4 Tdo 620/2015 - <span class="highlight">Těžké</span> <span class="highlight">ublížení</span> na <span class="highlight">zdraví</span> z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku

30. 06. 2015, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Trestní, Trestní (dovolací)
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

  • TrŘ - § 265i odst. 1 písm. e)

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 30. června 2015 dovolání obviněné G. J. P., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. 5 To 373/2014, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 17 T 218/2013, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněné o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 17 T 218/2013, byla obviněná G. J. P. uznána vinnou přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině uvedeného rozsudku dopustila tím, že

dne 11. 8. 2012 kolem 12:15 hodin v katastru obce M., okres Z., na silnici I. třídy v km 20,302, jako řidička osobního vozidla Pontiac, švýcarské registrační značky, jedoucí od obce K., se nedostatečně věnovala řízení, nedodržela bezpečný odstup, nedobrzdila vozidlo a narazila do před ní v koloně zastavujícího vozidla Renault Megane, řízeným V. T., která reagovala na náhlé zastavení vozidel jedoucích před ní, následně bylo vozidlo Renault odraženo vpravo do silniční příkopy, mimo vozovku, vozidlo Pontiac vjelo po střetu do protisměrného jízdního pruhu, kde se střetlo s přední částí protijedoucího vozidla VW Touran, majitele P. P., řízeným V. D., kdy spolujezdkyně K. D., se v době krátké před vznikem nehodového děje odpoutala z bezpečnostních pásů, aniž by toto vyžadovala nezbytná péče o její dceru, či pro ni nevyplývala povinnost přepravované osoby podle § 9 odstavec 1 písmeno a), odstavec 2 zákona číslo 361/2000 Sb., a v důsledku nehodového děje utrpěla zranění, a to zlomeninu oblouku a příčného výběžku obratle krčního s minimálním posunem C7, podvrknutí krční páteře, zhmoždění pravé tváře, zhmoždění hlavy, tržnou ránu horního víčka levého oka, podkožní krevní výron okolo pravého oka, kdy doba léčení trvala nejméně 3 měsíce, jednalo se o delší dobu trvající poruchu zdraví, která jí znemožňovala i výkon dosavadního zaměstnání, jednalo se o těžké poranění, kdy fixace krční páteře límcem byla na dobu 8 týdnů a znemožňovala pohyb krkem, čímž obviněná porušila důležité povinnosti řidiče, uložené jí ve smyslu §§ 11 odstavec 1, 18 odstavec 1 a zejména § 19 odstavec 1 zákona číslo 361/2000 Sbírky o provozu na pozemních komunikacích.

Za to byla obviněná odsouzena podle § 147 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců a podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku jí byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání třiceti měsíců. Podle § 228 odst. 1 tr. řádu byla obviněné současně uložena povinnost nahradit poškozeným Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky škodu ve výši 7.885,92 Kč a České průmyslové zdravotní pojišťovně škodu ve výši 4.918,- Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. řádu s přihlédnutím k § 229 odst. 1 tr. řádu byla poškozená Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 17 T 218/2013, podala obviněná odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. 5 To 373/2014, tak, že ho podle § 256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.

Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. 5 To 373/2014, podala obviněná prostřednictvím svého obhájce dovolání, v němž uplatnila dovolací důvody vymezené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu. V rámci své dovolací argumentace namítla, že sice akceptuje skutková zjištění rozhodujících soudů, ale že tato zjištění nelze podřadit pod zákonné znaky trestného činu, jímž byla uznána vinou, a to vzhledem k přetržení příčinného vztahu mezi jejím jednáním a škodlivým následkem trestného činu v podobě zranění poškozené K. D. Poškozená nebyla v době dopravní nehody připoutána bezpečnostním pásem ve vozidle, čímž sama porušila povinnost přepravované osoby stanovenou v § 9 odst. 1 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů. Ostatní účastníci dopravní nehody, kteří byli ve vozidlech připoutáni bezpečnostními pásy, zranění neutrpěli. Nepřipoutání poškozené bezpečnostním pásem ve vozidle považuje za hlavní příčinu následku spočívajícího ve způsobení těžké újmy na zdraví. Je přesvědčena, že soud prvního stupně nezkoumal význam příčiny představované nepřipoutáním se poškozené bezpečnostním pásem ve vozidle a její vliv na způsobení následku, ale věnoval se jenom možnostem předvídat, že v jiném vozidle bude též nepřipoutaná osoba. Odkazuje na použitelnost závěrů vyplývajících z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. 5 Tdo 548/2012. Obviněná nesouhlasí s názorem soudu prvního stupně, že aplikace citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu je limitovaná, neboť v nynějším případě pachatelka necestovala s poškozenou v jednom vozidle. Dle ní měl být určen rozsah a míra podílu poškozené v důsledku nepřipoutání se bezpečnostním pásem. Pakliže by nenastalo zranění poškozené, šlo by jenom o přestupek. Obviněná rovněž nesouhlasí s názorem odvolacího soudu ohledně vyloučení aplikace citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu, že nedošlo ke střetu se souběžně jedoucím vozidlem, nýbrž s protijedoucím. V této souvislosti zdůraznila, že primární příčinou byl střet se souběžně jedoucím vozidlem, v důsledku čehož došlo ke střetu s protijedoucím vozidlem.

Z uvedených důvodů obviněná závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhla, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a přikázal Okresnímu soudu ve Znojmě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého zákonného práva a k dovolání obviněné se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že námitku obviněné soustředěnou k přerušení příčinného vztahu mezi jednáním a následkem trestného činu lze považovat za podřaditelnou pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, avšak považuje ji za zjevně neopodstatněnou. Příčinný vztah mezi jednáním a následkem představuje obligatorní znak objektivní stránky trestného činu. Dle něj v posuzovaném případě spočívala primární příčina dopravní nehody s daným následkem v podobě zranění poškozené v tom, že se obviněná nedostatečně věnovala řízení vozidla, nedodržela bezpečný odstup od dalšího vozidla a změnila směr, resp. způsob jízdy v kritické situaci. Svým jednáním tedy porušila zákon č. 361/2000 Sb. v několika směrech, a to v § 11 odst. 1, § 18 odst. 1 a zejména § 19 odst. 1. Obviněná v souhrnu porušila důležité povinnosti řidiče a v důsledku toho vyvolala zákonem předpokládaný následek, když způsobila dopravní nehodu, při které poškozená utrpěla těžkou újmu na zdraví. Okolnost, že poškozená nebyla v době dopravní nehody připoutána bezpečnostním pásem ve vozidle, čímž sama porušila povinnost přepravované osoby stanovenou v § 9 odst. 1 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb., tvořila podle státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství jen přistupující příčinu, která spolupůsobila při vzniku následku, neboť bez příslušného jednání obviněné by k následku v podobě zranění poškozené nedošlo. Má proto za to, že příčinný vztah mezi jednáním a následkem byl zachován, jak uvedly již nalézací i odvolací soud v odůvodnění svých rozhodnutí. K odkazu na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. 5 Tdo 548/2012, státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství podotkl, že ve zmíněné věci se k závěru o možnosti pachatele předpokládat porušení označené povinnosti vyžaduje zjištění, že během jízdy sledoval chování poškozené osoby a mohl na něj odpovídajícím způsobem reagovat, což však není případ nyní projednávané věci. K tomu odkázal též na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2014, sp. zn. 5 Tdo 478/2014.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu v jeho druhé alternativě pak státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství odkázal na vyjádření k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.

Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné odmítl podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. řádu a aby tak učinil za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž vyjádřil souhlas podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. řádu s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu], bylo podáno obviněnou jako osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. řádu). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. řádu.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. řádu, bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnou naplňují jí uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. řádu.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. řádu) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. řádu).

Obviněná v dovolání deklarovala dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. řádu ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. řádu. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Vedle případů, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, uplatněnému dovolacímu důvodu ve smyslu ustálené judikatury odpovídají rovněž námitky tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními a námitky týkající se nezákonnosti postupu orgánů činných v trestním řízení v intenzitě narušující zásady spravedlivého procesu. O extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními se jedná v případech objektivně zjištěné a zcela zjevné absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, při zásadních logických rozporech ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů, apod.

Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu předně podotýká, že námitky deklarované v dovolání obviněná uplatnila již v předchozích stádiích trestního řízení i v odvolání proti rozsudku nalézacího soudu, resp. obsah podaného dovolání je téměř shodný s obsahem odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Jde tak v podstatě pouze o opakování obhajoby, se kterou se již vypořádaly rozhodující soudy v odůvodnění svých rozhodnutí. Konstantní judikatura pamatuje na takovýto případ rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož vyplývá, že „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se již soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu“ (srov. rozhodnutí č. 408, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 17, C. H. Beck).

Obviněná spatřuje naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu ve skutečnosti, že popis skutku v tzv. skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně nenaplňuje zákonné znaky skutkové podstaty přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku s tím, že mezi jejím jednáním a následkem v podobě zranění poškozené nebyla dána příčinná souvislost, resp. že došlo k přerušení příčinného vztahu mezi jednáním a následkem s ohledem na zjištěnou okolnost, že poškozená nebyla v době dopravní nehody připoutána bezpečnostním pásem. Nejvyšší soud shledal, že sice jde o právní námitku z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu právně relevantní, avšak jedná se o námitku zjevně neopodstatněnou.

Požadavek příčinného vztahu znamená, že určitá osoba může být trestná jen tehdy, jestliže svým jednáním následek skutečně způsobila. Základním předpokladem trestní odpovědnosti je bezpečné zjištění příčinného působení jednání obviněného na společenské vztahy chráněné trestním zákonem a toho, zda toto jednání nese znaky zavinění ve smyslu § 15 a § 16 tr. zákoníku. Nejvyšší soud ve shodě s názorem rozhodujících soudů nižších stupňů i státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství nepřisvědčil námitce obviněné, že příčinná souvislost mezi jejím jednáním a následkem byla přerušena jednáním poškozené K. D., která nebyla v době dopravní nehody připoutána bezpečnostním pásem. Příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se totiž nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí další skutečnosti, jež spolupůsobí při vzniku následku, avšak jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo (srov. č. 37/1975 Sb. rozh. tr.). Příčinou je každý jev, bez něhož by jiný jev nenastal, resp. nenastal způsobem, jakým nastal. Trestní odpovědnost pachatele za tento následek závisí na tom, zda následek i příčinný průběh k němu vedoucí jsou kryty pachatelovým zaviněním či nikoliv (srov. č. 21/1981 Sb. rozh. tr.). U nedbalostního zavinění je dán požadavek, aby si pachatel byl schopen představit, že se příčinný vztah může takto rozvinout.

V případě posuzované věci je nutné na základě provedeného dokazování dospět k závěru, že prvotní a hlavní příčinou bylo protiprávní jednání obviněné, která se jako řidička osobního automobilu nedostatečně věnovala řízení vozidla, nedodržela bezpečný odstup od dalšího vozidla a změnila směr, resp. způsob jízdy v kritické situaci. Následkem tohoto jejího jednání byl náraz do před ní v koloně zastavujícího vozidla Renault Megane, jehož řidička V. T. reagovala na náhlé zastavení vozidel jedoucích před ní, a vozidlo obviněné vjelo po takovém střetu do protisměrného jízdního pruhu, kde se střetlo s přední částí protijedoucího vozidla VW Touran, v němž seděla též poškozená K. D., která v rámci nehodového děje utrpěla shora popsaná zranění. I když dle učiněných skutkových zjištění jmenovaná poškozená nebyla v době dopravní nehody připoutána bezpečnostním pásem ve vozidle, čímž sama porušila povinnost přepravované osoby stanovenou v § 9 odst. 1 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, tak tato okolnost nebyla výlučnou a samostatnou příčinou, která by mohla způsobit následek bez ohledu na předešlé jednání obviněné, nýbrž tvořila pouze přistupující příčinu, která spolupůsobila při vzniku následku.

Obviněná předmětným jednáním porušila ustanovení § 11 odst. 1, § 18 odst. 1 a § 19 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů a důsledkem toho vyvolala následek v podobě příslušné dopravní nehody, při níž poškozená utrpěla těžkou újmu na zdraví. Její jednání zůstalo primární příčinou a v tomto směru není podstatné, že k následku přispěla i další příčina, tj. okolnost, že poškozená nebyla v době dopravní nehody připoutána bezpečnostním pásem. K výraznému spoluzavinění poškozené nalézací soud zcela správně přihlédl při ukládání trestu obviněné.

K odkazu obviněné na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. 5 Tdo 548/2012, resp. rozhodnutí ze dne 13. 5. 2014, sp. zn. 5 Tdo 478/2014 (tj. v pořadí druhé rozhodnutí v téže věci), je třeba uvést, že tato rozhodnutí na případ posuzované věci nedopadají, neboť ve zmíněné věci byly zjištěny jiné skutkové okolnosti. Citovaná rozhodnutí se týkají situace, kdy poškozená jako spolujezdkyně si při jízdě na dálnici svévolně odpoutala bezpečnostní pás a následně došlo ve velmi krátkém časovém intervalu k dopravní nehodě (ke střetu se souběžně jedoucím vozidlem), která byla způsobena řidičem vozidla, ve kterém poškozená jela. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že toto její jednání lze považovat za tzv. přerušení příčinné souvislosti mezi jednáním obviněného a způsobeným následkem na zdraví poškozené a to zejména tehdy, když je i ze znaleckých posudků zřejmé, že ke zranění poškozené by nedošlo, pokud by byla řádně připoutána a navíc obviněný (řidič) neměl vzhledem k charakteru silnice, po které jel (dálnice) a velmi krátké době, která uběhla mezi svévolným odpoutáním poškozené a dopravní nehodou, možnost adekvátně na nastalou situaci, tj. odpoutání se poškozené, reagovat.

V nyní projednávané věci však obviněná i poškozená cestovaly odděleně ve dvou různých vozidlech, tedy nepřicházela v úvahu jakákoliv reakce obviněné na odpoutání se poškozené. Podobnost nelze spatřovat ani v tom, že obviněná nejprve narazila do před ní zastavujícího vozidla a potom vozidlo vjelo do protisměrného jízdního pruhu, kde se střetlo s protijedoucím vozidlem. Primární příčinou nehody bylo jednoznačně jednání obviněné. Pro úplnost je nutno dodat, že každý řidič musí předpokládat a přizpůsobit svoji jízdu tomu, že některé osoby nemusí být při jízdě vozidlem připoutáni bezpečnostním pásem (ať v důsledku nezodpovědnosti, ale i např. ze zdravotních důvodů).

Obviněná v dovolání uplatnila také důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, který spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) a g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).

K první části dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu Nejvyšší soud uvádí, že tento dovolací důvod má zajišťovat nápravu tam, kde soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup, opravný prostředek (odvolání nebo stížnost) zamítl nebo odmítl podle § 253 odst. 1 nebo odst. 3 tr. řádu (u odvolání), u stížnosti podle § 148 odst. 1 písm. a), b) tr. řádu. Jinými slovy řečeno, obviněnému nesmí být odepřen přístup k soudu druhého stupně, jsou-li splněny podmínky pro meritorní přezkum napadeného rozhodnutí.

V dané věci se však o takový případ nejedná a obviněná ani tuto první alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu ve svém dovolání neuplatňuje.

Jde-li o druhou alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, Nejvyšší soud vycházel z toho, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu byl uplatněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Nejvyšší soud se s touto částí dovolání tedy vypořádal přímo v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, a proto na toto odůvodnění (viz. výše) odkazuje.

Nejvyšší soud se tak ztotožnil s názorem soudů prvního i druhého stupně v tom, že obviněná G. J. P. svým výše popsaným jednáním naplnila všechny zákonné znaky skutkové podstaty přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Závěr o vině byl učiněn na podkladě důkazů, které ve svém důsledku jednoznačně prokazují její vinu, z odůvodnění rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.

Nejvyšší soud proto shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, z toho důvodu dovolání obviněné G. J. P. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné. O dovolání bylo rozhodnuto za podmínek ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 30. června 2015


JUDr. Danuše Novotná předsedkyně senátu



Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. 4 Tdo 620/2015, ECLI:CZ:NS:2015:4.TDO.620.2015.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies