7 Tdo 744/2015

01. 07. 2015, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Trestní, Trestní (dovolací)
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

  • TrZ - § 21 odst. 1
  • TrZ - § 145 odst. 1

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 1. 7. 2015 dovolání obviněného J. J., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 6. 2014, sp. zn. 5 To 84/2014, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 24 T 64/2011 a rozhodl takto:

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušují rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 6. 2014, sp. zn. 5 To 84/2014, a rozsudek Okresního soudu v Děčíně ze dne 24. 9. 2013, sp. zn. 24 T 64/2011.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené rozsudky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Děčíně přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.


O d ů v o d n ě n í


Rozsudkem Okresního soudu v Děčíně ze dne 24. 9. 2013, sp. zn. 24 T 64/2011, byl obviněný J. J. uznán vinným pokusem zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, § 145 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzen podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku, § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody na třicet šest měsíců s tím, že výkon trestu byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen a zkušební doba byla podle § 82 odst. 1 tr. zákoníku stanovena na pět let.

O odvoláních, která podali obviněný proti výroku o vině a trestu a státní zástupce v neprospěch obviněného proti výroku o trestu, bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 6. 2014, sp. zn. 5 To 84/2014. Z podnětu odvolání obviněného byl rozsudek Okresního soudu v Děčíně podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušen a podle § 259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že obviněný byl uznán vinným pokusem zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, § 145 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzen podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku, § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody na třicet šest měsíců s tím, že výkon trestu byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen a zkušební doba byla podle § 82 odst. 1 tr. zákoníku stanovena na čtyři léta. Odvolání státního zástupce bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto.

Skutek spočíval podle rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem v podstatě v tom, že obviněný J. J. dne 18. 4. 2010 v době od 01,20 hod. do 01,40 hod. ve V., okr. D., v restauraci L. po předchozím fyzickém útoku na poškozeného A. S. ze strany J. K., R. K. a M. K., kteří za toto jednání již byli pravomocně odsouzeni rozsudkem Okresního soudu v Děčíně ze dne 19. 3. 2013, sp. zn. 4 T 47/2011, před více hosty restaurace fyzicky napadl zraněného poškozeného A. S. tak, že ho tzv. pákou strhl k zemi, kde ho škrtil, čímž u poškozeného mohlo dojít k trvalému snížení činnosti mozkové tkáně různého stupně, a v dalším jednání obviněnému zabránila manželka poškozeného tím, že ho od poškozeného odtrhla.

Krajský soud v Ústí nad Labem vycházel ze skutkových zjištění Okresního soudu v Děčíně, avšak na rozdíl od Okresního soudu v Děčíně neuznal obviněného vinným tím, že poškozeného – kromě škrcení – opakovaně a s velkou intenzitou udeřil pěstí shora do obličeje a na pravou část hlavy do oblasti spánku.

Obviněný podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem. Tento rozsudek napadl s námitkami zaměřenými proti výroku o vině. Odkázal na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nesprávnost právního posouzení skutku spatřoval v tom, že pokud na krku poškozeného nebylo zjištěno žádné poškození, svědčí absence takového poškození o tom, že poškozenému nehrozila těžká újma na zdraví. Jinak obviněný uplatnil obsáhlé námitky proti skutkovým zjištěním soudů ohledně vzniku, průběhu a vyústění incidentu, proti způsobu, jímž soudy hodnotily důkazy, a proti tomu, že soudy nevyhověly jeho návrhům na provedení dalších důkazů. Tyto námitky obviněný shrnul v závěr, že skutková zjištění soudů jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy a že tak bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou soudů a aby přikázal Okresnímu soudu v Děčíně věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

Nejvyšší soud přezkoumal podle § 265i odst. 3, 4 tr. ř. napadený rozsudek i předcházející řízení a shledal, že dovolání je důvodné.

Zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví. Co se rozumí těžkou újmou na zdraví, je uvedeno v § 122 odst. 2 tr. zákoníku.

Pokusem je podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo.

K trestnosti pokusu je třeba úmyslného zavinění. To ve vztahu k posuzované věci znamená, že aby mohl výrok o vině obviněného pokusem zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, § 145 odst. 1 tr. zákoníku obstát, musely by být zjištěny takové skutkové okolnosti, z nichž by bylo patrno, že obviněný chtěl svým jednáním poškozenému způsobit těžkou újmu na zdraví nebo věděl, že může svým jednáním poškozenému způsobit těžkou újmu na zdraví, a pro případ, že mu ji způsobí, s tím byl srozuměn. Při splnění podmínek některé z těchto variant zavinění by byly naplněny znaky úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. a) nebo písm. b) tr. zákoníku.

Základním nedostatkem výroku o vině obviněného je to, že jeho skutková část je konstruována způsobem, z něhož nevyplývá úmysl obviněného způsobit poškozenému nějaké zranění, natož pak těžkou újmu na zdraví. Ve výroku o vině je pouze uvedeno, že u poškozeného mohlo dojít k trvalému snížení činnosti mozkové tkáně různého stupně, ale nevyplývají z něho žádné bližší skutkové okolnosti, které by ukazovaly na to, že obviněný takový následek chtěl způsobit nebo věděl, že ho může způsobit, a pro případ, že ho způsobí, s tím byl srozuměn.

Z toho, jak je výrok o vině konstruován, je zřejmé, že veškerá zranění poškozený utrpěl dřívějším útokem jiných pachatelů a že v příčinné souvislosti s jednáním obviněného neutrpěl žádné zranění. Jednání obviněného spočívalo podle výroku o vině v tom, že poškozeného strhl k zemi, kde ho škrtil. Již samotné použití pojmu „škrtil“ ve výroku o vině vzbuzuje pochybnosti, protože podle ustálené terminologie se škrcením rozumí sevření (smáčknutí) hrdla škrtidlem utaženým kolem krku, zatímco smáčknutí hrdla rukou, resp. rukama či loketním ohbím, šlápnutím na krk či položením těžkého předmětu na krk se označuje za rdoušení (k tomu viz např. Strejc, Přemysl: Soudní lékařství pro právníky, C.H.Beck, 2000, str. 70-72). O použití nějakého škrtidla se skutková zjištění soudů nezmiňují a nic takového nevyplývá ani z výpovědí svědků, o které soudy opřely zjištění, že obviněný poškozeného „škrtil“.

Poškozený A. S. ve své svědecké výpovědi uvedl, že cítil, jak ho útočník „škrtí“. Svědkyně I. S. (manželka poškozeného) podle své výpovědi viděla manžela ležet na zemi s tím, že na něm klečel obviněný a levou rukou ho „držel nějakým chmatem pod krkem“. Svědkyně P. R. (švagrová poškozeného) podle své výpovědi rovněž viděla poškozeného ležet na zemi s tím, že na něm klečel obviněný a jednou rukou ho „držel pod krkem“. Jednalo se tedy evidentně o to, že obviněný použil k svému jednání ruku, nikoli škrtidlo, a tím pádem lze uvažovat, zda z jeho strany šlo o rdoušení. Je možné připustit, že poškozený ve své výpovědi – neznaje rozdíl mezi škrcením a rdoušením ve smyslu nauky soudního lékařství – použil výrazu „škrtil“ ve významu odpovídajícím rdoušení. Závažné ovšem je, že obě svědkyně, jejichž výpovědi byly podkladem skutkových zjištění soudů, popsaly jednání obviněného tak, že poškozeného „držel pod krkem“, což nutně nemusí znamenat rdoušení.

K tomu přistupuje nepřehlédnutelná okolnost, že žádná z lékařských zpráv, v nichž byly zachyceny výsledky klinického vyšetření poškozeného prakticky bezprostředně po činu, nepopisuje u poškozeného zranění či jakékoli změny v oblasti krku či konkrétně hrdla. Přitom šlo o vyšetření dvěma lékaři různých zdravotnických zařízení (jednak vyšetření lékařem chirurgické ambulance v Nemocnici V. dne 18. 4. 2010 v 02,22 hodin, jednak vyšetření lékařem obecné ambulance chirurgického oddělení Lužické nemocnice s poliklinikou v R. dne 18. 4. 2010 v 03,07 hodin). Obviněný pak byl přijat k hospitalizaci od 19. 4. 2010 do 21. 4. 2010 v Nemocnici s poliklinikou Č. L., z jejíž zprávy je zřejmé, že důvodem hospitalizace byl otřes mozku a že u poškozeného byla zjištěna další zranění na hlavě, ramenou, pažích, hrudníku, dolní části zad a pánve. Z uvedené zprávy je výslovně patrno, že předmětem vyšetření byly mimo jiné i „hlava a krk“, přičemž ve vztahu ke krku není ve zprávě uvedeno žádné zranění (zpráva ve vztahu ke krku obsahuje pouze konstatování „šíje volná“). Je tedy jasné, že poškozený byl po činu lékařsky vyšetřen i se zaměřením na krk a že na jeho krku nebyl žádný nález. S tím korespondují i fotografie postavy, hlavy a obličeje poškozeného, které byly pořízeny po činu a na kterých nejsou žádné viditelné změny na krku poškozeného.

Očividný rozpor mezi tvrzením poškozeného, podle něhož ho útočník „škrtil“, na straně jedné a obsahem lékařských zpráv a fotografií, v nichž nebyly zaznamenány žádné stopy na krku poškozeného, na straně druhé soudy překlenuly úvahou o nedostatečné kvalitě fotografií a o tom, že obviněný jako „proškolený policista věděl, jak přitlačením rukou na krk poškozeného způsobit ztrátu jeho vědomí, aniž by tím došlo k poranění měkkých tkání“ (viz str. 15 odůvodnění napadeného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem). Tyto úvahy nemohou být přesvědčivým podkladem zjištění, že obviněný sevřel hrdlo poškozeného tak, že u něho hrozilo trvalé snížení činnosti mozkové tkáně a že k tomu směřoval úmysl obviněného. Jde jednak o to, že nedostatek průkaznosti fotografií nelze interpretovat k tíži obviněného, a především pak o to, že dovednosti obviněného nabyté policejním výcvikem je možné stejně dobře vykládat ve verzi, podle které obviněný byl schopen donucovací prostředky v podobě hmatů a chvatů použít tak, aby dotčené osobě nezpůsobil nepřiměřenou újmu (jak mu to ostatně ukládalo ustanovení § 53 odst. 5 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů). Navíc ze zprávy Policie České republiky – Krajského ředitelství policie Libereckého kraje, odboru služební přípravy, v níž je uveden přehled o rozsahu a obsahu absolvovaného výcviku, nevyplývá, že by obviněný byl nějak speciálně vycvičen v umění „způsobit ztrátu vědomí, aniž by tím došlo k poranění měkkých tkání“.

Z důkazů, jejichž obsah soudy zaznamenaly v odůvodnění rozsudků, vyplývá, že k posuzovanému jednání obviněného došlo za situace, kdy se do incidentu, jehož účastníkem byla manželka poškozeného, šel zapojit poškozený poté, co sám byl předtím napaden a zraněn jinými osobami, přičemž chtěl manželku chránit, avšak obviněný mu v tom zabránil tím, že ho strhl k zemi a držel ho na zemi. Zda mu při tom sevřel či stiskl rukou či rukama hrdlo a zda takto jednal v úmyslu způsobit poškozenému vážnou poruchu zdraví v podobě trvalého snížení činnosti mozkové tkáně, zůstalo ve skutečnosti neobjasněno.

Úmysl obviněného lze sotva dovozovat z pouhého obecného zjištění, co může být následkem škrcení. Soudy v tomto směru vycházely ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, ale nezabývaly se důsledně jeho obsahem. Podle bodu II/3 posudku vycházel znalec z údajů poškozeného, který mezi způsoby, jimiž byl napaden, zmínil i „škrcení“. Na to znalec konstatoval, že „takový průběh události plně odpovídá zjištěným poraněním“. Přitom ovšem ani ve znaleckém posudku samotném není žádná zmínka o nějakém zranění poškozeného na krku. Zranění popsaná ve znaleckém posudku se nacházejí na takových místech těla poškozeného, že je vyloučeno, aby byla způsobena škrcením (resp. rdoušením). Vyvstává tedy otázka, zda je možné, aby poškozený byl vystaven útoku spočívajícímu v sevření nebo stisknutí krku s takovou intenzitou, že z toho hrozilo trvalé snížení činnosti mozkové tkáně, a zároveň takový útok nezanechal žádné stopy na krku poškozeného.

Ve výroku o vině byl hrozící následek na zdraví poškozeného vymezen jako trvalé snížení činnosti mozkové tkáně různého stupně. Pojem „různého stupně“ Krajský soud v Ústí nad Labem převzal ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, ale blíže se nezabýval jeho obsahovým významem. Znalec v bodě II/7 vysvětlil rozsah uvedených stavů „od nepodstatných výpadků funkce (nemožnost vzpomenout si na slovo) až po závažné (neschopnost navázat kontakt s okolím – coma vigile)“. V této spojitosti vyvstává otázka, zda v případě nepodstatných výpadků funkce by se vůbec jednalo o „vážnou poruchu zdraví“ ve smyslu znaků těžké újmy na zdraví podle § 122 odst. 2 tr. zákoníku a proč Krajský soud v Ústí nad Labem dospěl k závěru, že úmysl obviněného směřoval právě ke způsobení takové poruchy zdraví poškozeného, která se v rozmezí naznačeném ve znaleckém posudku nachází až v části zahrnující skutečně vážné stavy. Jestliže by jednání obviněného mělo být vedeno úmyslem způsobit následek vymezený jako trvalé snížení činnosti mozkové tkáně „různého stupně“, pak nelze pominout, že dikce „různého stupně“ zahrnuje patrně i stavy, které neodpovídají těžké újmě na zdraví.

Skutek, tak jak byl zjištěn v pravomocném výroku o vině, nevykazuje znaky pokusu zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, § 145 odst. 1 tr. zákoníku. Napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem je rozhodnutím, které spočívá na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V důsledku toho, že je vadný výrok o vině, nemůže obstát ani výrok o trestu. Právním posouzením skutku jako přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku se Nejvyšší soud nezabýval, protože v dovolání nebylo v tomto ohledu nic namítáno. Nicméně napadený rozsudek nemůže obstát ani v této části, neboť tu je jednočinný souběh obou trestných činů.

Nejvyšší soud proto z podnětu dovolání obviněného zrušil jak napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, tak rozsudek Okresního soudu v Děčíně jako součást řízení předcházejícího napadenému rozsudku, zrušil také všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která tím ztratila podklad, a přikázal Okresnímu soudu v Děčíně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Okresní soud v Děčíně odstraní vady vytknuté tímto usnesením Nejvyššího soudu a znovu ve věci rozhodne.

Vzhledem k výraznému časovému odstupu od vyhlášení napadeného rozsudku pokládá Nejvyšší soud za nutné konstatovat, že věc mu byla s dovoláním obviněného předložena dne 11. 6. 2015. V řízení před Nejvyšším soudem tedy nedošlo k žádným průtahům.

P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 1. července 2015


JUDr. Petr Hrachovec
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2015, sp. zn. 7 Tdo 744/2015, ECLI:CZ:NS:2015:7.TDO.744.2015.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies