4 Tdo 711/2015 - <span class="highlight">Ublížení</span> na <span class="highlight">zdraví</span>

30. 06. 2015, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Trestní, Trestní (dovolací)
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

  • TrZ - § 146 odst. 1,3

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. června 2015 o dovolání obviněného J. J., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. 7. 2014, sp. zn. 5 To 227/2014, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 24 T 97/2012, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :



Rozsudkem Okresního soudu v Děčíně ze dne 4. 2. 2014, sp. zn. 24 T 97/2012, byl obviněný J. J. uznán vinným ze spáchání přečinu ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle § 146a odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině uvedeného rozsudku dopustil tím, že „dne 6. 8. 2011 kolem 12.00 hod. v H., okr. D., v 1. patře rodinného domu, po předchozí slovní hádce, kdy jej poškozená M. N., v jednu chvíli udeřila do tváře rukou, jí oběma rukama prudce strčil do hrudníku, v důsledku čehož narazila zády na zábradlí u schodiště, poté spadla na hýždě, přičemž utrpěla kompresivní zlomeninu těla 3. obratle bederní páteře spojenou s obratlovým syndromem, když zranění si vyžádalo hospitalizaci v nemocnici v Děčíně do 11. 8. 2011 a následné léčení s vyřazením z běžného způsobu života po dobu 3 měsíců“.

Za uvedené jednání a za sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Děčíně ze dne 22. 3. 2012, sp. zn. 24 T 183/2011 a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání 8 měsíců, se zařazením do věznice s dozorem a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 30 měsíců, byl obviněný J. J. odsouzen podle § 337 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců. Podle§ 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 24 měsíců. Podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání 30 měsíců.

Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 22. 3. 2012, sp.zn. 24 T 183/2011, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozeným:
- M. N., náhradu škody ve výši 12.000,- Kč,
- VZP ČR, územní pracoviště Ústí nad Labem, náhradu škody ve výši 19.581,- Kč.

Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená M. N. odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 4. 2. 2014, sp. zn. 24 T 97/2012, podali obviněný J. J. a státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Děčíně odvolání, o kterých rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 31. 7. 2014, sp. zn. 5 To 227/2014, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. z podnětu odvolání státního zástupce napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněný J. J. byl uznán vinným ze spáchání zločinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině uvedeného rozsudku dopustil tím, že „dne 6. 8. 2011 kolem 12.00 hod. v H., okr. D., v 1. patře rodinného domu, po předchozí slovní rozepři napadl poškozenou M. N., a to tak, že ji oběma rukama prudce strčil do hrudníku, v důsledku čehož narazila zády na zábradlí u schodiště a poté spadla na hýždě, v důsledku čehož utrpěla kompresivní zlomeninu těla třetího obratle bederní páteře spojenou s obratlovým syndromem, když zranění si vyžádalo hospitalizaci v nemocnici v Děčíně do 11. 8. 2011 a následné léčení s vyřazením z běžného způsobu života po dobu 3 měsíců“.

Za uvedené jednání a za sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Děčíně ze dne 22. 3. 2012, sp. zn. 24 T 183/2011, a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání 8 měsíců, se zařazením do věznice s dozorem a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 30 měsíců, byl obviněný J. J. odsouzen podle § 146 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 let. Podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku byl obviněný pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s dozorem. Podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání 30 měsíců.

Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 22. 3. 2012, sp.zn. 24 T 183/2011, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozeným:
- M. N., náhradu škody ve výši 12.000,- Kč,
- VZP ČR, územní pracoviště Ústí nad Labem, náhradu škody ve výši 19.581,- Kč.

Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená M. N. odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Odvolání obviněného J. J. bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto.

Proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. 7. 2014, sp. zn. 5 To 227/2014, podal následně obviněný J. J. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Obviněný v dovolání namítl, že odvolací soud v napadeném rozhodnutí pochybil, když nesprávně vyhodnotil skutkový děj, který se odehrál dne 6. 8. 2011, a nevzal na vědomí ani polehčující okolnosti, na které poukazoval v rámci odvolání a které zhodnotil v jeho prospěch také soud prvního stupně. Dále uvedl, že odvolací soud z hlediska hmotného práva neoprávněně použil souhrnný trest nepodmíněného odnětí svobody, a to vzhledem k trestu, který mu byl uložen dříve a který byl amnestován, a to proto, aby ho potrestal výrazně vyšším nepodmíněným trestem, než byl vzhledem ke všem známým souvislostem případu oprávněn. V této souvislosti vyjádřil názor, že rozsudkem odvolacího soudu mohl být zrušen pouze trest zákazu činnosti a ne celý výrok o trestu. Odvolací soud je dle obviněného limitován i tím, aby nečinil tzv. překvapivá rozhodnutí, jimiž by byl obviněný omezen v právu na obhajobu, pokud neměl dostatečnou možnost připravit se na podstatnou změnu skutkového stavu a právní kvalifikace.

Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a aby vrátil věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

Do dne konání neveřejného zasedání neměl Nejvyšší soud k dispozici vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k uvedenému dovolání ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že obviněný J. J. sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v části dovolání však nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněného, v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů (konkrétně výpovědi dovolatele, výpovědi poškozené M. N., výpovědí svědkyň M. V. a G. V., znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství a vyjádření odborného lékaře MUDr. T. V.) a vytýkal nedostatečně zjištěný skutkový stav věci, je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. V podaném dovolání tedy nebyla uplatněna žádná námitka v tom smyslu, že by uvedená skutková zjištění nenaplňovala znaky zločinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku. Obviněný založil dovolání v této části výlučně jen na skutkových námitkách vycházejících z tvrzení, že poškozenou napadl podstatně méně závažným způsobem, a to pouze odtlačením poškozené z místnosti. Námitky obviněného směřovaly proti skutkovým zjištěním soudů, která se týkají povahy, rozsahu a závažnosti napadení poškozené. Pokud obviněný namítl nedostatek úmyslu způsobit poškozené těžkou újmu na zdraví, vyvozoval to právě z té verze napadení, kterou prezentoval v rámci své obhajoby, a nikoli ze skutkových okolností, jak je zjistily soudy. Tímto pojetím uplatněných námitek se obviněný ocitl mimo rámec dovolacího důvodu podle § 265b odst. l písm. g) tr. ř. Lze uzavřít, že obviněný sice formálně deklaroval tento zákonný dovolací důvod, ale jinak uplatnil námitky, které mu co do svého obsahu neodpovídají a nejsou pod něj podřaditelné.

Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces a zásah Nejvyššího soudu má podklad v ustanoveních čl. 4, čl. 90 Ústavy.

Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, jestliže skutková zjištění soudů postrádají obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.

Mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Děčíně, z nichž v napadeném rozsudku vycházel také Krajský soud v Ústí nad Labem, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně není žádný extrémní rozpor. Skutková zjištění soudů mají evidentní obsahové zakotvení především ve svědecké výpovědi poškozené M. N. Poškozená podrobně, konkrétně a přesvědčivě popsala okolnosti napadení, jeho průběh i způsob útoku obviněného. Pokud soudy hodnotily její usvědčující výpověď jako věrohodnou, měly pro to přijatelné důvody. Výpověď poškozené byla podpořena také výpovědí svědkyně G. V., která v průběhu napadení byla přímo na místě a sledovala incident po celou dobu a v podstatě shodně s poškozenou podrobně popsala způsob, jakým obviněný poškozenou napadl. K tomu přistupuje také objektivní zjištění vyplývající z lékařského nálezu a rovněž znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství. Jinak není úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 tr. ř.) a že své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a logicky vysvětlily.

Obviněný dále vytýkal, že souhrnný trest mu byl uložen s ohledem na amnestii prezidenta republiky vyhlášenou dne 1. 1. 2013 nesprávně, neboť v době po vydání amnestie se na něj mělo hledět jako na netrestaného. Tuto námitku lze považovat za uplatněnou v souladu s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. S odkazem na tento důvod je ve vztahu k výroku o trestu možné namítat „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“, pokud jde o jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

Nejvyšší soud zjistil, že obviněný J. J. byl nejprve odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Děčíně ze dne 22. 3. 2012, sp. zn. 24 T 183/2011, za přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, k trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců se zařazením do věznice s dozorem a k trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 30 měsíců (č.l. 73). Okresní soud v Děčíně usnesením ze dne 3. 1. 2013, sp. zn. 24 T 183/2011, rozhodl, že obviněný J. J. je účasten amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013, a tímto rozhodnutím mu byl prominut trest odnětí svobody uložený rozsudkem Okresního soudu v Děčíně ze dne 22. 3. 2012, sp. zn. 24 T 183/2011. Následně byl obviněný rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. 7. 2014, sp. zn. 5 To 227/2014, odsouzen za zločin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku a za sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Děčíně ze dne 22. 3. 2012, č.j. 24 T 183/2011, k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 let. Podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku byl obviněný pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s dozorem. Podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání 30 měsíců. Krajský soud v Ústí nad Labem výše citovaným rozhodnutím zároveň zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 22. 3. 2012, sp.zn. 24 T 183/2011.

Nejvyšší soud konstatuje, že z ustanovení § 368 tr. ř. vyplývá, že rozhodnutím o amnestii soud pouze vyslovuje, zda a do jaké míry je osoba, jíž byl pravomocně uložen trest, účastna amnestie. Výrok o vině ani o trestu se takovým rozhodnutím neruší. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu v případě, že amnestií prezidenta republiky je prominut původně uložený trest odnětí svobody nebo jeho zbytek, který je v souvislosti s ukládáním souhrnného trestu zrušen, je jeho započítání do souhrnného trestu možné jen v případě, že v rozhodnutí o amnestii je stanoveno, že prominutí uloženého trestu odnětí svobody nebo jeho zbytku má ty účinky, jako by byl vykonán. Amnestie prezidenta republiky vyhlášená dne 1. 1. 2013 takové ustanovení neobsahuje, tudíž nepřichází v úvahu započítání trestu odnětí svobody prominutého amnestií prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013 do trestu nově uloženého (viz rozhodnutí č. 33/1982 Sb. rozh. tr.).

V této souvislosti Nejvyšší soud podotýká, že podle stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu ČSFR ze dne 24. 5. 1990, sp. zn. Tpjf 35/1990, platí, že ukládá-li soud pachateli souhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody a zruší-li výrok o předchozím nepodmíněném trestu odnětí svobody, zruší zároveň všechna další rozhodnutí na zrušený výrok obsahově navazující, která pozbyla v důsledku zrušení uvedeného výroku o trestu podklad, a tedy i rozhodnutí o použití amnestie podle § 368 tr. ř., na jejímž základě byl zcela nebo zčásti prominut předchozí nepodmíněný trest odnětí svobody. Původně prominutý trest odnětí svobody nebo jeho část nelze po uložení souhrnného trestu započítat. Po právní moci nového rozhodnutí je však třeba opět rozhodnout o použití agraciačního ustanovení amnestie, pokud ovšem jeho použití přichází v úvahu.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud shledal, že odvolací soud postupoval v této trestní věci v souladu se zákonem a ustálenou judikaturou, když obviněnému správně a v souladu se zákonem uložil souhrnný trest za sbíhající se trestnou činnost poté, co bylo usnesením Okresního soudu v Děčíně ze dne 3. 1. 2013, sp. zn. 24 T 183/2011, rozhodnuto, že obviněný J. J. je účasten amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013, a tímto rozhodnutím mu byl prominut trest odnětí svobody uložený rozsudkem Okresního soudu v Děčíně ze dne 22. 3. 2012, sp. zn. 24 T 183/2011, avšak nikoli s tím, že by platila zákonná fikce, že by byl zbytek trestu vykonán, přičemž na obviněného se nehledí, jakoby nebyl odsouzen. Námitka obviněného je tedy zjevně neopodstatněná.

Je rovněž nezbytné připomenout, že dle znění ustanovení § 370 tř. ř. byl-li amnestií zcela nebo zčásti prominut trest jen za některý z trestných činů, za něž byl uložen úhrnný nebo souhrnný trest, který nebyl dosud zcela vykonán, stanoví soud podle vzájemného poměru závažnosti přiměřený trest za trestné činy amnestií nedotčené. Proti tomuto rozhodnutí je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek. Výše uvedené rozhodnutí činí ve veřejném zasedání soud, který trest uložil v prvním stupni. Okresní soud v Děčíně tedy zváží užití § 370 odst. 1 tr. ř., a to zejména s přihlédnutím k sice již zrušenému amnestijnímu rozhodnutí Okresního soudu v Děčíně ze dne 3. 1. 2013, sp. zn. 24 T 183/2011, o účasti obviněného na amnestii prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013.

Ve vztahu k námitce obviněného ohledně nepřiměřenosti uloženého trestu je vhodné uvést, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného J. J. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 30. června 2015



JUDr. Jiří Pácal předseda senátu



Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. 4 Tdo 711/2015, ECLI:CZ:NS:2015:4.TDO.711.2015.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies