23 Cdo 7/2013

29. 06. 2015, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Civilní, Civilní (dovolací)
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

  • 441/2003 Sb. - § 8 odst. 2 písm. c)
  • ObchZ - § 44 odst. 1
  • OSŘ - § 155 odst. 4

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyň a) BONGRAIN S.A., se sídlem ve Viroflay, 42 rue Rieussec, 78220, Francouzská republika, b) TPK, spol. s r.o., se sídlem v Hodoníně, Velkomoravská 2714/28, PSČ 695 01, IČO 44965117, obou zastoupených JUDr. Karlem Čermákem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Elišky Peškové 735/15, PSČ 150 00, proti žalované TANY, spol. s r.o., se sídlem v Nýrsku, ul. Čsl. legií 563, PSČ 340 22, IČO 00518603, zastoupené Mgr. Lenkou Radoňovou, advokátkou, se sídlem v Praze 5, Noutonická 520/23, PSČ 152 00, o ochranu proti neoprávněnému zásahu do práv k ochranným známkám a proti nekalé soutěži, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 19 Cm 197/2009, o dovolání všech účastníků proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. května 2012, č. j. 3 Cmo 67/2012-355, takto:

I. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. května 2012, č. j. 3 Cmo 67/2012-355, se ve vztahu mezi žalobkyní a) a žalovanou zrušuje v části jeho výroku, ve které změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I ve vztahu mezi žalobkyní a) a žalovanou tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem II a rozhodl o náhradě nákladů řízení včetně nákladů odvolacího řízení ve vztahu mezi žalobkyní a) a žalovanou, a věc se v tomto rozsahu vrací Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení.
II. Dovolání žalobkyně a) se v rozsahu, v němž se domáhala zrušení rozsudku odvolacího soudu ve vztahu mezi žalobkyní b) a žalovanou, odmítá.
III. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání žalobkyně a) zamítá.
IV. Dovolání žalobkyně b) se v rozsahu, ve kterém směřovalo proti rozsudku odvolacího soudu v části, ve které odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem III ve vztahu mezi žalobkyní b) a žalovanou, zamítá.
V. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání žalobkyně b) odmítá.
VI. Dovolání žalované se odmítá.
VII. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni b) na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 10 430,20 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Karla Čermáka, advokáta, se sídlem v Praze 5, Elišky Peškové 735/15, PSČ 150 00.


Odůvodnění:


Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. listopadu 2011,

č. j. 19 Cm 197/2009-276, uložil žalované, aby se zdržela uvádění sýru Delicato na český trh v těchto obalech

316.3462?OpenElement&FieldElemFormat=gif

524.29A2?OpenElement&FieldElemFormat=gif

693.39FA?OpenElement&FieldElemFormat=gif

a dále aby z obchodní sítě na území České republiky odstranila sýr Delicato ve shora uvedených obalech (výrok pod bodem I), zamítl žalobu, aby se žalovaná zdržela uvádění na český trh a stáhla z trhu sýr Delicato v obalech

835.37CE?OpenElement&FieldElemFormat=gif

999.4BF2?OpenElement&FieldElemFormat=gif

a aby se zdržela užívání slovního prvku Delicato na obalu sýru Delicato v tomto provedení

1121.2B1E?OpenElement&FieldElemFormat=gif

a aby žalovaná byla povinna žalobkyním zaplatit přiměřené zadostiučinění ve výši 200 000 Kč (výrok pod bodem II), žalobkyním přiznal právo uveřejnit výrok rozsudku na náklady žalované v Hospodářských novinách, Mladé frontě DNES a Lidových novinách (výrok pod bodem III) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem IV).

Soud prvního stupně zjistil, že žalovaná uvádí na trh sýry názvu DELICATO. Žalobkyně b) uvádí na trh sýry názvu APETITO, žalobkyně a) je majitelkou ochranných známek pro sýry obsahující slovo APETITO, např. č. 269406

1167.43F2?OpenElement&FieldElemFormat=gif

nebo č. 269405

1211.49EE?OpenElement&FieldElemFormat=gif

a to od roku 2004.

Žalovaná je vlastníkem ochranné známky DELICATO č. 186477 od 28. dubna 1994 v provedení

1230.4922?OpenElement&FieldElemFormat=gif

nebo č. 313219 od 8. března 2010

1250.3396?OpenElement&FieldElemFormat=gif

Žalobkyně b) v průběhu doby svůj obal

1583.2E42?OpenElement&FieldElemFormat=gif

změnila tak, že v současnosti výrobky APETITO distribuuje v obalech (hranatých či kulatých) v provedení

1782.27A0?OpenElement&FieldElemFormat=gif

s různými příchutěmi. Na trhu se vyskytují vedle sebe oba obaly (původní se doprodává).

Žalovaná též pozměnila svůj výrobek s tím, že původní obal

2106.3462?OpenElement&FieldElemFormat=gif

nahradila obalem

2303.3CF6?OpenElement&FieldElemFormat=gif

případně

2530.2B42?OpenElement&FieldElemFormat=gif

Takto zjištěný skutkový stav soud právně posoudil tak, že ve vztahu mezi žalobkyní a) a žalovanou dochází k porušování práv k ochranným známkám ve vlastnictví žalobkyně a). Obaly žalované obsahují prvky podobné s prvky na obalu výrobku (ochranné známce) žalobkyně a). Jedná se o barvu podkladu, typ písma, celkovou kompozici označení. Celkový dojem je velmi podobný. Jde tedy o označení, u něhož existuje pravděpodobnost záměny na straně veřejnosti. To však platí pouze pro starší obaly žalované, které obsahují prvky typického písma pro název výrobku žalobkyně b) a modro-bílo-červenou kombinaci obalu a názvu EXTRA. Nové obaly v provedení modro-bílem a s modrým názvem EXTRA již hranici zaměnitelnosti nepřekračují.

Z nekalosoutěžního hlediska soud prvního stupně věc posoudil tak, že starší obaly sýrů DELICATO vyvolávají nebezpečí záměny ve smyslu § 47 obchodního zákoníku, v rozhodném znění (dále jen „obch. zák.“), s obaly výrobků žalobkyně b). To však neplatí pro novější obaly žalované ani pro samotné provedení slova DELICATO, neboť z podobného typu písma nelze usuzovat na nebezpečí vyvolání záměny. Použití podobného typu písma by podle soudu prvního stupně bylo možné, pokud by obal výrobku obsahoval další prvky, které by výrobky od sebe odlišily. Žalobkyně ani neprokázaly, že by tuto podobu slova DELICATO žalovaná samostatně užívala.

Přiměřené zadostiučinění žalobkyním nepřiznal, neboť soudu nenabídly žádné důkazy k prokázání tvrzení o vzniklé nemajetkové újmě.

S ohledem na částečný úspěch ve věci přiznal žalobkyním právo na uveřejnění výroku rozsudku.

K odvolání obou žalobkyň i žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 28. května 2012, č. j. 3 Cmo 67/2012-355, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I ve vztahu mezi žalobkyní b) a žalovanou a ve výroku pod bodem II, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I ve vztahu mezi žalobkyní a) a žalovanou tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem III tak, že žalobkyním nepřiznal právo na uveřejnění výroku rozsudku na náklady žalované v denících Hospodářské noviny, Mladá fronta DNES a Lidové noviny, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Odvolací soud doplnil dokazování o vizuální prohlídku výrobků Apetito a Delicato, zároveň účastníci učinili nesporným, že po rozhodnutích ÚPV jsou ochranné známky žalované ve znění Delicato č. 474910, č. 474906, č. 474909, č. 479396, č. 479397 a č. 479398 zobrazující obdélníkové nebo kulaté obaly od sýru Delicato zapsány v rejstříku ÚPV. Jinak vycházel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně.

Odvolací soud se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaná narušila práva k ochranným známkám, už vzhledem k tomu, že skutkový stav se změnil – žalovaná má své staré i nové obaly zaregistrovány jako kombinované ochranné známky a známkoprávnímu nároku tak nelze vyhovět.

Ohledně nekalosoutěžního posouzení věci odvolací soud částečně souhlasil se závěry soudu prvního stupně. Ve vztahu k žalobkyni a) došel k závěru, že ta není v soutěžním vztahu s žalovanou, neboť je zahraniční právnickou osobou, která sýry Apetito pro tuzemský trh nevyrábí.

Odvolací soud nespatřoval nekalou soutěž v tom, že by žalovaná zasahovala do práv k ochranným známkám žalobkyně a), nýbrž v tom, že některé z obalů žalované, vyobrazené ve výroku rozsudku soudu prvního stupně pod bodem I, jsou celkovým vzhledem a dojmem, jakým působí na spotřebitele, natolik podobné obalům žalobkyně b), že tato podobnost přesahuje tolerovatelnou míru. Na tom nic nemění ani to, že všechny obaly (užívané i ty již neužívané) má žalovaná zaregistrované jako ochranné známky, neboť i užití zapsané ochranné známky může být za jistých okolností nekalosoutěžním jednáním.

Přiměřené zadostiučinění odvolací soud nepřiznal s odkazem na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Žalobkyním však nepřiznal ani právo na uveřejnění rozsudku, neboť pro jeho uveřejnění podle § 155 odst. 4 o. s. ř. je nutno dosáhnout plného úspěchu ve věci. Rovněž zveřejnění jen výroku rozsudku je podle odvolacího soudu v každém případě nedostatečné.

Proti rozsudku odvolacího soudu podaly dovolání obě žalobkyně i žalovaná.

Žalovaná dovoláním napadla rozsudek odvolacího soudu v rozsahu výroku pod bodem I ve vztahu mezi žalobkyní b) a žalovanou.

Žalovaná přípustnost dovolání dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, když řeší otázku, která dovolacím soudem dosud nebyla řešena, a to zda známkové právo je formální a silnější je právo soutěžní, zda lze tato práva tímto způsobem srovnávat a zda odpověď na tuto otázku lze aplikovat na souzený případ.

Dovolání odůvodňuje tím, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Ve vztahu mezi žalobkyní b) a žalovanou odvolací soud nesprávně posoudil naplnění podmínek generální klauzule nekalé soutěže.

Žalovaná uvedla, že žalobkyně b) učinila před rozhodnutím odvolacího soudu nesporným, že obaly svých výrobků, které považovala za zaměnitelné s ochrannými známkami žalované, změnila a již je nadále neužívá. Jednání žalované tak není způsobilé přivodit újmu žalobkyni b).

Jednání žalované není dle jejího názoru ani v rozporu s dobrými mravy soutěže, neboť se pohybuje v mezích agresivity připuštěné v soutěži. Odvolací soud postupoval i v rozporu s § 135 odst. 2 o. s. ř., když dospěl k závěru, že užití pravomocně zapsané ochranné známky je nekalosoutěžním jednáním. Podle žalované rozhodl nesprávně, když jednání žalované, které spočívá v dodržování ustanovení speciálního předpisu – zákona o ochranných známkách, na základě kterého vlastníku ochranné známky mimo jiné přísluší výlučně užívat zapsané ochranné známky na obalu svých výrobků, hodnotil jako jednání v rozporu s dobrými mravy soutěže, a rovněž judikoval, že jednání v souladu a podléhající úpravě správních předpisů může být jednáním nekalé soutěže za určitých okolností, které blíže nespecifikoval, když dovodil, že právo známkové je formální a právo nekalosoutěžní je silnější.

Žalobkyně se k dovolání žalované vyjádřily tak, že s názory žalované nesouhlasí, přičemž poukázaly na judikaturu Vrchního soudu v Praze, jakož i Nejvyššího soudu České republiky (rozsudek ze dne 30. května 2012, sp. zn. 23 Cdo 4948/2010). Otázku položenou žalovanou považují za neopodstatněnou. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 10. ledna 2011, sp. zn. 23 Cdo 5184/2009, nesouhlasí s výkladem dobrých mravů soutěže, jaký podala žalovaná. Žalobkyně nesouhlasí ani s tvrzením žalované ohledně nemožnosti způsobit žalobkyním újmu svým jednáním.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) úvodem poznamenává, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z bodu 7 článku II části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání žalované proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas oprávněnou osobou a že obsahuje stanovené náležitosti, nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v § 237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř.

Podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový případ se v dané věci nejedná, v úvahu proto přichází pouze přípustnost dovolání, jejíž podmínky stanoví § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ta je dána tehdy, pokud dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu zásadní právní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat uplatněnými dovolacími důvody.

Dovolání žalované není přípustné, neboť dovolací soud jí položenou otázku již v minulosti řešil a rozhodnutí odvolacího soudu je s touto judikaturou v souladu. Je ustálenou rozhodovací praxí, že jednáním proti dobrým mravům soutěže a tedy jednáním nekalosoutěžním, proti němuž se dotčený má právo bránit, může být i užití zapsané ochranné známky (srov. např. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. června 1995, sp. zn. 3 Cmo 1446/94, uveřejněné pod číslem 51/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. května 2004, sp. zn. 29 Odo 455/2003, případně i žalobkyněmi citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2012, sp. zn. 23 Cdo 4948/2010). Z uvedeného vyplývá, že ochrana poskytovaná právem nekalé soutěže má v případě využití ochranné známky k nekalému soutěžnímu jednání přednost před formální ochranou nekale využité ochranné známky. Přípustnost dovolání nemohla založit ani námitka žalované, že žalobkyně b) obaly svých výrobků, které považovala za zaměnitelné s ochrannými známkami žalované, změnila a již je nadále neužívá, neboť dovolací soud je vázán skutkovým zjištěním odvolacího soudu resp. soudu prvního stupně a toto skutkové zjištění přezkoumávat nemůže (§ 241a odst. 3 a 4 o. s. ř.). Podle skutkového zjištění soudu prvního stupně se k datu vyhlášení rozsudku na trhu vyskytují vedle sebe obaly původní i nový (původní se doprodává).

Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle § 243b odst. 5 a § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. odmítl.

Žalobkyně podaly dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v části, ve které odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem II, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I ve vztahu mezi žalobkyní a) a žalovanou tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl, a změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem III tak, že nepřiznal žalobkyním oprávnění uveřejnit na náklady žalované v denících Hospodářské noviny, Mladá fronta DNES a Lidové noviny výrok tohoto rozsudku.

Z hlediska dovolání proti potvrzující části výroku rozsudku odvolacího soudu spatřují žalobkyně důvod přípustnosti v tom, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Z hlediska dovolání proti měnící části výroku rozsudku odvolacího soudu dovozují žalobkyně přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.

Žalobkyně v dovolání poukazují na to, že se soudy nižších stupňů vůbec nezabývaly otázkou dobrého jména, resp. všeobecné známosti ochranné známky APETITO/Apetito žalobkyně a), která je užívána na obalech žalobkyně b). Tato ochranná známka je dlouhodobě užívána na obalech výrobků žalobkyně b), které požívají vysoké obliby. Všechny další produktové řady obsahují stejné dominantní prvky, tj. na modrém podkladu nápis APETITO v tučném písmu s obrysy a v mírném náklonu nahoru. Tomu odpovídají i zapsané ochranné známky č. 269405, 269406, 269407. V důsledku rozsáhlého užívání podpořeného televizními i rozhlasovými reklamami nabylo označení APETITO a obal, který je užíván při prodeji tohoto výrobku, dobré jméno. Žalobkyně v řízení pro prokázání svých tvrzení předložily průzkum zaměřený na znalost značek sýrových výrobků.

Podle žalobkyň označení obalu výrobku DELICATO nepoctivě těží z dobrého jména ochranných známek APETITO a je jim na újmu. Při konfrontaci s obaly DELICATO bude spotřebitel okamžitě myslet na ochranné známky APETITO.

S odkazem na judikaturu Soudního dvora Evropské unie (resp. dříve Evropského soudního dvora, dále jen „SDEU“), např. rozsudek ze dne 23. října 2003, C-408/01, Adidas Salomon AG, Adidas Benelux BV vs. Fitnessworld Trading Ltd., poukazují na to, že ochrana ochranných známek s dobrým jménem podle § 8 odst. 2 písm. c) zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách a o změně zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, (zákon o ochranných známkách – dále též „OchrZ“) se uplatní i vůči označením, které jsou používány pro stejné či podobné zboží či služby, pro které je zaregistrována ochranná známka s dobrým jménem.

Podle názoru žalobkyň není třeba, aby v případě ochrany známky s dobrým jménem byla prokázána pravděpodobnost záměny. Zákonnými požadavky jsou dobré jméno starší ochranné známky, asociace na straně veřejnosti mezi starší ochrannou známkou a napadeným označením, možnost, že na základě asociace by označení mohlo být na újmu distinktivnímu charakteru starší ochranné známky nebo že by mohlo těžit z dobrého jména ochranné známky.

Žalobkyně tvrdí, že prokázaly, že ochranná známka APETITO se stala přinejmenším známou obecné veřejnosti, což znamená, že požívá dobrého jména ve smyslu, v jakém je tento výraz používán v judikatuře SDEU.

Ohledně asociace žalobkyně uvádí, že v případě ochranné známky APETITO jsou dány faktory, které podle judikatury SDEU (rozsudek ze dne 27. listopadu 2008, sp. zn. C-252/07, Intel Corporation) mohou být vzaty v úvahu při stanovování existence asociace (vysoká podobnost ochranné známky APETITO s napadeným obalem žalované, výrobky jsou shodné, ochranná známka APETITO má dobré jméno a vysoký stupeň rozlišovací způsobilosti, existuje pravděpodobnost záměny mezi ochrannou známkou a napadeným obalem – tím spíše existuje možnost asociace).

Asociace je na újmu rozlišovací způsobilosti ochranné známky, vyúsťuje do „rozmělnění“ či „rozmazání“ ochranné známky.

K nepoctivému těžení z dobrého jména ochranných známek se slovním prvkem APETITO/Apetito žalobkyně argumentují odkazem na judikaturu SDEU (rozsudek ze dne 18. června 2009, C-487/07, L’Óréal SA a další vs. Bellure NV a další nebo výše uvedený Intel Corporation). Podle jejich názoru má žalovaná díky asociaci s ochrannými známkami žalobkyně a) výrazně ulehčeno prezentování svého výrobku DELICATO spotřebitelům a tak zjevně nepoctivě profituje z dobrého jména ochranných známek APETITO. Svou argumentaci žalobkyně podporují i několika rozhodnutími Tribunálu (dříve Soudu prvního stupně).

Z uvedeného dle žalobkyň plyne, že neposouzení otázky dobrého jména ochranných známek se slovním prvkem APETITO/Apetito žalobkyně a), které jsou umísťované na obalech žalobkyně b), má za následek nesprávnost rozhodnutí nižších soudů, resp. nesprávné právní posouzení věci.

Žalobkyně se dále věnují posouzení starších obalů žalované ve vztahu k ochranným známkám žalobkyně a). Žalobkyně rekapitulují vzhled ochranných známek žalobkyně a), např. 2582.381E?OpenElement&FieldElemFormat=gif, jakož i vzhled starších obalů žalované.

Podle žalobkyň je z vizuálního posouzení předmětných ochranných známek zjevné, že napadené obaly DELICATO obsahují všechny dominantní prvky starších ochranných známek žalobkyně, tj. modrý podklad s bílým písmem, chléb namazaný sýrem a motiv sklenice/džbánu s mlékem. Je nutno přihlédnout i k tomu, jak jsou ochranné známky žalobkyně a) užívány na výrobcích žalobkyně b), neboť i to je „rozhodnou skutečností“ ve smyslu rozhodnutí SDEU C-39/97, tj. jde o skutečnost, která může k vyvolání nebezpečí záměny u relevantní veřejnosti přispět.

Obal DELICATO má rovněž podobný dominantní slovní prvek, jehož podobnost je dána použitím podobného druhu písma v bílé barvě a zejména totožné koncovky „ITO“.

Kombinací uvedených prvků vyvolává obal DELICATO podobný dojem jako starší ochranné známky APETITO a na straně veřejnosti tak existuje pravděpodobnost záměny, za kterou je nutno považovat rovněž pravděpodobnost asociace se starší ochrannou známkou.

Odvolací soud podle žalobkyň pochybil a věc nesprávně právně posoudil, když při posuzování ochranných známek žalobkyně a) neshledal jejich podobnost s obaly žalované a při posouzení záměny nepřihlédl ke všem rozhodným skutečnostem.

Ohledně posouzení nových obalů žalované ve vztahu k ochranným známkám žalobkyně a) mají žalobkyně za to, že nové obaly žalované připomínají vzhled ochranných známek žalobkyně a) a vzhled nových obalů žalobkyně b) a dále argumentují zcela totožně jako v případě starých obalů žalované (viz výše).

Ohledně posouzení nových obalů žalované ve vztahu k obalům žalobkyně b) žalobkyně vytýkají soudům nižších stupňů nezohlednění důkazů, které měly prokázat tvrzení žalobkyň o známosti výrobků Apetito spotřebitelům a známosti spojení těchto výrobků s charakteristickými znaky, tj. modrým podkladem a tučným písmem s obrysem, které dominují celému obalu. Žalobkyně b) si konzistentní obalovou politikou, když vždy své obaly pouze modernizovala, ale podstatné prvky zachovala, vytvořila široký okruh zákazníků, do kterého se vetřela žalovaná změnou svých původně odlišných obalů na obaly, kterých se týká návrh žalobkyň. K tomu žalobkyně přiložily obrázek „APETITO HISTORY“ zobrazující postupné změny obalů výrobků APETITO od roku 1973 do roku 2009. V průběhu let se kombinace modrého podkladu a tučného písma s obrysem, která dominuje celému obalu, stala pro žalobkyni b) příznačná, proto její užití na obalu sýru DELICATO může spotřebitele vést k domněnce, že oba sýry pocházejí od stejného výrobce nebo že žalovaná má souhlas žalobkyň s užitím této vizualizace.

V této souvislosti žalobkyně odkazují na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. ledna 2011, sp. zn. 23 Cdo 5184/2009. Podle žalobkyň žalovaná naplnila všechny tři podmínky jednání v nekalé soutěži. Je soutěžitelkou žalobkyně b). Žalovaná jednala v rozporu s dobrými mravy soutěže, obaly výrobků žalované jsou svým grafickým a tvarovým provedením, volbou barev a uspořádáním slov velmi podobné obalům výrobků žalobkyně b). Nic nebránilo žalované, aby volila zcela jiné barvy etikety, jinou velikost a uspořádání, popř. jiný tvar obalu. Žalovaná dříve používala pro své výrobky DELICATO obaly, které žalobkyně nepovažovaly za konfliktní. Skutečnost, že žalovaná má zapsány ochranné známky, které na napadených obalech vyobrazuje, na věci nic nemění, neboť i užití zapsané ochranné známky může být nekalosoutěžní. Dle názoru žalobkyň je naplněna i třetí podmínka nekalosoutěžního jednání, tedy způsobilost přivodit újmu soutěžitelům nebo spotřebitelům, neboť podobnost výrobků žalované mohla způsobit odliv zákazníků žalobkyně b) a pokles jejích zisků. Zároveň i průměrný spotřebitel nemůže odlišit tavené sýry žalované od tavených sýrů žalobkyně b).

Žalobkyně napadají závěr soudů nižších stupňů, že co se týče samotného slovního prvku DELICATO na modrém podkladu, ten sám o sobě znaky skutkové podstaty nenaplňuje. Slovní prvek DELICATO je dle žalobkyň „nejdominantnější“ grafický prvek obalu. Jde o tučné bílé písmo na modrém podkladu s obrysy, které se svažuje směrem nahoru. Grafická úprava je natolik výrazná/dominantní a kopírující provedení slovního prvku Apetito na obalech, resp. ochranných známkách žalobkyně a) a b), že způsobuje zaměnitelnost s těmito ochrannými známkami a obaly.

Žalobkyně dále nesouhlasí se závěrem soudů nižších stupňů ohledně přiměřeného zadostiučinění v penězích. Odkazují přitom i na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. listopadu 2008, sp. zn. 32 Cdo 1664/2008, podle kterého přiměřené zadostiučinění v penězích přichází v úvahu v případě, kdy zásah do nemateriální sféry dotčeného soutěžitele může způsobit ztráty také v jeho majetkové sféře, a nelze předpokládat, že nepeněžitá satisfakce tuto ztrátu vyrovná.

Podle citovaného rozhodnutí nárok na přiměřené zadostiučinění lze využít nejen v případech nehmotné újmy, ale lze jej uplatnit také k vyrovnání újmy, která má materiální důsledky (např. ztížením pozice v hospodářské soutěži se sníží zisky). Poškozený však musí vzniklou újmu dostatečně konkrétně popsat (nikoliv finančně vyjádřit), tj. uvést, v čem jeho újma spočívala, o jaký typ újmy se jedná apod., z čehož musí jednoznačně vyplynout, že nejde o újmu, která by byla vypočitatelná jako škoda.

Intenzita zásahu do práv žalobkyň je v daném případě vysoká. Dlouhodobé užití napadené kombinace grafických a slovních prvků na obalu výrobku DELICATO v pozdějším provedení může způsobit rozmělnění vysoké rozlišovací způsobilosti ochranných známek žalobkyně a) a obalů žalobkyně b). Tudíž spotřebitelé si již nebudou spojovat dané obaly pouze s žalobkyněmi a veškeré marketingové náklady na propagaci výrobku APETITO budou přispívat i k propagaci výrobků DELICATO, či dalších výrobků, jejichž výrobci by se rozhodli dané znaky na obalech svých výrobků využít. Žalobkyně zdůraznily, že proti napadenému výrobku postupovaly okamžitě po jeho uvedení na trh.

Žalobkyně nesouhlasí s názorem odvolacího soudu ohledně nepřiznání nároku na uveřejnění výroku rozsudku. Žalobkyně jsou názoru, že rozsah a intenzita zásahu žalované do známkových práv žalobkyně a) a nekalosoutěžní jednání ve vztahu k žalobkyni b) jsou natolik závažné, že zveřejnění výroku rozsudku je namístě, neboť jeho cílem je informovat spotřebitele o tom, že se žalovaná dopouštěla závadného jednání.

Žalobkyně navrhly, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v napadených výrocích a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná se k dovolání žalobkyň nevyjádřila.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání žalobkyň proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas a že obsahuje stanovené náležitosti, nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné.

Vzhledem k tomu, že v posuzované věci nejde o společná práva podle § 91 odst. 2 o. s. ř., je nutno posuzovat dovolání žalobkyň odděleně pro žalobkyni a) a žalobkyni b).

Dovolání žalobkyně a) je v rozsahu, ve kterém směřuje proti měnícímu rozhodnutí odvolacího soudu, přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.; v rozsahu, ve kterém směřuje proti potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu, je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť dovolací soud doposud neřešil otázku ochrany ochranné známky s dobrým jménem podle § 8 odst. 2 písm. c) OchrZ ve vztahu k označením, která jsou užívána pro podobné zboží nebo služby, pro které je zapsána ochranná známka s dobrým jménem.

V rozsahu, ve kterém dovolání žalobkyně a) směřuje proti rozsudku odvolacího soudu v části, ve které odvolací soud rozhodl ve vztahu mezi žalobkyní b) a žalovanou, je však dovolání subjektivně nepřípustné, neboť podání dovolání některým ze samostatných společníků (§ 91 odst. 1 o. s. ř.), jako je tomu v daném případě, nemá vliv na procesní poměry ostatních (když v dané věci nejde o situaci, kdy z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky).

Žalobkyně vytýkají odvolacímu soudu i soudu prvního stupně, že se vůbec nezabývaly otázkou dobrého jména ochranné známky APETITO.

Odvolací soud se známkoprávním nárokem podrobněji nezabýval, neboť dospěl k závěru, žev důsledku zapsání všech obalů žalované jako ochranných známek nelze již vyhovět známkoprávnímu nároku žalobkyně a). Jak však vyplývá z § 12 odst. 1 OchrZ, oprávnění vlastníka starší ochranné známky bránit užívání pozdější ochranné známky zaniká teprve poté, co strpěl její užívání po dobu 5 let ode dne, kdy se o tomto užívání dozvěděl. Nadto vlastník starší ochranné známky není pětiletou lhůtou omezen v případě, že přihláška pozdější ochranné známky nebyla podána v dobré víře. Jinými slovy, z ustanovení § 12 odst. 1 OchrZ vyplývá, že skutečnost, že je nějaké označení – v daném případě vzhled obalu žalované – zapsáno jako ochranná známka, neznamená, že vlastník starší ochranné známky nemůže zakázat užívání pozdější ochranné známky, která je shodná či podobná se starší ochrannou známkou.

Nejvyšší soud však zároveň upozorňuje, že ustanovení § 12 odst. 1 OchrZ nestanoví žádné další zvláštní oprávnění vlastníka starší ochranné známky zakázat užívání podobné či shodné ochranné známky, nýbrž pouze limituje oprávnění, které vlastníku ochranné známky svěřuje ustanovení § 8 OchrZ.

Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů vyplývá, že žalobkyně a), jakožto vlastník starších ochranných známek, bránila užívání označení, která byla v průběhu řízení zapsána jako ochranné známky, v rámci uvedené pětileté lhůty. Žalobkyně a) tak bránila užívání ochranných známek žalované zcela v rámci limitů stanovených ustanovením § 12 odst. 1 OchrZ.

Rozhodnutí odvolacího soudu tak z hlediska známkoprávního spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na nesprávném právním posouzení věci i v důsledku toho, že právní posouzení vychází z neúplně zjištěného skutkového stavu. Soud prvního stupně a odvolací soud totiž neučinily žádná skutková zjištění o ochranné známce ve vyobrazení 2633.381E?OpenElement&FieldElemFormat=gif, přestože je podle obsahu spisu patrné, že žalobkyně již v žalobě tvrdily, že žalobkyně a) je majitelkou ochranné známky o uvedeném vyobrazení.

Odvolací soud se tedy žalovaným známkoprávním nárokem zabývat měl, a to z hlediska pravděpodobnosti záměny podle § 8 odst. 2 pís. b) OchrZ i z hlediska posouzení dobrého jména ochranné známky podle § 8 odst. 2 pís. c) OchrZ.

Ve vztahu pravděpodobnosti záměny ochranných známek žalobkyně a) a obalů žalované argumentují žalobkyně ustanovením § 7 odst. 1 písm. a) OchrZ – ten však stanoví relativní překážky zápisu ochranné známky, nikoliv účinky ochranné známky. Ty stanoví zejména výše zmiňovaný § 8 OchrZ.

Podle § 8 odst. 2 písm. b) OchrZ nestanoví-li tento zákon jinak (§ 10 a 11) nikdo nesmí v obchodním styku bez souhlasu vlastníka ochranné známky užívat označení, u něhož z důvodu jeho shodnosti nebo podobnosti s ochrannou známkou a shodnosti nebo podobnosti výrobků nebo služeb označených ochrannou známkou a označením existuje pravděpodobnost záměny na straně veřejnosti, včetně pravděpodobnosti asociace mezi označením a ochrannou známkou.

Při výkladu § 51 odst. 1 OchrZ, který ohledně vztahu národních ochranných známek a ochranných známek Společenství stanoví pod písmenem b) totožné podmínky jako § 8 odst. 2 pís. b) OchrZ, došel Nejvyšší soud ve shodě judikaturou SDEU k závěru (rozsudek SDEU ze dne 11. listopadu 1997, C-251/95, SABEL, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. srpna 2012, sp. zn. 23 Cdo 4046/2010), že „asociace se starším označením či ochrannou známkou znamená vyvolání představy o souvislosti přihlašovaného označení se starším označením či ochrannou známkou. Pravděpodobnost asociace označení není striktnější alternativou k pravděpodobnosti záměny označení, nýbrž slouží pouze k definování jejího rozsahu. To znamená, že se nedá aplikovat v případě, kdy si spotřebitelská veřejnost při spatření podobného označení pouze vybaví starší ochrannou známku, aniž by bylo pravděpodobné, že předmětná označení zamění“. Nelze tedy klást rovnítko mezi asociaci se starším označením a pravděpodobností záměny, jak to činí žalobkyně [což je zřejmě způsobeno mylným výkladem § 7 odst. 1 písm. a) OchrZ].

Vzhledem k neúplnému skutkovému zjištění se dovolací soud nemůže vyjádřit k samotné otázce pravděpodobnosti záměny konkrétních ochranných známek žalobkyně a) s obaly žalované. Odvolací soud však v dalším řízení neopomene posoudit, zda prvky ochranných známek a napadených obalů, jejichž podobnosti se žalobkyně dovolávají (bílý nápis na modrém poli, chléb namazaný sýrem, nádoba s mlékem, vlastní znění názvu), nejsou natolik obecné a nedistinktivní či zcela rozdílné, že v celkovém dojmu není dána existence pravděpodobnosti záměny. Při hodnocení pravděpodobnosti záměny zohlední závěry, ke kterým došel SDEU v rozsudku ze dne 11. listopadu 1997, C-251/95, SABEL (zejména odst. 22 a 23 rozsudku).

V případě, že odvolací soud dojde k závěru, že obaly žalované nevyvolávají pravděpodobnost záměny, bude namístě, aby posoudil případné naplnění podmínek ustanovení § 8 odst. 2 písm. c) OchrZ, které nevyžaduje existenci pravděpodobnosti záměny.

Podle § 8 odst. 2 písm. c) OchrZ nestanoví-li tento zákon jinak (§ 10 a 11), nikdo nesmí v obchodním styku bez souhlasu vlastníka ochranné známky užívat označení shodné s ochrannou známkou nebo jí podobné pro výrobky nebo služby, které sice nejsou podobné těm, pro které je ochranná známka zapsána, avšak jde o ochrannou známku, která má dobré jméno v České republice, a jeho užívání by nepoctivě těžilo z rozlišovací způsobilosti nebo dobrého jména ochranné známky nebo jim bylo na újmu.

Podle článku 5 odst. 2 směrnice Rady 89/104/EHS, kterou se sbližují právní předpisy členských států o ochranných známkách, může každý členský stát rovněž stanovit, že majitel je oprávněn zakázat všem třetím osobám, které nemají jeho souhlas, aby užívaly v obchodním styku označení totožné s ochrannou známkou nebo jí podobné pro zboží nebo služby, které nejsou podobné těm, pro něž byla ochranná známka zapsána, jestliže tato ochranná známka získala v členském státě dobré jméno a užívání takového označení bez řádného důvodu by protiprávně těžilo z rozlišovací způsobilosti nebo dobrého jména ochranné známky nebo jim působilo újmu.

Tato směrnice byla nahrazena směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/95/ES, kterou se sbližují právní předpisy členských států o ochranných známkách, přičemž její článek 5 odst. 2 je v české jazykové verzi téměř totožný s úpravou předchozí směrnice (namísto slova „výrobek“ je užito slovo „zboží“ a namísto slova „protiprávně“ slovo „neoprávněně“). Anglická jazyková verze takové rozdíly neobsahuje vůbec. Úprava tedy nedoznala změny, která by měnila smysl ustanovení a je tedy možné vyjít z judikatury Evropského soudního dvora, resp. Soudního dvora Evropské unie (dále opět jen „SDEU“), interpretující článek 5 odst. 2 směrnice Rady 89/104/EHS.

Pro posuzovanou věc je podstatné, zda ustanovení § 8 odst. 2 písm. c) OchrZ poskytuje ochranu ochranné známce i vůči označením, která jsou užívána pro podobné zboží nebo služby, pro které je zapsána ochranná známka s dobrým jménem.

Ustanovení § 8 odst. 2 písm. c) OchrZ je transponovaným článkem 5 odst. 2 směrnice 89/104/EHS (potažmo směrnice 2008/95/ES). Výkladu tohoto ustanovení se věnoval SDEU např. v rozsudku ze dne 9. ledna 2003, C-292/00Davidoff, a v rozsudku ze dne 23. října 2003, C-408/01Adidas-Salomon a Adidas Benelux.SDEU došel k závěru, že článek 5 odst. 2 směrnice se použije rovněž ve vztahu k výrobkům a službám, které jsou totožné s těmi, pro něž je známka zapsána, nebo jsou jim podobné.

S názorem SDEU se Nejvyšší soud ztotožňuje. Jsou-li ochranné známky s dobrým jménem chráněny vůči označením používaným pro jiné odvětví zboží a služeb, tím spíše by měly být chráněny vůči označením používaným pro výrobky a služby, které jsou totožné či podobné s těmi, pro něž je známka zapsána, a hrozí tak intenzivnější zásah do ochranné známky.

Jak vyplývá ze skutkových zjištění, žalovaná používala napadené označení pro sýry, tedy pro zboží, pro které jsou zapsány ochranné známky žalobkyně a). Odvolací soud měl posuzovat známkoprávní nároky žalobkyně a), přičemž v situaci, kdy by došel k závěru, že označení používané žalovanou není zaměnitelné s ochrannými známkami žalobkyně a), měl aplikovat § 8 odst. 2 písm. c) OchrZ a posoudit, zda mají ochranné známky žalobkyně a) dobré jméno a zda označení užívaná žalovanou těží z rozlišovací způsobilosti či dobrého jména nebo jim je na újmu.

Při aplikaci § 8 odst. 2 písm. c) OchrZ, zohlední odvolací soud judikaturu SDEU (zejména rozsudek ze dne 18. června 2009, C-487/07, L’Óréal SA a další vs. Bellure NV a další, rozsudek ze dne 23. října 2003, C-408/01, Adidas-Salomon a Adidas Benelux, rozsudek ze dne 14. září 1999, C-375/97, General Motors) a Nejvyššího soudu (usnesení ze dne 29. října 2013, sp. zn. 23 Cdo 2662/2012).

Ohledně posouzení známkoprávního nároku na zdržení se užívání samotného označení 2756.2B1E?OpenElement&FieldElemFormat=gif na obalech sýrů žalované se nelze ztotožnit s názorem (který vyjádřil soud prvního stupně a kterým se však odvolací soud nezabýval), že by užívání tohoto označení netrvalo či nehrozilo. Je sice pravdou, že žalovaná toto označení neužívala samostatně a takové samostatné užívání ani nehrozilo, nicméně závadné může být i užívání takového označení v celku s jinými grafickými prvky. Jestliže je však označení užíváno pouze v celku s jinými grafickými prvky, nelze samostatně hodnotit jeho zaměnitelnost nebo to, zda takové označení těží z rozlišovací způsobilosti či dobrého jména nebo jim je na újmu, neboť tyto vlastnosti označení mohou být znásobeny či naopak potlačeny oněmi jinými grafickými prvky. Tyto jiné grafické prvky, se kterými je napadené označení užíváno na obalu, tvoří relevantní okolnosti případu, které je třeba zohlednit. Z toho vyplývá, že posouzení žaloby na zdržení se užívání samotného označení Delicato v uvedeném provedení by nemělo být rozdílné od posouzení obalu jako celku, neboť právě obal jako celek působí v posuzované věci na vnímání spotřebitele.

Podle § 5 odst. 1 zákona č. 221/2006 Sb., o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví a o změně zákonů na ochranu průmyslového vlastnictví (zákon o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví), má oprávněná osoba právo na náhradu škody, vydání bezdůvodného obohacení, které získal porušovatel v důsledku ohrožení nebo porušení práva, a přiměřené zadostiučinění, byla-li zásahem do práv způsobena nemajetková újma. Přiměřené zadostiučinění může spočívat i v peněžitém plnění.

Přiměřené zadostiučinění bylo žalobkyněmi žádáno jako satisfakce nejen za nekalosoutěžní jednání žalované, ale i za zásah do ochranných známek, přičemž část napadeného rozhodnutí týkající se ochranných známek spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Obecně je třeba dát za pravdu žalobkyním, že pro přiznání přiměřeného zadostiučinění je nutno vzniklou újmu dostatečně konkrétně popsat (nikoliv finančně vyjádřit), tj. v čem její újma spočívala, o jaký typ újmy se jedná apod., z čehož musí jednoznačně vyplynout, že nejde o újmu, která by byla vypočitatelná jako škoda. I v případě satisfakce za imateriální újmu však platí, že tato újma musí skutečně vzniknout, nemůže jít pouze o újmu potenciální. Žalobkyně argumentovaly tím, že dlouhodobé užívání obalů žalované může způsobit rozmělnění rozlišovací způsobilosti ochranných známek žalobkyně a) [a obalů žalobkyně b)]. Samy žalobkyně uvedly, že proti napadeným obalům zakročily okamžitě po jejich uvedení na trh. Z tvrzení žalobkyň tedy nijak nevyplývá, že jim újma skutečně vznikla, neboť tvrdily, že pouze vzniknout mohla. Nadto z obsahu spisu pak vyplývá, že užívání starších obalů žalované bylo zakázáno předběžným opatřením. Minimálně ve vztahu ke starším obalům žalované tak žalobkyněmi tvrzená újma zůstala pouze v rovině potenciality, neboť díky včasnému postupu žalobkyň k rozmělnění rozlišovací způsobilosti staršími obaly ani dojít nemohlo. Ve vztahu k novým obalům pak lze o vzniku imateriální újmy uvažovat pouze v případě, že soud dojde v dalším řízení k závěru, že nové obaly zasahují do práv k ochranným známkám žalobkyně a).

Při posuzování nároku na přiměřené zadostiučinění zároveň soud prvního stupně i odvolací soud zatížily řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Žalobkyně žádaly, aby jim žalovaná zaplatila částku 200 000 Kč jako peněžitou satisfakci. Petit žaloby byl formulován jako společná pohledávka žalobkyň, aniž by však byla buď vyjádřena aktivní solidarita žalobkyň, či podíl žalobkyň na této společné pohledávce.

Soud měl proto žalobkyně podle § 43 odst. 1 o. s. ř. vyzvat, aby tento žalobní petit ve smyslu shora uvedeného upřesnily. Soud prvního stupně tak však neučinil a odvolací soud tuto vadu neodstranil.

Podle § 155 odst. 4 o. s. ř. platí, že ve věcech ochrany práv porušených nebo ohrožených nekalým soutěžním jednáním, ochrany práv z duševního vlastnictví a ve věcech ochrany práv spotřebitelů může soud účastníkovi, jehož žalobě vyhověl, přiznat na jeho návrh ve výroku rozsudku právo rozsudek uveřejnit na náklady neúspěšného účastníka; podle okolností případu soud stanoví též rozsah, formu a způsob uveřejnění.

Pro případ částečného úspěchu ve věci je podle odborné literatury (DAVID, Ludvík. HRUŠÁKOVÁ, Milada. IŠTVÁNEK, František. a kol. Občanský soudní řád: Komentář. Wolters Kluwer a.s., Praha: 2009. 2056 s. ISBN: 978-80-7357-460-4 – dále jen „Komentář WK“), nutno aby účastník měl úspěch alespoň v převážné části věci; pokud by v převážné části neuspěl, bylo by sotva čím odůvodnitelné, aby byla účastníku, který naopak v převážné části uspěl, uložena povinnost uhradit náklady spojené s uveřejněním rozsudku.

Ohledně rozsahu uveřejněného rozsudku Komentář WK uvádí, že vyhoví-li soud návrhu na uveřejnění rozsudku, je povinen též ve výroku stanovit rozsah, formu a způsob uveřejnění. V tomto směru mu nechává zákon poměrně volnou ruku, neboť jediným kritériem, kterým se má řídit, jsou okolnosti konkrétního případu. To znamená, že rozsah, forma i způsob zveřejnění musí být přiměřeným a spravedlivým následkem neúspěchu ve sporu. Je zde zapotřebí vzít na zřetel též informační hodnotu takového zveřejnění, a to jak z hlediska obecného, tak z hlediska účastníka, který měl ve věci úspěch; zvážit, který publikační prostředek nejlépe poslouží sledovanému účelu, a přitom zároveň nebude pro neúspěšného účastníka nadbytečně zatěžující atd.

Rovněž podle další odborné literatury (SVOBODA, Karel. SMOLÍK, Petr. LEVÝ, Jiří. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, 1422 s. ISBN 978-80-7400-506-0 – dále jen „Komentář Beck“) má soud ohledně rozsahu, formy a způsobu uveřejnění „volnou ruku“. Dle Komentáře Beck bude co do rozsahu, formy a způsobu uveřejnění rozsudku zásadně předurčující rozsah, forma a způsob závadného jednání (např. jak byla uveřejněna nekalosoutěžní reklama). V tomto směru není soud zcela vázán návrhem, naopak rozsah, formu a způsob podle okolností stanoví tím, že např. modifikuje velikost, písmo, umístění, podobu, četnost nebo jiné modality uveřejnění. Otevřenost možností uveřejnění soudům dovoluje je realizovat nejen v tradičních médiích, ale i na sociálních sítích, webových stránkách apod.

Nejvyšší soud souhlasí se závěrem odvolacího soudu o tom, že uveřejnění pouze výroku rozsudku je nedostatečné. Závěr o nutnosti uveřejnit rozsudek celý či s odpovídající částí odůvodnění vyplývá z gramatického i teleologického výkladu ustanovení § 155 odst. 4 o. s. ř. Ten se totiž zmiňuje o právu uveřejnit rozsudek (nikoliv výrok rozsudku). Účelem uveřejnění rozsudku je dle Komentáře Beck informovat v zájmu účastníka i v zájmu širší veřejnosti (např. spotřebitelů nebo soutěžitelů) o výsledku soudního procesu; současně jde o způsob komplementárního posílení žalovaného nebo bráněného nároku. Bez uveřejnění odpovídající části odůvodnění by však informační hodnota uveřejnění rozsudku byla významně snížena – adresáti sdělení spočívajícího pouze ve výroku rozsudku by nevěděli, z jakých důvodů byl daný výrok vydán, což by mohlo vést k nežádoucím dohadům a snížení právní jistoty.

Odvolací soud tedy správně změnil výrok soudu prvního stupně ohledně žaloby na uveřejnění výroku na zamítavý. Dovolací soud je toho názoru, že případná modifikace petitu soudem tím způsobem, že by kromě žalovaného uveřejnění výroku uveřejnil i odůvodnění, by přesahovala možnosti modifikace výše naznačené odbornou literaturou. Vázanost soudu návrhem je totiž jednou ze základních zásad sporného řízení (§ 153 odst. 2 o. s. ř.) a pravidla vybočující z této zásady je jako výjimky nutno vykládat restriktivně. Možnost stanovit rozsah, formu a způsob uveřejnění podle okolností tak znamená, že soud může v rámci návrhu zvážit, jak lze v daném případě nejlépe dosáhnout účelu uveřejnění rozsudku a podle toho rozhodnout – neznamená však možnost soudu přesáhnout návrh.

Vzhledem ke shora uvedenému Nejvyšší soud podle § 243b odst. 2 o. s. ř. zrušil rozsudek odvolacího soudu v části, ve které odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I ve vztahu mezi žalobkyní a) a žalovanou tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl (z důvodu neúplného a tedy nesprávného právního posouzení žalovaného známkoprávního nároku). Neúplným – a tedy nesprávným právním posouzením známkoprávního nároku je dotčena i část rozsudku odvolacího soudu, ve které odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem II ve vztahu mezi žalobkyní a) a žalovanou. Nejvyšší soud proto zrušil rozsudek odvolacího soudu ve vztahu mezi žalobkyní a) a žalovanou i v této části a v závislém výroku o náhradě nákladů řízení včetně nákladů odvolacího řízení ve vztahu mezi žalobkyní a) a žalovanou a podle § 243b odst. 3 v rozsahu zrušeného rozsudku věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Dovolání žalobkyně a) v rozsahu, ve které směřovalo proti části rozsudku odvolacího soudu, kterou byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem III (nárok na zveřejnění výroku rozsudku) podle § 243b odst. 2 o. s. ř. zamítl.

Dovolání žalobkyně a) v rozsahu, ve které se žalobkyně a) domáhala zrušení rozsudku odvolacího soudu ve vztahu mezi žalobkyní b) a žalovanou, Nejvyšší soud jako subjektivně nepřípustné odmítl [§ 243b odst. 5 o. s. ř. ve spojení s § 218 písm. b) o. s. ř.].

Dovolání žalobkyně b) je v rozsahu, ve kterém směřuje proti měnícímu rozhodnutí odvolacího soudu, přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Dovolání je tedy přípustné ohledně žalovaného nároku na uveřejnění výroku rozsudku. Ohledně tohoto nároku lze plně odkázat na argumentaci k tomuto nároku ve vztahu k žalobkyni a).

V rozsahu, ve kterém směřuje proti potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu, není dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, a to z následujících důvodů:

Podle § 44 odst. 1 ObchZ, v rozhodném znění, je nekalou soutěží jednání v hospodářské soutěži, které je v rozporu s dobrými mravy soutěže a je způsobilé přivodit újmu jiným soutěžitelům nebo spotřebitelům. Nekalá soutěž se zakazuje.

Způsob označování obalů je určitou formou propagace výrobků, reklamou, která má vliv na vnímání výrobků v mysli spotřebitelů a v konečném důsledku má vliv na postavení na trhu. Je zřejmé, že označuje-li žalovaná své výrobky určitým způsobem, činí tak se soutěžním záměrem, jde tedy o jednání v hospodářské soutěži. Vzhledem k tomu, že žalobkyně b) a žalovaná jsou přímí konkurenti, je nepochybné, že jednání žalované je způsobilé žalobkyni b) způsobit újmu.

Pro závěr o tom, zda žalovaná (ne)jednala nekalosoutěžně, zbývá zhodnotit její jednání z hlediska souladu s dobrými mravy soutěže.

Žalobkyně při hodnocení souladu s dobrými mravy soutěže odkazují na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. ledna 2011, sp. zn. 23 Cdo 5184/2009. Tento rozsudek se zabýval otázkou dobrých mravů soutěže v prostředí trhu s paštikami. I pro trh se sýry platí obecný závěr, že v případě dobrých mravů soutěže jde o zvláštní kategorii odlišnou od dobrých mravů jako takových a spjatou s principy poctivého hospodářského a obchodního styku. Soutěžení na trhu připouští určitou míru agresivity, avšak ani zde se nelze dopouštět jednání, které je ve vztahu k ostatním soutěžitelům zákeřné, podvodné či parazitující nebo předstupuje před spotřebitele a zákazníky s klamavými reklamami či balením a značením výrobků.

Sporné nové obaly žalované

2898.37CE?OpenElement&FieldElemFormat=gif

3062.4BF2?OpenElement&FieldElemFormat=gif

bezpochyby vykazují shodné prvky s obaly žalobkyně b)

3259.434E?OpenElement&FieldElemFormat=gif

3370.4362?OpenElement&FieldElemFormat=gif

– na obou je v pravé dolní části pečivo namazané sýrem a jsou převážně v modrobílém provedení. Tyto shodné prvky však nejsou nijak zvláště distinktivní (a to ani při jejich vnímání jako celku) a z pohledu průměrného spotřebitele, tedy spotřebitele, který má dostatek informací a je v rozumné míře pozorný a opatrný, s ohledem na sociální, kulturní a jazykové faktory, jsou zcela očekávatelné u všech sýrařských produktů. Spotřebitel je proto stěží může vnímat jako rozhodující faktor pro odlišení zboží výrobců a nemohou tak vést k případnému zmatení spotřebitele, pokud nejde o zcela otrockou napodobeninu, o kterou se však v posuzované věci nejedná. Obaly žalované i žalobkyně b) obsahují i červený prvek – ten však v případě žalované, jak správně poznamenal odvolací soud, slouží k odlišení, nikoli k napodobení. Nejvýraznějším prvkem obalů žalované i obalů žalobkyně b) je však výrazný bílý nápis DELICATO/APETITO. Tento nápis je na obalu natolik dominantní, že z hlediska pohledu průměrného spotřebitele hraje, i vzhledem k nedistinktivnosti ostatních prvků obalů, rozhodující roli při vnímání obalu výrobku jako celku. Při fonetickém posouzení nápisu DELICATO nelze než konstatovat, že jde o zcela odlišné slovo, které se slovem APETITO má shodnou pouze koncovku „-to“. Při vizuálním posouzení vykazují oba nápisy určitou podobnost (bílý tučný nápis na modrém poli), nicméně nápisy jsou tvořeny až na koncovou slabiku odlišnými slabikami a zároveň je nápis DELICATO „podtržen“ tmavě modrým nápisem „Smetanové“, zatímco podtržení nápisu „APETITO“ je provedeno červenou čárou či bílým nápisem „SuperCremo“ v červeném poli. Žalovaná navíc na svých obalech používá ochrannou známku „To nejlepší ze Šumavy“.

Lze shrnout, že obaly žalované obsahují dostatečný počet drobných odlišujících prvků [červená ochranná známka „Tany“, modrobílá „To nejlepší ze Šumavy“, tmavě modrý nápis „Smetanové“ oproti červeným prvkům žalobkyně b)], aby společně s dominantním nápisem DELICATO, jenž je foneticky od slova APETITO odlišný zcela, vizuálně pak v textové části, byly dostatečně rozdílné oproti obalům žalované, z čehož vyplývá, že se tyto obaly neopírají o rozlišovací způsobilost či pověst obalů žalobkyně b) a nevyvolávají nebezpečí záměny v mysli průměrného spotřebitele, který má dostatek informací a je v rozumné míře pozorný a opatrný, s ohledem na sociální, kulturní a jazykové faktory.

Vzhledem k tomu, že obaly žalované nejsou zaměnitelné s obaly žalobkyně b), jednání žalované nelze charakterizovat jako podvodné, klamavé či parazitující ani jinak závadné a tudíž je v souladu s dobrými mravy soutěže. Rozhodnutí odvolacího soudu proto není v rozporu s hmotným právem, ani s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 10. ledna 2011, sp. zn. 23 Cdo 5184/2009 (přičemž Nejvyšší soud neshledal potřebu se od této praxe odchýlit) a dovolání proto v této části není přípustné.

Dovolání není přípustné ani ohledně posouzení nekalosoutěžního užívání samotného označení 3491.2B1E?OpenElement&FieldElemFormat=gif, když toto označení není na obalech použito bez dalšího, nýbrž pouze v souvislosti s dalšími prvky na nových obalech žalované, přičemž jak bylo uvedeno výše, není takové užívání v rozporu s dobrými mravy soutěže a nejde tedy o nekalou soutěž.

Ani argument týkající se přiměřeného zadostiučinění nezakládá přípustnost příslušné části dovolání, když dovolací soud neshledal jeho zásadní právní význam podle § 237 odst. 3 o. s. ř. Z hlediska souladu s hmotným právem lze odkázat na výše uvedenou argumentaci k téže otázce ve vztahu mezi žalovanou a žalobkyní a) s doplněním, že o imateriální újmě nelze ve vztahu k žalobkyni b) uvažovat ani co se týče nových obalů, neboť jak bylo vysvětleno výše, užívání nových obalů není nekalou soutěží.

Dovolání žalobkyně b) je dále subjektivně nepřípustné v části, kterou se žalobkyně domáhají zrušení rozsudku odvolacího soudu v napadených výrocích ve vztahu mezi žalobkyní a) a žalovanou.

Vzhledem ke shora uvedenému Nejvyšší soud podle § 243b odst. 2 o. s. ř. zamítl dovolání žalobkyně b) v části, ve které se týká nároku na uveřejnění výroku rozsudku.

Ve zbytku dovolání žalobkyně b) odmítl podle § 243b odst. 5 o. s. ř. ve spojení s § 218 písm. c) o. s. ř.

O náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobkyní b) a žalovanou bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když žalované žádné náklady dovolacího řízení nevznikly a náklady žalobkyně b) sestávají z odměny advokáta za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání) ve výši 8 320 Kč [§ 1 odst. 2 věta první, § 6 odst. 1, § 7 body 3 a 5, § 9 odst. 1 a § 12 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do 31. prosince 2012], z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), po přičtení náhrady za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 1 810,20 Kč (§ 137 odst. 3 o. s. ř., § 37 zákona č. 235/2004 Sb., ve znění pozdějších předpisů), tedy celkem ve výši 10 430,20 Kč.

Nejvyšší soud nepřehlédl, že podle ustanovení § 151 odst. 2 věty první o. s. ř. by při rozhodování o náhradě nákladů řízení měl určit výši odměny za zastupování advokátem podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (jímž je vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/, ve znění pozdějších předpisů) [část věty před středníkem] a že podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (podle ustanovení advokátního tarifu) by se mělo postupovat, jen jde-li o přiznání náhrady nákladů řízení podle § 147 a § 149 odst. 2 o. s. ř. nebo odůvodňují-li to okolnosti případu (část věty za středníkem).

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, uveřejněným pod číslem 116/2013 Sb. zrušil (s účinností od 7. května 2013, kdy byl nález vyhlášen ve Sbírce zákonů) vyhlášku č. 484/2000 Sb. jako neústavní a s přihlédnutím ke sdělení Ústavního soudu ze dne 30. dubna 2013, č. Org. 23/13, k onomu nálezu, uveřejněnému pod číslem 117/2013 Sb., nicméně Nejvyšší soud uzavírá, že při absenci zvláštního právního předpisu o sazbách odměny za zastupování stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni je namístě postup dle § 151 odst. 2 věty první části věty za středníkem o. s. ř.

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobkyní a) a žalovanou soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li žalovaná povinnost, kterou jí ukládá toto usnesení, může se žalobkyně b) domáhat výkonu rozhodnutí.


V Brně dne 29. června 2015



JUDr. Zdeněk Des

předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2015, sp. zn. 23 Cdo 7/2013, ECLI:CZ:NS:2015:23.CDO.7.2013.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies