5 Tdo 548/2015 - Organizovaná skupina

24. 06. 2015, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Trestní, Trestní (dovolací)
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

  • TrZ - § 216 odst. 1 písm. a)
  • TrZ - § 216 odst. 3 písm. a)

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 6. 2015 o dovolání, které podal obviněný S. B. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2015, sp. zn. 7 To 20/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 38 T 31/2014, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :


Obviněný S. B. byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 29. 10. 2014, sp. zn. 38 T 31/2014, uznán vinným zločinem legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce „tr. zákoník“), dílem dokonaným a dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku (pokud jde o dílčí útok uvedený pod bodem 3. ve výroku o vině), kterého se dopustil tím, že v přesně nezjištěné době od konce měsíce srpna 2012 do dne 28. 5. 2013 přivážel osobní motorová vozidla, o nichž věděl, že pocházejí z krádeží, na pozemek v P. – L. v ulici J. H., který měl pronajatý samostatně trestně stíhaný C. Č., jemuž obviněný zaplatil za používání pozemku postupně finanční částku ve výši 40 000 Kč, obviněný odstranil z vozidel registrační značky a rozebral elektroniku pod volantem, aby tak znemožnil nalezení vozidla přes vyhledávač, poté obviněný uložil samostatně trestně stíhanému M. K., který bydlel na předmětném pozemku a jemuž C. Č. sdělil požadavek obviněného na rozebrání přivezených vozidel, aby z vozidel vyříznul identifikační čísla (tzv. VIN), rozebral je na díly a následně je předával obviněnému, přičemž obviněný odvážel tyto díly za účelem jejich prodeje jako náhradní díly, a takto postupně obviněný přivezl 28 motorových vozidel specifikovaných pod body 1. až 28. ve výroku o vině v citovaném rozsudku.

Za tento zločin byl obviněný odsouzen podle § 216 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 6 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému uložen též trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to ohledně věcí, které jsou blíže popsány ve výroku o tomto druhu trestu. Současně byl obviněnému uložen podle § 70 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty i ve vztahu k finanční hotovosti ve výši 68 300 Kč. Postupem podle § 229 odst. 1 tr. řádu soud prvního stupně rozhodl o uplatněných nárocích na náhradu škody.

Proti zmíněnému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný S. B. odvolání, o kterém rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 1. 2015, sp. zn. 7 To 20/2015, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. řádu částečně zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o trestech propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty. Podle § 259 odst. 3 tr. řádu pak Městský soud v Praze nově rozhodl tak, že obviněnému uložil podle § 70 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to věcí, které jsou podrobně označeny ve výroku o tomto druhu trestu.

Obviněný S. B. podal dne 23. 3. 2015 proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2015, sp. zn. 7 To 20/2015, prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu. Podle jeho názoru je skutek, jímž byl uznán vinným, popsán pouze ve výroku rozsudku soudu prvního stupně a není rozveden v jeho odůvodnění. Obviněný se domnívá, že popis skutku neodpovídá kvalifikované skutkové podstatě trestného činu podle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Přitom zpochybnil naplnění znaku spočívajícího ve spáchání činu členem organizované skupiny, protože tento popis postrádá vyjádření koordinovanosti postupu jednotlivých pachatelů. Podle obviněného úloha svědka C. Č. záležela pouze ve vytvoření podmínek pro spolupráci mezi ním a svědkem M. K., což údajně nijak nezvyšuje pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu. Jak dále v této souvislosti obviněný zdůraznil, oba jmenovaní svědci nejsou stíháni jako členové organizované skupiny a soudy nižších stupňů použily toto právní posouzení v podstatě jen proto, že obviněnému nebylo prokázáno spáchání trestného činu krádeže. Za zásadní pochybení považuje obviněný porušení svých procesních práv, které je podle jeho názoru takové intenzity, že zakládá porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Skutek uvedený ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně je údajně odlišný od skutku, pro který bylo zahájeno trestní stíhání a podána obžaloba. Obviněný zde rovněž zdůraznil, že v jeho věci nebyla dodržena totožnost skutku podle § 220 odst. 1 tr. řádu, protože obžaloba byla podána pro trestné činy krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku a poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku, zatímco byl odsouzen pro výše uvedený zločin legalizace výnosů z trestné činnosti. Podle názoru obviněného jeho jednání popsané v obžalobě spočívalo toliko v odcizení vozidla a odlišný byl i způsobený následek, kterým je u trestného činu krádeže porušení zájmu na ochraně majetku, zatímco následkem trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti je porušení zájmu státu na tom, aby byla trestná činnost majetkové povahy odhalena. Obviněný je přesvědčen, že odcizení v sobě zahrnuje akt přivlastnění si věci, a připouští, že totožnost skutku by byla zachována v případě trestného činu podílnictví, pokud by na sebe převedl motorové vozidlo odcizené někým jiným. Naproti tomu u trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti je podle jeho názoru podstata jednání jiná. Podle obviněného soudy nižších stupňů opomenuly rozdíly mezi trestnými činy podle § 214 a § 216 tr. zákoníku. Přitom u trestného činu podle § 216 tr. zákoníku nemusí dojít k převodu věci a takto ani nebyl skutek v rozsudku vymezen. Jak dále obviněný zdůraznil, mezi trestnými činy podle § 205 a § 216 tr. zákoníku není vztah speciality ani subsidiarity a oba mají rozdílné objekty. Podle přesvědčení obviněného ani ve věci vydaná usnesení o zahájení trestního stíhání nemohla být podkladem k provedení zákonného přípravného řízení a řízení před soudem, neboť změny skutku byly natolik podstatné, že mu nedávaly možnost se náležitě hájit. V další části dovolání se obviněný vyjádřil k uloženému trestu, který považuje za nepřiměřeně přísný.

Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2015, sp. zn. 7 To 20/2015, jakož i jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 29. 10. 2014, sp. zn. 38 T 31/2014, a aby věc přikázal tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.

Nejvyšší státní zástupce se vyjádřil k dovolání obviněného S. B. prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru námitky obviněného zčásti vůbec neodpovídají dovolacímu důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu se ocitá též stěžejní námitka dovolatele, podle které došlo k porušení zásady totožnosti skutku. Státní zástupce v této souvislosti odkazuje na vybranou judikaturu Nejvyššího soudu k otázce totožnosti skutku, zejména k posuzovanému trestnému činu. Jak dále státní zástupce zdůraznil, v případě, když bude pachateli obžalovanému za odcizení konkrétních cizích věcí v řízení před soudem prokázáno pouze tolik, že zastřel původ věcí ve smyslu skutkové podstaty podle § 216 odst. 1 tr. zákoníku, je zachována totožnost skutku shodou konkrétního následku spočívajícího v porušení vlastnického vztahu určitého poškozeného k odcizené věci. Jestliže pachatel zastírá původ věci, tak přispívá k tomu, aby byl, pokud jde o odcizenou věc, zachován stav vytvořený základním trestným činem. Podle státního zástupce pachatel trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti přispívá k zachování stavu spočívajícího v porušení majetkových práv, který byl založen základním trestným činem, výrazněji než podílník. Jak v této souvislosti státní zástupce připomněl, podmínkou zachování totožnosti skutku pak v žádném případě není vztah subsidiarity nebo speciality mezi ustanovením trestního zákoníku, podle kterého byl skutek obviněného posouzen obžalobou, a ustanovením trestního zákoníku, podle kterého bude skutek vzhledem k částečné změně skutkových okolností kvalifikován odsuzujícím rozsudkem. Tento vztah ostatně není dán ani mezi trestnými činy krádeže a podílnictví.

Za neopodstatněné považuje státní zástupce námitky obviněného zpochybňující naplnění znaku spočívajícího ve spáchání činu členem organizované skupiny, jak je vyjádřen ve skutkové podstatě zločinu, pro který byl obviněný odsouzen. V tzv. skutkové větě popsaná součinnost obviněného s osobami M. K. a C. Č. podle státního zástupce naplňuje výše uvedené znaky organizované skupiny. Obviněný a svědek M. K. si rozdělili vlastní fyzické činnosti při znemožnění toho, aby byl zjištěn původ odcizených motorových vozidel, a svědek C. Č. jim k tomu poskytoval „technické zázemí“. I když činnost svědka C. Č. měla spíše charakter pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, je státní zástupce přesvědčen, že to nevylučuje naplnění zmíněného znaku. Podle názoru státního zástupce okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby a spočívající ve spáchání činu členem organizované skupiny je dána i tehdy, pokud organizovanou skupinu tvoří účastník na trestném činu a dva pachatelé. Přitom existence organizované skupiny není podmíněna tím, aby všichni její členové byli současně spolupachateli trestného činu podle § 23 tr. zákoníku. Podle přesvědčení státního zástupce toto rozdělení úloh mezi obviněným a dalšími dvěma osobami a koordinace jejich činností současně nepochybně zvyšovalo pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu, protože obviněný nemusel znovu hledat místo, kde by uskutečňoval popsanou protiprávní činnost.

Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl podané dovolání, neboť je zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a obsahové podmínky k podání dovolání, dospěl k následujícím závěrům.

Pokud jde o dovolací důvody, obviněný S. B. opírá své dovolání o ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení a že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu.

K prvnímu z uplatněných dovolacích důvodů Nejvyšší soud připomíná, že může být dán jen tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.

Obviněný S. B. však zčásti nesouhlasí se skutkovými zjištěními, která ve věci učinily soudy nižších stupňů, a s provedenými důkazy a jejich hodnocením, zejména pokud vznesl námitky proti popisu skutku. Tím obviněný v podstatě zpochybňuje výsledky dokazování a shledává existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu v chybném procesním postupu soudů nižších stupňů. Takové námitky se ovšem nijak netýkají právního posouzení skutku, který je obsažen ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně a za který byl obviněný odsouzen, ani jiného hmotně právního posouzení, což potvrzuje i skutečnost, že obviněný v této souvislosti nepoukázal na žádné ustanovení hmotného práva, jež mělo být porušeno.

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil obviněný, totiž znamená, že předpokladem jeho naplnění je nesprávný výklad a použití hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. řádu.

Nejvyšší soud však neakceptoval ani námitky obviněného S. B., jimiž soudům nižších stupňů vytýká, že nezachovaly totožnost posuzovaného skutku, a to ve vztahu mezi usnesením o zahájení trestního stíhání a podanou obžalobou a mezi touto obžalobou a odsuzujícím rozsudkem. Povinnost zachovat totožnost skutku ovšem stanoví trestní řád jako procesní právní norma (viz zejména ustanovení § 176 odst. 2 a § 220 odst. 1 tr. řádu), takže toto pravidlo se netýká posouzení stíhaného skutku podle norem hmotného práva ani jiného hmotně právního posouzení ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. To ostatně vyplývá i z ustanovení § 220 odst. 1 a 3 tr. řádu, v nichž zákon výslovně od sebe odlišuje totožnost skutku na straně jedné (§ 220 odst. 1 tr. řádu) a právní posouzení skutku na straně druhé (§ 220 odst. 3 tr. řádu).

Nad rámec uplatněného dovolacího důvodu a k námitkám obviněného ohledně totožnosti skutku zdůrazňuje Nejvyšší soud následující skutečnosti. Totožnost skutku má význam především z hlediska obžalovací zásady (§ 220 odst. 1 tr. řádu), tj. soud může rozhodovat v hlavním líčení jen o skutku, pro který byla podána obžaloba. V tomto smyslu je totožnost skutku zachována, existuje-li při porovnání skutku popsaného v obžalobě a v rozsudku shoda buď alespoň v jednání obviněného při rozdílném následku, anebo shoda v následku při rozdílném jednání obviněného. Uvedená shoda jednání či následku pak nemusí být úplná a bezvýjimečná, ale stačí i shoda částečná v podstatných skutkových okolnostech (viz rozhodnutí pod č. 1/1996-I. Sb. rozh. tr.). Jeden skutek jako předmět trestního stíhání pak tvoří nedělitelný celek, který nelze v rámci takového řízení rozdělit do samostatných částí a není možné rozhodnout o každé z nich jiným výrokem; výjimku představuje jen pokračování v trestném činu (§ 116 tr. zákoníku), které je z hlediska trestního práva hmotného jediným skutkem, ale jeho jednotlivé dílčí útoky se podle trestního práva procesního považují za samostatné skutky a lze je projednat zvlášť (§ 11 odst. 2, § 12 odst. 12 tr. řádu) a poté případně uložit společný trest za pokračování v trestném činu (§ 45 tr. zákoníku). Na zachování totožnosti skutku nemají přitom vliv změny v okolnostech, které jen individualizují žalovaný skutek z hlediska času, místa a způsobu spáchání činu (viz Šámal, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 2722). Obdobně se posuzuje totožnost skutku mezi usnesením o zahájení trestního stíhání a podanou obžalobou (§ 176 odst. 2 tr. řádu).

U obviněného S. B. pak byla totožnost skutku ve vztahu k posuzovanému trestnému činu zachována, a to při částečné shodě jím způsobeného následku. Ten zde spočíval v zásahu do majetkových práv jiných osob s cílem zahladit či odstranit stopy z hlediska výnosů trestné činnosti a zajistit zdání souladu takového jednání s právem. Obviněný tedy jednal způsobem popsaným v usnesení o zahájení trestního stíhání, resp. v obžalobě, když tímto jednáním vyvolal následek konkretizovaný v obžalobě. Shodným způsobem pak následek vyvolaný obviněným hodnotily soudy nižších stupňů. Nejvyšší soud proto nemá pochybnosti o tom, že byla zachována totožnost skutku obsaženého v obžalobě podané na obviněného a v odsuzujícím rozsudku soudu prvního stupně. Jak totiž bylo v řízení nepochybně prokázáno, obviněný věděl o protiprávním nabytí předmětných motorových vozidel a navzdory tomu tato vozidla jednak převážel na pozemek v nájmu C. Č. a jednak je (vyjma jednání pod bodem 3. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně) částečně rozebíral a rozebrané náhradní díly odvážel s cílem zastřít jejich původ a prodat je třetím osobám. Ze shora konstatovaných důvodů proto Nejvyšší soud nemohl akceptovat úvahy obviněného ke vztahu mezi trestnými činy podílnictví podle § 214 tr. zákoníku a legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 tr. zákoníku ani námitku vytýkající porušení totožnosti skutku a práva obviněného na spravedlivý proces.

V návaznosti na popsané okolnosti je potom nutné posuzovat i zbývající část argumentace obviněného S. B., podle jehož názoru soudy nižších stupňů údajně nesprávně posoudily naplnění znaku spočívajícího ve spáchání činu členem organizované skupiny ve smyslu § 216 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že trestní zákoník neobsahuje legální definici organizované skupiny, byť spáchání činu členem organizované skupiny je zákonným znakem kvalifikovaných skutkových podstat některých trestných činů a okolností, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby. Podle ustálené soudní praxe se za organizovanou skupinu považuje sdružení alespoň tří trestně odpovědných osob, v němž je provedena určitá dělba úkolů mezi jednotlivé členy sdružení a jehož činnost se v důsledku toho vyznačuje plánovitostí a koordinovaností, což zvyšuje pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu, a tím i jeho závažnost (viz rozhodnutí publikovaná pod č. 53/1976-II. a č. 45/1986 Sb. rozh. tr.).

Organizovaná skupina nemusí vykazovat vyšší stupeň organizovanosti, vnitřní hierarchii pachatelů se vztahy nadřízenosti a podřízenosti, a tudíž ani např. existenci vůdčí osoby skupiny, která by přidělovala úkoly dalším pachatelům, jak je tomu u kvalifikovanější formy společné trestné činnosti v podobě organizované zločinecké skupiny (§ 129 tr. zákoníku). Není ani nutné nějaké formální přijetí pachatele za člena organizované skupiny. Jak přitom v posuzované věci jednoznačně vyplývá z výše uvedených rozhodných skutkových zjištění, mezi obviněným a dalšími osobami existovala určitá součinnost, koordinovanost a dělba úkolů, přičemž kromě obviněného, který přivážel odcizená motorová vozidla k další manipulaci s nimi a odvážel k prodeji jednotlivé díly z rozebraných vozidel, zde vystupoval C. Č., jenž k tomu poskytl vhodný pozemek a instruoval i M. K. o způsobu rozebírání vozidel a odstraňování jejich identifikačních znaků. Taková skutková zjištění svědčí podle názoru Nejvyššího soudu o spáchání činu členy organizované skupiny, jak ostatně soud prvního stupně vyjádřil v popisu skutku a stručně odůvodnil na s. 11 svého rozsudku. Přitom okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby a spočívající ve spáchání činu členem organizované skupiny je naplněna i tehdy, pokud organizovanou skupinu tvoří účastník na trestném činu a dva pachatelé. Všichni členové organizované skupiny tedy nemusí být spolupachatelé ve smyslu § 23 tr. zákoníku (viz rozhodnutí pod č. 22/2011-I. Sb. rozh. tr.). Námitky obviněného jsou proto neopodstatněné.

Na základě takto provedeného vyhodnocení nemá Nejvyšší soud pochybnosti o správnosti právního posouzení skutku spáchaného obviněným S. B., kterým naplnil všechny znaky skutkové podstaty zločinu legalizace výnosu z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, a to dílem dokonaného a dílem spáchaného ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem soudu prvního stupně.

Pokud jde o obecné námitky obviněného proti výši trestu, který považuje za nepřiměřený, Nejvyšší soud k nim uvádí, že neodpovídají dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který obviněný uplatnil ve svém dovolání. Námitky směřující proti výroku o trestu lze opřít především o dovolací důvod obsažený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu a za určitých okolností též o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), i), odst. 2 tr. řádu. Jak totiž vyplývá i z dosavadní judikatury Nejvyššího soudu, námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, tedy pouze tehdy, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem za trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná případná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 38 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho případné uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím posledně zmíněného ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. řádu. Výrok o trestu lze sice napadnout i s poukazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jen tehdy, pokud jeho uložení bylo výsledkem nesprávného hmotně právního posouzení. Za nesprávné hmotně právní posouzení je přitom možno považovat ve vztahu k výroku o trestu jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, tedy např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popřípadě společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Takové námitky ovšem obviněný ve svém dovolání v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu neuplatnil a ani u něj nepřicházely v úvahu.

Navíc obviněný S. B. v podaném dovolání sice považuje uložený trest odnětí svobody v jeho případě za nepřiměřený, ale nijak blíže nespecifikoval, proč tomu tak má být a v čem spočívá nepřiměřenost uložení tohoto druhu trestu. Podle názoru Nejvyššího soudu zde byl naopak trest odnětí svobody přípustným druhem trestu a soudy nižších stupňů náležitě zhodnotily nejen rozsah trestné činnosti spáchané obviněným, nýbrž i další hlediska, na základě kterých mu uložily trest odnětí svobody ve výměře, která u spáchaného zločinu činí 2 roky až 6 let. Použitá právní kvalifikace je pak pro obviněného příznivější oproti trestní sazbě stanovené za zločin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, pro který byla na obviněného v této věci podána obžaloba, neboť u posledně zmíněného zločinu lze pachateli uložit trest odnětí svobody v rozmezí od 2 roků do 8 let.

V souvislosti s uvedenou námitkou se Nejvyšší soud neztotožnil ani s tvrzením obviněného, podle něhož odvolací soud údajně nerespektoval konstantní judikaturu k otázce oddělitelnosti výroku o trestu. Jak vyplývá z této judikatury (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 10/1997 Sb. rozh. tr.), odvolací soud nemůže v rozsudku soudu prvního stupně při nedotčeném výroku o vině zrušit výrok o uložení jednoho druhu trestu, ponechat nedotčený výrok o uložení jiného druhu trestu a vrátit věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Tím, že odvolací soud svým rozhodnutím učiní pravomocným výrok o vině a výrok o některém druhu trestu, je trestní stíhání pravomocně skončeno a nadále již je podle § 11 odst. 1 písm. f) tr. řádu nepřípustné, byť by mělo být vedeno jen za účelem zjištění podmínek pro uložení dalšího druhu trestu. K takové procesní situaci ovšem ve věci dovolatele nedošlo, protože odvolací soud sice částečně zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně toliko ve výrocích o trestu propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, ale sám znovu uložil tento druh trestu a dále ponechal napadený rozsudek soudu prvního stupně nedotčen a věc mu nevrátil k novému projednání a rozhodnutí. Přitom jednotlivé výroky o trestu nebyly na sobě nijak závislé, takže odvolací soud mohl postupovat způsobem, který nakonec vyjádřil v uvedeném výroku. Tento postup Nejvyšší soud považuje za správný a odpovídající zákonu i dosavadní soudní praxi.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, který rovněž uplatnil obviněný S. B. ve svém dovolání, Nejvyšší soud připomíná, že ho lze naplnit ve dvou alternativách. Podle první z nich je tento dovolací důvod dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku podaného proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. V této variantě jde o procesní dovolací důvod, který spočívá v porušení práva na přístup strany k druhé soudní instanci, a to zejména ve formě odmítnutí nebo zamítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání napadeného rozhodnutí. Odvolání obviněného však bylo v souladu se zákonem a v řádně provedeném odvolacím řízení podle § 254 tr. řádu věcně přezkoumáno a za dodržení všech zákonných podmínek odvolací soud podle § 259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl o trestu propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty. Procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí odvolacího soudu tedy byly splněny, jak ostatně už bylo zmíněno výše, neboť nedošlo k omezení obviněného v přístupu k odvolacímu soudu, a tudíž nemohlo dojít ani k naplnění zmíněného dovolacího důvodu v jeho první alternativě.

Podle druhé alternativy lze dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu shledat za situace, pokud v řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, byl dán některý jiný z důvodů dovolání obsažených v ustanoveních § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu. Obviněný pak spatřoval v předcházejícím řízení naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. K tomuto důvodu dovolání se Nejvyšší soud podrobně vyjádřil již výše, přičemž shledal, že námitky obviněného jsou neopodstatněné.

Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný S. B. podal své dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyly naplněny uplatněné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu. Protože však jeho dovolání se částečně opírá o námitky, které jim odpovídají, ale Nejvyšší soud neshledal tyto námitky opodstatněnými, odmítl dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, takže nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle § 265r odst. 7 tr. řádu.

Podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout tímto způsobem o dovolání obviněného v neveřejném zasedání, proto tak učinil.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 24. 6. 2015


JUDr. František P ú r y , Ph.D.
předseda senátu





Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 5 Tdo 548/2015, ECLI:CZ:NS:2015:5.TDO.548.2015.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies