21 Cdo 2504/2015

16. 07. 2015, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Civilní, Civilní (dovolací)
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

  • OSŘ - § 243f odst. 3
  • OSŘ - § 237
  • OSŘ - § 243c odst. 1
  • OSŘ - § 242 odst. 3

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyně D. T. zastoupené Mgr. et Mgr. Ladislavem Hrubým, advokátem se sídlem v Chebu, Májová č. 608/23, proti žalované DONEX PRAHA - CZ s. r. o. se sídlem v Karlových Varech - Doubí, Komenského č. 131/10, IČO 25659995, zastoupené Mgr. Pavlem Rybářem ml., advokátem se sídlem v Sokolově, Slovenská č. 2136, za účasti Kooperativy pojišťovny, a.s., Vienna Insurance Groupse sídlem v Praze 8, Pobřežní č. 665/21, IČO 47116617, jako vedlejší účastnice na straně žalované, o odškodnění pracovního úrazu, o žalobě pro zmatečnost podané žalobkyní proti rozsudku Okresního soudu v Sokolově ze dne 27. dubna 2011, č. j. 12 C 174/2007-244, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 1. února 2012, č. j. 12 Co 413/2011-336, a na obnovu řízení vedeného u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 12 C 174/2007 a řízení vedeného u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 12 Co 413/2011, vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 12 C 174/2007, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 3. února 2015, č. j. 12 Co 277/2014-536, takto:

I. Dovolání žalobkyně se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):


Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 1. 2. 2012, č. j. 12 Co 413/2011-336, změnil (v důsledku změny žaloby, kterou připustil) k odvolání žalobkyně rozsudek Okresního soudu v Sokolově ze dne 27. 4. 2011, č. j. 12 C 174/2007-244, tak, že zamítl žalobu na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částky 7.177,- Kč, 153.324,- Kč, 337.786,- Kč, 58.260,- Kč, 72.600,- Kč, 14.520,- Kč, 20.143,- Kč, 42.102,- Kč, 20.403,- Kč a 30.710,- Kč za jednotlivá období a s úroky z prodlení, které ve výroku vyčíslil, a zároveň rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 294.920,- Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení 84.749,- Kč, vše k rukám advokáta Mgr. Pavla Rybáře, a že ve vztahu mezi žalobkyní a vedlejším účastníkem nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení. Odvolací soud především nepřisvědčil námitce žalobkyně, že napadené rozhodnutí soudu prvního stupně vydal vyloučený soudce JUDr. Milan Tatár, jelikož ten výslovně uvedl, že „k účastníkům ani k věci nemá žádný vztah, neudržuje bližší kontakty se zástupcem žalovaného“; pokud žalobkyně tvrdila, že protokol o jednání ze dne 27. 4. 2011 byl nesprávně vyhotoven, poukázal odvolací soud na to, že při tomto jednání byla žalobkyně přítomna, že žádnou námitkou proti protokolu nevznesla, a že její tvrzení o tom, že předseda senátu dodatečně protokol upravil v rozporu s výpovědí svědkyně K., nemá oporu ve spise; případný zájem soudce JUDr. Tatára o výsledek jednání u odvolacího soudu, považoval „pouze za profesní“. Ve věci samé se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že „se žalobkyni nepodařilo prokázat, že 13. 6. 2005 utrpěla u žalované při plnění pracovních úkonů pracovní úraz, že poškození na zdraví způsobené tvrzeným pádem je v příčinné souvislosti s úrazem, a že tedy žalovaná odpovídá za uplatněné nároky“.

Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 1. 2. 2012, č. j. 12 Co 413/2011-336, bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. srpna 2013, sp. zn. 21 Cdo 2754/2012, a ústavní stížnost žalobkyně byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 23. září 2014, sp. zn. IV. ÚS 3327/2013.

Žalobu pro zmatečnost podanou žalobkyní z důvodu uvedeného v ustanovení § 229 odst. 1 písm. e) o. s. ř. proti „rozsudku Okresního soudu v Sokolově sp. zn. 12 C 174/2007 ze dne 27. 4. 2011 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni sp. zn. 12 Co 413/2011 ze dne 1. 2. 2012“ a žalobu na obnovu řízení vedeného u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 12 C 174/2007 a řízení vedeného u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 12 Co 413/2011, Okresní soud v Sokolově usnesením ze dne 22. 5. 2014, č. j. 12 C 174/2007-484, zamítl a dále rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 72.987,20 Kč k rukám jejího zástupce a že žalobkyně a vedlejší účastník nemají vůči sobě právo na náhradu nákladů řízení.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 3. 2. 2015, č. j. 12 Co 277/2014-536, usnesení soudu prvního stupně ve výroku I. o zamítnutí žaloby pro zmatečnost potvrdil (výrok I.) a ve zbývajících výrocích je zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení (výrok II).

Dovolání žalobkyně směřující proti výroku I. usnesení odvolacího soudu není podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, neboť žádná z formulovaných otázek ani námitek v něm uplatněných nesplňuje předpoklady přípustnosti vymezené v tomto ustanovení.

Judikatura soudů dospěla k závěru, že naplnění vady uvedené v ustanovení § 229 odst. 1 písm. e) o. s. ř. spočívá ve zjištění (prokázání) toho, že rozhodnutí napadené žalobou pro zmatečnost vydal soudce, který byl vyloučen, neboť pro jeho poměr k věci, k účastníkům řízení nebo k jejich zástupcům lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti (§ 14 odst. 1 o. s. ř.) - srov. např. právní názory vyjádřené v usneseních Nejvyššího soudu ze dne 11. března 2014, sp. zn. 21 Cdo 3115/2012, ze dne 19. února 2015, sp. zn. 21 Cdo 4009/2013, nebo ze dne 13. října 2009, sp. zn. 21 Cdo 2229/2008.

Podle ustáleného výkladu podávaného soudní praxí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. dubna 2012, sp. zn. 29 NSČR 26/2012, uveřejněné pod číslem 85/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) soudcův poměr k věci může vyplývat především z přímého právního zájmu soudce na projednávané věci. Tak je tomu bezpochyby v případě, kdy by soudce sám byl účastníkem řízení, ať na straně žalobce či na straně žalovaného, nebo v případě, že by mohl být rozhodnutím soudu přímo dotčen ve svých právech (např. kdyby jinak mohl být vedlejším účastníkem). Poměrem k věci se také rozumí situace, kdy soudce získal o věci poznatky jiným způsobem než z dokazování při jednání (např. jako svědek vnímal skutečnosti, které jsou předmětem dokazování), a v důsledku toho je jeho pohled na dokazováním zjištěné skutkové okolnosti případu deformován jeho dalšími poznatky zjištěnými mimoprocesním způsobem. Soudcův poměr k účastníkům nebo k jejich zástupcům pak může být založen především příbuzenským nebo jemu obdobným vztahem, jemuž na roveň může v konkrétním případě stát vztah přátelský či naopak zjevně nepřátelský. Důvod pochybovat o nepodjatosti soudce ve smyslu výše uvedeného je dán, je-li zde objektivní skutečnost (nikoli pouhá domněnka nebo pouhé difamující tvrzení), která poměřeno „věcí“, „osobami účastníků“ nebo „osobami jejich zástupců“ vzbuzuje pochybnosti o nepodjatosti soudce (srov. též nález Ústavního soudu ze dne 3. července 2001, sp. zn. II. ÚS 105/01, uveřejněný pod číslem 98/2001 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Vyloučení soudce tak zákon zakládá na existenci určitého důvodu, vymezeného takovými konkrétně označenými a zjištěnými skutečnostmi, v jejichž světle se jeví soudcova nepodjatost pochybnou. Vylučuje se tím subjektivní pohled na vyloučení soudce. K vyloučení soudce z projednání a rozhodnutí věci může dojít teprve tehdy, když je evidentní, že vztah soudce k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům, dosahuje takové povahy a intenzity, že i přes zákonem stanovené povinnosti nebude moci nebo schopen nezávisle a nestranně rozhodovat (srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. července 2001, sp. zn. II. ÚS 105/01, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení pod N 98/23).

Judikatura Nejvyššího soudu je taktéž ustálena v právním názoru (srov. např. odůvodnění usnesení ze dne 21. prosince 2011, sp. zn. 21 Cdo 2625/2010, a ze dne 19. února 2015, sp. zn. 21 Cdo 4009/2013), že ustanovení § 14 odst. 4 o. s. ř. výslovně vylučuje, aby důvodem pochybností o soudcově nepodjatosti mohly být okolnosti, které spočívají buď v jeho postupu v řízení v projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech. Tyto okolnosti (samy o sobě) nemohou být důvodem k pochybnosti o nepodjatosti soudce, neboť v postupu soudce při projednávání konkrétní věci se projevuje samotný výkon soudnictví, ledaže by byl prokázán takový soudcův vztah k věci (právní zájem na jejím výsledku či získání skutkového poznatku jiným způsobem, než-li v rámci vedeného řízení - dokazováním) či vztah k účastníkům nebo k jejich zástupcům (příbuzenský, přátelský či nepřátelský, vztah sociální závislosti a podobně), který by zakládal důvod pochybovat o jeho nepodjatosti (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. července 1999, sp. zn. 2 Cdon 828/96, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročníku 2000, pod číslem 33). Proti postupu soudce v řízení a věcné správnosti rozhodnutí lze účinně brojit v rámci opravných prostředků proti takovému rozhodnutí, nikoli prostřednictvím institutu podjatosti soudce.

Byť odvolací soud v odůvodnění dovoláním napadeného rozhodnutí odkázal (s poukazem na to, že žalobkyně v žalobě pro zmatečnost uplatnila stejné důvody jako v původním nalézacím řízení) jen na závěr, k němuž při posouzení námitky podjatosti soudce Okresního soudu v Sokolově JUDr. Milana Tatára dospěl Krajský soud v Plzni v rozsudku ze dne 1. 2. 2012, č. j. 12 Co 413/2011-336, neboť neměl důvod se od něj odchýlit, a proto též považoval rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku o zamítnutí žaloby pro zmatečnost za správné, není žádná z okolností tvrzených žalobkyní způsobilá naplnit důvod zmatečnosti uvedený v ustanovení § 229 odst. 1 písm. e) o. s. ř.

Otázka nastíněná dovolatelkou, „zda nesoulad mezi ústní protokolací a písemným vyhotovením protokolu na poměrně důležitém místě dokazování“, přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. nezakládá, jelikož námitky proti znění protokolu (srov. § 40 odst. 8 o. s. ř.) nepředstavují důvod k vyloučení soudce z projednávání a rozhodnutí věci ve smyslu ustanovení § 14 odst. 4 o. s. ř., a nejsou tedy ani zmatečnostním důvodem podle ustanovení § 229 odst. 1 písm. e) o. s. ř.

Nebylo-li v dané věci zjištěno, že by mezi předsedou senátu Okresního soudu v Sokolově JUDr. Milanem Tatárem a zástupcem žalované Mgr. Pavlem Rybářem existoval vztah překračující běžný pracovně kolegiální rámec (což netvrdila ani žalobkyně), pak samotná okolnost, že soudce JUDr. Milan Tatár (podle tvrzení žalobkyně) „telefonoval někomu z advokátní kanceláře Mgr. Rybáře a žádal, aby byl informován o výsledku jednání u odvolacího soudu“, nemůže objektivně vyvolat pochybnosti o jeho nepodjatosti, když k tomuto jednání mělo dojít až po vydání rozsudku Okresního soudu v Sokolově ze dne 27. 4. 2011, č. j. 12 C 174/2007-244, přičemž žalobkyně ani neupřesnila konkrétní osobu, s níž měl JUDr. Tatár telefonovat; tato okolnost tak rovněž není způsobilá založit zmatečnost tohoto rozhodnutí [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. října 2009, sp. zn. 21 Cdo 2229/2008, v němž konstatoval, že pravomocné rozhodnutí soudu je postiženo zmatečností podle ustanovení § 229 odst. 1 písm. e) o. s. ř. tehdy, jestliže soudce (přísedící), který byl vyloučen z projednávání a rozhodování věci, přesto věc dále projednával a v ní rozhodl]. Odkaz dovolatelky na nález Ústavního soudu ze dne 7. března 2007, sp. zn. I. ÚS 722/05, není případný, neboť se týká skutkově odlišné věci, a to posouzení otázky podjatosti soudce „vzhledem k jeho konkrétním vyjádřením veřejně vysloveným v časopise v době, kdy má ve věci opětovně rozhodovat, navíc za situace, kdy jeho dřívější právní názory a závěry byly jednou ze stran poměrně ostře napadeny a i ve sdělovacích prostředcích kritizovány“. Otázka předestřená dovolatelkou, kterou dovolací soud podle jejího názoru dosud neřešil, a to zda „takovýto telefonát soudce zakládá důvod podjatosti či nikoli“, přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. proto taktéž nezakládá, i když je zcela neobvyklé a neprofesionální, že by soudce soudu prvního stupně, který věc projednával a rozhodl o ní, takovýmto způsobem zjišťoval výsledek odvolacího řízení (v písemném vyjádření na čl. 301 spisu JUDr. Tatár k námitce podjatosti vznesené žalobkyní v podání ze dne 22. 12. 2011 uvedl, že tuto okolnost by měla žalobkyně považovat spíše za pozitivní, a to v tom směru, že mu „není lhostejná věc“, kterou rozhodoval jeho senát).

Vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu, že přehlédl, že oproti původnímu nalézacímu řízení namítala v žalobě pro zmatečnost ještě další důvod podjatosti soudce JUDr. Tatára, spočívající v tom, že „získal některé poznatky o věci tzv. mimoprocesním způsobem“ (konkrétně, že se seznámil s místem, kde mělo podle žalobkyně dojít k ní tvrzenému pracovnímu úrazu, a že poté, co navrhla provedení důkazu ohledáním na místě samém, tento návrh zamítl s tím, že všichni účastníci místo navržené k ohledání znají a že nečiní sporným náčrtek prostoru recepce hotelu, který žalobkyně soudu předložila), jímž se odvolací soud „nezabýval vůbec“, že „jeho rozhodnutí je tak minimálně v tomto rozsahu nepřezkoumatelné“, a že soudy neprovedly jí navržený důkaz vyjádřením, resp. výslechem JUDr. Tatára, jde z obsahového hlediska o námitky existence vad řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, tedy o jiný dovolací důvod, než ten, který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.

Námitkou dovolatelky, jíž oponuje závěru soudu prvního stupně o opožděnosti žaloby pro zmatečnost z důvodu, že soudce JUDr. Tatár „získal některé poznatky o věci tzv. mimoprocesním způsobem“, a v této souvislosti poukazuje na právní názory vyslovené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. března 2014, sp. zn. 21 Cdo 3115/2012 (v mezidobí zrušeném nálezem Ústavního soudu ze dne 27. května 2015, sp. zn. I. ÚS 1811/14) a v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2009, sp. zn. 21 Cdo 3483/2008, se dovolací soud zabývat nemohl, neboť dovoláním lze napadnout (jen) pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (srov. § 236 odst. 1 o. s. ř.).

Nejvyšší soud České republiky z uvedených důvodů dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl, aniž se mohl zabývat namítanými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlédne, jen je-li dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 16. července 2015




JUDr. Olga Puškinová

předsedkyně senátu




Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2015, sp. zn. 21 Cdo 2504/2015, ECLI:CZ:NS:2015:21.CDO.2504.2015.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies