5 Tdo 386/2015

24. 06. 2015, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Trestní, Trestní (dovolací)
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

  • TrZ - § 257 odst. 1 písm. c)

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. června 2015 o dovoláních, která podali obvinění Mgr. L. G., a M. G., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 9. 2014, sp. zn. 8 To 297/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 5 T 73/2011, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněných Mgr. L. G. a M. G. o d m í t a j í .

O d ů v o d n ě n í



Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. 5 T 73/2011, byli obvinění uznáni vinnými trestným činem pletichy při zadání veřejné zakázky a při veřejné soutěži, a to Mgr. L. G. podle § 257 odst. 1 písm. c), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a obviněný M. G. podle § 257 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku.

Za tento trestný čin byl obviněný Mgr. L. G. podle § 257 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 15 měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Současně mu soud uložil podle § 257 odst. 2 tr. zákoníku, § 67 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku peněžitý trest ve výměře 200 denních sazeb po 1 000 Kč, tedy v celkové výši 200 000 Kč. Pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, byl podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců.

Obviněný M. G. byl podle § 257 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou měsíců s podmíněným odkladem na dobu jednoho roku podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku. Rovněž jemu uložil soud podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku peněžitý trest ve výměře 50 denních sazeb po 1 000 Kč, tedy v celkové výši 50 000 Kč. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho měsíce.

Proti rozsudku soudu prvního stupně podali oba obvinění odvolání, o nichž rozhodl Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 10. 9. 2014, sp. zn. 8 To 297/2014, tak, že napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. d), e) tr. řádu v celém rozsahu zrušil a podle § 259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl tak, že oba obviněné uznal vinnými trestným činem pletichy při zadání veřejné zakázky a při veřejné soutěži podle § 257 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, a obviněného Mgr. L. G. odsoudil podle § 257 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců s podmíněným odkladem podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku na zkušební dobu jednoho roku. Podle § 67 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněnému opět uložen peněžitý trest ve výměře 200 denních sazeb po 1 000 Kč, tedy v celkové výši 200 000 Kč. Pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, byl podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců.

Obviněný M. G. byl podle § 257 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou měsíců rovněž s podmíněně odloženým výkonem podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku na zkušební dobu jednoho roku. Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku soud i tomuto obviněnému uložil peněžitý trest ve výměře 50 denních sazeb po 1 000 Kč, tedy v celkové výši 50 000 Kč. Pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, byl podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho měsíce.

Rozsudek odvolacího soudu ze dne 10. 9. 2014, sp. zn. 8 To 297/2014, napadli oba obvinění dovoláním, a to obviněný Mgr. L. G. prostřednictvím svých obhájců Mgr. Libora Michalce, JUDr. Prokopa Beneše a Mgr. Jindřicha Skácela, a obviněný M. G. prostřednictvím JUDr. Beáty Burianové.

Obviněný M. G. svůj mimořádný opravný prostředek opřel o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.

Obviněný především setrval na své dosavadní obhajobě a vlastních vyjádřeních v průběhu řízení s tím, že skutek, pro který byl odsouzen, není trestným činem. Odmítl poukaz odvolacího soudu na právní názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. II. ÚS 2708/2009, že při extenzivním výkladu lze řízení podle § 11a odst. 9 (nesprávně uvedeno § 11 odst. 9) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon č. 229/1991 Sb.“), podřadit pod pojem „veřejná soutěž“.

V daném případě se o veřejnou soutěž nejedná, neboť řízení nenaplňuje všechny její znaky, a to ani podle § 847 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinný do 31. 12. 2013, ani podle § 281 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, taktéž účinný do 31. 12. 2013. Upozornil, že zákon č. 229/1991 Sb., striktně rozlišuje mezi veřejnou nabídkou a veřejnou soutěží, neboť k veřejné soutěži dojde teprve tehdy, když se nepodaří uplatnit pozemky ve veřejné nabídce. Poukázal na to, že ve veřejné nabídce se jedná o uspokojování restitučních nároků oprávněných osob, nikoli o dosažení nejvyšší ceny. Pokud je zájemců o nabízený pozemek více, tento režim slouží k vytvoření pořadí, v jakém bude pozemkový fond navrhovat oprávněným osobám uzavření smlouvy. Veřejná nabídka není určena širokému okruhu adresátů, ale pouze oprávněným osobám disponujícím restitučním nárokem ve smyslu § 4 zákona č. 229/1991 Sb. Navíc obviněný nepovažoval své jednání za nebezpečné pro společnost, neboť jeho restituční nárok zůstal po odstoupení z veřejné nabídky nezměněn, a pokud by byl v rámci předmětné veřejné nabídky neúspěšný, zůstávala by na straně státu povinnost jeho nárok uspokojit. Vzhledem k uvedenému charakteru veřejné nabídky chybí v daném případě jeden z obligatorních znaků objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu pletich při zadání veřejné zakázky a při veřejné soutěži podle § 257 tr. zákoníku. Obviněný má za to, že v rozporu s trestním právem není, pokud si více oprávněných osob dohodne, jak se svým oprávněným nárokem v rámci veřejné nabídky naloží, navíc za situace, kdy ochrany průběhu veřejné nabídky ani není třeba. Upozornil na nejednotnost výkladu pojmu „veřejná soutěž“, když soud prvního stupně takový charakter svým prvním rozsudkem ve věci neshledal, tudíž je třeba vycházet jen ze zákona a v rozporu se zákonem nelze rozšiřovat trestnost.

Pokud by soud přesto dospěl k názoru, že se v daném případě jedná o veřejnou soutěž, obviněný namítl, že u něj nebyla naplněna subjektivní stránka daného trestného činu, neboť jednal v omylu právě o povaze veřejné nabídky v řízení u pozemkového fondu. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 9. 2014, sp. zn. 8 To 297/2014, i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. 5 T 73/2011, současně navrhl zrušit také usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 6 To 385/2013, jímž byl zrušen původní zprošťující rozsudek soudu prvního stupně, a přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout bez konkrétního označení soudu, lze se domnívat, že se jedná o soud druhého stupně.

Obviněný Mgr. L. G. své dovolání podal v rozsahu výroku o vině i trestu z důvodů uvedených v ustanovení § 265b odst. 1 písm. c) a g) tr. řádu. Úvodem nejprve stručně zrekapituloval dosavadní průběh řízení. Naplnění důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu podle obviněného spočívá v tom, že skutek, pro který je stíhán, není trestným činem, neboť nebyl naplněn znak „veřejná soutěž“ podle § 257 odst. 1 tr. zákoníku. Odkázal přitom na své odvolání a závěrečnou řeč, kde svou obhajobu v tomto směru uplatnil. Zdůraznil, že pokud byla Nejvyšším soudem v jeho rozhodnutí ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. 5 Tdo 572/2009, ve spojení s usnesením Ústavního soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. II. ÚS 2708/2009, stanovena kritéria určující pojem veřejné soutěže, je nutné zkoumat, zda předmětné řízení o veřejné nabídce podle § 11a odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., naplňuje všechny znaky této definice. To znamená, zda šlo o obecnou soutěž, zda byla tato veřejně vyhlášena a mohl se jí účastnit neomezený okruh subjektů. Obviněný připustil, že se jednalo o obecnou soutěž, odmítl však, že by došlo k jejímu veřejnému vyhlášení s tím, že pozemkový fond pouze obeslal konkrétní osoby poštovními zásilkami. Obsah doručených písemností žádnými komunikačními prostředky již Pozemkový fond nezveřejnil. Z jeho strany se jednalo o reakci na primární nabídku, tj. oznámení o možné náhradní restituci, nikoliv o soutěži o takovou restituci. Dále rozhodně popřel vyhlášení soutěže neomezenému okruhu subjektů, kdy podle jeho mínění již samotný počet subjektů disponujících restitučním nárokem rozhodně nepředstavuje neomezený okruh osob, dokonce je jeho protikladem. Argumentaci Krajského soudu v tomto směru označil za chybnou až zmatečnou, neboť považuje za „neomezený okruh osob obecně vymezený okruh osob“.

Na uvedené právní závěry krajského soudu o naplnění znaku veřejné soutěže navázal obviněný další námitkou spočívající v jednání v negativním právním omylu. S ohledem na platnou právní úpravu a neujasněnost výkladu uvedeného pojmu mezi odborníky na trestní právo, totiž nemohl mít laickou představu o tom, že žádá peníze za odstoupení z veřejné soutěže.

Za absurdní dále označil úvahy krajského soudu ohledně nakládání s restitučním nárokem, podle nichž se účastníci řízení mohou navzájem domlouvat ohledně odstoupení či přenechání svého nároku, nesmějí však za něj nabízet či žádat peníze. S tímto právním závěrem soudů vyjádřil nesouhlas a zdůraznil, že účast v neveřejné soutěži o pořadí při veřejné nabídce náhradních restitucí je čistě osobním právem restituenta a pouze na něm záleží, jak s ním naloží. Obviněný dále namítl, že v předmětném řízení nebyl ani oprávněnou osobou ve smyslu § 11a resp. § 4 zákona č. 229/1991 Sb., ani jejím zástupcem (a to ani smluvním), nemůže tak být považován za pachatele daného trestného činu „ani s přihlédnutím k širšímu pojetí pachatele“. Má za to, že za těchto okolností na něj nelze citovaná ustanovení zákona č. 229/1991 Sb. vztáhnout, a to i kdyby se dopustil jednání protiprávního. Rozsudek soudu druhého stupně je podle něj nepřehledný, je v něm řada chyb, což by jej mohlo činit nepřezkoumatelným.

V další části svého mimořádného opravného prostředku vypracovaným dalším z obhájců obviněný uplatnil výhrady vůči procesní použitelnosti provedených důkazů, které byly podkladem pro skutkové závěry soudů, a to pro případ, kdyby Nejvyšší soud považoval právní závěry soudů nižších stupňů o charakteru veřejné nabídky jako veřejné soutěže a pachatelství obviněného za správné.

Připomněl hodnocení účasti policie a jí instruovaného svědka odvolacím soudem, podle něhož, i pokud by nepřijal finanční plnění, byl by obviněný již pachatelem trestného činu v jeho základní skutkové podstatě. Proto je podle názoru obviněného nutné rozdělit konkrétní jednání na stadium před vstupem policejního orgánu a na tu jeho část, k níž už fakticky nemuselo vůbec dojít, pokud by do děje nevstoupila policie a v podstatě tím vygradovala skutkový děj (převzetí nabízené finanční odměny). Tím, že již na základě informací, jež měly orgány policie k dispozici ke dni 9. 11. 2010, mohlo být zahájeno trestní stíhání obviněného a měl právo být zastoupen obhájcem, došlo k naplnění dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. c) tr. řádu.

Dále obviněný namítl nepoužitelnost některých důkazů z důvodu nepřípustné iniciativy policie, konkrétně například záznam schůzky pořízený svědkem F. Š. či předstíraný převod, který by měl být prováděn pouze policejním orgánem, nikoli třetí osobou, čímž došlo ze strany orgánů činných v trestním řízení k obejití trestního řádu. K této otázce „policejní provokace“ odkázal na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, v souladu s níž je zjevné, že svědek F. Š. svým jednáním minimálně posiloval vůli obviněného trestný čin spáchat. Závěrem odvolacímu soudu vytkl, že ve věci rozhodl rozsudkem, aniž by prováděl dokazování, a že jako hledisko pro ukládání trestu uvedl i „vlastnictví více nemovitostí obviněným“. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 9. 2014, sp. zn. 8 To 297/2014, a sám ve věci rozhodl tak, že se obviněný zprošťuje obžaloby státního zástupce Okresního státního zastupitelství Plzeň-město, případně aby přikázal Krajskému soudu v Plzni věc znovu projednat a rozhodnout.

Své dovolání obviněný následně ještě doplnil prostřednictvím obhájců Mgr. Libora Michalce a JUDr. Prokopa Beneše. Upozornil v něm na stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2014, jež poskytuje výklad tzv. policejní provokace s tím, že důkaz získaný na jejím základě je absolutně neúčinný v trestním řízení vedeném proti vyprovokované osobě. Poukázal na to, že taktéž z judikatury Evropského soudu pro lidská práva vyplývá, že postup trestních orgánů musí být v případech, kdy se zapojují do skutkového děje, pasivní. Soudy musí zkoumat zejména otázku, zda byl pachatel vystaven tlaku ke spáchání trestného činu a zda státní orgány nepřevzaly iniciativu při kontaktování pachatele. Znovu přitom zopakoval, že k jednání, za které byl odsouzen, došlo jen díky iniciativě příslušníků Policie České republiky, zdůraznil totiž, že je v něm obsaženo i „přijetí peněz“. Připomněl ovšem, že pro nepoužitelnost důkazů mu nemůže být daný skutek prokázán.

Nejvyšší státní zástupce se k dovoláním obviněných vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství JUDr. Jiřího Siegla.

Nejprve se věnoval dovolání obviněného Mgr. L. G. K argumentaci uplatněné u prvního dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. řádu připomněl, že usnesení o zahájení trestního stíhání bylo v dané věci vydáno až 12. 11. 2010, po tomto datu již obviněný žádné porušení svých práv nevytýká. Polemika obviněného s určením doby, kdy měly orgány činné v trestním řízení zahájit trestní stíhání obviněného se míjí s obsahem uvedeného dovolacího důvodu.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu upozornil státní zástupce na to, že část dovolacích námitek obviněného mu nelze podřadit, zejména ve vztahu k vadám spočívajícím v procesní použitelnosti některých důkazů – konkrétně předstíraného převodu a výpovědi svědka F. Š. Ohledně důkazu výpovědí tohoto svědka zdůraznil, že nelze shledat žádný důvod, pro který by měla být procesně nepoužitelná ani poukazem na kontakt svědka s policejními orgány. K předstíranému převodu státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství dodal, že šlo pouze o podpůrný důkaz, navíc k samotnému převzetí peněz se obviněný „doznal“ i v dovolání.

Další dovolací námitky podle názoru státního zástupce již lze pod deklarovaný dovolací důvod podřadit, avšak nejsou důvodné. O policejní provokaci v daném případě nešlo, neboť prvotní záměr dopustit se v souvislosti s předmětnou soutěží tzv. pasivní korupce projevil právě obviněný Mgr. L. G. při telefonickém kontaktu s Ing. M. J. a i následně na schůzce s F. Š. vznesl bez jakékoli iniciace ze strany Policie České republiky konkrétní požadavek na poskytnutí částky 500 000 Kč. Již tímto jednáním naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podle § 257 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Pozdějším převzetím peněz pouze realizoval svůj dříve pojatý úmysl jím určenou částku přijmout, byť konkrétní bankovky poskytla svědkovi F. Š. policie.

K otázce, zda předmětné řízení před pozemkovým fondem je veřejnou soutěží ve smyslu § 257 tr. zákoníku státní zástupce připomněl, že toto ustanovení nemá tzv. blanketní nebo odkazovací dispozici a dopadá na jakoukoli veřejnou soutěž, která splňuje základní znaky uvedené v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 572/2009, tedy veřejné vyhlášení a možnost účasti neomezeného okruhu subjektů. Podle státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství jsou v řízení podle § 11a zákona č. 229/1991 Sb. uvedené podmínky splněny. Odmítl taktéž tvrzení obviněného o jeho negativním právním omylu s tím, že pojem „veřejná soutěž“ není normativním znakem daného trestného činu a neuplatní se tak zásady § 19 tr. zákoníku. Dodal, že ze své dlouhodobé praxe při zastupování osob v daném řízení u Pozemkového fondu si obviněný musel být vědom toho, že má povahu veřejné soutěže.

Pokud obviněný namítl, že by si restituenti mohli vzájemně domlouvat či finančně kompenzovat vzdání se svých nároků při konkrétních nabídkách, připustil státní zástupce možnost takové dohody, ovšem připomněl, že pokud je okruh účastníků veřejné soutěže omezován prostředky uvedenými v ustanovení § 257 odst. 1 písm. a) až c) tr. zákoníku, tj. mimo jiné cestou aktivního či pasivního úplatkářství, je takové jednání trestně postižitelné, bez výjimky řízení podle § 11a zákona č. 229/1991 Sb. Účelem řízení u pozemkového fondu sice není získat co nejvíce restitučních nároků, nicméně výše nabídek je jediným hlediskem, podle něhož pozemkový úřad stanoví pořadí zájemců a navrhuje uzavření smlouvy.

K námitce pachatelství trestného činu podle § 257 tr. zákoníku státní zástupce upozornil na to, že zákon neomezuje okruh možných pachatelů, proto spáchání tohoto činu není vyloučeno osobou, která sama není účastníkem veřejné soutěže ani takovou osobu nezastupuje. Zdůraznil taktéž, že obviněný Mgr. L. G. sice formálně účastníkem řízení nebyl, avšak byl spojen s celou skupinou oprávněných osob zastoupenou V. H. a Ing. J. P., kdy tito jednali v zájmu obviněného, ten se proto soutěže fakticky zúčastnil, o čemž ostatně svědčí i část jeho dovolací argumentace. Obviněný tak byl osobou, která mohla rozhodnout o tom, zda se celá skupina oprávněných osob veřejné soutěže zúčastní, či nikoliv, tudíž jeho pachatelství není vyloučeno.

Ohledně dovolací argumentace druhého obviněného M. G. státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství konstatoval, že obsahově se jedná o totožné, i když stručnější, námitky jako u obviněného Mgr. L. G. Proto odkázal na příslušné části svého vyjádření citovaného shora. Doplnil pouze, že pokud tento obviněný vycházel z toho, že veřejnou soutěží v době činu mohla být pouze veřejná soutěž podle § 847 občanského zákoníku či podle § 281 obchodního zákoníku, ignoroval závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 572/2009. S ohledem na účel zákona č. 229/1991 Sb., jímž je zmírnění následků některých majetkových křivd, k nimž došlo vůči vlastníkům zemědělského a lesního majetku v období let 1948 až 1989, je třeba odmítnout možnost vzniku korupčních praktik v tomto procesu a jejich přítomnost je nutné považovat za společensky škodlivé.

Závěrem svého vyjádření navrhl státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, aby Nejvyšší soud obě dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněná. V reakci na doplnění dovolání obviněným Mgr. G. pouze zopakoval závěry obsažené v dřívějším vyjádření.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že pro podání dovolání splnili obvinění Mgr. L. G. a M. G. všechny formální náležitosti a to i z hlediska obsahu obou mimořádných opravných prostředků.

Oba obvinění svá dovolání opřeli o důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Ten směřuje k nápravě vad spočívajících v nesprávném hmotněprávním posouzení skutku. Jeho prostřednictvím je tak možné namítat, že skutek, jímž byli obvinění uznáni vinnými, naplňuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, event. nenaplňuje znaky žádného trestného činu. O jiné nesprávné hmotněprávní posouzení jde tam, kde soudy posoudily určitou skutkovou okolnost podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo. V rámci řízení o dovolání, které je mimořádným opravným prostředkem, jímž lze zvrátit již pravomocné rozhodnutí soudu, není možné se dožadovat změny skutkových zjištění soudů nižších stupňů. Nejvyšší soud je při projednání dovolání zásadně vázán skutkovým stavem, který se stal podkladem pro napadené rozhodnutí, a je vyjádřen ve výroku o vině. Otázka rozsahu dokazování i způsobu hodnocení jednotlivých provedených důkazů soudy tak nemůže být předmětem dovolacího přezkumu. Jedná se o procesní postup soudů upravený v ustanoveních § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 a násl. tr. řádu. Přestože některé procesní vady lze napravovat v rámci dovolacího řízení, musí být dovolatelem vytýkány prostřednictvím jiných důvodů dovolání [např. § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. řádu.], nikoli důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.

Především je na tomto místě nutné upozornit na zásadní skutečnost, že obvinění ve svých mimořádných opravných prostředcích pouze zopakovali všechny výhrady, které již předtím uplatnili v rámci odvolacího řízení u Krajského soudu v Plzni. Tento soud se s nimi v napadeném rozhodnutí dostatečným způsobem vypořádal a pečlivě vyložil veškeré úvahy, jimiž vyvrátil tvrzení obhajoby. V takových případech Nejvyšší soud dovolání odmítne jako zjevně neopodstatněné podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. řádu, jak prezentoval např. ve svém usnesení sp. zn. 5 Tdo 86/2002, ze dne 29. 5. 2002, publikovaném pod č. T 408 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 17, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha. Nejvyšší soud proto jen stručně poukáže na důvody, které jej vedly k odmítnutí dovolání obviněných, jak mu ukládá ustanovení § 265i odst. 2 tr. řádu.

Z interpretace obsahu obou podaných dovolání je zřejmé, že argumenty, které obvinění Mgr. L. G. a M. G. předložili k naplnění důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jsou ve větší části shodné. Oba obvinění vytkli soudům nesprávné právní posouzení řízení podle § 11a zákona č. 229/1991 Sb., které podle jejich názoru nemá charakter veřejné soutěže ve smyslu znaku objektivní stránky trestného činu podle § 257 odst. 1 tr. zákoníku. Rovněž oba namítli nedostatek subjektivní stránky a dožadovali se použití ustanovení o právním omylu. Nejvyšší soud se proto může vyjádřit k těmto vytčeným vadám v obou dovoláních společně.

Jak již bylo naznačeno výše, charakter veřejné nabídky učiněné na základě zákona č. 229/1991 Sb. jako „veřejné soutěže“ ve smyslu znaku objektivní stránky trestného činu pletichy při zadání veřejné zakázky a při veřejné soutěži podle § 257 odst. 1 tr. zákoníku zpochybňovali oba obvinění prakticky od počátku trestního stíhání. Je možné připomenout, že tato právní otázka byla i důvodem zrušení prvního (zprošťujícího) rozsudku vydaného Okresním soudem Plzeň-město ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 5 T 73/2011. Na podkladě odvolání státního zástupce Krajský soud v Plzni zrušil tento rozsudek usnesením ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 6 To 385/2013, a v jeho odůvodnění poprvé vyložil problematiku posuzování povahy veřejné nabídky podle citovaného zákona. V rámci nového hlavního líčení poté soud prvního stupně v souladu s vysloveným právním názorem odvolacího soudu nově hodnotil okolnosti průběhu řízení podle § 11a zákona č. 229/1991 Sb. a oba obviněné odsoudil, jak bylo citováno v úvodu tohoto rozhodnutí. Odvolací soud rovněž znovu reagoval na shodnou výhradu obviněných a především na stranách 10 až 13 napadeného rozsudku vyčerpávajícím způsobem vyložil všechny významné skutečnosti, z nichž bylo možné dovodit charakter předmětného řízení u pozemkového fondu jako „veřejné soutěže“.

Lze tak snad pouze připomenout, že výklad znaku „veřejná soutěž” již byl v minulosti Nejvyšším soudem poskytnut, a to konkrétně v usnesení ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. 5 Tdo 572/2009, publikovaném pod č. 12/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V něm Nejvyšší soud zdůraznil, že veřejnou soutěží není jen obchodní veřejná soutěž podle § 281 až 288 obchodního zákoníku, resp. veřejná soutěž prováděná podle § 847 až § 849 občanského zákoníku. Trestní zákon v ustanovení § 128a tr. zákona, resp. nyní v § 257 tr. zákoníku, neobsahuje tzv. blanketní nebo odkazovací dispozici, nýbrž používá zcela obecný pojem „veřejná soutěž“. Může se tedy jednat o jakoukoli veřejnou soutěž, která splňuje dva základní předpoklady – veřejné vyhlášení a účast neomezeného okruhu subjektů, bez ohledu na povahu a druh právních vztahů. Obvinění ve svých dovolání fakticky zcela pomíjejí právní výklad učiněný Nejvyšším soudem, který je velice podrobně rozveden v napadeném usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 9. 2014.

Znovu je nutné odmítnout argument obviněných o absenci první z podmínek charakterizujících veřejnou soutěž podle shora citovaného judikátu, tj. veřejné vyhlášení. V projednávaném případě v souladu s ustanovením § 11a odst. 4 byla nabídka pozemku parcelní číslo … v katastrálním území D. u S. vyvěšena dne 6. 9. 2010 na úřední desce Obecního úřadu Pňovany, současně též na webových stránkách pozemkového fondu a na jeho úřední desce na odloučeném pracovišti v P. Nelze tudíž pochybovat o tom, že tyto způsoby informování o nabídce předmětného pozemku nejen na úředních deskách příslušných institucí, ale též prostřednictvím veřejně přístupné počítačové sítě, splňují charakter veřejného vyhlášení. S tím lze spojit i splnění druhé podmínky, tedy možnost účasti neomezeného okruhu subjektů, které mají možnost na uveřejněnou nabídku reagovat předepsaným způsobem, tj. písemnou žádostí adresovanou pozemkového fondu (viz § 11a odst. 5 zákona č. 229/1991 Sb.). Jak rovněž zmínil odvolací soud, není v podstatě možné uvažovat o „nekonečném počtu“ osob, které mohou být účastny veřejné soutěže, jak se snad dovolatelé snaží prosadit. V řízení konaném podle citovaného ustanovení zákona je omezují kritérium ustanovení § 4 zákona č. 229/1991 Sb., přičemž z jeho definice je zřejmé, že se jedná o předem neznámý počet subjektů, jejichž nemovitosti přešly v době mezi 25. únorem 1948 a 1. lednem 1990 na stát způsobem definovaným následně v ustanovení § 6 tohoto zákona. Nároky těchto osob jsou rovněž předmětem dědictví a přecházejí tudíž i na oprávněné dědice. Jedná se tak o pro pozemkový fond předem neznámý počet subjektů, které jsou oprávněny reagovat na vyhlášenou nabídku, samozřejmě nejde o absolutně neomezený počet těchto osob. Avšak také v případech „veřejné soutěže“ ve smyslu nyní platného občanského zákoníku (zákon č. 89/2012 Sb.), jak je upravena v jeho § 1772, či podle dříve účinné úpravy § 847 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, se účastníkem těchto soutěží nemohl stát fakticky „neomezený“ počet osob. Limity byly nastaveny zásadně např. okruhem činnosti, která odpovídala podmínkám veřejné soutěže a jíž se tito uchazeči zabývali a mohli tak vyhovět požadavkům zadavatele (stavební dílo, projektová činnost, apod.).

V této souvislosti znovu Nejvyšší soud připomíná odvolacím soudem již zmíněný právní názor Ústavního soudu vyslovený v řízení o stížnosti týkající se výše citované věci vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 5 Tdo 572/2009. Ústavní soud v usnesení ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. II. ÚS 2708/09, varoval před přehnaně restriktivním výkladem pojmu „veřejná soutěž“, který by vedl k neudržitelným závěrům, kdy jednání, jež by splňovalo znaky trestného činu, jeho formální i materiální stránku, by nemohlo být postihováno jen pro bezdůvodně úzké vymezení pojmu charakterizujícímu příslušný objekt. Ústavní soud zároveň zdůraznil, že výše zmíněné rozhodnutí Nejvyššího soudu obsahuje „limity extenzivního výkladu“ pojmu „veřejná soutěž“ právě stanovením dvou citovaných předpokladů, tedy veřejné vyhlášení a účast neomezeného okruhu subjektů, resp. situace, kdy více subjektů usiluje podle určitých vyhlášených pravidel o dosažení stanoveného výsledku.

Nejvyšší soud proto nemá žádných pochyb o tom, že obvinění Mgr. L. G. a M. G. jednali v řízení před pozemkovým fondem v rámci veřejné soutěže, jak předpokládá § 257 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, neboť nabídka pozemku byla učiněna veřejně a byla určena předem neznámému okruhu oprávněných subjektů, který byl obecně limitován jejich absolutním počtem. Navíc jediným hlediskem pro výběr žadatelů o konkrétní pozemek byla cena, jíž za jeho vydání nabídli. Výhrady obou dovolatelů v tomto směru shledal Nejvyšší soud nedůvodnými.

Dále oba obvinění ve svých dovoláních namítli nesprávné posouzení subjektivní stránky daného trestného činu s důrazem na absenci vědomostní složky nepřímého úmyslu, a domáhali se beztrestnosti odkazem na ustanovení o právním omylu podle § 19 tr. zákoníku. Rovněž otázka použití citovaného ustanovení byla předmětem právních úvah soudů obou stupňů a zejména odvolací se na stranách 13 až 14 svého rozsudku dostatečným způsobem vypořádal s odmítnutím tvrzení obviněných.

Nejprve je třeba v obecné rovině poznamenat, že právní omyl spočívá v neznalosti nebo mylném výkladu norem práva trestního nebo norem mimotrestních. Negativní právní omyl je výslovně upraven trestním zákoníkem. Podle § 19 odst. 1 tr. zákoníku nejedná zaviněně, kdo při spáchání trestného činu neví, že jeho čin je protiprávní, nemohl-li se omylu vyvarovat. Trestní zákoník tedy definuje právní omyl jako nedostatek vědomí protiprávnosti činu při jeho spáchání. Absence vědomí protiprávnosti je dána tehdy, pokud pachatel při plné znalosti rozhodných skutkových okolností neví, že jeho jednání je zakázané.

Jak správně uvedl odvolací soud, nelze uvažovat o nezaviněném protiprávním jednání v případech, kdy se trestní zákon nedovolává mimotrestních právních předpisů v souvislosti s protiprávností činu. Znak objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu podle § 257 tr. zákoníku – veřejná soutěž – není normativním znakem, nejedná se tak o právní institut převzatý z jiného právního předpisu. Proto pro zavinění u tohoto druhu skutkových podstat postačí znalost pachatele o rozhodných skutkových okolnostech významných pro naplnění takového znaku skutkové podstaty a to i na úrovni laické. (Srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2013, sp. zn. 8 Tdo 137/2013, a ze dne 25. 6. 2003, sp. zn. 7 Tdo 572/2003.) V posuzované trestní věci soudy správně poukázaly na mnohaletou zkušenost obviněných s činností související s řízením před pozemkovým fondem ve smyslu zákona č. 229/1991 Sb., a tudíž i s příslušnou právní úpravou jeho průběhu. Bez ohledu na toto konstatování je z hlediska subjektivní stránky v podobě minimálně nepřímého úmyslu, jak k ní dospěly rozhodující soudy, významné, že obvinění nerespektovali obecně platnou povinnost zachování rovných podmínek pro účastníky veřejné soutěže. Narušili je totiž vznesením požadavku, resp. přijetím peněžního plnění jako odměny za vystoupení ze soutěže. Způsobem popsaným v tzv. skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku tím ovlivnili průběh soutěže za účelem vlastního obohacení, a záměrně tak umožnili vydání nabízeného pozemku jedinému zájemci, tj. R. F., zprostředkovaně pak F. Š. Vědomí o protiprávnosti takového jednání tudíž nebylo v podstatě vázáno na znalost výkladu pojmu „veřejná soutěž“ ve smyslu § 257 tr. zákoníku, nýbrž vycházelo z úmyslného porušení pravidel rovného přístupu oprávněných osob, které vstoupily do řízení před pozemkovým fondem, a obvinění předmětným jednáním porušili pravidla této soutěže. K postihu tohoto druhu protiprávních jednání je právě určeno citované ustanovení trestního zákoníku. Obvinění se proto nemohli zbavit své trestní odpovědnosti ani poukazem na jednání v negativním právním omylu (omluvitelném) ve smyslu § 19 odst. 1 tr. zákoníku, museli být nejméně srozuměni s tím, že žádostí a přijetím úplaty od spolusoutěžících osob, již zasáhli do zájmů chráněných prostředky trestního práva.

Kromě výše uvedené společné argumentace uplatnil obviněný Mgr. L. G. v rámci dovolacího důvodu § 265b písm. g) tr. řádu námitku, že nemohl být pachatelem trestného činu pletich při zadání veřejné zakázky a při veřejné soutěži, neboť nebyl oprávněnou osobou ve smyslu § 4 zákona č. 229/1991 Sb., ani jejím zástupcem. Jak přiléhavě vyložil státní zástupce ve svém vyjádření, není trestný čin podle § 257 tr. zákoníku činem s omezeným okruhem pachatelů, nevyžaduje tzv. speciální, ani konkrétní subjekt ve smyslu § 114 tr. zákoníku. Jeho pachatelem proto může být kterákoli fyzická nebo právnická osoba. Zpravidla to bude zájemce či uchazeč v zadávacím řízení veřejné zakázky nebo soutěžící ve veřejné soutěži, či fyzická osoba jednající za zájemce, uchazeče nebo soutěžícího – právnickou osobu, není ale vyloučeno, aby byl pachatelem kdokoli jiný i mimo tyto osoby (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 2632). Jak vyplývá z popisu skutkových zjištění v daném věci, byl to právě zejména obviněný Mgr. L. G., kdo vyvíjel největší aktivitu v zájmu zmanipulování řízení o nabídce předmětného pozemku a to zjevně za účelem vlastního obohacení. Za tímto účelem vstoupil v jednání s osobami, které byly přímými uchazeči o jeho vydání, či jejich zmocněnci a rovněž se snažil vyhledat zájemce, který by se stal následným vlastníkem pozemku od vítěze soutěže. Tyto osoby v podstatě přistoupily na jeho navrhované podmínky a jednaly podle jeho pokynů, přičemž spoluobviněný M. G. před samotným ukončením řízení před pozemkovým fondem přijal nabízenou finanční odměnu, aby naplnil záměr sledovaný Mgr. L. G., tedy aby se jediným zájemcem o vydání pozemku stala R. F. Z tohoto pohledu proto nelze mít žádné pochybnosti o pachatelství obviněného Mgr. L. G. jako subjektu přečinu podle § 257 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Navíc i ohledně tohoto znaku skutkové podstaty trestného činu lze odkázat na odůvodnění napadeného rozsudku na straně 15, v němž odvolací soud hodnotil shodnou námitku.

Dalšími námitkami se obviněný Mgr. L. G. snažil poukázat na nepoužitelnost důkazů zajištěných orgány činnými v trestním řízení z důvodu jejich nezákonného pořízení. Tyto námitky týkající se především předstíraného převodu a výpovědi svědka F. Š. však nemohou pro svoji výlučně procesní a nikoli hmotně právní povahu odpovídat uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b písm. g) tr. řádu. Opět jde o součást dosavadní obhajoby obviněného i jeho odvolacích výhrad, s nimiž se Krajský soud v Plzni vypořádal především na stranách 9 a 10 svého rozsudku. Nad rámec jeho správné argumentace je možné doplnit, že jmenovaný svědek vypověděl jen to, co skutečně prožil a vnímal při setkání a komunikaci s obviněným. Jeho výpověď nemůže být považována za procesně nepoužitelnou jen proto, že se obrátil na orgány policie poté, co v jednání obviněného rozeznal překročení hranice „běžného“ chování i v rámci probíhající veřejné soutěže a napomohl tím k odhalení protiprávního činu.

K výhradě obviněného ohledně policejní provokace považuje Nejvyšší soud za vhodné doplnit správné argumenty soudu druhého stupně (viz strana 9, 10 napadeného rozsudku) odkazem na usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 15 Tdo 885/2013, publikované pod č. 2/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, které je možné použít též k vyvrácení výhrad týkajících se okolností předstíraného převodu. V projednávané trestní věci nevyvolal vstup policejního orgánu v obviněném rozhodnutí spáchat trestný čin, ani jej k takovému činu nepodněcoval. Obviněný Mgr. L. G. si „připravoval“ možnost protiprávního jednání v souvislosti s nabízeným vydáním pozemku bez jakéhokoli přispění policie, při osobním setkání s F. Š. dne 9. 11. 2010 výslovně požadoval úplatu ve výši 500 000 Kč za to, že „zařídí“, aby v soutěži zůstal jediný zájemce (R. F.), od níž měl nemovitost následně koupit právě jmenovaný svědek. Následné splnění žádosti obviněného poté, co svědek přistoupil na jím předložený návrh, a předání označených bankovek sice již proběhlo za monitorování policie, avšak v podstatě jen přispělo k dokončení trestného činu, jenž byl dokonán již na citované schůzce. Rovněž přiléhavý je i konkrétní případ, na němž soud druhého stupně demonstroval uskutečnění předstíraného převodu nikoli zaměstnancem Policie České republiky ale civilní osobou – F. Š. V určitých případech totiž skutečně nelze vyloučit potřebu zapojení jiné osoby než policie, aby nebyla narušena důvěra potencionálního pachatele trestné činnosti a případně zmařeno jeho budoucí trestní stíhání (kromě citovaného usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2013, sp. zn. 5 Tdo 971/2013). Účast policejního orgánu se v daném případě omezila pouze na vyhovění požadavku obviněného ohledně poskytnutí finanční částky a to navíc v době dokonání trestného činu. Nelze proto přijmout tvrzení obviněného o tom, že byl k činu vyprovokován.

Obviněný Mgr. L. G. část své argumentace opřel i o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. c) tr. řádu.

Ten je možné úspěšně uplatnit tehdy, jestliže obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl. Citované ustanovení směřuje tedy zásadně k nápravě vad spočívajících v porušení ustanovení trestního řádu o nutné obhajobě podle § 36 tr. řádu (u mladistvého pak § 42 odst. 2 zákona č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže, ve znění pozdějších předpisů). Právo na obhajobu je součástí práv garantovaných nejen ústavními předpisy (čl. 40 odst. 3 Listiny práv a základních svobod), ale také mezinárodními smlouvami zejména v čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Obecně sice platí, že porušení práva na obhajobu má povahu závažné, resp. podstatné vady řízení ve smyslu § 188 odst. 1 písm. e) tr. řádu a § 258 odst. 1 písm. a) tr. řádu, avšak vymezení dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. řádu je dovolacím soudem vykládáno v užším smyslu. Nelze totiž odhlédnout od charakteru dovolacího řízení, jež je řízením o mimořádném opravném prostředku, tzn., že v něm jsou přezkoumávána již pravomocná a vykonatelná soudní rozhodnutí. Dosavadní soudní praxe také vychází z principu omezených možností přezkumu nesprávného postupu orgánů činných v trestním řízení ve vztahu k respektování práva obviněného na obhajobu v kterémkoli stadiu řízení. V rozhodnutí publikovaném pod č. 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyšší soud např. vyjádřil názor, že v případech, v nichž po určitou část řízení neměl obviněný obhájce, ač jej mít měl, je pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. řádu rozhodující, zda orgány činné v trestním řízení skutečně v této době prováděly úkony trestního řízení směřující k vydání meritorního rozhodnutí. V situacích, kdy jde pouze o určitý časový úsek např. mezi lhůtou poskytnutou obviněnému ke zvolení obhájce a okamžikem, kdy je mu nakonec ustanoven soudem, přičemž nejsou prováděny žádné úkony trestního řízení, nemůže být porušeno právo obviněného na obhajobu ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. řádu.

Základní podmínkou naplnění tohoto dovolacího důvodu (ostatně též všech důvodů dovolání) je, aby v konkrétní věci, v níž mělo dojít k tvrzenému porušení práva na obhajobu, probíhalo trestní stíhání ve smyslu hlavy desáté trestního řádu, tj. aby došlo k obvinění konkrétní osoby ze spáchání určitého trestného činu. V projednávané věci bylo trestní stíhání obviněného Mgr. L. G. zahájeno podle § 160 odst. 1 tr. řádu usnesením rady Útvaru pro odhalování korupce a finanční kriminality, služby kriminální policie a vyšetřování, expozitura Plzeň dne 12. 11. 2010 poté, co byl Mgr. L. G. zadržen jako osoba podezřelá dne 11. 11. 2010 a tentýž den propuštěn ze zadržení. Již v tento den udělil obviněný plnou moc dvěma obhájcům (JUDr. Robertu Vargovi a JUDr. Ing. Miroslavu Silovskému), přičemž v den zahájení trestního stíhání udělil obviněný další plnou moc obhájci JUDr. Liboru Michalcovi, který byl také přítomen jeho prvnímu výslechu, před jehož započetím mu bylo předáno usnesení o zahájení trestního stíhání. Zkrácení obhajovacích práv se obviněný nemůže domáhat tím, že k zahájení jeho trestního stíhání a na něj navazující oprávnění být zastoupen obhájcem mělo dojít dříve, než se ve skutečnosti stalo. Jak správně podotkl již státní zástupce ve svém vyjádření, bylo možné zvažovat porušení práva obviněného na obhajobu nejdříve ke dni 12. 11. 2010. To však obviněným tvrzeno nebylo, proto i v této části lze dovolání obviněného Mgr. L. G. posoudit jako nedůvodné.

Ze všech shora uvedených důvodů neshledal Nejvyšší soud výhrady obou dovolatelů opodstatněnými. Odmítl je tedy podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu, přičemž tak mohl učinit v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. řádu na podkladě trestního spisu.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 24. června 2015

JUDr. Blanka Roušalová



předsedkyně senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 5 Tdo 386/2015, ECLI:CZ:NS:2015:5.TDO.386.2015.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies