33 Cdo 2992/2013

30. 06. 2015, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Civilní, Civilní (dovolací)
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

  • OSŘ - § 237

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce R. P., zastoupeného Mgr. Petrem Wölflem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Radniční 133/1, proti žalované L. D. (dříve G.), zastoupené JUDr. Jaroslavem Adamem, advokátem se sídlem v Českém Krumlově, Rooseveltova 37, o 302.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 15 C 67/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. dubna 2013, č. j. 22 Co 170/2013-262, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 11.906,40 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jaroslava Adama, advokáta.




O d ů v o d n ě n í:


Žalobce podal dovolání proti v záhlaví uvedenému rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 11. října 2012, č. j. 15 C 67/2011-203, ve znění opravného usnesení ze dne 3. prosince 2012, č. j. 15 C 67/2011-226, zamítající žalobu o zaplacení 302.000,- Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení.Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (článek II. bod 1. zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II. bod 2. zákona č. 293/2013 Sb. - dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Předpoklady přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. vymezuje dovolatel obsahově (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) tak, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva (koho tíží důkazní břemeno v situaci, kdy žalovaný popře správnost soukromé listiny), která je - s odkazem na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. října 2000, sp. zn. 22 Cdo 2670/98, a ze dne 30. dubna 2009, sp. zn. 33 Cdo 472/2007 - dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Za dosud nevyřešenou v rozhodovací činnosti dovolacího soudu považuje otázku, koho tíží stejné důkazní břemeno v případě, je-li soukromá listina opatřena úředně ověřeným podpisem osoby, která popírá její správnost. Zároveň se domnívá, že otázka důkazního břemene by měla být posouzena jinak s ohledem na „nadcházející právní úpravu“. Není srozuměn se závěrem, že se mu nepodařilo prokázat písemnou smlouvou o půjčce a výdajovým dokladem, že bylo žalované plněno. Podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn 22 Cdo 2670/98 v případě soukromé listiny nestačí pouze popřít její obsah, aby se důkazní břemeno přesunulo na jejího předkladatele. Uvedené znamená, že ten, kdo popírá její správnost, musí (je povinen) tvrdit a prokazovat relevantní skutečnosti prokazující její nepravost či nesprávnost. Žalovaná v řízení nezpochybňovala pravost písemné smlouvy o půjčce, nýbrž jen její správnost. Toto její tvrzení bylo výrazně oslabováno okolností, že na obou listinách byl její úředně ověřený podpis, celá transakce probíhala v notářské kanceláři a žalovaná měla možnost si obě listiny před jejich podpisem přečíst. Dovolatel při řešení otázky rozložení důkazního břemene argumentuje § 565 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014, a dovozuje, že v případě soukromé listiny s úředně ověřeným podpisem, nelze na ni nahlížet jen jako na prostou soukromou listinu. Odvolacímu soudu vytýká, že tvrzení žalované o nesprávnosti předmětných listin vzal za prokázané jen na základě výslechu jediného nepřímého svědka, který se uzavírání smlouvy o půjčce nezúčastnil a jehož věrohodnost zpochybňuje skutečnost, že měl v té době s žalovanou partnerský vztah.

Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. může být založena tím, že otázka, kterou řešil odvolací soud, je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Tento předpoklad přípustnosti dovolání žalobce vymezil rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2670/98 a sp. zn. 33 Cdo 472/2007, v nichž měla být otázka „koho tíží důkazní břemeno v případě popření správnosti soukromé listiny“ řešena odlišně. V rozsudku sp. zn. 22 Cdo 2670/98, v němž byla řešena otázka důkazního břemene v případě věřitelem popřené pravdivosti písemného potvrzení o zaplacení dluhu (kvitance) podle § 569 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), Nejvyšší soud přijal závěr podle něhož, „je-li pravdivost soukromé listiny předložené k důkazu popřena, vyzve soud podle toho, o jakou soukromou listinu jde, toho, kdo pravdivost popírá, aby uvedl, proč pravdivost popírá a nabídl ke svému tvrzení důkazy; to platí i o popírání pravdivosti potvrzení o zaplacení dluhu (kvitance). Provedené důkazy, včetně důkazu spornou listinou, pak soud zhodnotí v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, přičemž přihlíží k povaze listiny, zejména pak k tomu, jde-li o listinu v neprospěch vystavitele anebo v jeho prospěch. Nelze dovodit, že by pouhé popření pravdivosti kvitance mělo za následek vznik důkazní povinnosti a důkazního břemene ohledně pravdivosti potvrzení tomu účastníkovi, který z existence prohlášení věřitele v kvitanci uvedeného vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky.“ V rozsudku sp. zn. 33 Cdo 472/2007 pak Nejvyšší soud uzavřel, že důkazním břemenem se rozumí procesní odpovědnost účastníka řízení za to, že za řízení nebyla prokázána jeho tvrzení a že z tohoto důvodu muselo být rozhodnuto o věci samé v jeho neprospěch. Smyslem důkazního břemene je umožnit soudu rozhodnout o věci samé i v takových případech, kdy určitá skutečnost, významná podle hmotného práva pro rozhodnutí o věci, nebyla pro nečinnost účastníka (v důsledku nesplnění povinnosti uložené účastníku ustanovením § 120 odst. 1 větou první o. s. ř.) nebo vůbec (objektivně vzato) nemohla být prokázána a kdy tedy výsledky zhodnocení důkazů neumožňují soudu přijmout závěr ani o pravdivosti této skutečnosti, ani o tom, že by tato skutečnost byla nepravdivá. Z hmotněprávní úpravy vyplývá, že k půjčce dochází na základě smlouvy, podle níž věřitel poskytne (předá) peníze dlužníku, který se zavazuje vrátit je po uplynutí dohodnuté doby (§ 657 obč. zák.). Ve sporu o vrácení půjčené částky má žalobce břemeno tvrzení, že se žalovaným dlužníkem uzavřel smlouvu o půjčce, že mu poskytl finanční prostředky a že žalovaný dluh řádně a včas nezaplatil. Důkazní břemeno ohledně tvrzení, že byla uzavřena smlouva o půjčce a že podle ní bylo dlužníku plněno, spočívá na věřiteli. Jsou-li tyto skutečnosti prokázány, pak věřitel unesl důkazní břemeno (srovnej rovněž rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. ledna 2002, sp. zn. 25 Cdo 98/2000, uveřejněný pod C 946/13 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). Již v rozsudku ze dne 17. dubna 1996, sp. zn. 3 Cdon 1031/96, uveřejněném v časopise Soudní judikatura pod SJ 22/1997, dovolací soud zaujal názor, že v případě, kdy účastník popře pravost, resp. správnost soukromé litiny, pak platí, že účastníka, který tuto listinu předložil k důkazu, stíhá důkazní povinnost a břemeno důkazní; tento účastník tedy nese procesně nepříznivé následky toho, že se v řízení nepodaří prokázat pravost či správnost soukromé listiny. Rovněž v odborné právní literatuře v souvislosti se srovnáním důkazní síly veřejné listiny, která je vymezena v § 134 o. s. ř., a listiny soukromé (tj. té, která povahu listiny veřejné nemá), je zastáván názor, že oproti listině veřejné, kde důkazní břemeno leží na tom, kdo popírá její správnost, u soukromé listiny stačí „formální“ popření její správnosti druhým účastníkem, aby nastoupila důkazní povinnost a důkazní břemeno toho účastníka, který tvrdil skutečnosti, jež měly být prokázány soukromou listinou (srovnej Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol., Občanský soudní řád, Komentář, I. díl, 7. vydání, Praha : C. H. Beck, 2006, str. 618.). Ve smyslu této ustálené judikatury, od níž není důvod se odchylovat ani v této věci, měl žalovaný, dovozující ze skutečnosti obsažené v příjmovém pokladním dokladu ze dne 16. 9. 2004 pro sebe příznivé právní důsledky (splnění dluhu), důkazní povinnost a břemeno důkazní prokázat správnost obsahu této soukromé listiny, kterou předložil k důkazu. K otázce rozložení důkazního břemene (popř. jeho přenosu) Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 31. března 2010, sp. zn. 33 Cdo 4290/2007, uvedl: „jestliže k prokázání tvrzení o uvedené povinnosti žalovaného předložil žalobce fotokopii smlouvy ze dne 23. 1. 2002, jejíž správnost žalovaný popřel, pak došlo k přenosu důkazního břemene na žalobce. Bylo na něm, aby jinými důkazními prostředky (§ 125 o. s. ř.) prokázal pravdivost svého tvrzení. Těmito důkazy byly výpovědi žalobce a svědka Z. Š. Jejich hodnocení soudem vyznělo v závěr, že dokazování potvrdilo pravdivost skutkových tvrzení žalobce, že účastníci řízení uzavřeli smlouvu o půjčce částky 3,000.000,- Kč, kterou měl žalovaný vrátit nejpozději do 1. 2. 2003.“ Se zřetelem ke shora uvedeným závěrům dovolatelem označených rozhodnutí dovolacího soudu, nelze mít zato, že by otázka rozložení důkazního břemene v nich byla řešena odlišně. Pro řešení této otázky tak není dovolání přípustné. Shora uvedené závěry dopadají i na požadavek dovolatele vyřešit otázku důkazního břemene při popření správnosti listiny, na níž jsou podpisy smluvních stran ověřeny notářem, a to se zřetelem k závěrům vyjádřeným v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2015, sp. zn. 30 Cdo 1966/2013, ze dne 17. června 2009, sp. zn. 25 Cdo 1620/2007, uveřejněném pod číslem 32/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 27. dubna 2005, sp. zn. 30 Cdo 1190/2004, uveřejněném pod číslem 25/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Požadavek dovolatele, aby odvolacím soudem řešená procesní otázka byla posouzena „jinak a to s ohledem na nadcházející právní úpravu“, není řádným vymezením přípustnosti dovolání v režimu § 237 o. s. ř., neboť významově neodpovídá tomu, aby „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena jinak“ (shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, musí z něho být zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013).

Závěrem nutno uvést, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud; samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř.

Nepřípustné dovolání Nejvyšší soud proto odmítl [§ 243b odst. 5, věta první, § 218 písm. c) o. s. ř.].

O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaná má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, jež sestávají z odměny za zastupování advokátem v dovolacím řízení. Poté, co Ústavní soud zrušil vyhlášku č. 484/2000 Sb. (srov. nález ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaný ve Sbírce zákonů České republiky pod č. 116/2013), výši mimosmluvní odměny dovolací soud určil podle § 1 odst. 1, 2, § 2, § 7 bodu 6., § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srovnej čl. II vyhlášky č. 390/2013 Sb. a čl. II. vyhlášky č. 120/2014 Sb.) - dále jen „advokátní tarif“, tj. částkou 9.540,- Kč. Součástí nákladů je paušální částka náhrady za úkon právní služby (vyjádření k dovolání) ve výši 300,- Kč (§ 13 odst. 1, 3 advokátního tarifu) a částka 2.066,40 Kč odpovídající 21% dani z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3, § 151 odst. 2 o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).


V Brně dne 30. června 2015

JUDr. Václav D u d a
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. 33 Cdo 2992/2013, ECLI:CZ:NS:2015:33.CDO.2992.2013.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies