28 Cdo 20/2015

03. 07. 2015, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Civilní, Civilní (dovolací)
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

  • ObčZ 1964 - § 454
  • 53/1966 Sb. - § 23 odst. 2
  • OchZemPůdF - § 23 odst. 3

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla v právní věci žalobce Zemědělského družstva vlastníků Fryšták, IČ 00134881, se sídlem ve Fryštáku, Holešovská 166, zastoupeného JUDr. Boleslavem Pospíšilem, advokátem se sídlem v Brně, Malinovského náměstí 4, proti žalovanému Povodí Moravy, s.p., IČ 70890013, se sídlem v Brně, Dřevařská 11, zastoupenému JUDr. Zdeňkou Jedličkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Bašty 413/2, o 26.335.953,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 63 C 144/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. dubna 2014, č. j. 38 Co 434/2012-323, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 66.743,60 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky JUDr. Zdeňky Jedličkové.

Odůvodnění:


Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 29. 5. 2012, č. j. 63 C 144/99-290, řízení co do částky 57.277,- Kč zastavil (výrok I.), uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 26,335.953,- Kč s příslušenstvím (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III. a IV.). Soud shledal, že žalovanému vzniklo na úkor žalobce bezdůvodné obohacení ve výši žalované částky (ponížené částečným zpětvzetím žaloby) ve smyslu § 454 obč. zák., neboť žalobce plnil za žalovaného to, co měl po právu plnit sám, investoval-li značné prostředky na zajištění ochrany vodní nádrže Fryšták, ač dle zákona bylo provedení příslušných opatření k ochraně povrchových a podzemních vod povinností žalovaného. Žalobce by tyto prostředky nevynaložil, neukládala-li by mu to dohoda ze dne 23. 10. 1990, přičemž nebyla-li by tato dohoda uzavřena, byla by žalobci povinnost odstranit ekologické zátěže uložena správním rozhodnutím, neboť žalovaný neměl kapacitu realizovat potřebné investiční akce sám. Provedl-li tedy žalobce na své náklady opatření na ochranu zdravotní nezávadnosti vodního zdroje, jejichž zajištění bylo povinností žalovaného jako příslušné organizační složky státu, je třeba mu přiznat právo na úhradu částky takto vynaložené.

K odvolání žalovaného směřujícího proti výrokům II. až IV. rozsudku soudu prvního stupně přezkoumal uvedené rozhodnutí Krajský soud v Brně, jenž je rozsudkem ze dne 24. 4. 2014, č. j. 38 Co 434/2012-323, změnil ve výroku II. tak, že žalobu zamítl (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.). Odvolací soud zdůraznil, že nárok žalobce není možné odvíjet od dohody ze dne 23. 10. 1990 o odstranění ekonomické újmy zemědělské organizace, neboť v souladu s § 23 odst. 3 zákona č. 334/1992 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu, ve znění zákona č. 10/1993 Sb. účinného od 1. 1. 1993, nelze vykonat povinnosti k odstranění ekonomické újmy, vyplývají-li z rozhodnutí, jímž byla schválena dohoda o jejím odstranění dle § 23 odst. 1 písm. b) a § 14 odst. 2 zákona č. 53/1966 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu, jak bylo ostatně vyloženo i v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2002, sp. zn. 29 Odo 260/2001. Dle zmíněné dohody tak není reparovatelná hospodářská ztráta vzniklá žalobci provedením opatření dle rozhodnutí Jihomoravského krajského národního výboru ze dne 16. 7. 1986. V souladu s § 23 odst. 1 a 2 zákona č. 53/1966 Sb., v posledním účinném znění, sice bylo povinností organizace, v jejímž zájmu se ztížilo zemědělské organizaci hospodaření na zemědělské půdě zřízením pásma hygienické ochrany vodního zdroje, nahradit tomuto subjektu způsobenou újmu, došlo-li k podstatnému zásahu do jeho hospodaření, avšak v projednávaném sporu nebylo dostatečně prokázáno, že všechny investiční akce zmiňované žalobcem byly skutečně provedeny jen v důsledku zřízení pásma hygienické ochrany vodní nádrže Fryšták, a tedy v zájmu právního předchůdce žalovaného. I pokud by tomu tak bylo, nelze současně dovodit, že by jejich provedením byly ušetřeny prostředky žalovaného (respektive jeho právního předchůdce). Důvodovou zprávou k § 8 zákona č. 10/1993 Sb., o státním rozpočtu České republiky na rok 1993, o změně a doplnění některých zákonů České národní rady a některých dalších předpisů, bylo totiž poskytování náhrad za ekonomickou újmu zemědělským organizacím zhodnoceno jako nesystémové a navrhovaná úprava, dle níž rozhodnutí o odstranění ekonomické újmy nemělo být vykonáno, měla zamezit neefektivnímu využití prostředků státu. Z důvodové zprávy ke zmíněnému zákonu se rovněž podává, že příslušné finanční náhrady byly prováděny na vrub státního rozpočtu, což dokládá, že zajištění investičních akcí žalobcem nezamezilo úbytku aktiv právního předchůdce žalovaného, pokud ten již v návaznosti na zrušení zákona č. 53/1966 Sb., jakož i nařízení vlády č. 102/1976 Sb., nedostal příslušné prostředky k dispozici. S ohledem na uvedené tak nelze dospět k závěru, že by se žalovaný na úkor žalobce bezdůvodně obohatil, pročež soud přistoupil ke změně prvostupňového rozhodnutí a zamítnutí žaloby.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalobce, jenž se domnívá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení a že přípustnost podaného dovolání je v souladu s § 237 o. s. ř. dána dovolacím soudem doposud neřešenou otázkou obsaženou v rozsudku odvolacího soudu, jakož i otázkou, k jejímuž zodpovězení mělo být přistoupeno odlišně. Mínění odvolacího soudu, dle nějž provedením poukazovaných prací nebyla uspořena aktiva žalovaného, odporuje relevantní právní úpravě účinné v rozhodné době. Odvolací soud připustil, že subjektem, v jehož zájmu bylo zřízeno pásmo hygienické ochrany vodní nádrže Fryšták, byl právní předchůdce žalovaného, jenž tedy byl v souladu s úpravou obsaženou v § 23 a § 24 zákona č. 53/1966 Sb. i § 2 nařízení vlády č. 102/1976 Sb. (vydaného na základě pověření v § 24 zákona č. 53/1966 Sb.) povinen poskytnout prostředky na opatření ke zvýšení intenzity zemědělské výroby směřující k vykompenzování ekonomické újmy vzniklé zřízením ochranných pásem. Jelikož předmětem žalobního nároku jsou náklady investičních akcí provedených před účinností zákona č. 10/1993 Sb., je argumentace odvolacího soudu důvodovou zprávou k tomuto zákonu zcela lichá. Záměr zákonodárce zrušit do budoucna poskytování náhrad za ekonomickou újmu nemůže popřít právo žalobce na náhradu nákladů za investiční akce provedené dle rozhodnutí státních orgánů, jež měl dle zákona financovat žalovaný, přičemž se žalobce odpovídající náhrady v plné výši v podstatě domáhal ještě před účinností zákona č. 10/1993 Sb. Uvádí-li odvolací soud, že prostředky na úhradu ekonomické újmy byly uvolňovány ze státního rozpočtu a s ohledem na zrušení zákona č. 53/1966 Sb. i nařízení vlády č. 102/1976 Sb. již nebyly k dispozici, přehlíží, že předmětné akce měly být profinancovány již v roce 1992, kdy byly k tomuto účelu prostředky v rozpočtu k dispozici, jakož i to, že dle nařízení vlády č. 102/1976 Sb. měla být ekonomická újma financována z vlastních investičních prostředků. Dle dovolatele neobstojí ani konstatování nedostatečného prokázání toho, že veškeré investiční akce byly provedeny jen v důsledku zřízení pásma hygienické ochrany, neboť všechny byly prováděny výlučně na popud žalovaného a v jeho zájmu. Chybným je i výklad § 9 odst. 2 zákona č. 10/1993 Sb., dle nějž nelze vykonat povinnosti k odstranění ekonomické újmy dle § 23 odst. 1 písm. b) a § 14 odst. 2 zákona č. 53/1966 Sb., činěný s přihlédnutím k závěrům vysloveným v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2002, sp. zn. 29 Odo 260/2001. Nedořešenou zůstává otázka, měl-li zákonodárce při formulaci zmíněného ustanovení na mysli jen část ekonomické újmy, jež měla vzniknout po účinnosti citovaného zákona, či i část, jež se vázala k povinnosti vykonané před tímto datem. Výklad, dle nějž by se ono „nevykonání“ týkalo i povinnosti splněné ještě před účinností dané úpravy, by zakládal nepřípustnou retroaktivitu zákona odporující, jak opakovaně zdůraznil Ústavní soud, principu právní jistoty coby jednomu ze znaků právního státu. Svou polemiku s rozhodnutím odvolacího soudu dovolatel završil návrhem na zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaný ve svém vyjádření k dovolání rozporoval tvrzení žalobce a navrhl, aby bylo dovolání zamítnuto.

V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.

Dle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání žalobce ovšem přípustné není.

Vzhledem k obsahu dovolatelem uplatněné argumentace je za rozhodující nutno pokládat skutečnost, že podle jednoznačně vyznívající judikatury Nejvyššího soudu je výkon povinnosti odstranit ekonomickou újmu ve smyslu § 23 zákona č. 53/1966 Sb. vyloučen na základě § 23 odst. 3 zákona č. 334/1992 Sb. mimo jiné i tehdy, vyplývá-li daná povinnost z dohody o odstranění ekonomické újmy schválené příslušným orgánem ochrany zemědělského půdního fondu před 1. 7. 1992 (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2002, sp. zn. 29 Odo 260/2001), což odpovídá i skutkovým okolnostem přezkoumávané kauzy. Je přitom třeba vzít v potaz, jak přiléhavě učinil odvolací soud, že zákonodárce při přijímání zákona č. 10/1993 Sb., kterým bylo ustanovení omezující výkon povinnosti k odčinění zmíněné ekonomické újmy do zákona č. 334/1992 Sb. vpraveno, měl poskytování náhrad v tomto režimu bez dalšího za nesystémové a hospodářsky neopodstatněné, pročež nelze souhlasit s dovolatelem, že by tento legislativní zásah směřoval pouze k vyloučení odčiňování ekonomické újmy vzniklé až po nabytí účinnosti novelizujícího předpisu. Výklad § 23 odst. 3 zákona č. 334/1992 Sb., podle nějž mají být povinnosti plynoucí z rozhodnutí orgánů ochrany zemědělského půdního fondu o odstranění ekonomické újmy považovány za nevykonatelné bez ohledu na to, kdy daná újma nastala, nemá za následek nepřípustnou pravou retroaktivitu použité právní úpravy, jak se domnívá dovolatel, neboť nevede k aplikaci předmětné právní normy na právní skutečnosti či právní vztahy vzniklé dříve, než nabyla účinnosti, ani nepotlačuje právní relevanci již po právu poskytnutého plnění. Na odepření vykonatelnosti práv a povinností z již schválené dohody o odstranění ekonomické újmy by bylo možno nahlížet nanejvýše jako na případ retroaktivity nepravé, jejíž uplatnění se však zásadně akceptuje, pakliže je vhodné a potřebné k dosažení zákonem sledovaného cíle a při celkovém poměřování „zklamané“ důvěry s významem a naléhavostí důvodů právní změny je zachována hranice únosnosti (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 43/13, bod 43). Je zřejmé, že zákonodárce k ukončení poskytování náhrad ve smyslu citovaných ustanovení přistoupil z legitimních důvodů, zejména proto, že v něm spatřoval neodůvodněnou disproporční zátěž státního rozpočtu. Dovolací soud pak dospívá k závěru, že v kontextu hluboké transformace ekonomiky, hospodaření se zemědělskou půdou a veřejných financí na počátku 90. let 20. století nepředstavovalo učinění povinnosti žalovaného k poskytnutí náhrady za ekonomickou újmu utrpěnou žalobcem nevykonatelnou, je-li poměřováno zájmem na účelném využití státních prostředků, natolik intenzivní zásah do očekávání žalobce, odvíjejícího se od obsahu schválené dohody o odstranění ekonomické újmy, aby jej bylo možno hodnotit jako výjimečný případ ústavněprávně neakceptovatelné nepravé retroaktivity.

Smysl novelizace § 23 odst. 3 zákona č. 334/1992 Sb. provedené zákonem č. 10/1993 Sb. by pak byl zmařen, pokud by bylo umožněno vymáhání nároků z nevykonatelných dohod o odstranění ekonomické újmy jako práv na vydání bezdůvodného obohacení veřejnoprávního subjektu, z jehož prostředků by jinak musela být příslušná opatření k ochraně životního prostředí financována. Nelze připustit, aby na základě odlišné formálně-právní konstrukce došlo k nastolení právě takové ekonomické situace, jíž zákonodárce zamýšlel předejít. Otázka, zda bylo náležitě prokázáno, že veškeré investice, za něž žalobce požaduje náhradu, byly provedeny v souvislosti s vytvořením pásma hygienické ochrany vodního zdroje, se ve světle výše uvedeného ukazuje být bezpředmětnou, poněvadž bezdůvodné obohacení žalovaného v důsledku provedení těchto opatření tak či onak vzniknout nemohlo. Ze stejného důvodu by bylo z hlediska dovolacího soudu nadbytečné zabývat se tím, jestli měly být předmětné investiční akce vskutku financovány z finančních prostředků žalovaného, potažmo jeho právního předchůdce.

Jelikož tedy na žalobcovo dovolání nebylo možno hledět jako na přípustné, přikročil Nejvyšší soud v souladu s § 243c odst. 1, větou první, o. s. ř. k jeho odmítnutí.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalovanému v souvislosti se zastoupením advokátkou náklady, které Nejvyšší soud s ohledem na zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. s účinností od 7. 5. 2013 nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaným pod č. 116/2013 Sb., stanovil dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). K tomu srovnej více rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010. Dle § 8 a § 7 bodu 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb. činí sazba odměny za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání) 54.860,- Kč, společně s paušální náhradou výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč podle ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a navýšením o 21 % DPH podle ustanovení § 137 odst. 3 o. s. ř. má tedy žalovaný právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 66.743,60 Kč.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 3. července 2015



JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 20/2015, ECLI:CZ:NS:2015:28.CDO.20.2015.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies