29 Cdo 1965/2013

29. 06. 2015, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Civilní, Civilní (dovolací)
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

  • ObčZ 1964 - § 107 odst. 1,2

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce Darren, s. r. o., se sídlem v Bystrém, Sulkovská 482, PSČ 569 92, identifikační číslo osoby 25278711, zastoupeného JUDr. Ervínem Perthenem, MBA, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, PSČ 500 03, proti žalovaným 1/ G. P., zastoupené Mgr. Radkem Látem, advokátem, se sídlem v Pardubicích, Smilova 547, PSČ 530 02 a 2/ Mgr. Petru Stejskalovi, LL. M., advokátu, se sídlem v Hradci Králové, Malé náměstí 125/16, PSČ 500 03, jako správci konkursní podstaty úpadce VITKA Brněnec a. s., identifikační číslo osoby 00174131, zastoupenému Mgr. Marianem Pavlovem, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Malé náměstí 125/16, PSČ 500 03, o zaplacení částky 70.641 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 109 EC 74/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích, ze dne 26. února 2013, č. j. 22 Co 867/2012-638, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá v rozsahu, v němž se týká první žalované.
II. Dovolání žalobce se dále odmítá v rozsahu, v němž směřuje proti té části první výroku rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 26. února 2013, č. j. 22 Co 867/2012-638, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o nákladech řízení mezi žalobcem a druhým žalovaným a ve výroku o nákladech řízení mezi žalobcem a státem a proti třetímu výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení mezi žalobcem a druhým žalovaným.
III. Dovolání žalobce se zamítá v rozsahu, v němž směřuje proti té části první výroku rozsudku odvolacího soudu, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu ke druhému žalovanému v zamítavém výroku o věci samé.
IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í:


Žalobce (Darren, s. r. o.) se podanou žalobou domáhal vůči žalovaným (1/ G. P. a 2/ Mgr. Petru Stejskalovi, LL. M., jako správci konkursní podstaty úpadce VITKA Brněnec a. s.) společně a nerozdílně zaplacení částky 70.641 Kč s příslušenstvím (tvořeným zákonným úrokem z prodlení). Žalobu odůvodnil tím, že v roce 2005 prodával textilní výrobky v úpadcově areálu. Prodej výrobků zajišťovala první žalovaná (jako zaměstnankyně skladu, zaměstnaná u společnosti ANIDOR s. r. o.). První žalovaná přijala od žalobcových odběratelů (za žalobcovo zboží) v hotovosti částky v celkové výši 70.641 Kč, které ale nevložila na žalobcův účet, ani je žalobci jinak nevydala. První žalovaná si tedy předmětnou částku buď ponechala, nebo ji předala úpadci (a v tom případě je zadržuje druhý žalovaný jako správce konkursní podstaty úpadce). Proto požaduje po obou žalovaných společně a nerozdílně vydání předmětné částky z titulu bezdůvodného obohacení.

Rozsudkem ze dne 15. března 2012, č. j. 109 EC 74/2009-402, Okresní soud ve Svitavách žalobu zamítl (bod I. výroku) a uložil žalobci, aby na náhradě nákladů řízení zaplatil první žalované částku 29.527 Kč (bod II. výroku), druhému žalovanému částku 36.874,80 Kč (bod III. výroku) a státu 56 Kč (bod IV. výroku). Doplňujícím usnesením ze dne 20. dubna 2012, č. j. 109 EC 74/2009-416, uložil Okresní soud ve Svitavách žalobci, aby na náhradě nákladů řízení zaplatil druhému žalovanému dalších 4.429,20 Kč.

K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ve výroku označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (ve znění doplňujícího usnesení) [první výrok] a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit na náhradě nákladů odvolacího řízení první žalované částku 18.410 Kč (druhý výrok) a druhému žalovanému částku 22.276 Kč (třetí výrok).

Odvolací soud přitakal závěrům soudu prvního stupně, uzavíraje:

A/ K promlčení.

1/ Předmětný nárok je promlčen (žalovaní vznesli námitku promlčení), když skutková zjištění soudu prvního stupně umožňují závěr, že kdyby se žalovaným mělo dostat na úkor žalobce bezdůvodného obohacení způsobem popsaným v žalobě, žalobce by „musel vědět“ o tom, zda a kdo se na jeho úkor bezdůvodně obohatil, nejpozději v září 2005.

2/ V areálu úpadce působily od května do září 2005 tři společnosti personálně propojené osobou Ing. M. S. (dále jen „M. S.“), který rozhodoval, jak budou společnosti provozovat činnost a měl přehled o jejich hospodaření. Z výpovědi svědka J. M. (dále jen „J. M“) vyplývá, že M. S. mu předával osobně veškeré účetní doklady žalobce, které svědek shromažďoval fyzicky. J. M. vedl účetnictví žalobce, přičemž elektronické účetnictví měl k dispozici také jednatel žalobce M. S. Proto žalobce „musel vědět“, které faktury byly zaplaceny v hotovosti a které nikoliv a jaký je stav jeho účtu. „Musel“ případně i zjistit, že se mu nedostává finanční plnění k určitým obchodním případům.

3/ Odvolací soud se (tedy) ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že bylo prokázáno, že žalobce „věděl“ již v září roku 2005, jaký je stav jeho hospodaření, zda mu byly uhrazeny finanční prostředky za uskutečněné prodeje, a zda tyto finanční prostředky (ne)má na účtu. Současně (žalobce) „věděl“, že jeho zboží v době od května do září 2005 prodávala v areálu úpadce ze skladu první žalovaná a že mu správce konkursní podstaty úpadce odepřel 13. září 2005 další přístup do areálu.

4/ Kdyby se žalobce domníval, že při prodeji zboží se na jeho úkor někdo obohatil, musel by již v září roku 2005 vědět, jaká je výše tohoto obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil. Dvouletá subjektivní promlčení lhůta tedy uplynula v září 2007 [§ 107 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“)] a žaloba byla podána až v roce 2009.

B/ K důvodnosti nároku a k důkazním návrhům žalobce.

Žalobce existenci nároku neprokázal vůči žádnému z žalovaných. Ohledně první žalované bylo v řízení prokázáno, že přijala finanční prostředky v žalované výši za prodej žalobcova zboží ze skladu v areálu úpadce v období od května 2005 do 7. září 2005 a všechny je odevzdala do trezoru na sekretariátu ředitele úpadce (neponechala si je). Žalobce neprokázal, že by se k 13. září 2005, kdy mu byl odepřen přístup do areálu úpadce, v trezoru na sekretariátu ředitele úpadce nebo jinde v úpadcově areálu nacházela žalovaná částka a že by si druhý žalovaný tuto částku ponechal, respektive, že by ji zahrnul do konkursní podstaty úpadce.

Co do žalobcem navrženého důkazu elektronickým účetnictvím úpadce odvolací soud uvedl, že podle vlastního žalobcova tvrzení lze z tohoto účetnictví zjistit, že v době po 13. září 2005 bylo vloženo na účet úpadce 238.000 Kč (což mají být souhrnně finanční prostředky náležející žalobci a společnostem ANIDOR s. r. o. a RANDA s. r. o.). Ani podle žalobcova tvrzení však z tohoto účetnictví nevyplývá, že by na účet úpadce byla vložena žalovaná částka, nebo jednotlivé částky, z nichž se má skládat žalovaná částka. Soudu prvního stupně tedy není důvod vytknout, že neprovedl důkaz oním účetnictvím, jelikož takovým důkazem nemohlo být prokázáno, že žalobcových 70.641 Kč se k 13. září 2005 nacházelo v areálu úpadce.

Proti rozsudku odvolacího soudu (a to výslovně proti všem jeho výrokům) podal žalobce dovolání, jehož přípustnost vymezuje na základě ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (od rozhodnutí, jež v dovolání zmiňuje). Odvolacímu soudu vytýká dovolatel (ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř.) nesprávné právní posouzení věci a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dovolatel argumentuje následovně.

A/ K promlčení.

Potud dovolatel polemizuje se závěrem odvolacího soudu o promlčení nároku v subjektivní promlčecí lhůtě (s důrazem na skutečnost, že není podstatné, kdy se „musel“ nebo „mohl“ dozvědět o tom, zda a kdo se na jeho úkor bezdůvodně obohatil, nýbrž kdy se o tom skutečně „dozvěděl“).

Dovolatel poukazuje na to, že v řízení bylo (též) prokázáno, že J. M. vedl faktury na částky, jež první žalovaná inkasovala v hotovosti, jako neuhrazené, přičemž vědomost o tom, že zboží v areálu úpadce prodávala v rozhodné době první žalovaná, a o tom, že správce konkursní podstaty úpadce mu od 13. září 2005 znemožnil přístup do areálu, nestačí pro vědomost dovolatele o tom, co se s penězi stalo, a o tom, kdo mu tyto prostředky neoprávněně zabavil.

B/ K důvodnosti nároku a k důkazním návrhům žalobce.

Potud dovolatel polemizuje se závěrem odvolacího soudu o nepotřebnosti provedení důkazu elektronickým účetnictvím úpadce (dovolatel míní, že důkaz měl být proveden, když jde o důkaz způsobilý prokázat skutečnosti potřebné k závěru, že nárok na vydání bezdůvodného obohacení je vůči žalovaným dán).

C/ K nákladům řízení.

Potud dovolatel namítá, že náhrada nákladů odvolacího řízení, k jejíž úhradě byl zavázán druhým a třetím výrokem napadeného usnesení, byla co do odměny advokáta přiznána (vždy částkou 17.810 Kč) podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, tedy podle předpisu, který jako neústavní zrušil Ústavní soud nálezem pléna ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, (uveřejněným pod číslem 116/2013 Sb.) a poukazuje na to, že podle advokátního tarifu by tato odměna činila u každého z žalovaných celkem (jen) 7.880 Kč.

Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností dovolání.

Dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř., takže zbývá určit, zda je přípustné podle § 237 o. s. ř.

Dovolatel podal dovolání výslovně proti všem výrokům napadeného rozhodnutí, tedy i proti té části prvního výroku, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o nákladech řízení (mezi žalobcem na straně jedné a oběma žalovanými a státem na straně druhé) a proti druhému a třetímu výroku o nákladech odvolacího řízení.

V rozsahu, v němž se dovolání týká výroků o nákladech řízení před soudem prvního stupně, dovolání žádnou argumentaci neobsahuje (žádnou jejich korekci neuplatňuje). V rozsahu, v němž se dovolání týká výroků o nákladech odvolacího řízení, je dovolatelem u obou žalovaných požadována korekce těchto výroků vždy na částku cca o 10.000 Kč nižší.

Nehledě k tomu, že vyhláška č. 484/2000 Sb. byla zrušena až po vydání napadeného rozhodnutí (s účinností od 7. května 2013, kdy byl nález Ústavního soudu vyhlášen ve Sbírce zákonů), což ve světle sdělení Ústavního soudu ze dne 30. dubna 2013, č. Org. 23/13, uveřejněného pod číslem 117/2013 Sb., neopodstatňuje změnu rozhodnutí o nákladech řízení, Nejvyšší soud předesílá, že podle ustanovení § 237 o. s. ř. je dovolání přípustné též proti akcesorickým výrokům rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí, včetně výroků o nákladech řízení; k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 80/2013“), které je - stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže a vydaná v době od 1. ledna 2001 - dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu.

I pro akcesorické výroky o nákladech řízení ovšem platí omezení přípustnosti dovolání dle ustanovení § 238 odst. 1 písm. d/ o. s. ř. Toto ustanovení určuje, že dovolání podle § 237 není přípustné také proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v § 120 odst. 2; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží (v intencích R 80/2013 přitom též platí, že výjimky z daného limitu se u výroků o nákladech řízení neuplatní).

Výrok o nákladech řízení týkající se státu zní na částku 56 Kč. Výroky o nákladech řízení ve vztahu k první žalované bylo v souhrnu rozhodnuto o částce 47.937 Kč. Výroky o nákladech řízení ve vztahu k druhému žalovanému bylo v souhrnu rozhodnuto o částce 63.580 Kč, dovolatel nicméně potud dovoláním zpochybňuje jen část těchto nákladů (cca 10.000 Kč z částky přiznané na náhradě nákladů odvolacího řízení). Ve všech těchto případech tedy dovolání směřuje proti těm výrokům rozsudku odvolacího soudu, jimiž bylo (v souhrnu) rozhodnuto (vůči první žalované, vůči druhému žalovanému a vůči státu) vždy o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000 Kč (srov. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2013, sen. zn. 29 ICdo 34/2013, uveřejněné pod číslem 5/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Nejvyšší soud proto dovolání (ve vztahu k oběma žalovaným i ke státu) v tomto rozsahu odmítl jako objektivně nepřípustné podle § 243c odst. 1 o. s. ř.

V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti té části prvního výroku napadeného rozsudku, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé ohledně první žalované, je Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.

I podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 totiž platí, že spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí návrhu, není dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení § 237 o. s. ř. [k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. prosince 2013, sp. zn. 29 Cdo 1640/2013 (a tam citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu) nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2014, sen. zn. 29 NSČR 14/2014]. Je tomu tak proto, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí v rovině právní přezkoumat nemůže.

Při skutkovém závěru odvolacího soudu, že první žalovaná si částky, jež přijala za prodej žalobcova zboží, neponechala a všechny je (ve shodě se zavedenou praxí) odevzdala do trezoru na sekretariátu ředitele úpadce, není co do správnosti závěru, že první žalovaná se mechanismem tvrzeným žalobou neobohatila na úkor žalobce, právně významné provedení důkazu elektronickým účetnictvím úpadce (jež ve vztahu k žalobním tvrzením, z nichž je odvozována povinnost první žalované vydat bezdůvodné obohacení, žádnou vypovídací schopnost nemá).

Závěr odvolacího soudu, že nebyl důvod provést důkaz elektronickým účetnictvím úpadce, je tedy ohledně první žalované souladný s ustálenou judikaturou k výkladu ustanovení § 120 odst. 1 věty druhé o. s. ř. (jež určuje, že soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede). Z judikatury Nejvyššího soudu srov. např. rozsudek ze dne 21. října 1998, sp. zn. 21 Cdo 1009/98, uveřejněný pod číslem 39/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 39/1999“) nebo rozsudek ze dne 29. října 2008, sp. zn. 21 Cdo 4841/2007, uveřejněný pod číslem 71/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 71/2009“). Z judikatury Ústavního soudu srov. např. nález ze dne 6. prosince 1995, sp. zn. II. ÚS 56/95, uveřejněný pod číslem 80/1995 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu nebo nález ze dne 13. září 1999, sp. zn. I. ÚS 236/1998, uveřejněný pod číslem 122/1999 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu.

Nelze-li prostřednictvím argumentu, že nebyl proveden právně významný důkaz, založit přípustnost dovolání k prověření závěru odvolacího soudu, že první žalovaná se bezdůvodně neobohatila na úkor žalobce (jenž je samostatným důvodem zamítnutí žaloby vůči první žalované), není důvod připustit (ve vztahu k první žalované) dovolání k prověření závěru odvolacího soudu o promlčení nároku.

V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti té části prvního výroku napadeného rozsudku, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé ohledně druhého žalovaného, je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., když:

1/ Co do posouzení počátku běhu promlčení doby ve smyslu § 107 odst. 1 obč. zák. je napadené rozhodnutí v rozporu s níže označenou judikaturou Nejvyššího soudu.

2/ Co do posouzení právního významu důkazu neprovedeného soudy nižších stupňů závisí napadené rozhodnutí na řešení procesní otázky dovolacím soudem v dotčených souvislostech beze zbytku nezodpovězené.

V hranicích právních otázek otevřených dovoláním pak Nejvyšší soud uvádí k dovolací argumentaci následující.

A/ K promlčení.

Podle ustanovení § 107 odst. 1 obč. zák. právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení se promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil.

Z judikatury Nejvyššího soudu k ustanovení § 107 odst. 1 obč. zák. plyne, že:

1/ Pro počátek běhu dvouleté subjektivní promlčecí doby je rozhodný den, kdy se oprávněný v konkrétním případě skutečně dozví o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a kdo je získal (není rozhodné, že měl možnost se potřebné skutečnosti dozvědět již dříve) [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. května 2002, sp. zn. 25 Cdo 2250/2000].

2/ Oprávněný se dozví o vzniku bezdůvodného obohacení ve smyslu ustanovení § 107 odst. 1 obč. zák. tehdy, když má k dispozici údaje, které mu umožňují podat žalobu o vydání plnění z bezdůvodného obohacení, tj. když nabyl vědomost o rozsahu bezdůvodného obohacení a o osobě obohaceného, přičemž není rozhodné, že již dříve měl možnost se dozvědět skutečnosti, na jejichž základě si mohl učinit úsudek o vzniku bezdůvodného obohacení a jeho výši [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. srpna 2007, sp. zn. 30 Cdo 2758/2006].

Napadené rozhodnutí není souladné s těmito závěry. Dovolatel má pravdu, upozorňuje-li na to, že skutkové závěry, jež měl odvolací soud za určující pro posouzení, zda je nárok promlčen, nevedou (ve shodě s citovanou judikaturou) v rovině právní k závěru (nejsou pro takový závěr dostačující), že již v září roku 2005 dovolatel „věděl“ o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a kdo je získal. Dovolání je tudíž v dotčeném ohledu opodstatněné.

B/ K důvodnosti nároku a k důkazním návrhům žalobce.

Z R 39/1999 a R 71/2009 plyne, že soud neprovede důkazy, které jsou pro věc nerozhodné a nemohou směřovat ke zjištění skutkového stavu věci (ke zjištění skutečností předvídaných skutkovou podstatou právní normy), jakož i důkazy, které jsou zjevně nabízeny jen proto, aby řízení bylo účelově prodlouženo (důkazy pro rozhodnutí bezvýznamné). Stejně tak neprovede důkazy, které byly pořízeny nebo opatřeny v rozporu s obecně závaznými právními předpisy (důkazy nezákonné).

Podle skutkových závěrů odvolacího soudu (jež dovoláním nemohou být zpochybněny) žalobce neprokázal, že by se k 13. září 2005, kdy mu byl odepřen přístup do areálu úpadce, v trezoru na sekretariátu ředitele úpadce nebo jinde v úpadcově areálu nacházela žalovaná částka a že by si druhý žalovaný tuto částku ponechal, respektive, že by ji zahrnul do konkursní podstaty úpadce. Závěr odvolacího soudu, že tento úsudek nelze zvrátit provedením důkazu elektronickým účetnictvím úpadce, je přiléhavý.

Vůči druhému žalovanému je nárok uplatňován jako vůči správci konkursní podstaty úpadce (jde o uplatnění nároku z titulu bezdůvodného obohacení konkursní podstaty úpadce) nikoli jako nárok z titulu osobní majetkové odpovědnosti druhého žalovaného vzešlé z porušení povinnosti spravovat konkursní podstatu úpadce s odbornou péčí (srov. k tomu rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2008, sp. zn. 29 Cdo 2225/2008, uveřejněný pod číslem 63/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Elektronické účetnictví úpadce pak vskutku není (jak podrobně ozřejmil odvolací soud) důkazem způsobilým prokázat [ve spojení s tím, co o obsahu účetnictví tvrdí osoba, která důkaz navrhuje (žalobce)], že v konkursní podstatě úpadce se nachází bezdůvodné obohacení v podobě peněžních prostředků žalobce přijatých v hotovosti první žalovanou. V intencích závěrů obsažených v R 39/1999 a v R 71/2009 jde o důkaz nerozhodný (pro věc nepotřebný).

Napadené rozhodnutí tedy v dotčeném ohledu obstálo (dovolání potud není důvodné). Pro úplnost budiž řečeno, že vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), se nepodávají ani ze spisu.

Jelikož (jak rozvedeno výše při posouzení přípustnosti dovolání vůči první žalované) závěr, že žalobce neprokázal nárok vůči druhému žalovanému, obstojí jako samostatný důvod zamítnutí žaloby vůči druhému žalovanému (bez zřetele k nesprávnému závěru odvolacího soudu o promlčení), Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání zamítl (§ 243d písm. a/ o. s. ř.).

Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 (co do zamítavého výroku) a § 146 odst. 3 o. s. ř. (co do výroků o odmítnutí dovolání), když dovolání žalobce bylo odmítnuto a zamítnuto a u procesně úspěšných žalovaných žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení nebyly zjištěny.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.



V Brně 29. června 2015


JUDr. Zdeněk K r č m á ř

předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2015, sp. zn. 29 Cdo 1965/2013, ECLI:CZ:NS:2015:29.CDO.1965.2013.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies