právního názoru dovolacího soudu sice smlouva ze dne 24.10.1990 nebyla právním úkonem, kterým by byl mezi účastníky založen pracovní poměr nebo jiný pracovněprávní vztah, soudy však měly zkoumat, zda nešlo jen o simulovaný právní úkon, kterým by byl zastřen (disimulován) jiný právní úkon, na základě kterého by mezi účastníky vznikl pracovněprávní vztah. V projednávané věci žalobkyně tvrdí, že mezi účastníky vznikl - nad rámec pracovněprávního vztahu založeného "podle smlouvy ze dne 24.10.1990" - další pracovněprávní vztah, který označuje jako "faktický pracovní poměr", jenž vykonávala "minimálně po stanovenou týdenní pracovní dobu", aniž by byla za výkon této práce odměňována. Odvolací soud dovodil, že "veškeré činnosti, o nichž žalobkyně tvrdila, že je vykonávala nad rámec činností, ohledně nichž uzavřela dne 24.10.1990 se žalovaným smlouvu, jsou činnosti spadající do náplně práce v pozici sekretářka/asistentka" a že proto žalobkyni nenáleží požadovaná odměna za práci, aniž by se zabýval také tím, zda mezi účastníky byl založen pracovněprávní vztah nebo zda žalobkyně vykonávala svou činnost u žalovaného v jiném ("podnikatelském") právním vztahu. Za tohoto stavu věci bylo pro rozhodnutí soudů v projednávané věci významné mimo jiné vyřešení právní otázky, zda je v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 325/2009 řešena otázka, která může mít význam rovněž v projednávané věci, tedy - řečeno jinak - zda také pro rozhodnutí v projednávané věci je významný závěr o povaze a obsahu právního vztahu, v němž žalobkyně vykonávala pro žalovaného svou činnost. Vzhledem k tomu, že tuto otázku odvolací soud vyřešil v rozporu s ustálenou judikaturou soudů a že její posouzení bylo v projednávané věci významné (určující), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalobkyně je podle ustanovení § 237 o.s.ř. přípustné.

Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Tzv. faktickým pracovním poměrem se rozumí v judikatuře soudů právní vztah, který vzniká tím, že fyzická osoba koná pro zaměstnavatele (s jeho vědomím a podle jeho pokynů) práci (závislou práci), ačkoliv mezi nimi nebyla sjednána platná pracovní smlouva, popřípadě platná dohoda o pracích konaných mimo pracovní poměr (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7.5.2003 sp. zn. 21 Cdo 2287/2002 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15.6.2010 sp. zn. 21 Cdo 2029/2009). Právní vztah při tzv. faktickém pracovním poměru je vztahem pracovněprávním. Protože nejde o pracovní poměr, neplatí pro něj ustanovení o skončení pracovního poměru, o délce výpovědních dob apod. Fyzické osobě však vždy musí být vydáno bezdůvodné obohacení, které zaměstnavateli vzniklo tím, že přijal od fyzické osoby plnění (vykonanou práci) bez právního důvodu nebo z neplatného právního úkonu.

Žalobkyně v projednávané věci tvrdí, že konala pro žalovaného - nad rámec povinností ze vztahu založeného "podle smlouvy ze dne 24.10.1990" - "minimálně po stanovenou týdenní pracovní dobu" ještě další činnost (jinou práci). Posouzení toho, zda její tvrzení bylo prokázáno, proto musí (logicky vzato) předcházet zjištění o tom, jaký vztah vznikl (jakou měl povahu a co bylo jeho obsahem) mezi účastníky "podle smlouvy ze dne 24.10.1990". O tomto vztahu doposud vyšlo - jak vyplývá z rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.10.2013 č.j. 21 Cdo 3356/2012-124 - najevo, že smlouva ze dne 24.10.1990 není právním úkonem, kterým by byl mezi účastníky založen pracovní poměr nebo jiný pracovněprávní vztah, a že je třeba se dále zabývat tím, zda smlouva ze dne 24.10.1990 nepředstavuje simulovaný právní úkon, kterým by byl zastřen (disimulován) jiný právní úkon, na základě kterého by mezi účastníky vznikl pracovněprávní vztah. Vzhledem k tomu, že se soudy v projednávané věci nezabývaly tím, zda smlouva ze dne 24.10.1990 nepředstavuje simulovaný právní úkon, kterým by byl zastřen (disimulován) jiný právní úkon, na základě kterého by mezi účastníky vznikl pracovněprávní vztah, nebylo možné ani spolehlivě uzavřít, zda činnosti tvrzené žalobkyní byly vykonávány v tomto nebo v jiném právním vztahu, popř. jaký měl takový vztah právní povahu.

Jestliže soudy nedospěly k závěru, že by bylo na místě v zájmu hospodárnosti řízení spojit projednávanou věc ke společnému řízení s věcí, vedenou u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 325/2009 (§ 112 odst.1 o.s.ř.), a jestliže v projednávané věci neposuzovaly, zda smlouva ze dne 24.10.1990 nepředstavuje simulovaný právní úkon, kterým by byl zastřen (disimulován) jiný právní úkon, na základě kterého by mezi účastníky vznikl pracovněprávní vztah (a nebyla tedy dosud objasněna povaha tohoto právního vztahu a, šlo-li vskutku o vztah pracovněprávní, ani jeho obsah), měly vyhovět návrhu žalobkyně na přerušení řízení podle ustanovení § 109 odst.2 písm.c) o.s.ř. až do skončení věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 325/2009, neboť otázka řešená v tomto řízení má (zásadní) význam pro rozhodnutí soudů v projednávané věci.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu ve výroku o věci samé není správný; Nejvyšší soud České republiky jej proto v tomto výroku a v akcesorickém výroku o náhradě nákladů řízení podle ustanovení § 243e odst. 1 o.s.ř. zrušil. Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí také na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Obvodnímu soudu pro Prahu 1) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o.s.ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§ 243g odst. 1 část věty první za středníkem o.s.ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. května 2015



JUDr. Ljubomír Drápal

předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. 21 Cdo 3386/2014, ECLI:CZ:NS:2015:21.CDO.3386.2014.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies