21 Cdo 3280/2013

25. 05. 2015, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Civilní, Civilní (dovolací)
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

  • OSŘ - § 243b odst. 2
  • OSŘ - § 243b odst. 3
  • 65/1965 Sb. - § 195 odst. 1
  • 65/1965 Sb. - § 195 odst. 3
  • 65/1965 Sb. - § 19
  • 65/1965 Sb. - § 112 odst. 2
  • 567/2006 Sb. - § 3 odst. 1

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. v právní věci žalobce R. G., zastoupeného JUDr. Martinem Mikyskou, advokátem se sídlem v Malé Skále č. 397, proti žalované OKD, a.s., se sídlem v Karviné, Doly, Stonavská č. 2179, IČO 268 63 154, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 26 C 2/2008, o dovolání žalobce a žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. května 2013 č. j. 16 Co 28/2013-290, takto:

Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení.

Odůvodnění:


Žalobce se domáhal žalobou podanou u Okresního soudu v České Lípě dne 31.7.2007 (změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby mu žalovaná zaplatila na náhradě škody na zdraví za období od 1.8.2005 do 31.7.2012 částku 740.434,- Kč s úroky z prodlení a aby mu od 1.8.2012 platila pravidelný měsíční peněžitý důchod ve výši 15.384,- Kč. Žalobu odůvodnil tím, že u žalované pracoval od roku 1982 jako horník a od roku 1990 jako důlní záchranář, a že dne 18.6.2000 utrpěl pracovní úraz, dne 9.7.2001 u něj byla zjištěna nemoc z povolání – profesionální traumatická vázoneuróza. Pro následky pracovního úrazu byl dne 13.6.2001 převeden na méně placenou práci v důlní dílně, ke dni 25.7.2003 byl rozvázán pracovní poměr dohodou, nicméně žalovaná mu poskytovala náhradu za ztrátu na výdělku až do konce března 2004, kdy byla výplata náhrady za ztrátu na výdělku od 1.4.2004 zastavena, neboť podle znaleckého posudku se u žalobce objevilo obecné onemocnění (idiopatická proktokolitida – levostranný typ), pro které by nebyl schopen vykonávat jakoukoli práci v dole. Žalobce však si nechal pořídit znalecký posudek znalcem Doc. MUDr. Evženem Hrnčířem, CSc., který dospěl k závěru, že kdyby nebylo jeho profesionálního zdravotního postižení následkem pracovního úrazu a nemoci z povolání, jeho obecná onemocnění by mu sice znemožňovala výkon původní profese důlního záchranáře, nevadila by však při výkonu profese důlního zámečníka (pro kterou je vyučen). Důsledkem této „částečné“ změny poměrů je skutečnost, že od měsíce července 2003 (kdy měl být na základě lékařského posudku převeden na práci koupeláře, k čemuž však z důvodu rozvázání pracovního poměru nedošlo), mu příslušela náhrada za ztrátu na výdělku nikoliv do původního průměrného výdělku důlního záchranáře, „ale do výše pravděpodobného výdělku důlního zámečníka nebo do pravděpodobného výdělku „povrchového“ zámečníka v jiném odvětví zjištěného za II. čtvrtletí roku 2003“. Vycházeje z této úvahy, žalobce vyčíslil náhradu za ztrátu na výdělku jako rozdíl mezi pravděpodobným průměrným výdělkem zámečníka (popřípadě valorizovaným) na straně jedné, a pravděpodobným výdělkem koupeláře (popřípadě valorizovaným) a částečného invalidního důchodu na straně druhé.

Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 8.8.2012 č.j. 26 C 2/2008-229 ve znění opravného usnesení ze dne 7.9.2012 č.j. 26 C 2/2008-251 žalované uložil, aby zaplatila žalobci 740.434,- Kč s úroky z prodlení, které vyčíslil, aby „s účinností od 1.8.2012“ žalobci platila na náhradě za ztrátu na výdělku částku 15.384,- Kč měsíčně, co do částky 56.388,- Kč řízení zastavil a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 110.048,40 Kč k rukám advokáta JUDr. Martina Mikysky a že žalovaná je povinna zaplatit České republice na 81.552,50 Kč náhradě nákladů řízení na účet Okresního soudu v Ostravě. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že u žalobce došlo v důsledku obecného onemocnění ke změně poměrů, která však neměla za následek zánik nároku na náhradu za ztrátu na výdělku, ale pouze změnu výpočtu této náhrady. Vycházeje – kromě jiného - ze znaleckého posudku vypracovaného lékařskou fakultou Univerzity Palackého v Olomouci dospěl k závěru, že žalobci zůstala i se zřetelem na jeho obecná onemocnění zachována způsobilost vykonávat práci zámečníka v dole, a že pravděpodobný výdělek za II. čtvrtletí 2003 představuje částku 20.000,- Kč měsíčně. Při výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku tedy vycházel z uvedeného (valorizovaného) průměrného výdělku, od něhož odečítal pravděpodobný výdělek koupeláře („stop výdělek“) zjištěný ke dni 23.7.2003 (postupně valorizovaný), přičemž v měsících, kdy byly skutečné výdělky žalobce vyšší, započítával vyšší skutečný výdělek. Protože s účinností od 18.11.2010 v důsledku nově posouzeného poklesu pracovní schopnosti žalobce došlo k odnětí jeho invalidního důchodu, nemohla být nadále náhrada za ztrátu na výdělku snižována o tento invalidní důchod. Okolnost, že počínaje dnem 10.11.2010 byl žalobce zaměstnán u společnosti GRAND BUILDING, s.r.o., v níž byl současně jednatelem i společníkem, nepředstavuje podle názoru soudu prvního stupně podstatnou změnu poměrů, která by odůvodňovala změnu způsobu výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku. Není vyloučeno, aby jednatel uzavřel jménem společnosti smlouvu, při níž druhou smluvní stranou je sám tento jednatel jako fyzická osoba, přičemž v každém jednotlivém případě je třeba zkoumat, zda při tomto právním úkonu nedochází ke střetu zájmů mezi společností jako zaměstnavatelem a jejím statutárním orgánem jako zaměstnancem na straně druhé. V posuzovaném případě však soud prvního stupně neshledal při uzavírání pracovního poměru žalobce se společností GRAND BUILDING, s.r.o., žádný střet zájmů, neboť pracovní podmínky a smluvní mzdy byly dojednány způsobem odpovídajícím pracovním a smluvním podmínkám jiných srovnatelných zaměstnanců této společnosti.

K odvolání žalobce i žalované Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 2.5.2013 č.j. 16 Co 28/2013-290 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. (ve věci samé) ohledně částky 224.447,- Kč s úrokem z prodlení potvrdil a co do částky 89.826,- Kč změnil tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl, ve výroku, jímž byl žalobci přiznán od 1.8.2012 pravidelný měsíční peněžitý důchod 15.384,- Kč změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že přiznal žalobci za dobu od 1.8.2012 do 31.3.2013 částku 90.346,- Kč, ohledně dalších 32.726,- Kč žalobu zamítl, a od 1.4.2013 uložil žalované, aby žalobci platila 11.447,- Kč měsíčně, přičemž ohledně dalších 3.937,- Kč měsíčně žalobu zamítl. Ve výrocích o náhradě nákladů řízení změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že uložil žalované, aby zaplatila žalobci na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 95.933,- Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení 18.743,50 Kč, vše k rukám advokáta JUDr. Martina Mikysky, že žalobce je povinen zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Ostravě na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 8.850,50 Kč na účet Okresního soudu v Ostravě a že žalovaná je povinna zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Ostravě na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 26.552,- Kč a na soudním poplatku za řízení před soudem prvního stupně 27.472,- Kč. Zabývaje se věcí samou v rozsahu podaného odvolání (tj. náhradou za ztrátu na výdělku „od listopadu 2010“), posuzoval otázku platnosti pracovní smlouvy uzavřené mezi žalobcem a společností GRAND BUILDING, s.r.o., a dospěl k závěru, že tato smlouva je – i když z jiných důvodů – platným právním úkonem. Právní úprava byla v období od 14.4.2008 do 31.11.2011 založena na tom, že všechny důvody způsobující neplatnost pracovněprávních úkonů představovaly jen relativní neplatnost; nebyla-li námitka relativní neplatnosti pracovněprávního úkonu uplatněna k ní legitimovaným účastníkem, soud nesmí k důvodu neplatnosti přihlížet (i kdyby byl jinak nepochybný) a při rozhodování vychází z toho, že se jedná o platný právní úkon. Vztaženo na posuzovanou věc to znamená, že relativní neplatnosti pracovní smlouvy se mohli dovolávat jen žalobce a společnost GRAND BUILDING, s.r.o., nikoliv však žalovaná, která nebyla na svých právech nebo povinnostech pracovní smlouvou přímo dotčena. Odvolací soud však shledal důvodnou námitku žalované, že pro účely náhrady za ztrátu na výdělku nelze od 10.11.2010 vycházet ze mzdy ve výši 8.000,- Kč měsíčně, kterou žalobce dosahoval jako manažer, resp. generální ředitel společnosti GRAND BUILDING, s.r.o., neboť nedosahuje příslušné nejnižší úrovně zaručené mzdy podle ustanovení § 112 odst. 2 zák. práce. Práce generálního ředitele podle názoru odvolacího soudu spadá do 8. skupiny prací zařazených do oboru „Administrativní, ekonomické, provozní a správní činnosti“ podle přílohy k nařízení vlády č. 567/2006 Sb., čemuž podle ustanovení § 3 odst. 1 uvedeného nařízení odpovídá nejnižší úroveň zaručené mzdy ve výši 16.100,- Kč. Protože tato částka je vyšší, než valorizovaný tzv. „stop výdělek“ 11.288,- Kč, „jedná se o podstatnou změnu poměrů, která má za následek, že za výdělek žalobce po pracovním úrazu“ je třeba pokládat výdělek ve výši 16.100,- Kč.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali dovolání oba účastníci.

Žalovaná namítá, že je nesprávný názor odvolacího soudu, že není oprávněna dovolávat se relativní neplatnosti pracovní smlouvy žalobce a společnosti GRANDBUILDING, s.r.o.. Podle platné právní úpravy v době od 14.4.2008 do 31.12.2011 a zastávaného výkladu ustanovení § 19 zák. práce se mohl neplatnosti právního úkonu dovolat „ten, kdo je takovým úkonem dotčen“, nikoli pouze účastník pracovněprávního vztahu. Pracovní smlouvou žalobce byla žalovaná přímo dotčena, neboť od výše mzdy žalobce se odvíjí výše náhrady za ztrátu na výdělku. Podle názoru žalované je předmětná pracovní smlouva neplatným právním úkonem, pracovní poměr nebyl v tomto období platně sjednán a žalobci by za toto období neměla příslušet náhrada za ztrátu na výdělku. Dospěje-li dovolací soud k závěru, že žalovaná není oprávněna uplatnit relativní neplatnost pracovní smlouvy, pak žalovaná souhlasí s odvolacím soudem, že za výdělek žalobce je třeba považovat výdělek odpovídající nejnižší úrovni zaručené mzdy, který by však měl být následně valorizován spolu s „fiktivním“ pravděpodobným výdělkem důlního zámečníka. Výše náhrady za ztrátu na výdělku by pak byla nižší, než je výše vypočtená odvolacím soudem. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil.

Žalobce v dovolání proti rozsudku odvolacího soudu namítal, že v uzavření pracovní smlouvy se společností GRAND BUILDING, s.r.o. nelze spatřovat podstatnou změnu poměrů, která by odůvodňovala jiný způsob výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku. Výpočet náhrady za ztrátu na výdělku „probíhal až do 9.11.2010 v režimu tzv. fixní renty“, a pokud se žalobcův dosahovaný výdělek dále snížil, a žalobce nepožadoval zvýšení náhrady za ztrátu na výdělku, „zrcadlově by ani odpovědný zaměstnavatel neměl této skutečnosti zneužít a požadovat snížení renty“. Je rovněž otázkou, zda se žalovaný může dovolávat relativní neplatnosti pracovní smlouvy ze dne 9.11.2011. Kromě toho odvolací soud provedl sám zařazení sjednaného druhu práce žalobce do 8. skupiny prací jen podle názvu, a nikoliv podle skutečné pracovní náplně, kterou bylo zapotřebí mít pro uplatnění „kategorie zaručené mzdy“. „Uplatnění koncepce použití zaručené mzdy odvolacím soudem bylo nejen právně překvapivé, ale i nepodložené potřebnými skutkovými zjištěními. Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdí, nebo aby zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) projednal dovolání žalobce a dovolání žalované podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů účinných do 31.12.2013 (dále jen „o.s.ř.“), neboť napadený rozsudek odvolacího soudu byl vydán v občanském soudním řízení zahájeném v době přede dnem 1.1.2014 (srov. Čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu byla podána oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).

V projednávané věci bylo pro rozhodnutí soudů významné (mimo jiné) vyřešení právní otázky, jaký vliv na poskytovanou náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti má skutečnost, jestliže se zdrojem příjmů poškozeného zaměstnance stanou příjmy dosahované v souvislosti s jeho výdělečnou činnosti konanou vlastním jménem a na vlastní odpovědnost. Vzhledem k tomu, že tato právní otázka hmotného práva dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešena, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalobce a dovolání žalované je přípustné podle ustanovení § 237 o.s.ř.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání žalobce a dovolání žalované jsou opodstatněná.

Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno, že žalobce, který pracoval u žalované od roku 1982 jako horník a od roku 1990 jako důlní záchranář, utrpěl dne 18.6.2000 pracovní úraz (podvrtnutí levého kotníku) a pro jeho následky byl převeden na méně placenou práci v důlní dílně. Dne 9.7.2001 byla u žalobce zjištěna nemoc z povolání – profesionální traumatická vázoneuróza, a protože stávající práce v důlní dílně vyhovovala, pracoval zde nadále. Lékařským posudkem ze dne 15.7.2003 byl žalobce uznán „neschopen dosavadního zaměstnání pro chronickou poúrazovou instabilitu levého hlezenního kloubu“, podle potvrzení o převodu ze dne 22.7.2003 měl být od následujícího dne převeden na práci „dělník povrchových provozů – koupelář“, avšak dne 22.7.2003 byla uzavřena dohoda o rozvázání pracovního poměru bez uvedení důvodů ke dni 25.7.2003. Po rozvázání pracovního poměru poskytovala žalovaná žalobci náhradu za ztrátu na výdělku ve výši rozdílu mezi průměrným valorizovaným výdělkem před vznikem škody, který žalobce dosahoval jako důlní záchranář, a průměrným valorizovaným výdělkem (tzv. stop výdělkem), který by žalobce mohl dosahovat jako koupelář ke dni rozvázání pracovního poměru s připočtením částečného invalidního důchodu. Po ukončení práce u žalované byl žalobce evidován od 26.7.2003 do 28.2.2004 jako uchazeč o zaměstnání, od 1.3.2004 do 31.7.2007 byl zaměstnán u společnosti DURMAN, spol. s r.o., následně od 1.8.2007 do 30.9.2010 u společnosti Interdecor s.r.o. Dne 9.11.2010 uzavřel od 10.11.2010 jako jediný jednatel a společník společnosti GRAND BUILDING, s.r.o. pracovní smlouvu „sám se sebou“, v níž byl uveden druh práce „manažer firmy“; mzdovým výměrem ze dne 9.11.2010 byla „sjednána“ smluvní měsíční mzda ve výši 8.000,- Kč. Žalobce se kromě jiného domáhal, aby mu žalovaná vyplácela náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti vycházejíc v době od 10.11.2010 z částky 8.000,- Kč jako výdělku po pracovním úraze.

Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat - s ohledem na to, že žalobci vzniklo právo na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti v roce 2001- podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zák. práce“).

Odpovědnost zaměstnavatele za škodu při pracovních úrazech a nemocech z povolání je upravena jako objektivní odpovědnost za výsledek – za poškození zdraví, které zaměstnanec utrpěl za stanovených podmínek při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním. Předpoklady odpovědnosti zaměstnavatele vůči zaměstnanci jsou – jak soudy správně uvádějí – poškození zdraví pracovním úrazem (nemocí z povolání), vznik škody a příčinná souvislost mezi pracovním úrazem (nemocí z povolání) a vznikem škody. Jedním z dílčích nároků práva na náhradu škody je též náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti.

Podle ustanovení § 195 odst.1 zák. práce náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity nebo částečné invalidity se poskytne zaměstnanci v takové výši, aby spolu s jeho výdělkem po pracovním úrazu s připočtením případného invalidního nebo částečného invalidního důchodu poskytovaného z téhož důvodu se rovnala jeho průměrnému výdělku před vznikem škody. Přitom se nepřihlíží ke zvýšení invalidního důchodu pro bezmocnost, ke snížení tohoto důchodu podle právních předpisů o sociálním zabezpečení, ani k výdělku zaměstnance, který dosáhl zvýšeným pracovním úsilím.

Škoda spočívající ve ztrátě na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity nebo částečné invalidity je majetkovou újmou, která se - jak vyplývá z citovaného ustanovení - stanoví ve výši rozdílu mezi výdělkem zaměstnance před vznikem škody a výdělkem po poškození, k němuž je třeba připočítat případný invalidní nebo částečný invalidní důchod poskytovaný z téhož důvodu; nepřihlíží se přitom ke zvýšení invalidního důchodu pro bezmocnost, ke snížení tohoto důchodu podle právních předpisů o sociálním zabezpečení a k výdělku zaměstnance, který dosáhl zvýšeným pracovním úsilím. Tímto způsobem jsou vyjádřeny snížení (omezení) nebo ztráta pracovní způsobilosti poškozeného zaměstnance a jeho neschopnost dosahovat pro následky pracovního úrazu stejný výdělek jako před poškozením.

Soudům lze přisvědčit, že ustálená judikatura dlouhodobě zastává názor, že (srov. například rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 4. 1993, sp. zn. 6 Cdo 108/92, který byl uveřejněn pod č. 13 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1995) činnost statutárního orgánu (popřípadě jeho člena, jde-li o kolektivní orgán) obchodní společnosti nebo družstva fyzická osoba nevykonává v pracovním poměru, právní předpisy ani povaha obchodní společnosti však nebrání tomu, aby jiné činnosti pro tuto obchodní společnost vykonávaly fyzické osoby na základě pracovněprávních vztahů, není-li náplní pracovního poměru (nebo jiného pracovněprávního vztahu) výkon činnosti statutárního orgánu. S názorem, že pro posouzení projednávané věci je významné, zda pracovní smlouva ze dne 9.11.2010, kterou žalobce uzavřel „sám se sebou“, je platným právním úkonem, popřípadě, kterému subjektu přísluší právo dovolávat se relativní neplatnosti této pracovní smlouvy, však dovolací soud nesouhlasí.

V ustanovení § 195 odst.1 zák. práce se výslovně neuvádí, jakým způsobem a za jaké období se stanoví výdělek zaměstnance po pracovním úrazu. Vzhledem k tomu, že náhrada za ztrátu na výdělku se vyplácí pravidelně jednou měsíčně (srov. § 205b odst. 3 zák. práce), plyne z povahy věci, že pro určení výše náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání částečné invalidity se zpravidla vychází z výdělku zaměstnance, který dosáhl v měsíci, za nějž se náhrada poskytuje.

Poškozený zaměstnanec nemusí svůj „výdělek po pracovním úrazu“ vždy dosahovat za vykonanou práci v pracovním poměru nebo v poměru obdobném pracovnímu poměru. Začne-li zaměstnanec vykonávat po pracovním úrazu jako podnikatel - místo nebo vedle činnosti konané v pracovním poměru nebo v poměru obdobném pracovnímu poměru - soustavnou činnost vlastním jménem a na vlastní odpovědnost, představují jeho příjmy z podnikání rovněž výdělek po pracovním úrazu ve smyslu ustanovení § 195 odst. 1 zák. práce. Také tyto příjmy totiž mohou být ovlivněny tím, že pracovní schopnost zaměstnance byla následkem pracovního úrazu snížena (omezena) a že tedy zaměstnanec není schopen při svém podnikání dosahovat pro své zdravotní postižení způsobené pracovním úrazem takové příjmy, které by odpovídaly výdělku, jenž měl před poškozením.

Na tomto závěru nic nemění skutečnost, že výše příjmů z podnikání podnikatele - fyzické osoby je ovlivňována nejen tím, jaké úsilí podnikatel při svém podnikání sám vynaložil, ale i dalšími faktory (například poptávkou po výrobcích, které vyrábí, cenou výrobků a vynaloženými náklady a investicemi). Uvedené skutečnosti, ovlivňující výsledky podnikání (zejména zisk), jsou s podnikáním nutně spojeny stejně jako to, že výše výdělku (mzdy nebo platu) zaměstnance z pracovního poměru nebo z poměru obdobného pracovnímu poměru závisí nejen na pracovním úsilí zaměstnance, ale i na poměrech jeho zaměstnavatele (zejména na tom, jakou mzdu poskytuje svým zaměstnancům podle kolektivní, pracovní nebo jiné smlouvy, popřípadě jaký plat zaměstnancům náleží podle právních předpisů).

Z uvedeného vyplývá že pro stanovení výše náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti je, kromě průměrného výdělku před vznikem škody (popřípadě pobíraného invalidního důchodu), rozhodující „výdělek po pracovním úraze“ jako takový, bez ohledu na to, jak může být dosahovaný příjem právně kvalifikován. Vztaženo na posuzovanou věc to znamená, že „výdělkem po pracovním úraze“ ve smyslu ustanovení § 195 odst. 1 zák. práce může být též příjem, jehož žalobce dosahoval při své činnosti ve společnosti GRAND BUILDING, s.r.o., aniž by bylo významné, na základě jakého právního vztahu částku 8.000,- Kč měsíčně za práci „manažera firmy“ pobíral.

Je však skutečností, že tento „smluvený“ příjem je nižší, než „valorizovaný stop výdělek“ koupeláře, popřípadě (jak se z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu naznačuje) skutečně dosahovaný výdělek ve společnostech Durman s.r.o. nebo Interdecor s.r.o. Odvolací soud, vycházeje z formální platnosti „pracovní smlouvy“ ze dne 9.11.2010 a z nejnižší úrovně zaručené mzdy pro „generálního ředitele jako nejvýše postaveného zaměstnance společnosti“, podle ustanovení § 3 odst. 1 nařízení vlády č. 567/2006 Sb. dovodil, že za „skutečně dosahovaný“ výdělek po pracovním úraze je třeba považovat částku 16.100,- Kč. S tímto názorem nelze vyslovit souhlas.

Ke ztrátě na výdělku dochází proto, že pracovní schopnost zaměstnance byla následkem pracovního úrazu nebo nemoci z povolání snížena (omezena) nebo zanikla, a účelem náhrady za ztrátu na tomto výdělku je poskytnout přiměřené odškodnění zaměstnanci, který není schopen pro své zdravotní postižení způsobené nemocí z povolání dosahovat takový výdělek, jaký měl před poškozením. Rozdílem mezi průměrným výdělkem před vznikem škody a dosahovaným nižším výdělkem – výdělkem po pracovním úrazu, je vyjádřeno snížení pracovní způsobilosti zaměstnance a výše škody, která mu v důsledku toho vzniká. Tento postup se ovšem může uplatnit pouze za předpokladu, má-li zaměstnanec skutečně možnost vykonávat jinou vhodnou práci (je-li taková práce k dispozici) nebo, je-li vůbec schopen a ochoten jinou méně placenou práci vykonávat.

Jestliže se zaměstnanec vzdá bez vážných důvodů výhodnějšího zaměstnání, platí, že zaměstnavatel zaměstnanci neuhradí škodu do výše částky, kterou si bez vážných důvodů opomenul vydělat (srov. § 195 odst. 3 zák. práce). Smyslem tohoto postupu je zabránit tomu, aby zaměstnanec nezneužíval svého postavení v odpovědnostním vztahu a požadoval od zaměstnavatele formou náhrady škody na výdělku i tu část ztráty na výdělku, která vznikla v důsledku jeho spekulativního přístupu k výkonu práce. Podle zjištěných okolností potom lze jako z „výdělku po pracovním úraze“ vycházet buď ze skutečně dosahovaného výdělku (k této možnosti se v posuzovaném případě sám žalobce staví rezervovaně), nebo z pravděpodobného výdělku. Závěr o tom, že se zaměstnanec vzdal výhodnějšího zaměstnání, popřípadě že příjem uplatňovaný jako „výdělek po pracovním úraze“ je podhodnocený, však nelze přijmout na základě obecné (skutkově nepodložené) úvahy, že žalobce vzhledem k postavení ve struktuře společnosti musí mít (že mu přísluší) bez dalšího příjem vyšší, než ostatní dva zaměstnanci, a že tento příjem lze vyjádřit na základě ztotožnění „sjednaného“ druhu práce „manažer firmy“ s funkcí „generální ředitel“ jako minimální mzdu generálního ředitele. Uvedené skutečnosti jistě mohou být zakomponovány do rámce celkových úvah (v míře přiměřené poměrům žalobcovy „firmy“), nicméně pro závěr, zda se poškozený zaměstnanec bez vážných důvodů vzdal výhodnějšího zaměstnání a do jaké výše mu tedy zaměstnavatel neuhradí škodu, je podstatné, jaké věcné důvody zaměstnance vedly k zanechání dosavadní činnosti a do jaké míry lze tyto důvody vedoucí ke změně zaměstnání považovat za vážné.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný; Nejvyšší soud České republiky jej proto podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. zrušil a věc podle ustanovení § 243b odst. 3 věty první o. s. ř. vrátil odvolacímu soudu (Krajskému soudu v Ostravě) k dalšímu řízení.

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá, § 226 o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně 25. května 2015



JUDr. Zdeněk Novotný
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2015, sp. zn. 21 Cdo 3280/2013, ECLI:CZ:NS:2015:21.CDO.3280.2013.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies