5 Tdo 570/2015 - Rozsah spáchání činu

24. 06. 2015, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Trestní, Trestní (dovolací)
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

  • TrZ - § 240 odst. 1,2 písm. c)

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 6. 2015 o dovolání, které podal obviněný J. L. , proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 16. 10. 2014, sp. zn. 55 To 332/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 5 T 226/2013, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :



Obviněný J. L. byl rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. 5 T 226/2013, uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce „tr. zákoník“), kterého se dopustil skutkem popsaným ve výroku o vině v citovaném rozsudku.

Za tento zločin a za další sbíhající se trestné činy konkretizované v rozsudku soudu prvního stupně byl obviněný odsouzen podle § 240 odst. 2 tr. zákoníku a za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Současně byly zrušeny výroky o trestech v dřívějších rozsudcích, resp. v trestním příkaze, jakož i všechna další rozhodnutí obsahově navazující na tyto výroky, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jejich zrušením, pozbyla podkladu.

Proti shora zmíněnému rozsudku Okresního soudu v Liberci podali obviněný J. L. a v jeho neprospěch státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Liberci odvolání, o nichž rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 16. 10. 2014, sp. zn. 55 To 332/2014. Z podnětu odvolání státní zástupkyně odvolací soud podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. řádu částečně zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně v celém výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. řádu nově rozhodl o uložení trestu. Podle § 240 odst. 2 tr. zákoníku a za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku odvolací soud uložil obviněnému souhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 roků, pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil do věznice s dozorem. Jde o trest uložený i za trestné činy spáchané v souběhu, jak je odvolací soud konkretizoval ve svém rozsudku. Současně odvolací soud zrušil výroky o trestech v dřívějších odsuzujících rozsudcích Okresního soudu v Liberci, jakož i všechna další rozhodnutí obsahově navazující na tyto výroky, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 256 tr. řádu pak odvolací soud zamítl odvolání obviněného, neboť ho neshledal důvodným.

Obviněný J. L. podal dne 10. 12. 2014 proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 16. 10. 2014, sp. zn. 55 To 332/2014, prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. řádu. Podle názoru obviněného orgány činné v přípravném řízení postupovaly nezákonně při provádění neodkladného úkonu spočívajícího ve výslechu svědka podle § 164 odst. 1 tr. řádu. Nezákonnost postupu spatřuje rovněž v tom, že policejní orgán nejdříve podal podnět příslušnému správci daně k provedení daňové kontroly a teprve poté se na podkladě oznámení tohoto správce daně začal věcí zabývat v trestním řízení. Jak dále v této souvislosti obviněný zdůraznil, správce daně z podnětu policejního orgánu porušil povinnost mlčenlivosti. Podle obviněného soudy nižších stupňů nedostatečně zjistily skutkový stav věci, nehodnotily provedené důkazy v souladu se zákonem a v souvislosti s těmito námitkami obviněný zpochybnil i výši způsobené škody. Soudy nižších stupňů podle přesvědčení obviněného nepřihlédly k okolnosti, že musel vynaložit náklady na nákup materiálu a mzdové náklady. Obviněný má rovněž za to, že mu měl být ukládán trest podle zákona účinného v době spáchání posuzovaného činu.

Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně a aby věc vrátil Okresnímu soudu v Liberci k novému projednání a rozhodnutí. Obviněný dále navrhl, aby mu Nejvyšší soud podle § 265o odst. 1 tr. řádu přerušil výkon napadeného rozhodnutí.

Nejvyšší státní zástupce se vyjádřil k dovolání obviněného J. L. prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru námitky obviněného zčásti vůbec neodpovídají dovolacímu důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Státní zástupce pak nemá v této věci žádné pochybnosti o správném vyřešení otázky časové působnosti trestního zákona, protože ustanovení § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku je pro obviněného příznivější. Pokud jde o námitky obviněného, jimž zpochybnil správnost výroku o trestu, podle státního zástupce neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu. Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl dovolání obviněného, neboť je zjevně neopodstatněné, přičemž v posuzované věci nejsou dány důvody ani k postupu podle § 265o odst. 1 tr. řádu, jak požadoval obviněný ve svém dovolání.

Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a obsahové podmínky k podání dovolání, dospěl k následujícím závěrům.

Pokud jde o dovolací důvody, obviněný J. L. opírá své přesvědčení o jejich naplnění o ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení a že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.

K výkladu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu Nejvyšší soud připomíná, že je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.

Obviněný J. L. však v převážné části své argumentace obsažené v dovolání nesouhlasí s některými rozhodnými skutkovými zjištěními, která ve věci učinily soudy nižších stupňů, a s důkazy, na jejichž podkladě soudy dospěly k těmto skutkovým zjištěním. Tím obviněný především zpochybňuje výsledky provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů, přičemž shledává existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu v námitkách zaměřených proti procesnímu postupu soudů nižších stupňů. Předpoklady pro jiné právní posouzení spáchaného skutku tedy obviněný dovozuje v uvedeném rozsahu nikoli z argumentace odůvodňující odlišnou právní kvalifikaci skutku obsaženého ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ale jen z jiných (pro obviněného příznivějších) skutečností, než jaké vzaly v úvahu soudy obou stupňů.

Pouze nad rámec uplatněného dovolacího důvodu a k námitkám obviněného, jimiž zpochybnil zákonnost provedení výslechu dvou svědků jako neodkladných nebo neopakovatelných úkonů podle § 164 odst. 1 tr. řádu, Nejvyšší soud uvádí následující.

Za neodkladný úkon se ve smyslu § 160 odst. 4 tr. řádu považuje úkon, který vzhledem k nebezpečí jeho zmaření, zničení nebo ztráty důkazu nesnese z hlediska účelu trestního řízení odkladu na dobu, než bude zahájeno trestní stíhání. Neodkladný úkon se tedy vztahuje k okamžiku zahájení trestního stíhání (viz slovní spojení „… než bude zahájeno trestní stíhání“). To, zda v určité trestní věci jde o neodkladný (nebo i neopakovatelný) úkon, se posoudí vždy podle okolností každého konkrétního případu. O provedení neodkladného či neopakovatelného úkonu pořizuje policejní orgán protokol, v němž je povinen uvést skutečnosti odůvodňující povahu takového úkonu. Jak je tedy patrné z uvedených pravidel, o neodkladnosti nebo neopakovatelnosti úkonu ve smyslu § 160 odst. 4 tr. řádu zpravidla nejdříve rozhoduje policejní orgán, který současně ve vztahu ke konkrétní osobě posoudí, zda jsou splněny zákonné podmínky citovaného ustanovení. Výjimkou je pouze neodkladný nebo neopakovatelný úkon spočívající ve výslechu svědka či v rekognici podle § 158a tr. řádu, o jehož povaze rozhoduje státní zástupce, který je oprávněn též navrhnout provedení takového úkonu za účasti soudce již před zahájením trestního stíhání konkrétní osoby. O procesní použitelnosti tohoto důkazu přitom platí mimo jiné ustanovení § 211 odst. 2 písm. b) tr. řádu, tj. soud může přečíst protokol o dřívější výpovědi svědka, jestliže byl jeho výslech proveden způsobem odpovídajícím ustanovením trestního řádu a šlo o neodkladný nebo neopakovatelný úkon provedený podle § 158a tr. řádu.

Pokud jde o konečné posouzení povahy úkonu, který byl ve stadiu přípravného řízení proveden jako neodkladný či neopakovatelný, je k závěru o jeho neodkladnosti nebo neopakovatelnosti povolán věcně a místně příslušný soud, který projednává podanou obžalobu. Zmíněná úvaha soudu současně znamená i vyřešení otázky, zda lze takový úkon považovat za procesně použitelný ve vztahu ke konkrétnímu obviněnému. I když tedy policejní orgán provedl neodkladný či neopakovatelný úkon, neznamená to bez dalšího jeho neomezenou použitelnost v dalších stadiích trestního řízení. V tomto směru není tudíž podstatné, zda policejní orgán prováděl úkony jako neodkladné či neopakovatelné před zahájením trestního stíhání nebo po něm (§ 158 odst. 3 tr. řádu, resp. § 164 odst. 1 tr. řádu). Ustanovení § 160 odst. 4 tr. řádu totiž obecně definuje neodkladné a neopakovatelné úkony pro celé trestní řízení. Platí však, že neodkladné nebo neopakovatelné úkony provedené před zahájením trestního stíhání nemusí policejní orgán opakovat, pokud byly provedeny zákonným způsobem (§ 164 odst. 2 tr. řádu). Obviněný, resp. jeho obhájce má ovšem možnost v řízení před soudem zpochybňovat důkazy opatřené na podkladě neodkladných nebo neopakovatelných úkonů, a to stejně jako kterékoli jiné důkazy, jak se ostatně stalo i v nyní posuzované věci. Z trestního spisu vedeného u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 5 T 226/2013 (viz jeho č. l. 105 a 106 a verte) totiž vyplývá, že soud prvního stupně v hlavním líčení za účasti obviněného a jeho obhájce znovu vyslechl oba svědky (tj. B. H. a T. T. ), jejichž výslech byl policejním orgánem proveden v přípravném řízení jako neodkladný nebo neopakovatelný úkon. Přitom obviněný i jeho obhájce měli možnost klást otázky oběma jmenovaným svědkům a vyjádřit se k jejich výpovědím, takže není zřejmé, z jakých důvodů by měly být uvedené výslechy nezákonné. Nejvyšší soud neshledal pochybení ani v tom, jak policejní orgán odůvodnil provedení výslechů těchto svědků jako neodkladných či neopakovatelných úkonů, takže jeho postup je v souladu s ustanoveními § 160 odst. 4 a § 164 odst. 1 tr. řádu.

Nejvyšší soud rovněž neakceptoval námitky obviněného, jimiž s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jemuž ovšem vůbec neodpovídají, vytkl porušení povinnosti mlčenlivosti zaměstnanců správce daně, pokud policejnímu orgánu poskytli požadované informace, ačkoli podnět k provedení daňové kontroly předtím podal policejní orgán. K tomu lze uvést v podstatě jen tolik, že podnět k provedení daňové kontroly může podat kdokoli, a jestliže policejní orgán v rozhodné době získal určité poznatky o možném daňovém úniku způsobeném obviněným, nebylo vyloučeno, aby ve věci z jeho podnětu proběhly též úkony podle zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“). Výsledky tohoto daňového řízení jsou pak jen jedním z podkladů k rozhodnutí věci v trestním řízení a trestní soud k nim může přihlížet jen ve spojení s ostatními důkazy. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani další tvrzení obviněného, totiž že oznámení správce daně ze dne 23. 11. 2012 nebylo trestním oznámením, a údajně proto bylo porušením povinnosti mlčenlivosti uložené zákonem. Jak vyplývá z č. l. 19 a 20 trestního spisu, dne 23. 11. 2012 podal Finanční úřad v Liberci v souladu s ustanovením § 8 odst. 1 tr. řádu oznámení o skutečnostech nasvědčujících spáchání trestného činu podle § 240 tr. zákoníku. Toto trestní oznámení bylo – kromě vlastní operativní činnosti policejního orgánu – důvodem k následnému zahájení trestního obviněného, k němuž došlo dne 17. 7. 2013. Nejvyšší soud pak nepovažuje popsaný postup nejen za neobvyklý, ale ani za odporující zákonu. Naopak, podle § 8 odst. 1 tr. řádu jsou státní orgány, právnické a fyzické osoby povinny bez zbytečného odkladu, a nestanoví-li zvláštní předpis jinak, i bez úplaty vyhovovat dožádáním orgánů činných v trestním řízení při plnění jejich úkolů. Státní orgány jsou dále povinny neprodleně oznamovat státnímu zástupci nebo policejním orgánům skutečnosti nasvědčující tomu, že byl spáchán trestný čin. Rovněž podle § 53 odst. 3 daňového řádu má správce daně oznamovací povinnost ve smyslu § 8 odst. 1 tr. řádu, pokud při své činnosti zjistí skutečnosti nasvědčující tomu, že byl spáchán některý z daňových trestných činů. V takovém případě nejde o porušení povinnosti mlčenlivosti, jak vyplývá i z ustanovení § 53 odst. 2 písm. a) daňového řádu. Námitky obviněného, jimiž považuje uvedený postup správce daně za porušení povinnosti mlčenlivosti, jsou proto nejen mimo rámec dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jsou v rozporu i s citovanými ustanoveními trestního řádu a daňového řádu.

V návaznosti na popsané okolnosti je potom nutné posuzovat i zbývající část argumentace obviněného J. L. , podle jehož názoru soudy nižších stupňů nesprávně zjistily i „výši škody“ způsobené zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby, jímž byl uznán vinným. K tomu Nejvyšší soud především připomíná, že škoda již není znakem skutkové podstaty uvedené v § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, ale je zde nutný značný rozsah spáchání trestného činu. Tento rozsah je pak daný tím, v jaké výši byla zkrácena příslušná daň či jiná povinná platba, tj. rozdílem mezi výší skutečně přiznané a zaplacené daně nebo jiné povinné platby a její výší, v které měla být podle zákona přiznána a zaplacena.

V trestní věci obviněného J. L. přitom soudy nižších stupňů postupovaly správně a zcela v intencích uvedeného výkladu, pokud dospěly k závěru o tom, v jakém rozsahu obviněný zkrátil daň skutkem popsaným ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně. Jak je totiž z těchto rozhodných skutkových zjištění patrné, v důsledku jednání obviněného nedošlo k očekávanému přírůstku v majetkové sféře státu, který by jinak nastal, kdyby obviněný neporušil svou povinnost přiznat a odvést daň ve správné výši. Jinými slovy vyjádřeno, jestliže obviněný jako statutární orgán obchodní společnosti EUROL OIL CZ, s. r. o., která byla plátcem daně z přidané hodnoty a daně z příjmů právnických osob, nezajistil náležité splnění povinnosti této obchodní společnosti přiznat a zaplatit takové daně ve výši, která odpovídala zákonu, způsobil škodlivý následek (resp. účinek) v podobě zkrácení daně z přidané hodnoty a daně z příjmů právnických osob celkem ve značném rozsahu. Nepřiznáním jednotlivých zdanitelných plnění uvedených v popisu skutku a jejich zatajením totiž obviněný dosáhl daňového úniku v celkové výši 609 027 Kč. To pak odpovídá spáchání činu ve značném rozsahu ve smyslu § 240 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, který lze dovodit – jelikož jiná než finanční hlediska se zde neuplatní – v případě stejné peněžní částky, jaká je rozhodná pro značnou škodu a značný prospěch, jejichž výše je podle § 138 odst. 1, 2 tr. zákoníku nejméně 500 000 Kč. Ostatně zkrácení daně není nic jiného než škodou na straně státu jako příjemce daně, na jehož majetku nedošlo k důvodně očekávanému přírůstku, a prospěchem na straně plátce (poplatníka) daně, jehož majetek nebyl zmenšen, ač se tak podle zákona mělo stát.

Nejvyšší soud tudíž považuje námitky obviněného, kterými zpochybnil spáchání trestného činu ve značném rozsahu, za nedůvodné, neboť napadený rozsudek odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně správně vychází ze skutečnosti, že škoda není znakem zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 tr. zákoníku a že rozsah, v němž obviněný zkrátil daň, odpovídá značnému rozsahu ve smyslu § 240 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku.

Na tom nic nemůže změnit ani tvrzení obviněného J. L. , v kterém soudům nižších stupňů vytkl, že do celkového rozsahu zkrácené daně nezahrnuly náklady vynaložené na spáchání posuzovaného trestného činu. Při zjišťování rozsahu zkrácení daně se totiž neuplatní stejná hlediska jako v případě určování výše prospěchu, který pachatel získal trestnou činností. Zatímco při stanovení výše prospěchu pachatele má význam jeho čistý prospěch určený teprve po odpočtu všech nezbytných nákladů, které by jinak musely být vynaloženy v souvislosti s uskutečněním zločinného cíle ze strany pachatele či jiné osoby z jejich prostředků (viz např. rozhodnutí uveřejněná pod č. 4/2009 a č. 31/2009 Sb. rozh. tr.), při zkrácení daně pachatel zčásti nebo vůbec neplní své zákonné povinnosti přiznat a zaplatit daň a využívá k tomu postupy, které nejsou v souladu se zákonem. Výše zkrácené daně pak respektuje to, jaká byla skutečná daňová povinnost příslušného plátce či poplatníka, do které se promítají všechny slevy, odpočty, náklady a další položky, jimiž lze legálně snižovat daňový základ. Byla-li daň a výše jejího zkrácení takto zjištěna, není už namístě při stanovení rozsahu zkrácení daně odečítat od zkrácené daně nějaké další náklady na provedení trestné činnosti (viz rozhodnutí pod č. 45/2014 Sb. rozh. tr.).

Na základě takto provedeného vyhodnocení nemá Nejvyšší soud pochybnosti o správnosti právního posouzení skutku spáchaného obviněným J. L. , kterým naplnil všechny znaky skutkové podstaty zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným. Jeho námitky, v nichž tvrdil opak, jsou proto nedůvodné.

Nejvyšší soud se dále zabýval námitkou obviněného, kterou opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu a jejímž prostřednictvím vytkl nesprávnost uloženého trestu. Podle názoru obviněného měl být jím spáchaný čin posouzen podle zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009 (dále ve zkratce „tr. zák.“), neboť tento zákon v ustanovení § 148 odst. 3 tr. zák. stanovil trest odnětí svobody v trvání 1 roku až 8 let, což je pro něj příznivější. Taková argumentace ovšem odpovídá spíše dovolacímu důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, byť ani v tomto směru není opodstatněná.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu pak Nejvyšší soud nejdříve připomíná svou dosavadní judikaturu (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.), z níž vyplývá, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit pouze v rámci tohoto důvodu dovolání, tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména vadné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39, § 41 a § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím posledně zmíněného ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. řádu. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu dovolacího důvodu obsaženého v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je však možno považovat, pokud jde o výrok o trestu, jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu; jde např. o pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popřípadě společný trest za pokračování v trestném činu. Přitom obviněnému J. L. nebyl uložen nepřípustný druh trestu nebo trest vyměřený mimo zákonem stanovené hranice (a to ani podle § 148 odst. 3 tr. zák.) a nedošlo ani k jinému hmotněprávnímu pochybení v uvedeném smyslu, což ostatně ani sám netvrdí.

Dále Nejvyšší soud ke shora uvedené námitce obviněného zdůrazňuje, že jím spáchaný čin bylo nutné posoudit s přihlédnutím k ustanovení § 2 odst. 1 tr. zákoníku o časové působnosti zákona jako zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Ve smyslu § 2 odst. 1 tr. zákoníku se totiž trestnost činu posuzuje zásadně podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán, přičemž spácháním se zde rozumí dokonání trestného činu naplněním všech znaků jeho skutkové podstaty. Jak je patrné z popisu skutku ve výroku o vině v rozsudku Okresního soudu v Liberci, obviněný J. L. dokonal posuzovaný čin až dne 31. 3. 2010, kdy marně uplynula lhůta k podání přiznání (resp. daňového tvrzení) k dani z příjmů právnických osob, tj. až za účinnosti zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, která nastala dnem 1. 1. 2010. Teprve uplynutím všech lhůt stanovených pro přiznání daně totiž došlo k zatajení zdanitelných plnění a z nich pocházejících příjmů před příslušným správcem daně. Proto soudy nižších stupňů správně použily na trestný čin obviněného ustanovení zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů. U obviněného se tedy nemohlo uplatnit ustanovení § 148 odst. 1, 3 tr. zák., jak se mylně domnívá ve svém dovolání, a odvolací soud mu uložil trest v souladu se zákonem.

Vzhledem ke všem popsaným skutečnostem dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný J. L. podal dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyly naplněny uplatněné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. řádu. Protože však jeho dovolání se částečně opírá o námitky, které jim odpovídají, ale Nejvyšší soud neshledal tyto námitky z výše uvedených důvodů opodstatněnými, odmítl dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle § 265r odst. 7 tr. řádu.

Podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout tímto způsobem o dovolání obviněného v neveřejném zasedání, proto tak učinil.

Pokud jde o podnět obviněného J. L. , aby předseda senátu Nejvyššího soudu rozhodl o přerušení výkonu rozhodnutí napadeného dovoláním, je třeba zmínit, že předsedkyně senátu soudu prvního stupně neučinila návrh ve smyslu § 265h odst. 3 tr. řádu, přičemž vzhledem ke způsobu rozhodnutí o podaném dovolání ani předseda senátu Nejvyššího soudu neshledal důvody k postupu podle § 265o odst. 1 tr. řádu.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 24. 6. 2015


JUDr. František P ú r y, Ph.D.
předseda senátu



Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 5 Tdo 570/2015, ECLI:CZ:NS:2015:5.TDO.570.2015.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies